Bouře. Venku zuří bouře. Vítr tříská s okenicemi. Déšť probíjí slaměnou střechu. Voda teče do chatrče. To však není vše. Uvnitř chatrče se něco děje. Řev. Z chatrče se ozývá křik. Rozléhá se. Jde slyšet daleko. Ale slábne. Ten křik slábne. Ztichl. Ticho. V celém lese okolo chatrče je mrtvolné ticho. Ani ptáci dokonce nepípnou. Jen kapky nepřestávají bubnovat.
Z chatrče se ozval hlas. Hlas muže. Pláče. Smrt mu vzala milovanou ženu. Nechala mu jen dítě. Muž políbil ženu na čelo a otřel si slzy. „Ty jsi mi odešla, ale ho jsi mi nechala. Postarám se o něj.“ Zvedl chlapečka, omyl ho a zabalil ho do peřinky, jediné věci co mu mohl dát. Dívali se jeden na druhého a usmívali se. Muže pří pohledu na chlapce hřálo u srdce. A chlapeček? Ten byl veselý od přírody. Rozdával úsměv a téměř nikdy jako dítě nebrečel.
Uplynul rok. Zrovna byl klidný večer. Chlapeček usínal, ale otec mu umíral. Několik posledních týdnů se necítil dobře. Rychle slábl, neměl chuť k jídlu, podlamovaly se mu kolena a bolelo ho celé tělo. Večer oba usnuly, ale ráno se vzbudil jen jeden. Chlapeček bezstarostně kouká nevědíc, že mu otec zemřel. Avšak se na chlapečka usmálo štěstí. Jeho otec byl tesař a na tento den mu měl přijít zákazník. Přišel. Přestože byl elf, rozhodl se o chlapce postarat. Vzal si ho k sobě a staral se o něj. Dal mu jméno Fabius.
U elfa se mu líbilo. Líbilo se mu co všechno dělal. S jeho pomocí se naučil vyřezávat ze dřeva, hrát na nástroje a dokonce se naučil i trochu kouzlit. Možná to zní jako idylka, ale nebyla. V době temna a nájezdů skřetů se museli často stěhovat a skrývat v lesích. Vyhýbali se válce. Fabiův otec věděl, že když se jeho nevlastní syn dozví jak velké nebezpečí hrozí po celé zemi, určitě se přidá k odboji a už ho nikdy neuvidí. Přes ty roky co se o něj staral, nechtěl o něj přijít. Věděl že by proti skřetům neměl šanci. Chránil ho před sebou samým.
Podařilo se mu to. Válka ustala, většina měst byla osvobozena a Fabius dospěl natolik, aby se osamostatnil. Byl přeci člověk, toužil po dobrodružství po bláznivých dobrodružstvích.
Rozloučil se s nevlastním otcem a vydal se do světa. Cestoval z města do města, pokoušel se vydělávat si hudbou a živil se tím co si ulovil. Našel si přátele a byl velice vděčný za každou pomocnou ruku.
Jednoho dne vsak potkal zlá stvoření. Tato stvoření byla ze záhrobí, smrděla staletou hnilobou. Pokus zahnat je se mu nezdařil a jako by to bylo málo ještě ho okradli. Jakmile se však postavil na nohy vylil si zlost na prvním kdo mu přišel pod ruku. Když si uvědomil co udělal prchal před svým činem. Prchal daleko až ho zastavil jeden muž. Na barbara byl velice laskavý.Vzal mě pod svou ochranou ruku, nabídl mi bydlení. Byl jsem mu tolik vděčen, že jsem mu pomáhal se vším.
Lidé které jsem potkal u barbara mi byli oporou a nyní jsou moji dobří přátelé. Díky nim jsem se dostal tam kde teď jsem. A jsem velice rád na svém místě.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Raist - 3
Obsahově slabý výkon. Snad způsob zpracování příběh umísťuje do oblíbene klasiky za 3
Bouře. Venku zuří bouře. Vítr tříská s okenicemi. Déšť probíjí slaměnou střechu. Voda teče do chatrče. To však není vše. Uvnitř chatrče se něco děje. Řev. Z chatrče se ozývá křik. Rozléhá se. Jde slyšet daleko. Ale slábne. Ten křik slábne. Ztichl. Ticho. V celém lese okolo chatrče je mrtvolné ticho. Ani ptáci dokonce nepípnou. Jen kapky nepřestávají bubnovat.