Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Sakura

-> Charakterník

Sněhová čepice pokrývá odlehlou malou rodinnou farmu. Vzrostlé stromy se prohýbají pod náporem bělostných přívalů.
Je noc, druhý úplněk nového roku, na temném nebi září luna, jiskrně se blýskají hvězdy. Dobytek v malé stáji vydechuje oblaka páry, slepice se této mrazivé noci tisknou k sobě pokoušejíce se najít trošičku tepla.
Noc pronikne výkřik zanikajíc v houštinách, jen o pár chvil později jej následuje druhý, zvonivější. Uvnitř malého dřevěného domku panuje ruch, zapálený krb je zdrojem a i tepla v této nevelké místnosti. Před ním leží potem zborcená žena, objímajíce malé růžové stvoření, poblíž přechází muž nesouc káď horké vody a pod loktem nese čistá plátna.


Zlatavé obilné lány se tetelí v lehkém letním vánku. Pětkrát od oné noci oběhl měsíc slunce, které dopadá na slaměné střechy malých okolo stojících budov. Mezi slípkami pobíhá copatá dívčina, v zástěře pár hrstí pšenice s plevy, které sype kolem sebe.
K nevelkému domu přijíždí v tmavém plášti zahalený muž. Uvazuje vyhublého hnědého snad koně k zábradlí. Vystouplé klouby ruky klepou do dveří, které se v zápětí se skřípěním otevřou. Věkem a útrapami soužená žena stane naproti němu. Ruka muže podává stařeně zapečetěné psaní.
Rudá záře zapadajícího slunka vykresluje žalem zkroušenou tvář ženy, drobné ručičky ji objímají kolem pasu. Před nimi v prachu zápraží leží otevřený dopis.
O dva západy slunce později stojí ony u hromádky navršené hlíny s bílým křížem v čele a párem pánských rukavic. Jejich tváře zdobí stékající kapky bolesti.


Průzračné perly dopadají na vlahou zem, kapka ke kapce vytvářejí kaluže, ve kterých se odráží nalité pupeny stromů, kvetoucí petrklíče. Na hrobečku klíčí drobná semínka plevele, nedaleká bystřina odnáší poslední stopy sněhu z hor. Po bahnité cestě kráčí onen muž, co před pár měsíci přinesl do srdcí dvou obyvatelek žal. Za sebou vede chundelaté zvíře ověšené zavazadly. Co ruce jeho pobrat zvládají, do domu prostého odnášejí. Na kavalec vedle matky večer ulehá, kde otce svého malá nacházela nedávno.
Jitřním zpěvem kohout rodinu probouzí, do časů nejistoty, bolesti, soužení a strastí.


Mnoho vody v říčce uplyne, mnoho pytlů obilí na poli uzraje, než z malého káčete se labuť stane. Již dvacet zim tomu je, co poprvé uzřela svět. Záda ohnutá až k zemi, s hnojem potýká. Tu hned nad záhonem klečí, či ve stínu stodoly dříví štípe. Ruce mozolů plné, smích z tváře zmizel, radost v očích vyhasla, pod tenkou kazajkou ze sukna fialové podlitiny se rýsují. Tu ryk a křik z domku se ozývá, rychle se k ní blíží, přikrčená a bojácná do stínu se plíží. Však mužská ruka za krk ji chytá, druhá odplatu ji dává, že nekydá tak rychle jak by měla. Schoulená v klubíčku s uslzenými tvářemi jako každý večer usíná na senu mezi zvěří. Den následující však změnu přinese. Jen jitřena chladné noční nebe pohladí, mladá dívka již o dobytek se stará. K poledni otčím za ní zas přijde, avšak ona hrdě zvedne tvář, v očích jí zaplane oheň. Ruku svou na obranu napřímí, špinavé vidle proti němu pozvedá, zuby vycení jak štvané zvíře. On vystrašeně couvne, když vidí její odhodlání a chvátá do chatrče. Matka tam stojí, čas ve vráskách zpodobněn, vyhublé ruce zástěru urovnávají. Ty dvě na sebe jen kývnou a vše je řečeno. Ač svou dceru miluje, nemůže se vzepřít, muže stavení potřebuje. Na cestu s tvrdým chlebem se mladá dobrodružka vydává, nesouc si sebou jen dobré rady své matky.


Až do města, které zdobí královská koruna se dostává, trošku plachá městem se potlouká, vzápětí zahalená žena ji násadou kopí do nevědomí přivádí. O nuzný majetek je připravena. Potácí se mezi bytím a nebytím, smířena již se vším. Tu trubače snad zásahem osudu ji naději do srdce zasejí. Vydává se tedy na cestu do Jižní Perly, kde spolek mezi sebe lidi nové hledá. Po chvíli bloudění a nesnází stane za teplého letního vánku před pískovcovým domem, jehož šeď na vlajce zdobí. Tam velitel hrdě stojí a na několik lidí a elfů, barbarů v řadě hledíc. Snad zde rodinu najde, kázeň a pořádek prý tu vládne. Tak začal čas výcviků a shonu, mnoho dřiny a potu.


Slunko nejvýše postavené jest, tu muže záhadného u banky potkává. Ostré rysy budí zprvu strach, avšak do řeči ona se sním dává. Útlé tváře smích nezdobí, jen v očích odhodlání se zračí.
Za pár hodin se sním opět střetne, opět rozhovor zapřede. Tu pomůže ji s jedním starým rybářem. On jako Marek se jí představí a prvním úsměvem ji obdaří.
Velitel na výcvikách je honí, do nelehkých situací staví. Na těle i duchu sílí, společný sen sdílí. Každý z jiných pohnutek, avšak cíl společný, přežít ten shon chtějí. Na cvičišti se objevovat muž ostrých rysů začne, doplňovat naše řady se rozhodne. Nástup, zástup, dvojřad v hlavách nám zní, otíráme si prach cest ze svých tváří. Kroky vstříc budoucnosti podnikáme, odhodlání, sílu a um my si zvedáme.
Společnost mužnou vedle sebe má, hezké chvíle sním trávit začíná. Vědoma si rad své matky, překračuje mez a z dívky žena se stává, jeho něžným dotykům se oddává. Srdce jen pro něj bije, pro něj žije. Zkoušky a vojenský řád pro ni potěšení jsou, když ho vedle sebe má. Jak přála si, rodinu nachází.


Těžké tóny květin luka zdobí, před Gladijskou věží zástup stojí. Oři nervózně přešlapují. Slib adepti skládají. Na hruď jejich odznak připnut jest, odznak síly, vytrvalosti a sounáležitosti. Avšak to není jediný znak co mladá dívka má, plod v lůně ji klíčí. Laskavý dar bohů, přízeň svého milého. Nejkrásnější chvíle života prožívá.
Se svou minulostí a pravdou se ji svěřuje a s blízkým přítelem ji seznamuje. Mladý to mág jest, zván jako Seltyr.
Nic krásného věčně však netrvá, mladý panáček jak v kleci se začne cítit, neb volné povahy jest, množství hádek a roztržek začne sílit. Opakovaně se střetávají v nedorozumění, přítel její na dlouhé cesty odjíždí, v nejistotě ji nechává. Na procházce lesem ji bolesti porodní přepadnou, neleká se však, vždyť co zvěře se ji již narodilo. Tak s rozkošným chlapečkem domů přichází, kde opět prázdno. Do pláště svého ho halí a k domu svému rodného pomalu kráčí. Tam na prahu syna svého s psaním za úsvitu nechává.
Když tu přišel temný večer, dlouhý rozhovor oni opět měli. Smutný a bolestný, slzičky to doprovázely, však žalu pomoci nemohly. Přišla o svého milého, však on řekl, že k synu mít se nebude, že domácími pracemi ona ho nespoutá. Proto odletěl z jejich domku jak volný pták, nechávajíce prázdné krvácející srdce, zničenou obnaženou duši na oltáři soužení. Několikrát se marně snaží jeho pozornost upoutat, zoufalí lidé dělají zoufalé věci a to je i teď. Nakonec po rozhovoru s jeho přítelem, dojde dle jeho rady k přesvědčení, že jsou tuze rozdílní. To hodlá změnit, i kdyby měla obětovat sama sebe.


Pomazanou krví svého milovaného koně ji nachází její kamarád, Kayn. Šílenství ji zachvátilo a její pohled padl na něj. S vyceněnými zuby se na něj opakovaně vrhá. Po jeho krvi a tlukoucím srdci touží. Démona temného ze sebe stvořit chce, tak aby Markovi podobna byla. Bohové občas mají krutý smysl pro humor. Zastavit se ji snažil ten, který to vše způsobil. Avšak nestihl to a šílená dívčina ranou srážejíce Kayna. Hledíce na jeho bezvládné tělo prozřela a neschopna unést tento skutek odebrala se domů na své lože a proklála své rozdrásané srdce. Krev pomalu smáčí podušky a poslední myšlenka je směrována dvěma mužům, synovi a Markovi.


Slunce nemilosrdně praží na střehy jižní perly, poklidný život plyne dál. Jen v jednom domku na předměstí se léčitelka vysmívá smrti. Hedvábný klobouk zastiňuje její tvář. Zápěstí své přibližuje k ústům mrtvé dívky. Temně rudá hustá tekutina jí pozvolna stéká do útrob. Dívka otevře své oči, přivírajíc je před světlem, zmateně se rozhlížejíc kolem. Hrdlo ji sužuje velká spalující žízeň. Neznámá léčitelka ji bedlivě pozorujíc. Hedvábí tiše ševelí. Na chvíli dívka ustane v pohybu, pohledla na svou hruď, kde rána již není ranou. Pod dohledem temné léčitelky podléhá svému pudu, hladově se vrhá na hrdlo Kayna, drásá jej a saje. Neuvěřitelná rozkoš se jí odráží v očích, její útlé paže drží nehybné tělo válečníka, jako by to byla otep slámy. Slastně olizujíc své zkrvavené rty hledí před sebe, na mořsky modrý kilt, hůl vydává odlesky tisíce odlesků diamantů v ní zasázených. Představuje se jako Heroldka Stenilie, první z prvních. Seznamuje dívku bez tlukoucího srdce s pravdy a mýty o dětech noci.
Téhož dne přepadá maličkou Kněžku procházející se Thyrisem. Krve od ní si vzala, avšak život a bezpečí ji zajistila, paměť zatemňujíc a tekutiny doplňujíc.
Toho večera v Thyriské hospůdce seděla osamělá neživá a nemrtvá dívčina, uvažovala o svém osudu a o své lásce.


