"Vzbuď se! Vzbuď se, dcero krve mé!" "Vidím Tě, dědečku. Proč ale nemohu na Tebe sáhnout, proč se ztrácíš? Proč je vše tak zastřené? Jakoby mlžný opar to vše obklopuje. Jeto snad sen, ale já přece nešla spát, Je to snad vzpomínka? Já přece,..." S námahou Míša otevřela oči. Obklopovala ji jen tma a sem tam v ní se odrážející jakoby odnikud lesk slídy, či jiného minerálu, zachycujícího poslední zbytečky světla. Pocit chladu, jako by se pomalu dostavil až z nějaké dálky. "Jako by si mé tělo uvědomovalo samo sebe. Kde to jsem? Kdo jsem? Proč jsem zde?" Na nic jiného nedokázala dívka myslet. S nepříjemným pocitem se pohla na svém podivném loži. Tento byť drobný pohyb, byl doprovázen značným zvukovým doprovodem. Chřestěním, či praskáním? Dívka nebyla schopna si uvědomit, co to je. S myslí stále zastřenou se s námahou posadila. Opět něco zapraskalo. Pomalu se rozhlédla kolem. Vzduch byl vlhký a syrový. Všudypřítomný pach rozkladu ji naplnil nos. Ne ne, byl tu vždy, jen si jej právě všimla. Koukala dále. "Kde to jsem?" opět jí blesklo hlavou. Vzpomínala si na slunce, louku a průsmyk ve skalách z Andoru do Havantu. Ten mladík, ach ano ten mladík. Po tváři se jí při této vzpomínce rozlil hřejivý úsměv. Vybavovala si intimnosti, ale už ne jeho jméno a kontury obličeje jako by se v myšlenkách rozplývaly. Povinnost, ano povinnost je tam taky. Silný pocit povinnosti. Setkání v bažině u Thyrisu s mužem v černé plátové zbroji. Pak služba v jeho gardě v Andoru. Některé vzpomínky jakoby vyplouvaly na povrch samy a jiným se nechtělo. "Co dělám zde?" opět ta dotěrná otázka. Znovu se rozhlédla tentokrát spatřila i mírný průzor na stropě. Byl o něco světlejší, než temnota kolem Dobrá, takže tamtudy jde do místnosti nějaké světlo a vzduch. Dobrá. Snažíla se logicky uvažovat a zhodnotit svou situaci. Musela jsem sem spadnout a... Vrhla svou pozornost ke svým nohám a rukou. Ne. Nic není zlomeno, nebo nebolí. "Dobrá pak tedy jsem měla štěstí". pomyslila si. Začala rukama šátrat kolem sebe a narazila na vak. "Ha, mé vybavení. Tak přece jen nejsem tak úplně ztracena." Prohledala brašnu a krom zbytků něčeho, co již nebylo možno hmatem poznat, nalezla pár kostí a... "Ano, můj věrný společníku. Tak ráda Tě vidím" Pronesla dívka v duchu při dotyku knihy vázané v hnědé kůži. Jen letmý dotek stačil, aby se navázalo ono staré a silné pouto kouzelníka s jeho knihou magie. Vyřkla formuli. Ale co to? Místo koule světla zamýšlené, objevily s jí v dlani jen rychle skomírající jiskřičky. Nebylo to mnoho, ale něco to stejně vypovědělo. "Co se to děje? To kouzlo znám. Je to přece jednoduchá formule pro začátečníky. Tolikrát omletá, že se stala bezmyšlenkovitou rutinou a přesto." Nespoutanost a odpor magické síly v jejím sevření byl však jen jeden z problémů, jimž nyní musela dívka čelit. Byť zkomírající a na krátký okamžik, však dost silné, dokázaly jiskry její okolí ozářit dost na to, aby si jej mohla v rychlosti prohlédnout. Divná malá jeskyně. Zopakovala kouzlo ještě jednou a pak znovu. Výsledek stále stejný. Jako by vichry magie plynuly dnes zcela jinak a ona spíše plavala proti proudu. Avšak při třetím pokusu již měla zmapovánu klenbu jeskyně a soustředíce se na bližší své okolí rázem vydechla. Neležela na zemi, neležela ani na starých větvích. Kdepak. Její lůžko bylo zcela zřetelně vytvořeno z hromady malých kostí. Kosti všeho druhu, dokonce celistvé kostry drobných obratlovců. Smrt, jako by ji obklopovala ze všech stran. Necítila odpor, nebo zhnusení nad takto nebývalým výtvorem. Jen údiv. Jak a proč... Při dalších jiskrách už začala rozeznávat jakoby vzorec v tom spletenci kostí. Vypadá to skoro, jako kdyby se ta zvířata nasunula po ni a zemřela tam. Opět absence zhnusení jen údiv. Tento pocit v ní samotné vyvolal jen další otázky. Chvíli nad tím dumala ale na nic jiného už nepřišla. Vrátila se tedy k původnímu problému. Jak odtud ven? Díky svých jisker už věděla, že svoboda v podobě malého průduchu, jen sotva širokého pro protažení jejího útlého pasu se nachází žalostně nízko, však stejně tak žalostně mim dosah. Jak s tím. Chvíli si lámala hlavu a pak z čista jasna, a jakoby jen tak ji přepadl nápad. "Magie moci nefunguje, jak má, ale stále existuje, jen...jinak." "Co když tedy i má další moc stále existuje?" Ve stejnou chvíli už její mysl vyslal úponky své síly ke kůstkovému loži. Postupně jej celé naplnily a objaly A Míša cítila a už chápala. Prostoupil ji pocit času, po nějž se do její vlastní hrobky stahovaly umírající zvířata, aby jako poslední počin ochránili její tělo před chladem. "Děkuji Vám přátelé, za tuto velkou službu", pronesla skrze svou mysl se zavřenýma očima. "Ač nerada, musím vás však požádat ještě o jednu poslední službu". Ve stejný okamžik se celý spletenec kostí zachvěl a pomalu se začal hýbat. Nejprve pozvolna a jen ve vlastním poloměru, jak se kosti pomalu přeskupovaly a pojily na původní místa. Nakonec však jiř celé kostřičky vyrazily šouravým krokem od stěny směrem k centru malé místnosti. Tam začaly lézt zas jedna na druhou až vytvořily primitivní schody asi do výšky metru a půl. Pak veškerý pohyb ustal stejně tak náhle, jako začal. "Alespoň něco stále funguje, jak má" povzdechla si dívka a vyšplhala po schodech k otvoru, jenž po odhrnutí větví a trsů trávy nakonec zas tak malý nebyl. Pak už Míši nic nestálo v cestě za svobodou. Vytáhla se otvorem ven a vědoma si slabých okrajů odvalila se nepohodlně stranou. Z lehu přešla opatrně do sedu a rozhlédla se. "Zdá se, že očividné nebezpečí tu nehrozí. Avšak co je toto za místo? Je to? Ano, je to nějaký malý hřbitov u řeky." Rychle znaleckým okem přelétla siluety náhrobků nyní již lépe zřetelnějších v měsíčním světle a s ujištěním, že přímé nebezpečí nehrozí, obrátila svou pozornost zpět k nyní již neviděné struktuře z kostí. Zavřela oči a upřela svou mysl k aktivním přisluhovačům. "Velice Vám děkuji mí druzi ve Smrti. Nyní odpočívejte v pokoji." S těmito slovy odpoutala úponky moci z jejich tělíček a vnitřním okem spíše cítila než viděla, jak se tyto konečně rozpadly v prach. Po velmi zvláštním zážitku si dívka opět sedla na zem, schoulila kolena pod bradu a silně uvažovala. "Dobrá, co vím? 6e jsem asi "spala" nějakou dobu v té díře v zemi. Jak jsem se tam dostala a kde to jsem, nemám nejmenší zdání, ale zas je tu hřbitov. To znamená civilizaci. Dobrá, je čas na pár odpovědí". S těmito myšlenkami se zvedla na nohy a popošla kousek dále k prvním hrobům. Světlo bylo špatné a runy zašlé a nečitelné, ale byly jistě elfské. "Tedy elfí pohřebiště? Může to být Lewan" popošla dále spatřila jeden čerstvější náhrobek. Nápis na něm hlásal "Alrik, chrabrý bojovník Císařství". Starou známou praktikou uklidnila mysl a pomocí pradávných slov "Omnisaj ka...." poodkryla závoj Smrti. Za ním spatřila mladíka v plné zbroji s klidným výrazem na tváři. "Jsi pane Alrik, prosím?" zeptala se pokorně. Mladík pozvedl oči a odpověděl pokývnutím. "Omlouvám se a prosím za prominutí, že Tě ruším z klidu." Mladík opět pokývnul. "Pokud dovolíš, ráda bych se zeptala na pár věcí, které mě tíží." "Promluv, kněžko Smrti" ozval se duchův hlas jakoby nevyházel z něj, ale ze všade okolo. "Děkuji Ti, pane Alriku. Prosím Tě, co se to tu děje? Spala jsem nějakou dobu a zdá se, že to možná chvíle nebyla. Pamatuji si tyto výjevy z mé minulosti". Pověděla mu o muži v černých plátech o jeho gardě v Andoru. o dívkách v růžovém, o Havantu a zlatých náušnicích, jenž její milý pro ni přinesl. Duch naslouchal a nakonec řekl "Jmenovaného muže znám. Jeho jméno je Gulord a garda je cechem zvaným Gládie. Za časů oněch měli právo se zovat Andorskou gardou. O dívkách v růžovém nic nevím. Havant, tak ten je už pár let potopen pod mořskou hladinou". Poklesl hlasem, ale pak se znovu narovnal. "Přítomnost živých v této říši není častá ani moc vítaná. Už bys měla jít." Pokývla. "děkuji Ti pane za informace a nebudu již nadále rušit Tvůj zasloužený klid." "Počkej ještě. Měla by jsi vědět, že Císařství je nyní ve válce se silami Zla z Temného hradu. V jedné takové bitvě jsem také zahynul. Vyhledej v Lewanu cech Waltari. Pomohou Ti najít cestu..." S těmito slovy se spojení se světem mrtvých zpřetrhalo a Michaela stála znovu osamocená na hřbitově. "Ráno moudřejší večera" řekla si a schoulila se pod smuteční vrbu. Druhého dne ráno svítilo sluníčko, tak si vyprala oblečení v řece a vydala se do města Lewanu. V Elfím městě byla sice za podivína, ale stráže ji nasměrovali k vile cechu Waltari. Vysvětlili jí, jak funguje systém portálů a dokonce pověděli něco málo o tom, jak bohové údajně nespokojeni se silami všehomíra zkroutili a obrátili toky magie a proto že jí nefungují staré formule, jak by měly. Dopoledne prošla Andorem a nestačila se divit. Nové město, noví lidé. O Soudruženkách nikdo nikdy neslyšel, ani si nevybavil holky v růžovém. Po Gulordovi nebylo ani vidu ani slechu a dům Gladie zel prázdnotou. Koupila si od pekaře pecen chleba za těch pár mincí, co ještě v kapse měla a vrátila se zpět do krásného města elfů. "Kam jdeš paní?" nedůvěřivě si ji prohlížel strážce u banky. "Hledám Waltari", odpověděla klidně Míša. Tak to se zas vrať do toho portálu a dotkni se té runy úplně napravo, jak je symbol pro loď. jsou u pobřeží. Támhle za horami" ukázal už o něco klidněji strážce pořádku rukou. "Děkuji Ti pane." mile se usmála a odebrala se na cestu, jak strážný radil. Za pár chvil stanula před krásnou vilou s předzahrádkou a žlaby pro koně. S hlavou plnou otázek a představ o budoucnosti, na kterou ji duch v noci navedl se dotkla krystalu u brány a z něj se ozvalo. "Tady Dexter, jak Vám mohu pomoci, slečno?" Mile se usmála a odpověděla...
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý