Pootevřel jedno oko. Hvězdnatá obloha nad ním mu nepřipadala vůbec známá. Zato okolí smrdělo příliš známě – špína, hnůj, moč, smrt. To poslední se k němu blížilo se zářícíma očkama. Krysa velká jako pes, blížila se k němu a sliny jí odkapávaly od tlamy.
Kvítko nikdy nebyl hrdina, nikdy to o sobě ani netvrdil. Proto teď vzal nohy na ramena.
Teda, vzal by, nemít ty nohy zlámaný. A jednu ruku. A pár žeber. Už si vzpomínal, to „příjemné setkání“ po příjezdu na tuhle pevninu.
Jedinou schopnou končetinou vytáhl z boty dýku. Spíš takový malý nožík. Nožíček. Polkl. Krysa se zastavila a s hlavou nakloněnou na stranu ho pozorovala. Jeho pohyb jí asi překazil plány, již ho měla na jídelníčku pro dnešní noc.
„Vypadni,“ zasípěl a vysoukal se do sedu. Opřel se o kamennou zeď, ruku se zbraní volně podél těla. Nebyl si jistý že by ji dokázal zvednout. Krysa, znechucena že její večeře je připravena se bránit, odešla do tmy.
Kvítko zavřel oči a usnul. V jeho hlavě se míhaly obrazy z jeho minulosti.
Temné okenní římsy, skoky ze střechy na střechu, cizí šperky v jeho váčku. Nejbláznivěji se mu v hlavě motala nedávná minulost – plavba na škuneru s Apsalar, Křovákem a malou opičkou po strýci. Přepadení piráty, věznění, pár měsíců otroctví, útěk... Marné hledání přátel a pomoci. Nakonec se nalodil na jednu bárku, co plula na vedlejší kontinent, říkali mu že na Kyru se dá sehnat všechno, ať už informace nebo lidé. Kvítko byl rozhodnut získat Apsalar zpět. Několik týdnů plavby bylo završeno nočním vysazením pasažéra v malém člunu. Prý je nedaleko písečná pláž a město co by kamenem dohodil.
Měl vědět že mu lžou. Vždyť on sám lhal téměř neustále. Tenhle podvod ho ale málem stál život. Vylodil se sice na pláži, ale nedaleko nebylo město, ale sídliště pirátů. Zle mu pocuchali tvář, než ho vyhodili do vody. Málem se chudák utopil. Proudy s ním smýkaly po skaliskách, nejedno žebro si narazil... Když ve svitu měsíce spatřil přístavní molo, zadoufal že má vyhráno.
Neměl. Štěstěna k němu byla otočena zády, když vylezl na břeh a první koho potkal byla banda opilých zbojníků. Lekli se ho a zbili ho. Zle. Asi chvíli nedýchal, že mu dali pokoj a odtáhli...
S trhnutím se probral. Musím pryč... Začal se plazit směrem, kde tušil domy. Štěstí se na něj už přeci jednou musí usmát...
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Fafner - 2
Zajimave ale kratke... Pravopis je dobry, je videt ze jsi si to po sobe precetl.
Heratrix - 4
Krátké, ale obsažné :-) Velký, ale ohraničený prostor pro vlastní fantazii. Jazykově bezvadné, čtivé. Jasně vykreslená postava. Ocením pokračování.
Nexus - 4
Pěkný příběh, vystižný, dynamický a o postavě vypovídající.
Pootevřel jedno oko. Hvězdnatá obloha nad ním mu nepřipadala vůbec známá. Zato okolí smrdělo příliš známě – špína, hnůj, moč, smrt. To poslední se k němu blížilo se zářícíma očkama. Krysa velká jako pes, blížila se k němu a sliny jí odkapávaly od tlamy.