Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Melloth Cernozare

-> Charakterník

Černozáře. Bratrstvo, vybrané Učitelem. Jediným mužem, majícím obrovskou moc. Nikdo z nás ho nikdy neviděl, ale často k nám promlouval, jen tak odnikud. Prostě a jednoduše jsme ho slyšeli. Když nám něco chtěl předat, prostě se to objevilo. A často dělal doslova divy, až jsme nevěřili vlastním očím. My. Bratrstvo Černozáře. Říkám to pyšně, avšak není to dlouho, co jsem mezi ně nepatřil.
Byl jsem obyčejný člověk, spíše chudák čekající na příležitost jakékoliv práce. Byl jsem ale v jakémsi začarovaném kruhu. Všichni se na mne dívali skrz prsty a někdy ani to ne. Bylo tedy těžké sehnat něco, čím si vydělat pár zlatých. A cesta zločinu mne nikdy nějak nelákala, spíše jsem měl radost když byl nějaký bídák dopaden, zkrátka když spravedlnost zase jednou zvítězila...
A tehdy přišel muž, na první pohled naprosto obyčejný, jistě by jste se za ním ani neotočili…Zběžně si mne prohlédl, podíval se na popsaný svitek a znovu zvedl oči na mě. Pak jen řekl: „Někdo by si s tebou přál mluvit, mladíku.“ Mladíku. Tak už mi dlouho nikdo neřekl, pomyslel jsem si. Od doby, co jsem se spíš toulal a živořil než žil, jsem značně zestárl. Alespoň na první pohled, zvnějšku. Každý mi hádal více, než mi bylo, často i o hodně let. Mohl za to svraštělý a pohublý obličej od všech prožitých útrap. Inu, většinočasové žebráctví není lehká práce, ať si každý myslí co chce. Říkal jsem si, že ten muž mne tedy buď zná, ale to bych ho znal asi také, a nebo je jen velmi slušný. Ani jsem se neptal kdo že si to se mnou přeje mluvit. Jen jsem se zvedl, vzal si svůj starý, tupý a rezavý meč a šel za mužem. „Všechno tady klidně nechej“ řekl, tentokrát ještě tišším hlasem než předtím. Udělal jsem jak řekl a následoval ho jen v potrhaných cárech, kterým se kdysi říkalo oblečení.
Došli jsme k velikému, honosnému domu. Stál na samém kraji města, pamatoval jsem si, že v téhle části jsem často pobýval, na ten dům jsem si ale vzpomenout nemohl. Ale nijak mne to netrápilo. Na první pobídnutí jsem vešel, načež za mnou zapadly dveře. Onen podivín mi řekl, ať se posadím a chovám se jako doma. Přišlo mi to celkem směšné, jelikož jsem domov dlouhou dobu neměl. Takže buď přeci jen nevěděl všechno, nebo mně jen nechtěl urazit. Nevěděl jsem proč, ale v duchu jsem se přiklonil k té druhé variantě. Chvilku po těchto úvahách se muž vrátil. Už nevypadal tak obyčejně, právě naopak. Oblečen v hedvábných bílých šatech, s kašmírovým pláštěm přes silná záda vypadal spíš jako král. „Dobře se tu rozhlédni“ řekl. „Všechno co tu vidíš, tu není dlouho.Dříve jsem býval jako ty, jen s tím rozdílem, že já se vyznám v kouzlech, zatímco ty prý umíš máchat mečem.“ Prý.To slůvko mi leželo v hlavě až překvapivě dlouho. Muž se na mne díval. Čekal na odpověď. „Ano“ řekl jsem stroze. Muž se neurazil, naopak se jen zasmál a dodal „Výborně!“. „Pak si ten koho hledá.“ Koho hledá? Asi se přeřekl, pomyslel jsem si. Když tu se muž rozpovídal „Patrně si nikdy neslyšel o Bratsrtvu Černozáře?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Je to mocné bratrstvo, které spojil Učitel. Několik lidí s rozdílnými příběhy ale spojeným osudem. Ale naskytl se problém. Celé Bratrstvo zmizelo. A Učitel tě vybral aby šel po jeho stopách, našel svoje bratry. Živé, či mrtvé. Pořebuje vědět co je porazilo. Přijmeš tuto výzvu?“ Dlouho jsem nepřemýšlel. Normální člověk by se zeptal co z toho bude mít nebo něco takového, já ale věděl, že hůř než jsem se míval se mít nebudu. Přece jen jsem měl ale otázku. „Proč já?“ Muž se na mně zadíval. „ To je jednoduché, Melle. Smím ti tak říkat, že?“.Na odpověď ani nepočkal. „Učitel tě vybral pro to, že nemáš co ztratit. Nemáš přátele, nemáš majetek ani čest. Navíc tvůj pokrevný bratr, Aramil, byl také členem Bratrstva. Často ti psal svá dobrodružství, o tomto se ale zmínit nesměl.“ Zastavil se ve mně dech, srdce přestalo být.Tak proto bratr tak dlouho nepsal.Najdu ho, napadlo mne jen.“ Ale pamatuj, všechno tohle můžeš získat, stejně jako moc a slávu. Ke všemu ti pomůže On a Bratrstvo.“ Kývl jsem. Přijal jsem. Od té doby jsem už nebyl Melloth, ale Melloth z bratstva Černozáře. Melloth Černozáře. Ten, který v Andoru a okolí pátrá po svých bratrech, ztracených bez sebemenší stopy.
Tak jsem se tedy dostal do Andoru, hlavního města Andarijského království. Jenže, možná unešen slovy onoho nepředstaveného muže, možná pln očekávání pomoci Učitele, nenapadlo mne, že se budu muset pořádně ohánět, abych se k hledání bratrů dostal.Učitel mne sice vybavil, ale možná jako první zkouška bylo myšleno to, zda si seženu výbavu lepší. Objevil jsem se tedy v Andoru, pouze v pobité zbroji a se šavlí v ruce. A hlavně, byl jsem sám. Neznal jsem vůbec nikoho...
V takto pochmurné náladě vydal jsem se ulicemu Andoru poznávat svůj nový domov. Naštěstí vše dopadlo lépe než jsem čekal. "Moment chlapče" (nevypadal jsem už tak strhaně jako zpočátku, přeci jen koupel a jídlo udělaly své), ozvalo se za mnou. "Odněkud tě znám, je to možné?" "Dost dobře není, pane" odvětil jsem. Muž si mně znovu prohlédl, a řekl že moje rysy jsou mu povědomé. Tu mně napadlo že by mohl znát mého bratra Aramila, ve tváři jsme si přece jen byli podobní. Vše jsem mu pověděl, povídali jsme dlouho... a tak jsem získal prvního přítele. Toto se mi stávalo čím dál častěji, poznával jsem že moje Bratstvo bývalo vážně známe. Lidé se ptali kdo jsem, co zde pohledávám a hlavně kam se bratrové poděli. Na to jsem ale odpovědět nedokázal. Vždy jsem řekl "Snad časem".
Jednou jsem potkal dalšího muže, byl na první pohled jiný, vznešenější než ostatní. Po krátkéí rozmluvě jsem zjistil že je to Rytíř Thomas von Chava. Dlouho jsme povídali a rozešli se s tím, že pokud bych hledal pomoc, mohu se na něho obráti. A jak šel čas dále, díky mému příteli Lysanderovi jsem se nakonec dostal k Rytíři do služby. Nyní mne, po jeho boku, v jeho jméně či jméně samé královny Kilias můžete potkávat v ulicích Andoru..... uvidíme, kam mě nohy donesou a zda se naše osudy nespojí!


Z Nového života:

V družině se stále něco děje. Lidé mě potkávají na ulici a stále něco chtějí, avšak nemám jim to za zlé. Právě naopak, dělá mi to docela dobře, když mohu někomu pomoci. Stejně tak mi dělá dobře, když mohu prohnat někoho, kdo rád škodí. To je snad největší potěšení. Možná hned potom, když vidíte úsměv na tváři člověka, který o všechno přišel a vy mu to vracíte. Nikdy dřív jsem ten pocit nezažil, je totak zvláštní.. a jak dobře se poté usíná... to je ale příběh všedního dne, co ale nikdy nezevšední... co jsem tady, se mi ale přihodilo i něco zajímavějšího, co onu rutinu příjemně i nepříjemně narušilo...


"Výprava do pavoučích slují" zaslechl jsem jak řekl Thomas. Trošku jsem vytreštil oči, pavouci jsou mi celkem odporní a když slyšim že mám lézt něčemu do sluje, nemůžu říct že bych to považoval za velkou srandu. "Neni čeho se obávat, znám to tam a bezpěčně nás provedu" řekl tentokrát velitel naší elitní družiny. "HUA" zakřičel jsem družinový souhlas, kterým si v bitvách rychle dávámě vědět, že chápeme a k tomu zastrašujeme nepřítele. Ani bych nevěřil, jak to někdy funguje, ale to už je věc jiná. Vybavil jsem se tedy podle nejlepšího rozumu, spusta lektvarů a hlavně zlato. Že prý jim neni moc příjemné, když se jim dostane pod kůži... " To je sice hezký" říkám si, "ale kde asi tak vezmu něco zlatýho??" . Rytíř jako by mojí myšlenku vytušil a v tu ránu jsem měl v ruce zlatou zbraň. Další utvrzení mého výběru, dobrého výběru. Po všech přípravách a finální kontrole vyjeli směrem ke vchodu do stok, kudy se do slují proleze. Naše družina nebyla početná ani nijak pestrá, několik bojovníků a jedna kouzelnice. Krásná mimochodem. Cesta se nezdála být nikterak obtížná, stvůr bylo nespočetně, ale stejně rychle jako se objevovali tak i mizeli pod našimi meči. Občas jsem se úplně zapoměl a pozoroval tu krásnou dračici s holí v ruce, jak pouhým slovem zabijí dost silné nestvůry. Říkal jsem si, že od teď musím mít z magie pořádný respekt, když dokáže tohle. To už jsme ale byli o něco dál. Podle množství a rozestavení nestvůr Thomas měnil naší strategii, chvílemi jsme stáli v řadě za vyčarovanou zdí s kušemi, a našimi šípy drtily šupinaté kůže ještěrů. "Pavoučí sluje?" pomyslel jsem si. "Chtěl bych vidět nějakýho pavouka" zašeptal jsem si s úsměvěm na rtech. "On tě ten úsměv přejde" slyšel jsem za zády. Ani nevím kdo to řekl, ale znělo to tak přesvědčivě, že mi úsměv na tváři rychle ztuhl. Po notné chvilce rubání jsme došli ke dveřím, u kterých byla cedulka, na které stálo něco ve smyslu "jak vstoupíš, už nemůžeš nazpět". "To se mi moc nelíbí" řekl jsem. "Líbit se ti to nemusí, ale jde se dovnitř." Tenotkrát jsem bezpečně poznal Thomase. "Už jsem tam byl několikrát a pořád tu jsem" řekl a smál se. " A konečně uvidíš ty pavouky co jsi po nich tolik toužil ". Už jsem se tolik netěšil... nakonec jsme ale díky skvěle zvolené strategii, mistrně dodrženým pokynům a nemalé pomoci naší sličné čarodějky došli až k sídlu samého vládce pavouků. "Tohle nebude jednoduchý" zamručel Rytíř. I toho jsme ale nakonec překonali... Jak? To vám jistě nepovím, taktika naší skupiny musí překvapovat, ne být známá mezi lidem....

Po této události uplynulo mnoho dní, někdy se dělo něco malého, někdy velkého a občas, věřte tomu, nic. Pak ale přišla další veledůležitá věc, která stojí bezpochyb za zmínku...


"Popláááách" rozlehlo se městem. Nastražil jsem uši, jestli se mi to náhodou jen nezdálo. "Polááááách, temní útočí" rozlehlo se městem znovu, s dost velkou naléhavostí. "Všichni muži a ženy k Severní bráně, honééém, poláááááách". Naléhavost se vytratila, tentokrát tam byl slyšitelný spíše strach. Upaloval jsem co to šlo, od podkov lítaly jiskry a chvílemi jsem měl co dělat, abych se udržel v sedle. "Takhle jsem tě ještě jet neviděl, je vidět že poznáš kdy je to třeba" řekl jsem a spolu s těmi slovy jsem poplácal svého koně po hřbětě. Dorazili jsme k bráně. Byl jsem tam první, malinkou chvilku za mnou dorazil Markus, a podle pohledu na jeho koně jsem viděl, že za tím mým o nic nezaostal. "Co se děje?" zeptal se. "Nevím, sotva jsem dorazil!". To už se ale hrnuly od města davy lidí. Objevil se i Gulord, který se ujal vedení, a později se ukazovalo, že to tak bylo správně. Projeli jsme branou a viděli to, co nikdo nechtěl vidět. Spousty temných jezdů, v jejichž čele byl jeden z drak´karimů. Ten ale zpočátku nebojoval, pouze si prohlížel sarkofágy bývalých paladinů. Po dlouhé bitvě, ve které mnoho z nás padlo, jsme se dostali až k sarkofágům, přičemž jejichž zkoumání se ujala Eliška. Už jsem otíral meč od krve, sundaval přilbici a zbavoval se všudypřítomného prachu a potu, když tu někdo zakřičel "TEMNÍ!". "Už ne, probůh " pomyslel jsem si. Ale nedalo se nic dělat. Krásně se lesknoucí meč se zase zabořil do těl těch zlosynů a rubal a rubal... museli jsme chránit Elišku, jelikož ony sarkofágy byly jasně cílem jejich útoku. Copak když útočili samotní temní jezdci, to ještě šlo, ale když se do toho vložil i ten drak´karim, to už bylo zle. Po dalším dlouhém boji se zdál být klid a někdo dokonce přišel s tím, že padl i ten drak´karim. Tomu jsme ale moc nevěřili... Gulord poté přijel za Eliškou a zeptal se jí,na co přišla. Rozhovor to nebyl zrovna příjemný, jelikož Gulord Elišce moc nevěřil a tak se hádali a hádali... tahle hádka ale nebyla nic proti tomu, co mělo příjít. A přišlo... objevil se jezdec, vypadajíci nachlup stejně jako ti temní. Už už jsme tasili zbraně, když se představil jako Rytíř mága Syracuse, Scathlock. Nikdo ho neznal, a tak ho Gulord požádal, aby si sundal helmici. To Rytíř odmítl, ukázal na velký šroub držící helmu pevně u plátového krunýře. "My tě ale k sarkofágům nepustíme, něvěříme ti" řekl Gulord, načež se za něho postavila nemalá skupinka lidí. Události nabraly rychlý spád, a ani nevím jak, Gulord začal se Scathlockem bojovat, byl zabit, načež se ale na temného rytíře vrhl lid a zahnal ho. Poté Gulord ustanovil hlídky u sarkofágů pro případ, že by se vrátil. Do toho přijel můj pán, Rytíř Von Chava. Vylíčil jsem mu popravdě co se stalo, jak arogantně se Scathlock choval a podobně. Poté proběhla hádka mezi Gulordem a Thomasem, jejíž přesný obsah mi zůstal utajen. Thomas za mnou přijel, řekl abych hlídal a čekal co se bude dít, že mu podám zprávu. Na to odjel spolu s Eliškou na hrad za Syracem.... celý tento příběh měl ještě dohru u soudy, kde to naštěstí dopadlo dobře a poté při mojí rozmluvě s Eliškou, kde jsem přišli na ěnco vlmi důležitého... ale to třeba jindy, to je zatím tajemství....


návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Raist - 5

Velmi pěkné.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 5: 1x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist