"Zmiz, ty zloději !" ozvalo se v temné Andorské uličce...Oliver okamžitě věděl, že to kříčí na něj, proto se otočil a utíkal. Běžel dlouho, hodně dlouho...už za sebou neslyšel žádné kroky, žádný řev. Sedl si proto na špinavou zem, opřel se o zeď a zhluboka vydýchával. Když si trochu odpočinul, rozhlédl se a viděl, že v uličce stále není ani živáčka. Postavil se a šel pořád rovně, když najednou uslyšel kroky z postranní uličky. Bohužel tam neviděl, šel tedy za zvukem, aby zjistil, zda to není jeho pronásledovatel. Kroky byly slyšet stále blíž, a když konečně nahlédl do oné uličky, spatřil muže se zahalenou tváří. Byl oblečen tak, jak se odívali členové nechvalně proslulé skupiny zlodějů, jež kradla na území Andoru. Chytil Olivera pevně za ruku a řekl: "Měl bych pro tebe zajímavou nabídku..." Začal se smát, a ve chvíli, když Oliver otevřel pusu, aby něco řekl, mu do ní nalil jakousi nechutně páchnoucí kapalinu...
Oliver zívl a pomalu otevřel oči. Když si vzpomněl, co se stalo v té tmavé uličce, vyskočil ze špinavého lůžka, kde ležel, a rozhlédl se. Spatřil rozbitou skříň, židli se třema nohama a před sebou dveře. V domnění, že jsou zamčené, se rozběhl a pokusil se je vyrazit. Jenže dveře byly mírně pootevřené a on spadl na tvrdou zem. Dva strážní, kteří hlídali před dveřmi, se začali chechtat. Pak mu pomohli vstát a odvedli ho do místnosti, která vypadala jako nějaká laboratoř. Stál tam muž v rudé róbě, jemuž z kapsy vykukovala podivná palička. Oliver si vzpomněl, že podobnou kdysi viděl v jednom obchodě, který se pokoušel vykrást. Muž se představil jako Golgan, alchymista cechu zlodějů. Oliver nedůvěřivě řekl svoje jméno. Golgan mu poté řekl: "Pozorovali jsme tě, když ses pokoušel krást. Sice jsi neměl moc štěstí, ale zdá se mi, že jsi přesně ten člověk, kterého hledáme, nebojácný a rychlý. Mám v podstatě dvě možnosti, jak s tebou naložit... Za prvé: zabít tě, protože nestrpíme, aby nám v Andoru pobíhal takový silný protivník. Nebo se tě pokusíme vychovat k obrazu svému, naučit tě míchat lektvary a využívat magii, ale pokud ti to nepůjde anebo odmítneš, nezbývá, než se vrátit k první možnosti." Oliverovi se ani jedna nabídka nezamlouvala, ale ze strachu o svůj život souhlasil s nabídkou spolupráce. Tím vlastně začal jeho nový život...
O dva roky později...
Oliver, Golgan a ještě jeden muž, který se Oliverovi nepředstavil, míchali zrovna vzácné lektvary neviditelnosti. Moc se jim nedařilo, lektvar se nejlépe povedl Oliverovi, oběma zbývajícím mužům jen zčásti. V té chvíli se za dveřmi za jejich zády ozvalo řinčení nožů a dýk. Muž, jehož jméno zůstalo Oliverovi skryto, otevřel dveře a zakřičel do místnosti: "To jsou zloději ze sousedního města!" V tom okamžiku ho zasáhla dýka, na které byly kapky jedu, a on během pár vteřin zemřel. Golgan i Oliver se schovali do kouta laboratoře a vypili každý svůj lektvar. Golganův nepříliš povedený lektvar mu dokázal schovat jen hlavu a tělo, nohy stále byly vidět. Do dveří vtrhli zahalení muži s dýkami a rozhlídli se po laboratoři. Golganovy nohy samozřejmě nemohli přehlédnout. Jeden z nich nahmatal Golganovo tělo...napřáhl se a do míst, kde tušil srdce, vrazil dýku, ze které stékala jakási zelená kapalina. Ještě jednou se rozhlédl, a když nikoho dalšího nespatřil, pokynul ostatním a všichni se sebrali a odešli. Oliver se naklonil nad umírajícího alchymistu. Ten mu skomírajícím hlasem stihl říct už jen to, kam schoval všechny vzácné svitky návody na lektvary.
Oliver vyčkával pořád na stejném místě a naslouchal, zda se ti muži nevracejí. Lektvar neviditelnosti stále působil... Nevěděl, jak dlouho čeká, zda to byly vteřiny, minuty, či hodiny... Nakonec vstal, sebral z truhly u zdi klíč a nějaké peníze, a běžel do skladiště. Cestou musel překročit mnoho bezvládných těl. Bylo zřejmé, že všichni tito lidé zemřeli působením jedu, jejich těla byla krví téměř neposkrněna. Ve skladišti otevřel Oliver klíčem zlatou truhličku, v níž však našel jen jediný svitek. Přestože čekal více, sebral jej a utíkal ven. Poté se protloukal, jak se dalo, zažil mnoho dobrodružství, potkával lidi hodné i zlé, prošel mnoho neznámých míst, avšak stále nenašel místo, které bude moci nazvat svým opravdovým domovem...
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Mrakoplas - 4
téměř pět, třeba ještě dopíšeš nějaké zážitky z Andárie :)
Heratrix - 5
Čtivé, svižné, originální. Máš představu o povaze postavy. A navíc -konečně něco bez skřetů a nebohých sirotků :-)
Enari nom - 4
Čtivé, ale příliš nepopisuje charakter postavy. Snad to budeš postupně dopisovat.
"Zmiz, ty zloději !" ozvalo se v temné Andorské uličce...Oliver okamžitě věděl, že to kříčí na něj, proto se otočil a utíkal. Běžel dlouho, hodně dlouho...už za sebou neslyšel žádné kroky, žádný řev. Sedl si proto na špinavou zem, opřel se o zeď a zhluboka vydýchával. Když si trochu odpočinul, rozhlédl se a viděl, že v uličce stále není ani živáčka. Postavil se a šel pořád rovně, když najednou uslyšel kroky z postranní uličky. Bohužel tam neviděl, šel tedy za zvukem, aby zjistil, zda to není jeho pronásledovatel. Kroky byly slyšet stále blíž, a když konečně nahlédl do oné uličky, spatřil muže se zahalenou tváří. Byl oblečen tak, jak se odívali členové nechvalně proslulé skupiny zlodějů, jež kradla na území Andoru. Chytil Olivera pevně za ruku a řekl: "Měl bych pro tebe zajímavou nabídku..." Začal se smát, a ve chvíli, když Oliver otevřel pusu, aby něco řekl, mu do ní nalil jakousi nechutně páchnoucí kapalinu...