"Bingo!" ozvalo se ze středu místnosti.
No konečně, pomyslel jsem si. Celý večer jim tady hraju jak šílený a kvůli čemu? Aby si pár lidí mohlo zahrát bingo a dělat, že je to baví. Aspoň, že zařídili dost chlastu. Ani jsem to nedomyslel a obrátil do sebe zbytek lahve.
"Jedno se jim musí nechat, alkohol měli vytříbený, i když to je v podstatě jedno, hlavně, že to teče", ušklíbl se pro sebe a pokračoval v hraní.
„Nalej ty ně, šenkérečko, máz vína,
za mnú stojí moja milá, ona by pila.
[:Na hlavě má čepení, fěrtúšek omašlený,
bývala má najmilejší, už néni.:]
Dajme my si, kamarádi, hore hrát,
než nás začnú naše ženy doma sužovat.
[:Jak sa člověk ožení, nastane mu trápení,
přestane mu do hospody chodění.:]“
Od stolu jsem slyšel smích a tleskání, občas nějaké komentáře, hlavně od starosty a redaktorky z Šumu. Kdybych nebyl tak pod parou, možná bych ještě někde vykřesal zbytky slušného chování, ale ať to vezme sám ďábel. Po odehrání další písničky jsem si zase udělal přestávku na opojení lahodným mokem. Problém je, že nikdy nevím, kdy mám dost, respektive ani nechci přestat. Život v mlze je pořád lepší, než se hrabat v podělané minulosti.
Naštěstí tahle šaškárna už neměla trvat dlouho, výhry byly rozdány a tak zbývalo poslední vystoupení, ještě jim ukážu, jak se dělá pořádné představení, až se budou divit. Po odehrání posledních tónů na mojí milované loutně jsem seskočil z pódia a dopotácel se až k divákům, ke stolům, kde jsem o roh jednoho loutnu roztřískal. Až později mě zamrzelo, že jsem to udělal, byla moje oblíbená, nicméně efekt to mělo, všichni šíleli, že nic podobného ještě neviděli. Vrávoravým krokem jsem sestupoval po schodech, až jsem sklouznul po posledním schodu a jak jsem se snažil najít rovnováhu, tak jsem málem povalil na zem Katty. Naštěstí to vzala s vlastním humorem a koketně se smála, normálně bych ji odvedl někam do lesa, ale dneska na to nemám náladu. Zastavil jsem se na baru a vydyndal od Tondy piva na dluh, však ona to šéfová zaplatí. Prošlo mi dalších deset piv, tak je nenechám čekat. Místo do cechovny jsem se vydal za město k té ruině, kde přespávají tragédi, kteří nemají domov ani nikoho, kdo by se o ně postaral. Předchůdce mi tam nechal na zemi pár kožešin, hned jsem je využil a svalil se na ně, začala druhá část večera, ale hostem jsem byl jen já a sladké zapomnění. To jsem si ovšem jen myslel...Asi po osmém nahlédnutí na dno lahve se se mnou začal točit svět, jako by mi někdo omotal hlavu kolem kola mlýnu a točil a točil ….
„N—nechte mě!“, malý chlapec tenkým hláskem křičel na ozbrojené barbary.
„Drž klapačku, ty malý skrčku!“ ozvalo se od toho největšího z nich. Sehnul se a vzal chlapce jednou rukou k sobě do sedla.
„Pojedeš pěkně s námi a celou cestu ani nepípneš, nebo tě hodím k prasatům, to by tě naučilo!“
Tělem mi prostupuje třes a chlad, vůbec si neuvědomuju, kde jsem, jen to, že je mi neskutečně zle, snažím se zaostřit na okolí, ale nevidím nic, rukou nahmatám chladné sklo a dojde mi...
„Večer nám k zábavě zahraje Shom, Shom Zegha.“ pronesl chlípným hlasem barbar, sedící na trůnu.
Odrostlejší chlapec vstal od králových nohou a než se vydal k hostům, tak ho jeho pán plácl přes zadek, až se mu na hlavě posunula šaškovská čepice. Shom se na kratičkou chvilku zastavil a uvnitř se celý obrnil, poté pokračoval do středu místnosti a začal hrát na lyru.
Ej, šandári, šandári, vy ste dívča zklamali,
sklamali ste dívča, hoja, hoja, hoj,
za štyry tolary, Bože moj.
A keď ste ho sklamali, domú ste ho poslali,
běž děvečko domú, hoja, hoja, hoj,
neríkaj nikomu, Bože moj.
A keď dali tak dali, šak zadarmo nedali,
dala sem věneček, hoja, hoja hoj,
zlatý prsténeček, Bože moj.
Nalej ty ně, šenkérečko, máz vína,
za mnú stojí moja milá, ona by pila.
[:Na hlavě má čepení, fěrtúšek omašlený,
bývala má najmilejší, už néni.:]
Dajme my si, kamarádi, hore hrát,
než nás začnú naše ženy doma sužovat.
[:Jak sa člověk ožení, nastane mu trápení,
přestane mu do hospody chodění.:]
Na půl jsem procitnul, když jsem pocítil hořkost v puse. Přesně jsem věděl, co bude následovat. Stačil jsem otočit hlavou a začal zvracet. Někdy si říkám, že se na to vykašlu, ale zatím jsem ještě nedošel do toho stádia, kdy mi z mého života nebude na blití. I když je ten hovadský Thulsa dávno po smrti, pokřivil mě dost. Padám na záda jak žok, zavírám oči, svět se se mnou pořád točí.
„Co jsem ti to říkal?! Nezavírej ty oči!“ rána přiletěla dřív, než jsem stačil mrknout. Tvář mi celá hořela jako nikdy. Víčka mě bolela, jak byla nateklá od dopadu tvrdých ran.
„Mazej do postele!“ stačil na mě zařvat, kdybych býval co k čemu, tak s sním bojuju, ale jediné co jsem uměl bylo hrát na hudební nástroje.
Do tváře mě zašimralo slunce. Je mi neskutečné teplo, hlava mě bolí jako střep. Pomalu si sedám a mnu si spánky.
„To jsi tomu zase včera dal,“ mluvím sám k sobě, jako mockrát předtím. Snažím se vzpomenout, co se dělo. Vidím záblesky večera a toho, jak jsem se dostal až sem. Dál jsem už nechtěl vzpomínat, zatřepal jsem hlavou, abych zahnal uhánějící myšlenky. „Doprdeleee, to nebyl dobrý nápad.“
Dlouho jsem se takhle nezřídil, nebo zřídil, ale ne tak moc, abych si vzpomněl..
Musím se dát trochu do pucu, jinak mě vyhodí i z tohohle cechu. I když někdy chci být sám, tak v této skupině si připadám užitečný. Moje hraní má k něčemu smysl.
Po dvou hodinách přemlouvání se k návratu jsem se k němu skutečně odhodlal. Když jsem otevíral dveře ruiny, tak jsem nasadil svůj obvyklý úsměv a byl připravený na to, že budu hrát zase divadlo, kde se publikum nedostane podívat za oponu.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
"Bingo!" ozvalo se ze středu místnosti.