Úvod - neznámo kde - První
"Když se řekne legenda..."
Kdysi dávno nebylo nic. Nebyly touhy, sny ani vůle. Nebyl příklad.....nebyly legendy. Byl jen houf vystrašených bytostí, choulících se strachem. Ve světě kde mezi sebou bojují bohové, kde se síly Chaosu snaží rozšiřovat řady svých přisluhovačů i své území, ve světě obrovských draků, děsivých pavouků, neprostupných lesů a nepřekonatelných moří pro ně nebylo místo. Až povstal ON - první z bezejmenných hrdinů. Dokázal celému světu, že člověk nebude nikdy vymírající rasou, či rasou otroků. Že člověk má své místo na slunci, že dokáže cokoliv chce a že bude rovnocenným protivníkem každému a všemu co by mu chtělo upírat právo na svobodu....právo na život. Pro své ideály zemřel - a stal se nesmrtelným. Jeho jméno bylo zapomenuto, stejně jako temný dávnověk. Jeho odkaz však zůstal. Hodnoty jako čest, odvaha, síla, slitování - ty přežívají dál. Většinu času upadají, než ale mohou zemřít, objeví se někdo....někdo kdo nepatří mezi ostatní....není částí houfu. Žije a zemře, tak jako všichni, leč pradávné dědictví Prvního se díky každému dalšímu znovu zaskví a zesílí. Znovu se začne mezi lidmi vyprávět o slavných skutcích a výpravách. Znovu se někteří začnou zamýšlet, proč někdo zemřel, proč si nevybral dlouhý a spokojený život....až dojdou k otázce, za co zemřel. Z jejich středu potom může povstat další....aby přinesl dědictví Prvního budoucím generacím....aby člověk žil, aby vzkvétal, aby vládl....aby se v budoucnu už nemusel nikdy ničeho bát... .
Část první - Garsadie - zrození člověka
"Co nebolí, není cenné."
Christian se narodil na malém panství jako syn nižšího šlechtice. Jeho matkou byla prostá dívka z vesnice, již jeho otec přijal za družku. První roky pro Christiana byly štastné. Rostl jako z vody, ve vesnici pod otcovou tvrzí měl spoustu přátel a měl pocit, že mu nic nechybí. S kamarády byl jeho život plný radosti - až do chvíle, než ho jeho otec začal vychovávat k obrazu svému. Během krátké doby se Christian změnil, přestal si hrát, začal se učit šermu, taktice malých jednotek a ekonomice. Postupně se svým přátelům odcizoval víc a víc, až si nakonec neměli co říci. Dělal vše, co mu otec nařídil, ale nebyl štastný. Ztratil přátele, aniž by za ně získal nějakou náhradu a před sebou měl jen uzavřenou budoucnost Zemana.
Jeho osamělost částěčně zmírnil otcův dar k patnáctým narozeninám. Nádherný černý hřebec, kterého pojmenoval Diablo. S ním trávil Christian stále více času na vyjížďkách. Nic jiného ho netěšilo. Obstojně zvládal šerm, znal nazpamět všechny velké i malé bitvy posledních let, spolu s taktikou použitou víteznou stranou, uměl číst, psát a počítat, ale k čemu mu to bylo?
Když se jednoho dne, či spíše noci, vracel z vyjížďky, spatřil ve směru otcova hrádku hustý černý dým. Dal koni ostruhy a hnal se vpřed. Byl by udělal lépe, kdyby se otočil kterýmkoliv jiným směrem. V tvrzi již vše hořelo, ale z nahých ženských těl v rohu opevnění a zmasakrovaných těl obránců bylo jasné víc, než by Christian chtěl vědět. Když našel tělo svého otce a poté i své matky, zhroutil se mu svět....
Nevěda jak se tam dostal, probral se u lesního jezírka. Zvedl se, pohladil Diabla, jediného možného zachránce z ohnivého pekla hořící tvrze, ale myšlenkami bloudil daleko v minulosti. Měl meč, koně a vědomí, že je něco víc. Co neměl byli rodiče, majetek a vlastně cokoliv jiného. Skvělý start do nového života - života, který snad ani žit nechtěl. Jako duše bez těla bloudil s Diablem po lese několik dní - až narazil na mladíka - bývalého přítele a obyvatele vesničky spálené společně s Christianovým domovem. Ten mu řekl snad jediné co ho mohlo vybudit k životu. Viděl útočící vojáky a poznal erb na štítu jejich velitele - rudého orla v černém poli. Garlett. Pán sousedního území. Snad ten výbuch nenávisti zapříčinil složení první přísahy v životě mladého šlechtice. A s ní i novou chuť žít - ale tentokrát už s jasným cílem.
O několik dní později Christian vjížděl do města Korruth, na věrném Diablovi a dokonce s měšcem měďáků u pasu. Dalo to sice trochu přemlouvání a sem tam i vyhrožování, ale většina vesničanů rozuteklých po lese nějaké ty skrýše se železnou zásobou měla a při pohledu na ostří Christianova meče nakonec se zaplacením nové daně souhlasila. Tak už to bývá. Chudák dře, pán bere. U města právě tábořilo žoldnéřské vojsko, sebrané proti velkovévodovi Amratisovi. Christian se ani nesnažil zjistit, kdo vojsko vede, jemu šlo o jediného člověka z této armády - Garletta. Jako většina nižsích šlechticů se přirozeně i Garlett musel objevovat v každé bližší bitvě, aby proslavil své jméno. Poslední večer před bitvou, kdy většina vojáků spala, se vykradl ze stanu a zamířil ke Garlettově ležení. Potichu obešel spící stráž, rozhrnul kůže ve vchodu do stanu, vkročil dovnitř.....a byl omráčen bdělým strážcem, kterého si nevšiml. Zbrklé a horkokrevné mládí... . Garlett si Christiana delší dobu prohlížel, než přišel na známé rysy a uvědomil si, komu je Christian tak podobný. Jak Christian doufal, že insignie šlechtice, zdobený meč, jej zachrání od okamžité smrti, nyní si musel přiznat, že jeho krátký život končí. Do úst dostal roubík, ruce mu svázali a poté byl potichu vyveden za tábor. Garlett si evidentně chtěl dopřát to potěšení a posledního z rodu d'Ruah popravit vlastnoručně bez zbytečných čumilů a následných otázek. Nedaleko tábora, v lesním porostu, byl Christian sražen na zem. Přistoupil Garlett, s krutým úsměvem shlédl na tělo u svých nohou, rozmáchl se mečem..... a padl k zemi s šípem v prsou, stejně jako jeho lidé okolo. Když byl Christian, stále s roubíkem a svázaný, přehozen přes koně, neměl ani tušení co se s ním stane. Až později se dozvěděl, že byl zachráněn hlídkou druhé armády, které Garlett a jeho muži poskytli nečekanou možnost vysloužit si pochvalu a která si, jak Christian doufal u Garletta, všimla meče u boku odsouzence. Snad i díky tomu byl přiveden přímo k Amratisovi. Arcivévoda si nechal od Christiana vyprávět jeho příběh a ještě dlouho po konci mladíka před sebou beze slova pozoroval. Nakonec řekl: "Zajímavý příběh, na patnáct let života. Teď jdi, kamkoliv jinam. V boji, který zde nastane, bys žádnou úlohu nesehrál, ale zato nejspíš přišel o život. Rubigona jsem znal. Jeden z posledních, kteří si cenili víc morálních hodnot, než bohatství. Do dvou měsíců se vrátím z tohoto tažení. Najdu-li tě na hradě v mém městě - Sandrii - dám ti šanci stát se mužem hodným tvého otce.
A tak se i stalo. Christian svou šanci dostal a byl cvičen spolu s panoši svého pána. Jak cvičitelé, tak vévoda se shodovali, že v Christianovi je něco víc, než v ostatních. Snad za to mohly zážitky, snad otcova výuka, ale měli pravdu. Nebyl jako ostatní. Byl horkokrevný, prudký, a zvláštní. Chtěl mít respekt, slávu, bohatství....to co každý. Ale on to chtěl mnohem víc. Jako první ze všech se dostal do armády, spolu s neobvyklým darem od svého pána. Kompletní výzbrojí a výstrojí jízdního těžkooděnce. To nebyla ani levná ani obvyklá událost. Vévoda panošům podobné dary nedával a žádný panoš se před Christianem nedostal rovnou do jezdectva. Znamenalo to jediné - od Christiana se hodně očekávalo a kdyby zklamal, pravděpodobně by již v další šťastnou náhodu či nového dobrodince nemohl. Ale on nezklamal....
V 21 letech byl úspěšným a zcela jistě nejmladším vévodovým velitelem. Už i na hradě se šířily řeči, že je pro vévodu jako syn. Časem se dostali i k Christianovi,a ač jim nevěřil, zalichotily mu. Byl uznávaný, respektovaný, oblíbený vévodou i svými vojáky, a ani dívky se ho zrovna nestranily. Jak říkával jeho otec - každému co jeho jest. Kdo by si za podobných okolností připouštěl nějaké obavy? Ale být trochu zkušenější, jistě by si je dělal. Ty řeči se nedonesly jen k němu, ale jěště dále. K někomu, kdo při těchto řečech skřípal zuby a zatínal pěsti. K vévodovu pravému synovi. Sogaras ale pohříchu nic jiného čekat nemohl. K otcovým výtkám či snaze o vzdělávání a cvičení svého syna byl slepý. Využíval titulu, využíval nohsledů, otcových peněz, strachu podanných, všeho. Neměl žádný zájem vést otcovy vojáky, či naučit se mistrovství meče. Od čeho měl poddané? Bylo to mezi vysokými šlechtici bohužel dosti běžné a Amratis byl spíše čestná vyjímka. Lze se ale divit, proč si Amratis oblíbil Christiana více než vlastního syna? Pravděpodobně ne, ale mstít se za to dalo.....
