Bílé světlo jakoby bylo všude, vzhlédl k místu kde si myslel, že uvidí strop nad ním však nebylo nic.Pouze to bílé světlo jež prostupovalo všude.Marně se snažil najít jeho zdroj.Chvíli na to se pořádně rozhlédl po knihovně, ve které se ocitl.Byl tam nespočet knih různé barvy a velikosti a uličky knihovny jakoby se táhly do nekonečna.Před ním stanul muž oděný v hnědém rouchu a zpod jeho kapuce vyčuhovali jen stříbrošedé vlasy promluvil hlubokým leč velmi příjemným hlasem. „Vítej. Nečekal jsem, že přijdeš tak brzy“ „Kdo jsi?“ tázal se odpovědi Horazon postava naproti němu však odvětila pouze „Jsem knihovník a zároveň strážce tohoto místa“ „Jak jsem se zde ocitl“ ptal se dále „Není podstatné jak jsi se sem dostal, ale co zde hledáš“ odmlčel se a pokračoval dále „Velice dobře vím co.Hledáš své ztracené vzpomínky, ale otázkou je… chceš opravdu vědět jaký jsi byl všechny vzpomínky nemusí být takové jaké by sis představoval.“ Horazon se zatvářil udiveně, ale z jakého si důvodu sám věděl, že tu je přesně z tohoto důvodu, ovšem nyní si nebyl tak jistý zda to je to co opravdu chce. Knihovník viděl, že jeho otázka donutila Horazona zamyslet a nechala ho na vážkách.“Všechny tyto knihy jsou tvé vzpomínky. Všechny pečlivě zapsané a některé uchovávají vzpomínky, které si nikdo nemůže vybavit ovšem v hloubi jeho duše stále existují“ chvíli čekal zda Horazon bude reagovat když však zaznamenal, že ne, pokračoval dále „Je tu několik knih, které ti nedoporučuji číst jsou to vzpomínky , které jsi vytěsnil záměrně a které by ti mohli pouze uškodit nyní tě nechám o samotě.“.Horazon zvedl hlavu a hleděl před sebe. Knihovník už tam nebyl.S pocitem strachu i vzrušení sáhl po knize s koženou vazbou na níž bylo zlatým písmem napsáno Horazon.
********************************************************************
A má nejstarší vzpomínka sahá zpátky do doby, kdy mi bylo pouhých sedm let. Byl slunečný den a všichni ve vesnici měli velmi napilno. Mistr Valahen právě posílal jednoho z učňů pro dřevo a v lese bylo cítit jaro. Zašel jsem dál za naše tábořiště a pohodlně se usadil u velkého dubu. Z povzdálí jsem pozoroval srnku, která se zrovna pásla. Opřel jsem si hlavu o strom a zavřel oči, ruce jsem měl položené na jemném mechu ,který rostl u kmene stromu. Přes zavřené oči se díval na slunce a vnímal jeho paprsky na mé tváří. Byl tak nádherný den. Z ničeho nic mi stín zahalil sluneční paprsky. Pomalu jsem otevřel oči a přede mnou stál Garathorn, syn našeho knížete. Čistokrevný elf s uhlově tmavými vlasy a na elfa velmi ostrými rysy. Díval se teď na mě s pohrdavým úšklebkem: „Á, podívejme se, koho pak to tu máme?!“ Dva elfové za ním se zasmáli. „Jestli pak to není Horazon, náš královský panchart?!“ Ano, musím přiznat nazývali mě tak. Má matka byla elfská kněžna a můj otec lidský král. což ze mě nedělalo nejen míšence, ale také pancharta. Mého otce jsem nikdy nepoznal . Jediné, co jsem o něm kdy slyšel bylo, že je to Pán Temnot. Podíval jsem se mu přímo do očí :„Jestli pak to není Garathorn syn našeho knížete a velká mluvka?“. Vstal jsem, přešel k němu, a když jsme stáli rameny k sobě, pronesl jsem: „Panchart nepanchart, pořád tu mám vyšší pozici než ty,takže ti doporučuji se uklidnit.“ Šel jsem dál, než jsem ucítil ránu do hlavy a celý svět mi před očima zmizel.Obklopila mne temnota ve které byly slyšet hlasy.. Nejdříve jich bylo několik, zdáli se mi známé, potom utichly, a nový hlas, který byl uslyšet navždy změnil celý můj život, hlas který ze mne naučil všemu co dnes znám.
********************************************************************
„Vstávej!“ To byla první věc, kterou jsem uslyšel, než mi polili hlavu ledovou vodou. Ve vteřině jsem byl na nohou. Protřel si své oči a pozoroval starce přede mnou. Měl dlouhé šedivé vousy a vlasy. Celý zahalen do zeleného roucha, přes které měl přehozenou loveckou brašnu, z níž koukali různé byliny a v pravé ruce třímal dřevěnou hůl. Kousek vedle něho ležel prázdný kyblík. Když jsem se bez rozostřeného vidění podíval, všiml jsem si jeho tváře schované za plnovousem. Byla velmi vrásčitá a poměrně pohublá. Něco mne ale velmi zaujalo a to byli oči toho starce. Černé jako sama noc.“Tví přátelé tě tedy pěkně zřídili. Jsi v pořádku? Můžeš se už postavit na nohy?“ Pronesl hlubokým, ale přesto milým hlasem „Nejsou to mí přátelé.“ odvětil jsem a posadil se „Jsem v pořádku, alespoň myslím“.“Tak to jsem rád“ řekl a nepatrně se usmál. „Mé jméno je Belasius. A patřím mezi ochránce tohoto lesa.“ „Mé jméno je Kaeshyr a jsem synem královny Niniane.“ „Kaeshyr?Šedý vlk?“ podíval se na mě a bylo zřejmé, že si prohlíží mé vlasy, které byli od malička šedé a na některých místech přecházely do stříbrné barvy.“Šedý? Proč ne třeba stříbrný? Bylo by to výstižnější k tvému postavení, nemyslíš?“ pousmál se. Odvětil jsem mu tak jak jsem to celý svůj krátký život cítil: „Protože nejsem elf, ale jen napůl.“ S těžkým srdcem jsem pronesl tato slova a pokračoval dále. “Šedá barva je na pomezí, není ani černá ani bílá. A Stříbrná? Tu by mohli dát pouze někomu urozeného původu a čistokrevnému elfovi.“ Stařec vyřkl jako první slova, která najednou změnila názor na mne samého. Od té doby jsem byl hrdý na svůj původ. “Nesmíš o šedé barvě přemýšlet jako o smíchané černé a bílé, ale jako o úplně nové barvě, která má to nejlepší z obou a přesto je sama za sebe.“
********************************************************************
Příběh budu postupně dopisovat.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Bílé světlo jakoby bylo všude, vzhlédl k místu kde si myslel, že uvidí strop nad ním však nebylo nic.Pouze to bílé světlo jež prostupovalo všude.Marně se snažil najít jeho zdroj.Chvíli na to se pořádně rozhlédl po knihovně, ve které se ocitl.Byl tam nespočet knih různé barvy a velikosti a uličky knihovny jakoby se táhly do nekonečna.Před ním stanul muž oděný v hnědém rouchu a zpod jeho kapuce vyčuhovali jen stříbrošedé vlasy promluvil hlubokým leč velmi příjemným hlasem. „Vítej. Nečekal jsem, že přijdeš tak brzy“ „Kdo jsi?“ tázal se odpovědi Horazon postava naproti němu však odvětila pouze „Jsem knihovník a zároveň strážce tohoto místa“ „Jak jsem se zde ocitl“ ptal se dále „Není podstatné jak jsi se sem dostal, ale co zde hledáš“ odmlčel se a pokračoval dále „Velice dobře vím co.Hledáš své ztracené vzpomínky, ale otázkou je… chceš opravdu vědět jaký jsi byl všechny vzpomínky nemusí být takové jaké by sis představoval.“ Horazon se zatvářil udiveně, ale z jakého si důvodu sám věděl, že tu je přesně z tohoto důvodu, ovšem nyní si nebyl tak jistý zda to je to co opravdu chce. Knihovník viděl, že jeho otázka donutila Horazona zamyslet a nechala ho na vážkách.“Všechny tyto knihy jsou tvé vzpomínky. Všechny pečlivě zapsané a některé uchovávají vzpomínky, které si nikdo nemůže vybavit ovšem v hloubi jeho duše stále existují“ chvíli čekal zda Horazon bude reagovat když však zaznamenal, že ne, pokračoval dále „Je tu několik knih, které ti nedoporučuji číst jsou to vzpomínky , které jsi vytěsnil záměrně a které by ti mohli pouze uškodit nyní tě nechám o samotě.“.Horazon zvedl hlavu a hleděl před sebe. Knihovník už tam nebyl.S pocitem strachu i vzrušení sáhl po knize s koženou vazbou na níž bylo zlatým písmem napsáno Horazon.