Za několik dní navštívil předměstí pohublý muž s ošlehanými rysy, uvázal svou hnědou klisnu ke kůlu a odemkl tak známé dveře. Uvnitř na něj čekal jeho část osudu v podobě dívky. Slovo dalo slovo a ti dva se v loži ocitli, avšak muž opakovaně ponoukal dívku, provokoval ji a dopaloval, až ji bylo jedno co bude a hrdlo jeho drásala a sála s radostí, jakou v životě ještě nepoznala. Rudá tekutina prýštila všude, mlaskavý zvuk bylo to jediné, co dvojice vydávala. Po chvíli proud z krkavice se změnil jen v chabý pramínek, ozvěny jinak silného srdce slábly. Oči zvrácené vzad, rozhozené ruce, doznívající píseň života. Uvědomila si svůj počin, však zvrátit to již nesvede. Zoufaly krok k jeho záchraně podnikla, svou krví svlažit rty mu nechala. Na chvíli agónie ho navštíví, než život nadobro z něj vyprchá. Hledí na svět novýma očima, ještě temnějšíma, zlověstnějšíma. Až o několik hodin později si uvědomila, jakou zkázu do světa pustila.


Krve ona se zříká, nemůže tak dál žít. K Athonovi v chrámě se modlí, posvátný oheň prosí, nechť spásu její duši donese. Tak ruší přízeň boha, až plamen svatý ji vlasy sežehne. Ač neskutečná muka to působí, stříbrný prsten nosí, bolestí ona se souží, neb jak odplatu to za své skutky má. Vyhledá tedy přítele toho, pro nějž srdce kdysi bilo, neb doslechla se, že zkušeným mágem jest. Tajemný rituál on prý zná. Nešťastnou náhodou stal se tím čím ona. Jeho slova jsou rozhodná, seznam potřebných bylin jí podává a cestou nabádá, silná ona musí být, pokud chce zas jak člověk žít.


Opuštěná a ztracená město krásné opouští, odznak šedavé vlajky odkládá a na cestu do vesnice nedaleké se vydává, kde snad chce zvrátit svůj osud. Tak navštěvuje ji onen mág, zdali zvolila si již cestu. Váhá stále, zda souhlasit má, on však vytrvalý a milý. Pomalu její srdce si získává, tak odhodlání nachází a do Lewanských hvozdů vchází. Tam na oltáři rituál v tichosti se provede. Dívkou se opět stává, jen vzpomínky na to jež byla, postrádá.


Poklidný život v chmelové vesnici začne vést, časem na zádech slunečný plášť začne nést. Odznak na slunku se blyští, obavy z budoucna se tříští. Rodinu vysněnou nachází a harmonie všedních dnů přichází. Pohřbila v mysli mnohé, mág zahojí časem v mysli rány hluboké. Podzimní šat dřevěných strážců spadá, sněhové vločky zdobí zem, s přivřenými víčky a úsměvem na tváři to sleduje dívčina jež Sakura je zvána.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Aishlyn - 5

Velmi působivé a originální. Doufám, že bude pokračování.
Melaroco - 5

Zajimavy styl psani avsak poutave napsano :)
Argorion - 5

Pusobive psany pribeh, libi se mi plynuly a dokonale hladky prechod z vymyslene historie postavy do skutecneho andarijskeho progressu. Coz vsak musim vytknout je to, ze pribeh je na ukor kvetnateho stylu znacne nectivy, navic neni to vubec muj styl, coz tady myslim ale nikoho nezajima. Proto davam za 5.
Lilien - 5

Pro mě zvláštní způsob psaní, který někdy ani není tak "hezký" a zbytečně ztěžuje čtení. Zato některé pasáže jsou natolik dokonalé, že tu pětku musím dát. :)
Heratrix - 3

Teď budu za tu zlou;-) Styl se mi zdá příliš vyumělkovaný, napodobující něco, co napodobit neumí. Kromě toho, ty gramatické i stylistické chyby! Některé obraty jsou ale působivé, originální (hlavně ty, co nejsou tak uměle šroubované). Pěkný příběh, který by si zasloužil ještě přepracovat - s menší touhou být originální za každou cenu:-)
Amroth - 5

No, úplně mi to nesedlo. Věty mi příjdou moc úsečné. Snad kdybych to slyšel vyprávět, třeba bych uslyšel ten pravý tón. :-)
Hayato - 5

Kawaiiiiiii.... je to krasne a hodně povedené... moc dobře se mi to četlo vše krásně rozvedeno a dost zvučně se to čte... chválím
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 3: 1x
známka 4: 1x
známka 5: 7x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist