Zlatka

-> Charakterník

Můj život nebyl nijak výjimečný a odlišný od života jiných malých slečen. Měla jsem úžasné, milující rodiče, kteří se mi snažili věnovat spoustu lásky, kterou oplývali. Bohužel na mě neměli tolik času, kolik by chtěli mít. Měla jsem spoustu starších sourozenců, byla jsem nejmladší, a všichni z nich byli úžasní a proto se rodiče snažili rozdělit veškerý volný čas mezi nás všechny tak, aby to bylo spravedlivé. Možná to bude znít ošklivě, ale mým starším bratrům jejich častá nepozornost vyhovovala. Chodili často mimo hradby, což bylo zakázané, a věnovali se různým činnostem, se kterými se mi nesvěřovali, ale jistě to nebylo nic ctihodného, jinak by mi to byli řekli.
Nikdy mě nechtěli vzít sebou, protože jsem byla malá, ale zvykla jsem si, nic jiného mi ani nezbylo. Jediné, co jsem pro ně mohla udělat, bylo, že sem je kryla. Poté, když se vrátili, mi vyprávěli spoustu úžasných a jistě vymyšlených příběhů, ale nikdy jsem jim neřekla, že jim nevěřím. Byla jsem ráda, že s nimi sdílím něco jiného než jen rod.

Když jsem byla malá, říkali mi různě. Slečno, slečinko, princezničko, zlatíčko…, ale nikdy mi neřekli mým pravým jménem.
Já sama jsem si ho nikdy celé nezapamatovala, nedivím se tedy, že ani ostatní. Táta trval na tom, abych měla všechna tradiční jména jeho rodiny. Hloupý zvyk, ale nebyla jsem jediná, všichni mí sourozenci dopadli stejně - s úžasně dlouhým a naprosto nezapamatovatelným jménem. Moje elfská maminka se mu to pokusila rozmluvit, ale nepodařilo se jí to. Táta byl velmi tvrdohlavý muž, co se týkalo dodržování rodinných tradic. Maminka by ho bývala hravě přesvědčila, ale těsně před tím, než se vzali, mu slíbila, že v domě nebude na žádné členy rodiny a služebnictva, používat magii. A že byla skvělá čarodějka!

Jako malá jsem hodně času věnovala čtení. Milovala jsem knihy o vzdálených krajích, dobrodruzích, kteří bojovali proti hrozným obludám a zlým čarodějům, o mužích, co svůj život zasvětili dobru. Chtěla jsem být jako oni. Být „ta hodná“.
Když už jsem byla starší, bratři mě, za odměnu vzali mimo hradby, věděli, jak moc toužím jít ven a chtěli se mi odvděčit, za to, že je pořád kryji.
Jak jsem byla hloupá a naivní! Svět mimo hradby byl zlý a ukrutný, nic pro naivní hodné děvče, jako jsem byla já. Žádní hodní a milí dobrodruzi zachraňující princezny kvůli svému přesvědčení, ne, jen hrubý muži, co si snaží přivydělat tím, že zabijí příšeru – pro žold. Nejsou nic jiného než žoldáci.
Zklamání, které jsem tehdy zažila, otřáslo celou mojí nesmrtelnou duší. Již nikdy jsem nechtěla vyjít mimo hradby, abych je nemusela spatřit. Ti muži, tam venku, zmařili všechny moje sny a přání. Už jsem netoužila vidět svět a zachraňovat lidi před zrůdami, chtěla jsem jen zůstat se svou rodinou a být hodnou dcerou.

Ve třinácti mě rodiče svěřili do péče klášternímu životu, báli se, abych nezdivočela, jako moji upovídaní bratři. Řekli jim, že jsem byla mimo hradby. Ale já nebyla jako oni, neutíkala jsem za chlapci, neprala se ve špinavých, zapáchajících uličkách. Já byla „ta hodná“, vždy milá a usměvavá. Zbožňovala jsem své rodiče. Netoužila jsem po dobrodružství, už ne.
Mrzelo mě, že jsem musela tak dlouho žít bez svých rodičů, ale nezazlívala jsem jim to. Chápala jsem je, alespoň tak, jak může pubertální dítě chápat své rodiče.
Po třech letech mého života v klášteře jsem se naučila hodně o bozích a léčitelství, ale nikdy jsem neuvěřila. Kdyby nás skutečně bohové chránili, nikdy by nedovolili, aby se lidem stalo to, co jsem spatřila mimo hradby. Jsem si naprosto jistá.

Ten den, kdy se mi změnil život, jsem dokončila učení na léčitelku a měla se stát kněžkou, ale já nechtěla. Netoužila jsem být služkou boha, který se nestará o své ovečky.
Do našeho kláštera vnikli nájezdníci, nebo také otrokáři, chcete-li. Neuměla jsem se bránit a i kdybych uměla, proti tolika mužům bych byla bezmocná. Vzmohla jsem se jen na to, že jsem jednoho pokousala. Unesli mě na svou loď s tím, že mě, a se mnou spousty dalších kněžek, prodají na ostrovech daleko na moři.
Pokud jsem někdy věřila v nějakého boha, tak to bylo v tu chvíli, kdy jsem byla zachráněna. Již brzy jsme měli přistát a já se bála, co se mnou bude. Nechtěla jsem být ničí služkou, ani hračkou. Měla jsem strach. V tom se jako blesk z čistého nebe objevila záchrana – loď s neznámými lidmi, kterým jsme nebyly lhostejné.

Tomu muži, jež mě zachránil, jsem byla velmi vděčna, bohužel jsem však byla tak daleko od domova, že ostrov, na kterém jsem dosud žila, zde byl neznámý a cesta k němu daleká. Mohl být jakýmkoliv směrem. Prozatím jsem se rozhodla zůstat se svým osvoboditelem, abych splatila svůj dluh. Poskytovala jsem mu krytí svým tělem, kdykoliv to bylo nutné. Šlo mi jen o to, aby byl v bezpečí. Nic jiného v tom nikdy nebylo. Vždyť to vlastně krom léčitelství byla jediná věc, kterou jsem uměla. Krýt někoho.

Spolu s ním jsem dojela do země Andarie. První kroky v této zemi pro mě byly velmi hrbolaté. Nikdy jsem se nesetkala s tolika lapky, bandity, vrahy, nebezpečnými stvůrami, piráty a dalšími podivnostmi. Neustále mě provázelo neštěstí a doposud mě neopustilo, veškeré své umění léčitelství jsem využila k tomu, abych přežila a vyžila. Občas jsem vyléčila nějakého počestného, občas ne, ale přežila jsem.

návrat na seznam příběhů Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý

Vesi - 4 Krásné úvahy o víře v boha...jinak moc nevyniká, plus chyby z nepozornosti...ale patří k těm nejlepším Raist - 3 Je to obsáhle co se popisu původu týká, ovšem takhle psané to není zrovna fajn. Neustále se opakují stejné větné skladby a opakující fráze pouze s výměnou podmětu. Věty nejsou doplněné vybarvujícími přívlastky či rozpracovanějšími popisy. Fafner - 4 Příběh je hodně zajímavý, ale je tam spousta drobných chybiček. Horší 4.

Podrobný rozpis získaných ohodnocení: známka 3: 1x známka 4: 2x