Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Attika

-> Charakterník

Osoba v kápi usedla k plnému stolu lidí, rozhlédla se a začal vyprávět. Povím Vám příběh o jedné mladé dívce a o tom, jak krutí lidé dokáží být… Místností se začaly ozývat ironické hlasy a osobu začaly sjíždět pohrdavé pohledy, ale nikdo neodešel…
V jedné malé elfské vesničce žila malá holčička jménem Attika. Její rodina vlastnila ranč, kde se starala o zvířata, a proto je Attika měla už od mala velmi ráda. Hrála si s nimi a dováděla. Také měla moc ráda les, ve kterém dokázala strávit celé hodiny. Měla „své“ místečko uprostřed lesa u malého krásného lesního jezírka. Tam přemýšlela o svých přáních a pocitech.
Jednoho dne seděla dívka znovu u jezírka, když tu najednou se ptáci začali chovat zvláštně o ona v tu chvíli poznala, že není něco v pořádku a rozběhla se do vesnice, ale jak doběhla na kraj lesa, spatřila oheň, spoustu plamenů pohlcující střechy všech chudých příbytků jejich vesnice. Cítila spoustu bolesti, do očí se jí hrnuly slzy, chtěla se rozběhnout dolů, ale najednou viděla, jak se k ní blíží armáda netvorů, cosi křičícího divným cizím jazykem. Pochopila, že není v bezpečí a jestli neuteče, nemusí se dožít dalšího východu slunce. Začala utíkat, po chvíli ale nemohla popadnout dech a jediné, co ji napadlo, bylo skrýt se v korunách stromů. A tak vylezla na strom a odpočívala. Lesem stále zněl dupot armády, který stále sílil a tak lezla stále výš a výš, aby ji nespatřila. Několik hodin kroužila armáda v jejím okolí, ale pak se dostala až pod strom, kde se dívky ukrývala, a zastavila se. Attice se málem zastavilo srdce, když viděla, jak si jeden z netvorů sundává masku a říká: „Nechme ji být, neví, kdo doopravdy jsme, ta nám neublíží.“, ostatní souhlasili a odešli. Dívce se ulevilo, ale neodhodlala se slézt dolů, až když se znovu začal ozývat zpěv ptáků, poznala, že se nemusí bát a slezla dolů. „Nebyly to žádné nestvůry, byli to lidé!“, zakřičela vyděšeným a zoufalým hlasem a rozplakala se. Chtěla se vrátit zpět do vesnice, ale když se rozhlédla, zjistila, že je úplně na neznámém místě. Celé dny bloudila po lesích, zvířata si na ní zvykli a přestali se jí bát, dokonce se zdálo, že je jim její přítomnost příjemná. Ona však stále ztrácela síly a byla čím dál tím slabší. Bezmocná ležela v trávě a modlila se. Najednou se začalo něco blížit, slyšela to, otevřela oči a před ní stál nádherný mohutný jelen, díval se na ni a ona jen řekla sklesle: „Kdybys mi tak dokázal pomoci.“, on se sehl, naklonil se tak, aby se ho mohla chytit a vylézt ne něj. Pak upadla do hlubokého spánku. Po několika dnech se probudila na rozsáhle pláni s výhledem na krásné město, otočila se a viděla znaveného jelena, pohladila ho a řekla: „Moc Ti děkuji, porozhlédnu se po městě a hned se pro Tebe vrátím, příteli.“ a šla. Hned u bran města potkala jednoho občana města, ale začala cítit velkou nenávist, když zjistila, že se jedná o člověka, ale široko daleko nebyl nikdo jiný, kdo by jí mohl povědět, kde se to ocitla a tak se i přes svou zlobu zeptala. Mladík se na ni podíval, prohlédl si ji a řekl: „Vítej v hlavním městě této země, vítej v Andoru, krásná eflko.“ a příjemně se usmál. Attika nevěděla, co má cítit, ten člověk vypadal sympaticky a měl tak příjemný hlas, prohlížela si ho, nevinně se usmála a pak se rychle otočila a utekla. Mladík stačil zakřičet: „Mé jméno je Orfeus!“ Ale ani to ji nepřimělo vrátit se zpět. Běžela zpět na louku, ale po jelenovi ani vidu ani slechu. Hledala ho, ale on nikde, na té louce slíbila, že se o všechny zvířata bude starat, třeba tak najde i svého zachránce. Teď běhá po lesích a sbližuje se se zvířaty, občas sedává u jezírka podobajícího se „jejímu“ a vzpomíná na svou rodinu a vesnici…
*utřela si slzy*
„Stále však ještě nevím, co se stalo s mými rodiči.“Lidé u stolu po ní zvláštně pokukovali.
*stáhla kápi*
„Ano, ta dívka jsem já.“ Zvedla se od stolu a utekla…
U východu ji ale zastavila malá holčička a zeptala se: „A co ten mladík? Co Orfeus?“, dívka se pousmála a odpověděla: „Byl to první člověk, kterému jsem začala věřit a jsem s ním moc šťastná.“, pohladila ji po vlasech a odešla.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Raist - 4

Je to pěkně čtivé, ale o Attice jako takové nic neříká.
Sith - 4

Kratke, ale hezky napsane.
Martul - 3

Hezký příběh, se zajímavou zápletkou, ale požití dlouhých souvětí a pospíchání s dějem mu ubírá ... dávám 3
Heratrix - 3

Dám ráda 4, když zmizí překlepy a chyby (třeba ta kápě).
Vesi - 3

Osoba v kápy to hned poslala do háje...škoda chyb a překlepů, přepracovaná verze by jistě byla lepší.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 2: 1x
známka 3: 5x
známka 4: 5x
známka 5: 1x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist