(Dexter)
Toho dne jsem se cítil nějak divně. Jako by ve vzduchu něco viselo. Nad komendou se stahovala těžká, bouřková mračna. Seděl jsem zrovna ve druhém patře na terase a pozoroval pole a políčka sousedící s naším pozemkem. V korunách okolních stromů zpívali ptáci a mezi trsy trávy poskakovali divocí králíci, lačnící po úrodě. V útrobách našeho stavení si po své práci hleděla jen hlavní osoba řádu Waltari cechmistrině Canaba. Tušil jsem z onoho pocitu v kostech nějaký problém, a to mě nenechávalo v klidu. Před očima se mi míhaly vzpomínky na předešlá dobrodružství, jenž jsem se svými společníky již podnikl. Dnes mi na mysl přišly obzvlášť ale ty temné. Viděl jsem se v zástupu bojovníků, jenž se marně snaží osvobodit hlavní město císařství od nemrtvých, pak válečnou vřavu a nekončící konflikt s Temným hradem. Ne, nebylo to veselé a rozhodně jsem z těchto vzpomínek nedošel obvyklého uspokojení.
Když jsem však zvedl ze stolu pohár s vínem a chtěje z něj douškem zvlažit hrdlo a tak nějak vzpomínky zahnat, ozval se z hlavní andorské zástavby nějaký hlahol. To mě vytrhlo z letargie. Nejednalo se o klasický městský ruch, jenž s klesajícím sluncem vždy ubírá na intenzitě. Ne, tentokráte to bylo trochu něco jiného. Město bylo popravdě naopak tišší, ale odněkud z náměstí bylo slyšet zjitřené hlasy. Po zkušenostech získaných na oněch dobrodružstvích, jsem nechtěl už nic nechat náhodě a jsouce hnán touhou problém řešit a svou zem chránit jsem odložil pohár a pomocí teleportačního mechanismu rychle sešoupl do hlavní místnosti, kde v truhle na mě čekala má výbava. Rychle jsem, ale zkušeně jsem se nasoukával do kroužkové zbroje z lehounkého modravého kovu, když tu do místnosti přišla ze zahrady i představená řádu. Dle jejího výrazu mi bylo jasné, že hlasy neunikly ani jí. Naše pohledy se střetly a povídá mi „Jedu se tam podívat.“ Odpověděl jsem s mírnými obtížemi skrze zrovna natahovanou kroužkovou košili „za chvíli budu na náměstí“… zmizela ve dveřích pak už byl jen slyšet vzdalující se klapot kopyt jejího bělouše. K pásu už jen můj srp, jezdecký štít z černého kovu na zádech kryl i toulec plný ohnivých šípů a do ruky můj milovaný luk ze světle hnědého dřeva podtrhující mé špičaté uši. Pár lektvarů a obvazů stabilně v torně ležících a hajdy ze dveří k portálu transportní sítě.
Po malinké chvilce čekání, než portál nahromadil magickou energii k přenosu a již tolik známé chvilkové nevolnosti z přenosu vidím kolem sebe známé okolí centrálního náměstí, banku a truhly pro chudinu. Zahnavše vzpomínku na doby, kdy jsem jako čerstvě přistěhovaný se nuzák z těchto truhel občas čerpal, doklusal jsem k hloučku lidí, kde na koni stála i Canaba. Pozdravil jsem dav a jemně kývl své nadřízené, k jejímuž boku jsem se postavil. Sledoval jsem chvíli dění, ale nebylo jasné co se děje. Navzdory hloučku občanů a hodnostářů bylo ve městě jinak pusto a prázdno. Kde byly všechny stráže? Celá ta scéna byla podezřelá. Zdálo se, že dav lidí se dohaduje mezi sebou. Po chvíli studia nedobrovolného představení mi došlo, že dvojice ve středu hloučku nejsou klasičtí občané města, ale jediní strážci zákona v ulicích a že jsou tak trochu ve stavu, jenž každý získá, hledá-li pravdu na dně láhve…
„…tak dobrá, zkusme to ještě jednou, pánové“ netrpělivým hlasem naléhala na dvojici opilců vévodkyně Zuzana. Hodnou chvíli se již snažila dostat z téhle chlupaté deky informaci, kam že se odebrali všichni strážci pořádku. Alkoholem hnaná ega obou mužů celou situaci trochu komplikovala a zřejmě nejednomu z nás se už v pochvách otevíraly meče, pak ale z chlapců konečně vypadla kloudná část informací… Neslyšel jsem celé detaily, jen že zřejmě byly v nějakých oddílech odesláni na určitá místa v okolí. Vévodkyně se otočila k davu a svým klasickým hlasem v němž se mísí jemnost krásné ženy s rázností velitele, jala se rozdělit dav na několik skupinek, které prohledají okolí.
Znám poměrně dobře městský hřbitov Andorský. Na začátku své kariéry jsem tam hodně trávil své chvíle, kdy jsem metal šípy přes ramena k mé pozici se blížících belhavých příšer. Takže bylo celkem přirozené, že jsem se ihned přihlásil ke skupině, jdoucí tím směrem. Vyrazili jsme a já v tu chvíli zalitoval, že jsem svého vraníka Démona nechal v řádových stájích. Nebylo nic platno, mohl jsem sprintovat za v prachu mizející andorskou jízdou, anebo… mírně jsem se pousmál a přimhouřil oči. Myslí mi projela dva slovíčko, tolikráte již vyřčená… má ústa vyslovila slabiky „Meta fatus“. Snad to bylo dílem náhody, nebo pekelného soustředění se, protože i navzdory váze řinčivého kovu se ihned mé zorné pole změnilo. Věděl jsem, že mé dokonalé elfí tělo už není a změnilo svůj tvar do mihotajících se a poblikávajících kontur bludičky. Není to moc pohodlné ani bezpečné, takto cestovat. Je to ale velmi rychlé a v tuto chvíli zřejmě přímé nebezpečí nehrozilo, takže proč ne.
Značnou rychlostí uběhla cesta městem a lesem za bránou a už tu byla masivní ocelová konstrukce hřbitovního plotu, který neslouží k tmu, aby vykradače držel mimo pietní místo, kdepak. Její účel je trochu více strašidelný. Nebylo ale času pozastavovat se nad příčinami neklidu místních obyvatel… krátkou myšlenkou jsem ukončil kouzlo a mé tělo se v mžiku i s výstrojí vrátilo zpět do podoby. Canaba zrovna přivazovala bělouše ke koňskému stání a zavolala na mě, že to vezme přes hrobku. Kývl jsem, že rozumím a popřál v běhu hodně štěstí. Vím, že je schopná se o sebe dobře postarat a divy, které dokáže na bojišti mě vždy překvapí. Trochu mě hryzalo svědomí, že jako muž bych jí měl pomoci, ale už se známe a vím, že bych se jí spíše plantal pod nohama. Utíkal jsem tedy po schodech do hlavního podzemí. Nešlo tenkrát o uklidnění spánkových problémů místních nocležníků, tak jsem se kolem toporně se belhajících zombie a kostlivců jen prosmýkl a hnal se dále. Nemrtví mají mnoho výhod a jsou jako každá další havěť – útočí od pohledu a ve velkých houfech. Ale mě tak lehce nedostanou. Znám v těch místech každá kámen, každé, zevnitř rozbité a odhozené víko rakve… V hlubších patrech pohřebiště jsem narazil i na vyšší nemrtvé. Ani ti však nejsou problém, pokud nedostanou čas rozehrát svou hru. Nedostali ho. Zkušeně jsem protančil kolem licha a jeho ochranky a už jsem byl v zadní části hřbitova. Zde už tak jednoducho nebylo. Dávno jsem už měl v ruce štít a ne příliš vhodný srp, ale není vždy posvícení a tak podpořen výkřiky zaklínadel všude kolem sebe, jsem se hnal směrem ke vchodu do hlavní krypty, kudy šla má paní… Za nedlouho jsem se ale octl v úzkých. Kostlivci se zčernalými kostmi jsou o poznání chytřejší, než kteří jiní. Jednoho skrytého za stalagmitem jsem přehlédl… v mžiku se objevil v mých zádech v momentě kdy na mě doráželi dva jeho spoluležci. Úplně jsem viděl, jak plaménky v jejich očích radostně poblikaly. Mysleli si patrně, že se k nim v zápětí přidám a budu svůj čas trávit tím, čí ho obvykle nemrtví tráví, když neotravují živé… ale to se zmýlili, chlapci… Mé nohy sice umdlévaly pod náporem štítem krytých ran a váhy výbavy, ale věděl jsem o něčem, co tento stav dokáže zvrátit. Viděl jsem onehdy svou starou parťačku Michaelu, jak v hmoždíři roztlouká černé perly a pak je luhuje v tekutině, kterou rychle zabarví do červena. Ten lektvar sice nijak zvlášť dobře vyrobit neumím, ale cizí mi není. Jeho účinky mě už nejednou dostaly z podobných situací. Natrénovaným chvatem jsem srazil zákeřného kosťíka stranou i s jeho zrezlou zbraní a kryjíce se štítem, zastrčil jsem na malý moment srp za pás. Uvolněnou rukou jsem sáhl do brašničky a nahmatal správný lektvar – druhý zezadu. Měl tmavě červenou barvu. Neřešil jsem cenu a drobný přehmat a palcem zkušeně lahvičku odšpuntoval. Štítem odklonil blížící se sek. Pak zas bylo okno a já vypil lektvar jedním douškem. Mám rád jeho účinek, cítím chuť sladkokyselých borůvek a štiplavý ocas ženšenu. Každopádně oči při té energii lezou z důlků. Lahvičku jsem zas strčil do brašničky a stejným pohybem zpoza pásku vytáhl svou zbraň, navzdory mé rychlosti a manévrům, se kostry dávných hrdinů vrátili do své pozice a opět dorážely. S nově nabytou lehkostí jsem se nijak neobával provést trochu riskantní manévr, ale lepší než být tuhý… Levačkou svírající štít jsem odklonil sek levého bojovníka a pravačka se srpem blokla čepel druhého. Pomocí triku Střihnutí jsem čepel pravé kostry taky odvrátil. Tentokráte doprava. Risk je v tom, že odstřihnutí na tuto stranu a ještě srpem, je slabé a ne tak razantní. Avšak povedlo se a já rychle využil mezery v obraně a protlačil se zkušeně za zmatené kostry. S mírným úšklebkem jsem se jal sprintovat dále, nejdříve vpravo a pak vlevo. Za pár chvil jsem našel, co jsem hledal. Na malém prostoru u rozcestí se bila má představená se čtyřmi soky. Rychlými skoky jsem se k nim přiblížil a v malém okamžiku se už váleli dva nemrtví na zemi v prachu. Canabiny krissy se míhaly téměř neviditelně rychle. Sehranou technikou jsme odlákali tupé tvory z dohledu ostatních a za chvíli už nebylo co řešit. „Vše v pořádku?“ optal jsem se. S brilantním úsměvem a pomrknutím mi sdělila, že vše je v pořádku. Rozhlédl jsem se po okolí, ale ani tady žádné stáže nebyly. Canabě jsem sdělil, co jsem nenašel a oba jsme se vydali k náměstí hlavního města Císařství. Po návratu a ošetření jejích i mých oděrek jsem zas poslouchali. Zdálo se, že si naši opilci vzpomněli i na cíl výpravy do stok. Po malé chvilce odpočinku jsme se rychle ubrali ke vchodu do stok pod mostem přes řeku. Nebyli jsme sami a zdálo se, že ve stokách je klid. Pak ale někdo volal, že viděl stopy směrem k podzemním brlohům odpadlíků a psanců. Většinou měšťany a lidi na povrchu neobtěžují, takže jsme se vydali tím směrem a přemýšleli o tom, co se mohlo změnit… Po chvílích bojů s různou havětí z říše živočišné i botanické jsme narazili na zbytek výpravy městských stáží. Byli jen dva – taková hloupost – v těchto končinách je to dosti nebezpečné a dle toho taky výsledek jejich pokusu vypadal. Oba chlapíci i přes svou výzbroj a výstroj byli zkrvavení a zemdlení. Doběhli jsme až k nim a velmi rychle prolomili jejich obklíčení. Místní osazenstvo se buď stáhlo, nebo bylo k vidění na zemi v tratolištích svých tělních tekutin. Celá skupina se ihned obrátila ke strážcům a započala s výslechem. Zatímco se vévodkyně snažila z titulu své funkce a nátury zjistit, co se stalo, zkušeným svým okem jsem ošetřoval oba chlapy. Oba byli vděční a poděkovali. Pak už ale bylo třeba jít. Nikdo neví, jak dlouho zůstanou příšery zastrašené. Cestou jme se celá skupina rozprostřeli do okolí a čistili cestu a uličky od případných protiútoků.
Cesta stokou byla dlouhá, protože oba strážníci byli ve zbídačeném stavu. Krev jim sice už netekla, ale stále se vlekli pomalu. Naštěstí se už ale nic zlého nepřihodilo a my jsme i se svými nalezenci dostali až na náměstí. Jak jsem ale po návratu se smutkem v srdci shledal, byli jsme z těch šťastnějších. Jiné skupinky zřejmě strážníky našly pozdě. Na zemi ležela ve slavnostní poloze srovnána čtyři těly městských stráží. Strhla se rychlá hádavá řeč a nakonec byl předveden k veřejnému slyšení velitel stráží.
Po dlouhém rozhovoru byl zdrcený velitel stráží předán císařské spravedlnosti. Však tímto dnem naše krásné město přišlo o čtyři ze svých udatných strážců.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Lilien - 1
Je to plný klasických příběhových klišé a moc krátký. O postavě toho zas tolik neřekne. Chtělo by to víc rozepsat. :)
Chybějící městská stráž