Když se Christian vracel z další výpravy, potlačení menšího povstání, hned od vjezdu do hradu mu bylo divné, že nikde nevidí vévodu, ani neslyší jeho mocný hlas. Ve svých komnatách shodil zbytky plátového brnění, které na sobě ještě měl a vydal se uprostřed příprav k vévodovým komnatám. Příprav na co? Samozřejmě na oslavu další úspěšné výpravy - každá příležitost se na šlechtickém sídle musí využít. Čím více oslav, tím jasněji vyniká bohatství hostitele.
Prošel třemi dveřmi, nevšímal si vyčkavávých pohledů strážných a vstoupil do pracovny velkovévody. Amratis seděl v křesle a spal....soudě dle přivřených očí. Christian se podivil, došel až k vévodovi a jemně s ním zatřásl. Ještě nikdy neviděl vévodu spát za bílého dne, pomineme-li dny po oslavách. Vévoda od svých poddaných i sebe vyžadoval aktivitu od úsvitu do západu slunce. Vévodova hlava se jemně naklonila, a následně celé tělo spadlo z honosného křesla, aby odhalilo velkou krvavou skvrnu na poduškách. Christiannovi vybuchlo v mozku mnoho otázek, a zároveň se ho zmocnila podivná apatie. Další ochránce a dobrodinec překročil most smrti a zanechal Christiana samotného. Další přítel pryč. Nevěděl, jak dlouho tam stál a přemýšlel....o přijetí u Amratise, o svém výcviku, o radosti v Amratisove tváři, když mu předával dar a gratuloval k úspěšnému zakončení výcviku......až ho ze snění vytrhlo praštění dveří, vylétavajících z pantů. Ve vylomeném otvoru stál Sogaras a několik vojáků z hradní stráže, Sogaras se beze slova zahleděl na tělo svého otce a s vzlyknutím udělal půlkrok vpřed. Christian, znajíc, jaké to je, ztratit otce, pokročil vpřed aby Sogarasovi položil ruku na rameno a dal mu najevo soustrast. Ale jestě než tak učinil, zaslechl úryvek Sogarovy tiché řeči: "...věděl jsem to otče, věděl jsem, že toho bídáka nemáš mít tak rád, věděl jsem to, nezakročil jsem...a jeho ambice tě zabili.....ale já tě pomstím, hrozně...." . Christian otevřel ústa, aby Sogarovi vysvětlil situaci, ale než cokoliv řekl, Sogaras se k němu otočil a hlasem rozkazovačnějším, než by Chris kdy čekal, nařídil stráži, aby Christiana uvrhla do hladomorny. Poté přikročil blíž a s teatrálním gestem a horečnatým pohledem Chrisovi vylíčil budoucnost: "Za vraždu svého dobrodince, mého otce, ukládnou a brutální, jsi uvězněn. Týden smutku za vévodovu smrt stravíš v hladomorně, a následně, při mém přijetí titulu velkovévody Garsadie a ujmutí se vlády, budeš popraven, přivandrovalče". Až se ujmu vlády....až se ujmu vlády....až se ujmu vlády...., zabušily Christianovi ve spancích slova toho bastarda, otázky se spojily do jedné a v explozi krve a šílenství se Christianovi v myšlenkách objevila odpoveď. Sogaras. Oči obestřela rudá mlha a Christian přestal vnímat.
Když se probral, na zemi bylo krom těla Amratise, též tělo Sogarase. Rozsekané na krvavou kaši, kousky rozbitých kostí v kaluži krve, rudé maso a šklebící se tvář. Akceptovatelná odplata za vraždu. Strážní nebyli nikde v dohledu. Christian se sklonil, políbil čelo svého mrtvého dobrodince, usadil ho opět do křesla a vydal se vstříc nové kapitole života. Vládnutí.
Byly některé hlasy proti Christianovi, ale při pohledu na oddíly jemu věrné, či po výslechu Amratisova komorníka a dalších lidí blízkých velkovévodovi královským soudem, podobné hlasy rychle umlkaly. Christian se o ně stejně nestaral. Musel přesvědčit královské úředníky, jaký byl jeho vztah k vévodovi a zabránit aby se jeho titulu zmocnil někdo nepovolaný, či kdokoliv neměl vévodou pěstované ctnosti - což pro něj znamenalo, že vládnout musí on. Poslední částí královského soudu mělo být oficiální udělení titulu velkovévody Amratisovu nástupci. Christianovi. Ze Sandrie do královského sídelního města vyrazila kohorta jezdců, v železe a černi. Nová barva, nový vládce.
Poslední den cesty nenastal úsvit. Noc si vládu ponechala, slunce nevysvitlo a ani les, jindy tak hlučný, nevydal ani hlásek. Nebylo slyšet křik krahujce, nebylo slyšet troubení jelena, ani známky nezůstalo po zvědavých zajících, či lesním hmyzu. Jen temnota všude kolem, a v srdci plíživý strach. Christian vydal povel k další jízdě, a oddíl, jindy hlučný a vědom si své síly, dnes neslyšně a opatrně projižděl po lesních cestách, všechny oči slídící po něčem hmatatelném, po něčem nebezpečném. Celý den, hodina po hodině, minuta po minutě tížívé atmosféry a strachu z neznáma. A poté, kousek od města......ohromný ryk, zvuk děsivé bitvy a rudá záře na obzoru. Jezdci bez povelu utvořily šik a hnaly se tryskem k cíli své cesty. Ale když začali rozeznávat útočníky, trysk se zpomaloval, až celý oddíl zastavil, a oči všech vytřeštěně sledovali hrůzný obraz. To nebyla bitva jakou znali, či vojáci, kteří by před jednolitou řadou jezdců utekli. Na město útočily démoni.
Výbuch ohně ozářil oblohu, obrovitého démona, trhajícího na kusy dva ubožáky, o kus dál zničená brána a v ní potrhaná těla obránců, hořící katapult na věži, z níž se zoufalým křikem padala dvě těla a ryk utrpení a děsu znící z celého města. A nad městem, jako drahokam v písku, zářila koule modré energie, na vrcholku věže kralovských archmágů. Tam bylo nejvíce démonů i obránců, tam se rozhoduje bitva, jejíž příčiny ani důsledky Christian neznal. Ale byl šlechtic, velitel - a s mocí roste zodpovědnost a povinnost k panovníkovi. S nitrem zoufale řvoucím "NE" pomalu pozvedl ruku s mečem. Držel ji tak dlouho, dokud se celý oddíl váhavě nesrovnal do řady. Zazněly povely velitelů, podivně přidušené v tom ohlušujícím zvuku bitvy a koně vyrazili....pomalu....krok co krok, ale přece zrychlující až do trysku. Z černého nebe se snesl démon a jedním mávnutím pařátu srazil a potrhal dva jezdce, ale oddíl se řítil dál, k veži, do středu města. Vež rostla víc a víc, až oči začaly rozeznávat detaily. Mrtvoly vojáků, kteří uprostřed hrůz okolo odhodlaně vytvořily čtverhran, několik zoufalců prchajících do temných ulic, a stále další démony snášející se ke zbytku úporně bojujících obránců. Jezdci zpomalili, ale nezastavili. Vlna koní a jezdců v železe se srazila s vlnou démonů. Ale bylo to jak mladý velitel čekal. Démon není lidský pěšák, aby ho kůň udupal, nebo ho náraz zbaně a rychlost zvířete odmrštily. Démon nezná strach....ani slitování. Mocné proudy ohně vytryskly pod tím či oním jezdcem, děsivé pařáty páraly kyrysy jezdců jako hedvábí a i strach si vybral svůj díl. Oddíl byl při první srážce málem zničen, jen několik jezdců zůstalo po boku Christiana, který se prodíral dál k věži. Posledních dvacet rytířů. Ti nejlepší....ti kteří mu věřili a které vedl dál na smrt. Dělali co mužům, vojákům příslušelo....a platili cenu porážky. "Tentokrát jsem vás zklamal, moji druhové....dnes večer nebudeme zapíjet vítězství" pomyslel si hořce při pohledu na zkrvavenou tvář Aijana, padajícího z koně do krvavé břečky. Skupinka čtyř posledních již byla kousek od černého démona bušícího do brány věže. Christian se přikrčil, pozvedl zbraň a otevřel ústa. Oheň a kre...., zanikl jeho výkřik, když obrovitý pařát rozpáral Diablův bok a náraz ho vymrštil vysoko do vzduchu. Před očima mu proběhly životní zážitky....první výhra v šermu, otcova trestající ruka, dávno zapomenutá dívka, Amratis, bitva, přibližující se pařát, Amratis. Přestal stoupat, na chvíli se zastavil ve vzduchu, a pak se propadl do temnoty pod sebou. Ale dřív než se rozbil o zem, modrá energetická koule na věži vybuchla v tisíce paprsků, letících všemi směry a ničícími démony. Jeden z nich zasáhl i Christiana....
Část druhá - Andaria - život rytíře
"Každému co jeho jest."
Probral se v lesním přítmí, nahý jako novorozeně a sám. Pomalu se zvedl a dotkl se nejbližšího stromu. Ne. Nebyl to sen, ani smrt. Podivnou záhadou ještě stále žil. Doklopýtal několik kroků k potoku a osvěžil se vodou. Rozhlédl se a kus od sebe zahlédl postavu podobnou sobě. Nahou a zmatenou. Vykročil k ní a promluvil garsadijsky. Postava odpověděla stejným jazykem, jeho jazykem a za chvíli už znali oba zážitky toho druhého. Zásah paprskem modré energie, tma, a probuzení se zde. Vykročily společně dál a našli dalšího. A dalšího. A protože nevěděli, že magický rituál nakonec Garsadii zachránil, začali si říkat: "Poslední z Garsadie".
O několik měsíců později již Posledni z Garsadie měli vlastní sídlo, sroubený dům, stáj i ohradu, počítaly se mezi mocnější cechy a pravidelně se vydávali do podzemí pro bájné podklady. Ale stále více lidí touha po Garsadii vlekla pryč. Pryč z Andarie, jak se jejich nový domov jmenoval. Známých tváří ubývalo a jen málo nových je nahrazovalo. I Christian to na sobě cítil. Chyběl mu boj, jeho vojáci, adrenalin jezdeckých bitev. Turnaje a cvičení to nemohly nahradit. Zbraně v Andarii byly vyráběny jinak a jemu se s nimi zpočátku nebojovalo nejlépe - utrpěl i několik porážek a v takových chvílích trpce vzpomínal jaký válečník byl v Garsadii. Ale protože cestu zpět neznal, a hledat roky s nejistým výsledkem se mu nechtělo, začal si krátit čas jinak. V zemi bylo mnoho lapků, sem tam i nějaký vrah a zákona málo. Cíl jako každý jiný. Začal pobíjet lapky a živly mimo zákon, kdekoliv na ně narazil, či kdekoliv se mu je povedlo nalézt. Ve výsledku sice pobil víc měšťanů, než pobertů, ale co kdo mohl čekat? Christian d'Ruah nebyl nikdy člověk, který si dal říkat plechovko, či jinak hanobit své jméno.
Po nějaké době této bohulibé zábavy narazil na zvláštní barbarku. Jezdila sama v plátovém brnění a okrádala pocestné hned u Thyrisu, hned až u Východního valu. Dlouho unikala spravedlnosti a pohříchu se zdálo, že o každé trestné výpravě ví dříve, než stihla výprava vyrazit. I několik z Christianových přátel ji potkalo, ale podivným způsobem jim tenkráte unikla. Poté potkala jeho. Nebyl to snad ani boj, spíše hra na honěnou. Vzdala se, než napřáhl ke smrtelné ráně. S pomocí dalších garsadijců byla převezena do města a odsouzena k smrti. U popraviště se tísnilo mnoho lidí, městští hrdinové, lehké děvy a další typy člověka, který sám nic neřekne, ale v houfu má odvahy na rozdávání. Christian vše znechuceně pozoroval a čekal na dopad katovy sekery. Odsouzená řekla poslední slova, kat zvedl sekeru, načež na popraviště vyběhlo několik zakuklenců, kata shodili dolů a i s odsouzenou uprchly magickou branou. Rozhořčení davu bylo monstrózní. Ale on se smál. Mohl čekat, že to tak dopadne. Nasedl na koně a vrátil se zpět do cechovního sídla. Ta žena si svou svobodu zasloužila.
Za několik dalších dní byl překvapen návštěvou vévodkyně Máji a dopisem s královskou pěčetí. Co se stalo, že se vládkyně zajímá o Christiana osobně? Obsah listu ho na chvíli vyvedl z míry. Byl žádán, aby přijal titul rytíře země Andarijské a sloužil nezletilé Královně Killias, a jejímu regentovi, Lordu Magalhaesovi. Vykoktal několik děkovných slov vévodkyni, doklopýtal zpět do domu a zamyslel se... .
Uběhlo několik dní a mladý válečník seznal své obavy jako oprávněné. Zdejší lid neměl ponětí o tom, co znamená být šlechticem a jak se ke šlechtici chovat. Nejenže se často proti Christianovi stavěli, někdy i vysloveně uráželi, ale sem tam i pomáhali vrahům k útěku. A nedalo se s tím dělat vůbec nic. V Garsadii by okamžitě poté následovala poprava dotyčného, ale královna byla moc mladá. Nepochopila by, že k vybudování něčeho většího je třeba oheň a krev. Nesděloval své myšlenky ani regentovi. Možná to byla chyba... .
Když došlo k bitvě, potvrdil se i zbytek jeho obav. Armáda Andarie byla jen sebranka ze všech koutů země, neumějící poslouchat, neumějící bojovat. Než si někdo všiml, že okolo každého rytíře je chumel skřetů, trvalo to věčnost. A kdyby tenkrát Chrisovi nepomohl rytíř Rebel, jeho příběh by se skončil na tomto místě. Po bitvě, ač skončila vítězstvím, měl Chris chuť otočit meč proti takzvaným "spolubojovníkům". Všichni se hnali jen za penězi, a na boje okolo sebe skoro nebrali zřetel. Ale nemělo cenu něco říkat. Od plic si ulevil až ve svém pokoji, poté co shodil zkrvavenou zbroj a doprál si pořádnou koupel. Mělo vůbec smysl něco dělat? Andarie vypadala, že neskýtá žádné potěšení. Dobrý boj, úctyhodného soupeře, a krom hrstky turnajů ani nic jiného. Ale to se mělo změnit...
Potkal ho u hřbitova. Mág v modré róbě, s prostou holí, na pěkném koni. Skoro nic zvláštního - až na jeho oči. Ty oči říkali něco, co znal i Christian. Boj. Krev. Pro potěšení, pro slávu....možná i pro kořist. Docela nenuceně se dal s Chrisem do řeči, ale na obou bylo vidět, očekávání srážky. Líné, leč účelné pohyby rukou, oči sledující druhého, hodnotící jeho kvality a nebezpečí, jaké může znamenat. Uprostřed rozmluvy přiběhla jakási žena. Chvíli pozorovala oba muže, a poté vykřikla: "To je ten co mě okradl!" Christianovi ztuhly rysy, oči se mírně přivřely a ruka uchopila palcát. Mág stál chvíli docela klidně. Málokdo se v takové situaci tváři naprosto vyrovnaně. Po chvíli ticha však tvaří mága přeběhl napjatý úsměv. Vyrazil, vlastně vyrazili oba dva. Oba koně byli stejně rychlí, stejně dobří. Leč po prvním podařeném úderu se mág zapotácel, nestihl se v divokém trysku včas sehnout a větev dokonala zbytek. Bezvládně sletěl z koně. Chris zavěsil palcát k opasku, sebral vše použitelné k boji a trpělivě čekal, až se mág probere. Po procitnutí mága, Aranise a výstraze, spojené se spokojeným úsměvem po dalším vyhraném boji, Christian odjel. Měla přijít chvíle, kdy mohl krutě zaplatit svou nerozvážnost.
Ten den byl jako každý jiný. Křik ptáků, zářivé slunce a obyčejný průzkum Thyriského území. Bylo dosti divoké, protože po dobytí zde ještě mnoho lidí nežilo. Ale nemělo se stát nic zvláštního. Skřeti byli pryč a zveř není přiliš nebezpečná. Mnohem nebezpečnejší dovedou být lidé, elfové, či barbaři. A to co Christian našel, byl dostavěný a vybavený ranč....a vedle něj kůň. Kůň, kterého Christian znal. Aranis.....Aranis o kterém již mnoho slyšel, od prvního střetu. Po chvíli projíždění okolo ranče se skutečně objevil ve dveřích. Vyšel ven, v klidu odvázal koně, nasedl a s úsměvem kývl na Chrise. Za ním vyšla mohutná postava, v omláceném železném brnění, s palicí v ruce. Barbar. Válečník. A za ním ještě třetí. Plíživá chůze, kradmé pohyby, šedý oděv. Zloděj. A podle tváře Kubík, muž s velmi rychlými prsty a ještě rychlejší dýkou. Až teď Chrisovi došlo, jakou chybu udělal. Co jiného než doupě vrahů zde mohlo stát? A co mohl dělat nyní? Utéci? Jeho výstroj, stříbrné brnění, štít i zbraň, hedvábný plášť a bílý kůň měli velkou cenu. Ale ne větší než čest. Bojovat? Tři mladé tlučhuby z města by zvládl rychle, ale tři cvičené vrahy...? Ticho se prohlubovalo, rušeno jen kroky těch dvou, kteří se stavěli za Chrise. Poté Aranis s úsměvem promluvil: "Jsi v dosti nevýhodné situaci, rytíři. Měl bys odejít....", načež se znovu usmál. Chris trhl rukou k měči, ale poté ji stáhl. Byla to pravda. Sám nic nezmůže. Němě přikývl a s tichou kletbou pobídl koně. Až v lese pobídl koně do trysku a zamířil do Andoru. S ostatními rytíři to doupě spálí na popel... . Leč, když dorazili na místo, našli jen hořící klády a zčernalou střechu. Ranč už hořel, ale krysy ne. Příští dny se objevoval Aranis hned tady, hned tam, několikrát byl Christian přesvedčen, že ho zabil, ale on se objevil zas někde jinde. Až nakonec zmizel. A s ním i první nepřítel, kterého si Christian mohl vážit.
Přišlo mnoho dalších, čestných i nečestných, smrtících i k smíchu, ale žádný z nich Christiana již neporazil. Pověsti o něm šli zemí a těch, kteří ho nenáviděli, bylo stále více. Záviděli mu. Jeho pověst, domnělé bohatství a proklamovanou neporazitelnost. Bylo mu to jedno. Pověsti o svém bojovém umění záměrně přiživoval a choval se, jako by vlastnil všechny poklady světa. To patří k umění jednat s lůzou. Dokud věřili a nenáviděli, neměli odvahu dělat Chrisovi problémy. Kdyby mlčeli, bylo by to horší. Stejne problémy, byť možná v menší míře, měli i ostatní rytíři. Dav musí mít co nenávidět a co špinit. Když to nemá, najde si to - a rytíři byli snadný cíl - dokud byly zákony tak mírné. I nejmírnějším z Christianových druhů došla trpělivost a vyjížděli za hranice království čím dál častěji. A když rytíři nebyli, objevili se tři vrazi. Najednou lid volal po pořádku a klidu. Každý chtěl rytíře. A oni nebyli. Snad tři vrahy omrzel pobyt v Andarii, snad je zabila nějaká bestie, ale nakonec zmizeli. Zmizeli, aby se za nějaký čas mohl objevit ON.
Byl to čas, kdy nebylo nic moc potřeba, a mladý šlechtic mohl přemýšlet o dalších stránkách života. Již dávno si všiml, jak krásná je mladičká Gloshden. Byla to sice prostá dívka, ale ve světě, kde šlechtic, je stavěn na úroveň lůze, to nic neznamenalo. Zato významný byl fakt, že byla z Garsadie... . Netrvalo dlouho a sama dala Christianovi šanci ji vídat více....chtěla se naučit číst. Ne, že by se považoval za učitelem, ale odmítněte podobnou prosbu od tak krásných očí. Od učení čtení byl celkem malý krůček k dalším věcem a oba dva ho udělali v tiché shodě po několika dnech. To bylo poprvé, kdy Chris začal přemýšlet, že zemřít jako mladý, možná není nejlepší z cest. Sice byla ještě skoro dítě, ale díky ní Christian poznal, co znamená slovo láska.....a ač mladá, ráda si hrála. Poznal i žárlivost. Gloshden ráda koketovala. Bylo s podivem, že nikdy ze své vůle nezkusila více, neboť očí sledujících její dívčí postavu bylo všude dost. Christian byl na začátku zmatený a rozčilený, ale nemohl se shodit před ní ani před jinými scénkami na náměstí. Daleko raději se vybil jiným způsobem. Sám našel zábavu v možnosti přijít uprostřed rozhovoru dalšího městského hrdiny s Gloshden, položit ji ruku kolem pasu a pomalu ji odvést. Jak ho mrzelo, že nemá oči vzadu, aby mohl sledovat jeho tvář... . Další možností samozřejmě bylo dotyčného zvalchovat za městem a polomrtvému poté vysvětlit, co že je záhodno dělat pro své zdraví. Ale nemuselo to vše skončit dobře...., neboť Gloshden obdivoval i muž, celkem podobný Christianovi. Též rád jezdil na běloušovi, oblékal stříbro a hedvábí a v boji bylo lepší mít ho za spojence, než nepřítele. Neodradili ho drobná gesta a tak došlo na zábavu za městem. Jmenoval se Larson. Souboj byl na míle vzdálen obvyklému trestání příliš sebevědomých mladíku. I když Chris vyhrál a velmi jasně dal navědomí, že při příštím "prohřešku" ze strany Larsona, se už před poslední ranou nezastaví, velmi dobře si uvědomoval, jak ho bolí celé tělo, a že červená na hedvabném plášti není barva... . Možná i pro našeho ctižádostivého rytíře bylo jen dobře, že přes další neshody se již s Larsonem nikdy nebili a dalo by se říct, že svým způsobem se i spřátelili. Leč přicházel čas, kdy láska, či žárlivost , měli dát místo něčemu jinému - to co mělo začít jako boj pro zábavu, se z následného boje o slávu a čest, změnilo na boj na život a na smrt.
Přišli čtyři. Barbarské způsoby, hádky pro každou příčinu, drobnější krádeže. Nic nezvyklého u lůzy - však když měli být potréstáni, vždy se něco zvrtlo. Kárná výprava byla jednou poražena, podruhé ty čtyři nenašla, potřetí viděla jen obláčky po rychlém zmizení. Ale stále to nebyla záležitost pro rytíře....dokud se z jednoho z nich nestal postrach obyvatel zemí královny Killias. Barbar. Ničitel. Jmenoval se Zlomlat.
Christian trávil dny ve svém pokoji, popíjel chutné víno a bavil se řečmi o tom nepřemožitelném barbarovi. Bavil se až do chvíle, než zaslechl, že ten barbarský ničitel vyvraždil vše živé na Andorském hřbitově a unikl rytířům. Už to by bylo dost, ale on dokonce zkusil zabít Gloshden! To už bylo přes míru. Vzal své spolehlivé stříbrné brnění, věrného Darkhana a vyrazil na hřbitov. Zlomlat tam byl i s nějakým svým nohsledem. Poznal ho dle popisu takřka ihned, napřáhl svůj stříbrný palcát, děsivou ranou Zlomlata omráčil a jeho nohsleda poslal do říše spánku jen o chviličku později. Zastavil Darkhana, svěsil ruku a pohrdavě si prohlédl své omráčené soupeře. Jak snadné! Jak vtipné! Leč jak už to bývá, štěstí není věčné. S vykřikem "Já vám pomohu rytíři", se k barbarům vrhl jakýsi klučina s dýkou a oba dva řizl tak nešikovně, že nevytekla skoro ani kapka krve, zato je dokonale probral. Než by člověk stihl zaklít, pokrčili se v kolenou, napřáhli pálcát a skočili. Christian málem nestihl uhnout. Když opoustěl tryskem bojiště s těmi dvěma, proklínal všechno a všechny. Nebýt toho zatraceného ubožáka, bylo to vyřešené. Namísto toho musel potupně ustoupit. Na hradě shodil brnění, a než padl únavou, proklel vše co mu přišlo na jazyk.
Následující ráno se probral s myšlenkou na pomstu. Dal rozhlásit, že za jakoukoliv informaci o tom ničemném vrahovi bude náležitě vděčný.....a čekal. Za několik dní mu přišla anonymní zpráva, že Zlomlat je v jeskyni zvané "Ďáblovo znamení". Během půl hodiny již plně ustrojený rytíř sesedal z koně a prohližel si stopy u jeskynního vchodu. Za několik málo chvil dorazili i ostatní rytíři. Společně vstoupili a bez váhaní se zapojili do bitvy. Okolo barbara kroužilo několik zoufalců, ve snaze se ubránit a přežít. Ničil jednoho po druhém, než zahlédl rytíře a otočil se na útěk. Rytíři se rozeběhli za ním. Smůla spočívala v sebrance ktérá měla být barbarovou kořistí. Městští rádobyhrdinové nabrali odvahu s příchodem rytířů a než se tou tlačenicí Christian protloukl, Zlomlat téměř unikl. Téměř, ale ne úplně. Skoro zázrakem ho mladík srazil k zemi, a bil do něj těžkým palcátem znovu a znovu. Epická kariéra vraha Zlomlata zde měla skončit. Ale bůh vší ironie se musel usmívat z kaluží krve nevinných. Rytíř zapomněl kolik sil ztratil v tlačenici s lůzou a do úderu, jež měl být smrtelný, již nedokázal dát razanci k probití stříbrného brnění. Zlomlat opět zmizel v lesích... .
Proběhlo mnoho soubojů, ale přiliš mnoho měštáků, sbíhajících se při jakémkoliv střetnutí těch dvou, nějaký výsledek znemožnilo. Zlomlat vždy hladce uprchl, poté co dva tři srazil do krve, zatímco zbytek úspěšně tarasil cestu Christianovi. Všichni tři Zlomlatovi nohsledi byli dávno pryč, sraženi stříbrným palcátem, magií sira Criteho, mečem sira Taruse či šípem sira Rebela. Ale on se objevoval a mizel stále dál. Až do jednoho dne... .
Narazili na sebe na lesní cestě. Střibrný lidský rytíř a barbar v tom nejlepším z jeho kořisti. Dech se zatajil, ruce přitáhli otěže, rozlehlo se zaskřípění vytahovaných palcátů. Krvavým sluncem zalitá stezka, a rudě zařícím odleskem rozlišení válečníci. Koně divoce zaržáli postavili se na zadní, kopyta zahrabala do vzduchu. Ten boj byl jako žádný jiný - snad i bohové se dívali. Oba vyrazili současně a palcáty se mihly vzduchem. Jedna, dvě těžké rány, které oba vykryly štítem. Z Christianových úst vyrazil válečný pokřik a děsivá rána barbara ochromila. Rytíř sáhl pro nápoj výdrže, krátce zhodnotil barbarův stav a zasypal ho deštěm ran. Mnoho nescházelo, leč něco přece. Než mohl barbara dodělat, palcát se opět pohnul, klamně švihl na stříbrná kyrys a nepostřehnutelným pohybem ho trefil do přilby... . Mladík omámeně pobídl Darkhana a vyrazil - barbar za ním. Ještěže u opasku byl lektvar života. Za rozložitým stromem prudce zatočil a zpětným pohybem trefil barbara do hrudi. Oba dva se stěží udrželi v sedlech. Bojový řev střídaný nářkem namáhaných kovů plašil lesní zvěř po celém lese. Rána střídala ránu, kryt střídal výpad. Sem tam prosvištěla mezi stromy bomba a zanechávala na brněních a stromech černé šmouhy. Několikrát měl ten či onen navrch ale smůla jednoho, či štěstí druhého vždy zamezilo konci souboje. Kolikrát se jen oba přepočítali v odhadu svých či soupeřových sil. Kolikrát udělali chyby, které by jindy považovali za hodné služky z kuchyně... . Vybuzené nervy, vědomí, že ten druhý patří k nejlepším, vědomí, že boj je na život a na smrt, pro jednoho o čest, pro druhého o slávu. Slunce již mizelo za obzorem a boj stále nebyl rozhodnut. Rytíř na okamžik polevil v ostražitosti a děsivá rána ho málem shodila z koně. Ochromená ruka s palcátem poklesla a druhá držící štít umdlévala pod težkými údery barbarova palcátu. Leč ani barbarovi nezbývalo dostatek sil. Po dalším úderu nechal Christianovi dostatek času na protiútok. Palcát nedokázal zvednout a v tak v záchvěvu zoufalství nahrbil celé tělo a zbytek své energie dal do úderu štítem. Trefil naplno barbarovu helmu a chvíli se zdálo, že oba dva sletí z koně. Kdyby je nepodepřel západní vítr, možná by souboj neměl vítěze, zato dva poražené. Takto zůstali shrbeni na svých ořích. Dvě postavy zhroucené v sedlech, omlácená brnění, prázdné opasky. Oba dva poznali toho druhého v okamžik, kdy on poznal jeho. Není možné mít vítěze ze dvou ve všem rovnocenných. Oba dva měli bleskové reakce, skvělé zbraně, stejně dobré koně a stejnou dávku štěstí. Krátké spojení se přerušilo a oba pomalu odklusali opačným směrem než druhý, více a více zrychluje v obavě, že by ten za nimi mohl mít ještě trochu síly.... .
Několik dalších dní strávil Christian v šoku, jednak ze zranění a také z barbarovy zručnosti. Jak se mohl po všem výcviku, turnajích i válkách rovnat jemu? Kde cvičil instinkty, reakce, boj s různými zbraněmi? I když ho Gloshden zahrnovala péčí a snažila se, aby mu bylo lépe, musel si otázky ke svému neúspěchu pokládat stále... . Baron Ištván si všiml v jakém je Christian stavu a skrytě se bavil - byl mnohem starší a zkušenější a ten stav znal velmi dobře. Když se mladý rytíř dostatečně zotavil, Baron ho požádal o cvičný souboj všech technik obou dvou. A Chris utrpěl další šok. Baron ho pětkrát porazil aniž by se mu povedlo ho ohrozit. Bez námahy a rizika. Když chtěl vysvětlení, Ištván se usmál a odešel..., aby se vrátil o několik později s hlavou, kterou Christian nedávno viděl usazenou na těle plném svalů. Se Zlomlatovou hlavou. Tehdy si musel připustit, že válečník zakutý v železe od paty až po temeno hlavy možná nebude nemocnější válečný nástroj. Ale mohl být alespoň rád, že nikdo podobný Ištvánovi nestál na druhé straně zákona... .
Minula dlouhá doba. Byl stále zahrnován láskou Gloshden, ale ze svých zranění, či palčivých vzpomínek, se nedokázal vyléčit. Nebyl nejlepší, ba dokonce lepších než on mohlo být mnoho, příliš mnoho pro jeho ego. Nevěděl, jak se s tím vyrovnat. Vydával se na delší a delší cesty v hledání odpovědí..., až se z jedné nevrátil.
Za jeho nepřitomnosti se změnilo mnoho. Gloshden začala na Christiana zapomínat....nevracel se tak dlouho....a okolo ní bylo stále tolik mužů... . Žádný nebyl jako on, ale všichni byli zde... . Ani Andarie již nepotřebovala rytíře jako kdysi. Zapomínali přátelé, i nepřátelé. Stával se stínem v historii....jeho čas se zdál být pryč. Ale to nebyl konec pro posledního syna rodu d'Ruah.
Část třetí - Andaria - činy patriota
"Proti všem..."
Vrátil se! Byl opět jako dřív, plný energie, sebevědomí a něčeho nedefinovatelného. Andarie na něj skoro zapomněla.....a on měl všem dokázat, že předčasně. Nejdříve musel bojovat o Gloshden. Sblížila se s Tarusem, dalším z rytířů. Byl pro ni jako bratr a pomalu se stával z bratra milencem. Tak to bylo, když Glosh opět potkala Chrise. Chvíli stáli bez pohnutí. Jeho oči na ni hleděly a snažily se vysvětlit i zjistit, co se změnilo... . Pak si padli do náruče. Když došlo na lámání chleba, Christian se musel hodně ovládat. Nepřipadalo mu možné, že se na něj zapomene. To mladí..., sebevědomé, prudké, egoistické mládí. Dlouho seděl v lese při svitu měsíce a přemýšlel. Pochopil, že je na světě ještě mnoho, co se musí naučit....ale jedno již uměl. Bojovat o to co chtěl. Dalo to hodně námahy, fyzické i duševní, aby si všichni zapamatovali, že je zpět. A mnohem více ho stálo, získat zpět Gloshden. I když si měl přiznat, že ji bez vysvětlení opustil, neudělal to. Aby mohl bojovat, musel věřit, že je v právu. A po delší době ji získal znovu. Bez ohlížení a ohledů na jiné....jiné, kteří ji možná mohli dát svůj život..., který on již zaslíbil jinému osudu. Ach ten sobecký chtíč... . Když byl jeho život opět jako dřív, mohl se pustit do toho, co dalo jeho životu nový smysl.
Lidstvo na Andarii bylo nepočetné ve srovnaní s barbary, či elfy - tak zvanými "staršími" rasami. Přičin mohlo být hodně, ale on své vysvětlení měl. Tehdy, když se rozhodovalo o přežití toho kousku země, kde stojí Andor, tehdy, při budování a obraně valu, muselo zemřit mnoho tvorů. A jemu bylo jasné, proč je zde málo lidí. Narozdíl od barbarů a elfů, lidé před smrtí neutíkali. Stáli, pracovali, bojovali. Konali svou povinnost, dokud jejich osud neskončil na zbraních skřetů. A teď by to co zachránili, měl ovládat někdo jiný? NE! Byl čas založit něco čistě lidského, bez ohledu na osobní přátelství a kvality některých elfských mágů, či barbarských bojovníků. Byl čas sehnat dostatek lidí, aby dali dohromady armádu. Armádu pro celé lidstvo.
Nevěděl jak těžké může být, když se žádný plán nedaří. Všechny cechy se daly dohromady z přátel, spolubojovníků, dohodou menších spolů. On neměl nic než své jméno, dosti nepopulární, a svůj majetek, který nebyl nijak závratný. A podporu v Gloshden, která ač bezmezná, všechny problémy vyřešit nemohla. Mnoho jiných na jeho místě by kapitulovalo. Ale on nebyl mnoho jiných. Po prvním neúspěšném pokusu přemýšlel, kde byl počátek neúspěchu, a jak sehnat kvality, které armáda musela mít. Přátelé mu pomáhali, ale on potřeboval někoho, kdo bude pro armádu žít. Rozhodl se pro Arkantose. Vykreslil mu své plány, velkolepost možného výsledku a zkusil ho isnpirovat. Nabídl mu místo hned po svém vlastním, s mocí dostatečnou, pro realizovaní všeho co člověk mohl chtít. A Arkantos pochopil. Proseděli spolu mnohé večery a vybírali zájemce, probírali výsledky výcviku i další možnosti. Bylo třeba vojakům říci, co se od nich bude očekávat a naučit je dovednosti potřebné k budoucím úkolům. Jednou z nich byl boj... .
Všichni stáli seřazeni před ním a nevěřicně poslouchali. "Vy všichni proti mě - vyhrajete, a čeká vás společný večer v potyce, s tím, že útrata jde na měi. Prohrajete, a budete klikovat dokud nevypustíte duši! Je to jasné?!" Jasné to moc nebylo. Jeden válečník proti čtrnácti lidem? Div se nekonal, po delší době ho přes problémy porazili. Ale když si omyl rány, poručil jim to zopakovat. Padl jeden, druhý, třetí....padli všichni. Porazit nepřítele znamená vyhrát, a zároveň nepříteli ukázat své přednosti a slabosti. A počítat s tím, že on to vše využije příště.
Výcvik rychle pokračoval a bylo třeba sehnat sídlo a kámen. Kámen sehnal s pomocí svého jména a přátel na hradě. Sídlo nemohlo být jinde než v Thyrisu. Už dávno obdivoval krásu toho města, důmyslnost hradeb, využití pískovce. Bylo zřejmé, že Thyris kdysi postavili nejlepší z lidských architektů, válečníků a umělců. To bylo město, které chtěl a o kterém věřil, že na něj mají lidé výsostné právo. Problém byl, že v Thyrisu probíhali demokratické volby každého půl roku, a on zde neměl žádnou podporu. Město ovládali smíšené cechy, a v jeho čele stál člověk snad jen jedno období. Koneckonců, demokracie a volby......spojit to se svým jménem, musel by se hanbou propadnout a jeho otec obracet v hrobě. Dejte lůze moc, a jediný výsledek bude všeobecná sebedestrukce. Takhle to nešlo, musel vymyslet jiný způsob.
Volby krátce po postavení kamene a ustanovení sídla na ostrově uprostřed města vyhrál Gryzzly, z cechu Lovců, a získal titul vévody. Titul vévody volbami. Hrůza. Ale v jednom to bylo skvělé - Christian si totiž všiml, že nájemní cedule domu lovců chyběla. Musela by tedy být vevnitř.....a dle jeho kontaktů na hradě by za těchto podmínek musel mít v domě kancelář starosta. Což, dle všech dostupných informací, neměl. Začal se rýsovat plán... .
Při ceně nájmu sídla se Christianův majetek ztrácel nevídanou rychlostí - bylo nutné jednat hned. Rozhodl se pro opatrnější variantu. Pozval starostu Gryzzlyho do sídla Praetorianské Gardy, jak se jmenoval celek pod jeho vedením. Starosta přišel - vojáci veděli, že od té chvíle je budova uzavřena a co mají říci, bude-li někdo chtít dovnitř. Konverzace začala přátelsky v duchu mírné stížnosti na cenu domu. Byla ovšem rychle skončena, když Gryzzly prohlásil, že dům má cenu velmi nízkou, spíš by se měl zdražit. Christianovi ztvrdl pohled i srdce. Bude to tedy po zlém. Stočil konverzaci na krásy města, jeho stavitele a možné ustanovení lidí, jakožto přednostní rasy ve zdech města. Starosta, rasou elf, prohlásil, že jen přes jeho mrtvolu. Mladý šlechtic měl sto chutí mu vyhovět, ale věděl, že nesmí zaútočit. Pokračoval v líčení, při kterém Gryzzly seděl bez hnutí a nenávist mu začala přivírat oči. Situace dle Christiana byla jednoduchá - Gryzzly ho napadl, omráčil a drží jako rukojmí, proto vojáci dovnitč nikoho nepustí ze strachu o život velitele. Zároveň čekal na hradě Christianův posel, s mírně přehnaným dopisem o defradaci majetku kralovny. Možnosti měl starosta dvě - postupně Praetorianům předat své pravomoce a žít v poklidu a za výhodných podmínek v Thyrisu, nebo být obviněn a trestán za úmyslnou defraudaci majetku královny Killias. Ruch před domem v tom okamžiku začal nabývat na síle a dveře se provalily. Sice byly vojáky hned znovu uzavřeny a zablokovány, ale dovnitř projel jeden z lovců a vběhl jeden Christianův voják. Další nečekaná komplikace - a ne malá. Oba Lovci měli mnoho zvířecích pomocníků a Christian byl ve slavnostním oděvu bez brnění. Jen s velkým štěstím a s vypětím sil boj přežil, a nakonec i vyhrál. Poté byla vyřešena, nikoliv příliš mírně, situace před kasárnami. Riskoval hodně, ale vyhrál. Věřil v osud, sebe a sílu ideálu, ale věřit v nějakého boha, v ten okamžik by mu děkoval.
Soud, který plánoval pro Lovce, se nakonec nekonal. Jednak by dosti riskoval, neboť on sám měl v převzetí Thyrisu několik minimálně šedých míst, ale hlavně rozhodl incident při jejich vystěhování. Když vkročil jak byl zvyklý sám bez stráže, do jejich domu, jeden z nich ho začal urážet. Po první výzvě se halapartna změnila ve stříbrný blesk a Lovec padl. Druhý se snažil situaci uklidnit, ale Christianova horká krev vypěnila. Vrhl se i po něm. Ale byl nemile překvapen. Po krátkém boji, kterému se Lovec stále snažil vyhnout Christianova ruka namísto lektvaru života nahmatala vzduch - a zášleh plamene jej poslal do říše snů. Leč nekromant byl mnohem lepší, než si bývalý rytíř myslel. Sám mu bez jakýchkoliv požadavků vrátil věci a neprojevoval žádné nepřátelství ani škodolibost. Takových porážek si Christian vážil - i proto, že si zvykl vždy zvítězit. Vydal potřebná povolení pro jejich odchod a oni se v poklidu odstěhovali - Thyris získali Praetoriáni. Byl za takový konec rád. Málokdo ví, jaký je pocit někoho zničit, jeho postavení, jeho sny a plány. On to zažíval častěji než chtěl, a dokázal by vyjmenovat jen málo horších pocitů... .
V následné době byl zrušen titul vévody pro vládce Thyrisu, a nahrazen titulem Konzula. Bylo přestaveno opevnění, aby se město dalo lépe bránit. Bohužel nic nebylo ideální. Mnoho elfů, barbarů, i lidí, začalo v Christianovi vidět nebezpečí. Začali mu říkat "Uchvatitel z Jihu". Za jiných okolností by ho tento "titul" pobavil, ale byly zde další problémy. Našlo se totiž i dost přislušníků jeho gardy, kteří nechápali jeho čin, čin který pomáhali uskutečnit. Měli výčitky k sobě i k němu. Nepřátel přibývalo. Někteří vojáci odešli, aby stanuli proti němu. Opět došlo na jeho první zkušenosti z dob kdy se stal rytířem. Ani ti, pro něž to dělal, nepochopili, že nic většího nevznikne bez obětí. Nebyla možnost jim jejich omyl rychle ukázat - to mohl až čas. A tak mohl jen sledovat pochyby, hněv, nenávist a zpochybňování jeho jména i cti.
Čest...., tolik proklamovaná, tolik oslavaná. Ale co je vlastně čest? Pro něj byla vším, snažil se žít podle toho, jak ji viděl sám. Služba trůnu, rase a rodu. Ochota položit život pro jiné. Pro to, čemu věřil, riskovat vše. A bojovat s kýmkoliv a čimkoliv, co by ohrožovalo jmenované. A pokud měl někdy pochybit, ať ho trestá panovník, či jeho předci v posmrtném životě. Nikomu jinému to právo nepřiznal - a díky tomu mohl žít, jak žil, a jednat, jak jednal. I v případě převzetí Thyrisu.
Čas běžel a Preatoriáni již měli společenský kredit i respekt, ačkoliv nepřátel neubývalo. Desítky by se na Thyris vrhli jako psi a zničili by vše co by mohli..., kdyby se tolik nebáli o svoji cennou kůži. Jim podobných ještě přibylo poté, co Arkantos vyhrál volby v Havantu a byl mu propůjčen titul barona. Preatoriáni ovládali dvě města, polovinu svobodných území. Leč místo díků k bohu, že svou moc nezneužili, dostávalo se jim stále spínání. Ale co se Christianovi příčilo nejvíce, bylo jednat s těmi, kteří měli propůjčené šlechtické tituly díky volbám, tituly, jež musel ve službě trůnu ctít. Nejvíce nesnášel jednaní s Andorem a jeho starostkou - Eliškou. Prostá žena s titulem vévody, ač jeho titul měl stejnou váhu, mu dokázala pít krev více, než kdokoliv jiný - a jednat s ní také musel častěji než s kým jiným.
Andor a Thyris, dvě velká města, jedno přetékající bohatstvím a pocitem, že královský hrad na jeho území mu dává právo vyvyšovat se, druhé stále oslabené dlouhým obleháním a nepoměrně chudší. Jediné co je pojilo, byl častý pohyb lidu mezi nimi a neochota ustupovat jejich , v Andoru starostky, v Thyrisu konzula. Jednat se muselo o pohybu lidí, strážců obou měst, jejich pravomocech, chycených zločincích, slovních utocích... . Christianova nechuť začala časem ustupovat pobavení. Málokdo jiný si troufl hodit mu svou pravdu do očí a stát si na ní, aniž by byl pomatený. Pohříchu pobavení spočívalo i v tom, že skoro vždy dosáhl svého v plném rozsahu. Jedno z mnoha jednání bylo hodné vzpomínky. Po další vyhrané při právě odcházel, když mu starostka, vzteklá, či zoufalá, své pocity vmetla do obličeje: "Nemůžes pořád vyhrávat! Jednou někdo přijde, někdo lepší než ty, a porazí tě!" Christian se zastavil, otočil a se zvláštním úsměvem se podíval Elišce do očí. Chvíli byli spojeni pohledem. Tichá odpověď vyjádřila jeho přání, touhu, či víru ve smysl svého života. "V to také doufám. Až přijde lepší než já a porazí mě....já budu....legendou." Poté se se stále stejným úsměvem otočil a odešel. Starostka zůstala ještě hodnou chvíle na místě, a zamyšleně hleděla na dveře.
Osud se začal naplňovat. Na Andarii se začali objevovat dalši zplozenci pekel, mocnější než většina těch, kteří na Andarii byli již tak dlouho. Temní jezdci a jejich velitelé - Drak'karimové. Thyriský konzul nikdy neviděl nic tak silného, tak odolného..., tak skvělého. Byli to nejlepší kopiníci, o jakých kdo kdy mohl slyšet. Oštěp vrhli na neuveřitelnou vzdálenost, a skoro každé přineslo smrt. Smrští pohybů dokázali hrotem kopí proniknout obranou jakéhokoliv válečníka, či vykrýt letící šíp. A ty údery, které nezastavili, jim ublížili asi tolik jako dokázalo ublížit nemluvně Christianovi v plné zbroji. Ale přinesli i něco dobrého - tehdy, když se objevili poprvé. U cvičiště se objevilo krvavé znamení a brána uprostřed něho chrlila zrůdy s děsivou rychlostí. Po dlouhé době se sebranka z celé Andarie vzchopila a disciplinovaně sešikovala. Dokud z brány nevyšli čtyři obrovští démoni. Linie padla a přeživší pobíhali sem a tam. Disciplína zmizela, zavládl chaos, v kterém se jednotlivci stávali snadnou kořistí jakékoliv nestvůry. Až na jednu výjimku. Uprostřed bojiště stál kruh modrých plášťů a vítr z něj občas přinesl povel, či výkrik. "Držet....držet! Seve.., zam..řit....dém..n...čekat!.....PAL!....Pozor,...levo! Jakoby démoni vycítili disciplínu lidských vojáků, otočili se všichni čtyři v jeden okamžik a zamířili k nim. Rána co rána znamenala smrt jednoho Preatoriána. Modré pláště zmizely v zákrytu obrovských těl....aby poté, co démoni odešli dál, v kruhu krve občas zavlál modrý cár. Ani tváří v tvář děsu neutekli. Tehdy snad začali obyvatelé Andarie chápat, jaké rozdíly panují mezi armádou, a směskou.
Spolu s démony přišel i mág. Rudý mág z Devíti měst. Syracus. Uvedl se vskutku velkolepě - uzavřel bránu uprostřed znamení a porazil mocného démona, který jěště stihl projít. Většina obyvatelstva ho měla za zachránce, ale Christianem zahlodala pochybnost. Proč by někdo s takovou mocí, plýtval silami na záchranu tvorů, jež pro něj musí znamenat méně než šlechtěný kůň? Ty pohyby, ty oči sršící energií, ta nonšalance když vzkřísil třicet padlých... . Je vůbec možné něco tak silného...a živého? Byl si jistý jen tím, že nic tak mocného nemůže stát na straně dobra a nesobecky plýtvat svou výjimečností pro jiné. Takové příběhy se stávaly jen ve fantazii bardů.
Proběhlo mnoho bitev, a Syracus si získaval i poslední odpůrce. Sem tam sice někdo zapochyboval, zvlášť, když Drak'karim při jednom útoku označil rudého mága za přeběhlíka a zrádce, ale on si je získaval zpět dalšími a dalšími ukázkami své moci ku prospěchu Andarie. Christian stále nevěřil.....a zásah osudu mu dal za pravdu.
V té době Christian se svými vojáky a Menel Sangou, armádou elfů, pod velením svého bývalého panoše Enialise Liadona zničil oslabený tábor temné jízdy. Tábor, který zůstal s minimální posádkou po velkém útoku armád démonů, odraženém Andorem za vydatné pomoci rudého mága. V posledních okamžicích bitvy o tábor sice spojené armády málem prohráli při posledním protiútoku temných, ale přežil Maximus Decimus, Christianův přítel a Christian sám. Postupně se povedlo vyléčit ostatní vojáky obou armád a tábor vypálit. Konzul si nemohl opustit menší potěšení, když prvnímu elfovi byla poskytnuta pomoc až poté, co všichni Preatoriáni již stáli v šiku. Tento útok znamenal konec temné jízdy na Andarii...prozatím...a začátek plánů na osvobození Lewanu - prastarého elfského města. A bohužel byl i prvním velkým útokem modrých plášťů, u kterého nebyl Praefectus Praetorie - Arkantos zmizel neznámo kam a Christian, ač byl přesvědčen, že jeho důstojník nezemřel, vyhlásil smuteční nótu, zrušil úřad Praefecta a pravomoci převedl na Gebethora.
Část čtvrtá - Andaria - cesta meče
"Koho bozi milují, umírá mlád."
Ještě než se městské drby o brzkém útoku proti silám skřetů začaly měnit v plány, Syracus v zastoupení Lorda Regenta i Královny Killias, obou nemocných, svolal na hrad lid království na oslavu odražení útoku...., se specialní žádosti aby se dostavili hlavně šlechtici. Thyriský konzul, kterému se opět vrátil težký kašel byl po svém příchodu překvapen, jak málo jich přišlo. Kde byli rytíři? Kde většina starostů? V malém počtu se odebrali do jakési místnosti s kamenným stolem, na němž leželo úžasně ukované černé brnění. Vedle něj ležela krásná helma dravčiho vzhledu, kus dál nádherně zdobený štít, za ním zářící mitrilový prsten a nakonec meč. Tepaný meč barvy krve. Když s ním chtěl zkusmo máchnout, zjistil, že se mu ruka nepohnula. Podivný pocit mu nedovolil se meče dotknout... . Syracus si jejich pohledů nevšímal a přešel k témetu. Nalezl způsob jak zabít Drak'karima, i jiné stvůry temnot. Brnění bylo precizně kované a magicky chráněné jakýmsi diamantem. Štít dokázal zastavit každý hozený předmět. Prsten chránil před silou meče. A meč byl posledním trumfem. Jeho příběh začal před stovkami let, neznámo kde, v rukou padlého šampiona světla. Temného paladdina. Jmenoval se "Krvavá Čepel"...a byl jedinou možností jak zabít Drak'karima aniž by utekl, porazil svého soupeře, či se vyléčil. Porazit ho jedinou ranou....za určitou cenu. Cenu života svého nositele, pokud jeho duše nebyla plně oddaná zlu. A bez prstenu by bez splnění této podmínky meč zabil každého kdo by se ho byť jen dotkl. Proto ta podvědomá reakce....ten pudový strach... . Christian byl plně zaujat mečem dokud nezaslechl konec Syracova proslovu: "...to je tedy naše jediná šance jak zvítězit a zasít strach do srdcí ostatních Drak'karimů. Krvavou Čepel může nést jedině mistr meče. Doufal jsem, že vy byste někoho takového najít mohli...., pokud neponese meč někdo z vás." Vzhlédl aby spatřil nejisté pohledy ostatních. Nikdo nechtěl poslat jiného na smrt. Přehlédl všechny, aby zjistil, že v místnosti jsou jen dva, kdo by meč mohl použít. Generál Nathaniel......a on sám. Christiana se v tu chvíli svými ledovými pařáty dotkla smrt.
Místností se rozlehla hlasitá diskuse, jeden navrhoval vyhlásit vše mezi lid a doufat, že se někdo najde, další žádala výuku s mečem aby ho nesla ona, třetí hleděl do země. Generál se napřímil a začal otevírat ústa. To mu ale Konzul dovolit nemohl. "Výborně Syracusi. Tak proto dnes chybí rytíři, proto je nás tu tak málo. Ponesu meč. Nemohu ti upřít, že jsi mě překvapil nepřipraveného. A pravděpodobně jsi věděl, že to udělám. Ale nedělám to pro tebe. Udělám to pro ty, kteří tě jednou prohlédnou a pochopí. Doufám, že shoříš v každém pekle, co jich jen kdekoliv existuje." Rudý mág se vítězně pousmál, lítostivě poznamenal, že je mu líto, pokud to Konzul bere takto a odešel. Generál chápavě hleděl na Christiana, ostatní byli zticha. Po chvíli se místností rozezněly námitky, že je určitě jiná cesta, či že jsou další kdo by to mohl udělat, ale on je již neslyšel. S poznámkou, že se nečeho potřebuje napít vyšel z místnosti. Tak hloupě prohrát! Jedinou možnou cestou krom přímého napadení ho mág jednou provždy odstraní....a ke všemu s jeho souhlasem. Ta ironie! Osud si s ním zahrál nehezkou hru....a on ani neznal pravidla.
Dny začaly mizet velmi rychle a i plány pro útok na Lewan se mu zdály být hotové dvakrát rychleji než jindy. Nikdo krom šlechticů ze schůze nevěděl....všichni žili dál normálně, jako by se nemělo nic stát. Možná i proto musí občas někdo zemřít. Aby ostatní žili dál své všední životy, trápili se všedními starostmi, prožívali denní radosti a nemysleli na zítřek. Konzul se opět namáhavě rozkašlal a mozkem mu bleskla sarkastická myšlenka - "Alespoň neumřu na kašel". Den co den se mu přitěžovalo, snad z vypětí, jak se snažil dokončit co dříve odkládal, snad z melancholie, snad jen kvůli zlomyslnosti osudu.
O tři dny později nasedl na koně a odjel do Ilerenu, do sídla posledních z Garsadie. Do svého starého domova... . Přijal ho baron a uvedl do svého pokoje. Vyměnili si pozdravy a Christian sdělil Ištvánovi co se stane a požádal ho o pomoc Preatorianům a Gebethorovi z kterého plánoval udělat svého nástupce. Baron nebyl překvapený. Znal mladého muže dost dlouho. Zeptal se jen, zda už to ví Gloshden. Nevěděla. To byla Christianova osobní záležitost. Ta musela počkat - přednostní všeho povinnosti ke královně, správě města a gardy. Nebo spíše proto, že věděl, že to s ní bude nejtěžší - pro oba.
A bylo. Byla potichu. Horší než kdyby ho zasypala smrští výčitek. Chtěla vědět jen jedno - proč on? Proč ze všech lidí na světě zrovna on? "Víš Glosh, slyšel jsem o dvou zvláštních mužích. První celý život chodil po světě, aby všechno viděl. Když šplhal po skalách odkud mohl lehce spadnout a zabít se, ptali se ho proč to dělá. Řekl jen: Protože tu jsou. To stačilo." "A ten druhý?" zeptala se. "Ten druhý se svlékl a skočil do trnitého křoví." "Proč to udělal?" "Asi mu to připadalo jako dobrý napad....." usmál se smutně Christian. Glosh se se slzami na tváři přitiskla k Christianovi a ten se zahleděl na měsíc. Nikdy dřív si nevšiml jak krásně a tajuplně měsíc svítí na noční město. Slzy mu začaly promáčet tuniku... .
Gebethor byl o den později také potichu a na Christianovo povzbudivé plácnutí a poznámku: "Stejně už tě nebylo kam povýšit", nereagoval. Dlouho vedle sebe seděli. Pak si začali potichu vyprávět své osudy, další plány, co s vojáky. Rozešli se, když začalo svítat. Na mořském břehu si pak dvě siluety ozářené vycházejícím sluncem podali ruce. "Díky za vše, pane. Jsem Christian, Gebethore. A děkuji já tobě..."
Ráno.....ráno jako každé jiné. Slunce svítilo, mořský vzduch čechral Christianovi vlasy a okolo něj se ozývaly zvuky probouzející se Perly Jihu. Města lidí. Jeho města... . Zrak mu padl na hradby, cvičiště, ohrady. Celý život žil pro tento den......a když přišel, chtěl by ho oddálit. Mít ještě den, týden,....rok. V mysli mu vytanula situace před mnoha lety.....pohřeb následníka trůnu, který padl v boji s Tarkény, napadajícími Garsadii. Mnoho lidí, mnoho ohňů, uprostřed hrobka a nehybné tělo na kamenné desce. "On je mrtvý, otče? Ano synu. A proč je tu tolik lidí? Protože on, ač nemusel nic, riskoval vše. Riskoval a v jeho jménu jsme zvítězili. A on se stal nesmrtelným. Ale jak může nesmrtelný umřít, otče? Nesmrtelným se nemůžeš stát za živa, stejně jako se málokdo stane za živa hrdinou. Jen smrt, která zastíní slavný život, může stvořit legendu, dát nesmrtelnost, dát lidem víru v hrdinství. Dívej se na něj synu a pamatuj si jedno. Co víc může člověk získat?" Vzpomínka se vytratila, Christian se usmál a potichu zašeptal: "Pamatuji, otče. I když jsi mi neřekl , jak těžké to může být... ." Sklonil hlavu a začal psát. Jeden list Gloshden, jeden regentovi a jeden svým vojákům. Chtěl, aby ti všichni měli ještě něco, co jim za živa nemohl říci, či co říci nechtěl. Nad listem pro Glosh přemýšlel nejdéle - jak napsat co cítí a cítil? Zavřel oči a zavzpomínal na vše co s ní prožil....
"Byla jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo. Píšu tyto řádky snad jen několik hodin před tím, než budu muset odejít... . Vím, že jsme si řekli všechno a zároveň nic. Ale žádnou jinou jsem nikdy nemiloval tak jako Tebe. Poslední o co Tě požádám je, abys na mě zapomněla - a vzpomínala až tehdy, až najdeš někoho kdo nebude jako já. Někoho kdo ti bude oporou pro život a stráví ho po tvém boku. Ne před armádou, ne před trůnem, ale s Tebou.
Tvůj navždy......Chris"
Přelétl list pohledem, smutně se pousmál a vyšel na terasu mezi děla. Nikdy mu nepřišlo tak zajímavé sledovat ruch města, ptáky, slunce, či dokonalé pohyby kůstek v ruce. Až troubení polnic ho vytrhlo z myšlenek. Naposled se rozhlédl, vstoupil do kasáren, rozdal rozkazy, nasedl na Darkhana, pobídl ho a vyrazil. Brána na ostrov Praetoriánů, krčma, nájemní dům, park, zbrojnice, první městská brána.....naposled... . Za městem zrychlil a zamířil do temného hvozdu. Mezi rozvalinami dávné pevnůstky sesedl, zatlačil na označený kámen a z nově otevřené dutiny ve zdi začal vytahovat cosi v černém plátně.... .
U palisády východně od Havantu již bylo vše připraveno, když se ozval zvuk kopyt. Hlavy se otočily a ruce v prvním instinktu zvedly zbraně. V černočerném brnění, temném plášti a s krvavě zbarveným jílcem meče v pochvě dorazil Christian. Nezdržoval se vysvětlováním, zazněly rozkazy a během chvíle stála Preatorianská garda před ním. Hrubě nastínil nejbližší budoucnost a donutil Gebethora slíbit, že všichni zaútočí hned po pádu Drak'karima. Viděl již příliš mnoho útoků zastavených smrtí velitele. Poté se odmlčel a zavřel oči. Jen Gebethor a Gloshden věděli, proč to říka. Jen ti dva věděli, co se musí stát. Nový konzul a jeho Preatoriáni byly to jediné, co Christian vytvořil od základů a co mohlo existovat na věky. Ale jen Gloshden by mohla doufat, že Christiana na poslední chvíli zastaví před cestou smrti. Neudělala to, ačkoliv věděl, jak moc by chtěla a on ji pro to musel milovat ještě víc. Otevřel oči a podíval se na ní. Řekli si už vše dříve. Popošel a ona mu vklouzla do náruče. Tato láska neměla mít plody jako jiné. Byla dlouhá a přece krátká, nežná a přece nemilosrdná. Řekli si jen poslední sbohem. Poté se odvrátil. Nechtěl, aby si vojáci pamatovali jeho tvář zmáčenou slzami a měl k nim příliš blízko. Teď opravdu nebylo vhodné dát jim najevo, že je pouze člověk, stejně slabý a citlivý, jako oni - chtěl aby se jeho jméno stalo legendou. A legenda musí stvořit něco nového, dát příklad. I kdyby jen nakrátko. Jinak je zbytečná. Když vysedl na koně, měl oči suché a na rtech se mihl úsměv. Poté poručil ztrhnout palisádu. Věděl, kdo za palisádou bude....nebo si to alespoň přál.
Palisáda padla a v ten okamžik kdesi začala znít první slova mocného kouzla. Za palisádou stál ON, a kus dál za ním oddíl temných. Carthoo. Ten, kdo vedl proti Andarii Drak'karimy a celou temnou jízdu. Chris krátce pohlédl k nebi - zdálo se, že neco splnilo jeho poslední přání. Drak'karim opovržlivě přehlédl řady andarijských vojáků a jeho pohled se zastavil na Christianovi. Zúžil oči a zvednutou rukou zastavil své jezdce. Proběhla krátká konverzace, která potrdila kdysi pronesená slova bývalého rytíře. S mocí roste touha a nikdo jako Syracus nemohl být takový, jak se zdál. Z myšlenek ho vytrhl smích Cartha. Krutý a výsměšný. Ruka v černém brnění se pohnula a k odsouzenci zamířil nesmírnou rychlostí tmavý oštěp. Úder jako rána kladivem ho vyhodil ze sedla. Dopadl na záda a v očích mu jiskřilo. Ale i přes děsivou bolest mu došlo to důležité. S brněním Syracus nelhal. Přežil zásah oštěpem smrti. Pomalu se opřel o koleno, jen aby viděl umírat svého Darkhana. Nádherný bílý hřebec klesal k zemi ve spršce krve a v příštím okamžiku mířil černý hrot na Christiana. Nestihl uhnout, ale brnění bylo dokonalé a úder kovem neprošel. Další a další rány ho srážely k zemi, a jeho zbraň byla ještě v pochvě. Nestíhal se krýt, nestíhal sledovat rány.....dokázal myslet jen na rudý meč, smrt nepřítele a svůj osud. Odvaha ho opouštěla. Bolí smrt? Říkají, že ne. Co když lhali? Přinutil se uvědomit si, že se již rozhodl - nemohl by dál žít, kdyby změnil slovo. Byl šlechtic, velitel. Pošlapal by celý svůj život i památku svých předků. Ale i když to vše věděl, bál se....jak hrozně se jen bál... . V momentě, kdy Carthoo protáčel kopí, Chris tasil Krvavou čepel. V ohnivé tváři před ním, skryté v kostěné helmě, se poprvé objevila emoce zvaná strach a kopí zpomalilo. Zavřel oči a naprosto přesně bodl mezi žebra kostěné zbroje. Ozval se výkřik - tak absurdně lidský, až se zapotácel. Drak'karim se pomalu sesul ze svého ještěra, prach cesty se rozvířil posledním výdechem a poté život darovaný temnotou pohasl. Poslední boj byl dobojován. Christian se otočil a na okamžik pocítil záblesk naděje. Zabil krvavou čepelí, prsten praskl v okamžiku úderu, ale jemu se nic nestalo. Vykročil zpět ke svým vojákům. Jeden, dva, tři kroky. Široce se usmál ulehčením a otevřel ústa, aby promluvil. Ale artefakt měl vůli a magii dávného zla a osud si vyžádal svou krvavou daň - s prvním nádechem se Christian zkroutil strašlivou bolestí. Klesl na kolena, zabodl meč do země a otřásl se - síla ho opouštěla. Celým tělem se začal rozlévat nesnesitelný žár. Dral se zevnitř na povrch. Prudký nádech. Až nyní ho napadlo, zda je hrdina i ten, kdo žije jen pro smrt. Neznal odpověď. Kůže zčernala vnitřním žárem, tělo se převážilo a dopadlo na zem. Několik křečovitých záchvěvu a poté všudypřítomná tma. Zhroucené černé brnění v podivné poloze před krvavě rudým křížem stojícího meče. Helma pomalu sklouzla a odhalila tmavou a popraskanou tvář. Srdce nezačalo prudce bušit jako před každým bojem. Široce otevřené oči již nemohly vidět Gebethora, jeho Praetoriány, příslušníky mnoha cechů okolo, či temné jezdce tryskem se blížící. Neviděly již ani Gloshden sklánějící se k němu....a již nikdy neuvidí. Kdesi daleko slova moci dozněla. Christian byl mrtev. Bylo mu 29 let.
Christiane! Christiane! Christiane....
Epilog - Andaria - smrti navzdory
"Co víc může člověk získat?"
Tak zemřel poslední z rodu d'Ruah - garsadijec, rytíř, zakladatel Praetorianské gardy a pán města, přezdívaného Perla Jihu. Pro co žít dál? Rodina,majetek, či tituly? Pro většinu společnosti důležité prvky života. Pro něj ne. Žil příliš rychle a nebylo mu dáno vybrat si jaký bude. Už v mládí zažil emoce vyhrazené dospělým....moc, nadvládu, nenávist, lásku, potěšení z krve. Po všem co viděl a zažil, chtěl od života jen jedno - smrt válečníka. Přišla, když by ji chtěl oddálit, tak jako nepřišla, když už nechtěl žít. Ale přes to všechno, kdo z nás mohl mít to pochybné štěstí, zvolit si svou smrt, a přesto vědět, že bude krásná?
Zakončil svůj život zbytečně, či nikoliv? Splnil přání svého otce, i přání své? Nebo jen podlehl rudému mágovi, jehož tak nerozumně vyzval a je mu souzeno zmizet v propadlišti času? Snad mu to poví šepot těch, kteří mu říkají, jaký je svět teď. Těch, kteří nezapomněli. Kdysi někdo prohlásil, že válečník v tom nejvyšším smyslu slova, má hledat soupeře, který učiní jeho smrt cennou. Christian snad takového soupeře našel v Drak'karimovi - kdysi dávno možná stejně mladém a obdařeném válečníkovi, který chtěl získat nesmrtelnost jinou cestou - skrze moc Chaosu. Svůj věčný sen sní u svých vojáků, na ostrově uprostřed Thyrisu. V tichém parku protkaném dlážděním, stojí hrob z pískovce - první z mnoha. Náhrobní kámen nese dvě desky. Jedna hlásá: "Christian d'Ruah, první Konzul". Ta druhá asi nejlépe odpovídá na otázky, jaký smysl měl život, či smrt jednoho muže. Je do ní vyryto možná největší dědictví od jeho otce: "Co víc může člověk získat?"
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Druid - 5
U me jasne za 5, sice by diakritika neuškodila, ale to je vedlejší...jeden z mála, co není oním "bezchybným superhrdinou" v příběhu...super
Raist - 5
Sestku ani sedmicku jsem tu nenasel. Jako neni to sice skvele co do gramatiky, slohu, ale za tu pravdu napsanou ze hry si zaslouzis pochvalu.
