Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Faeduin Mohutny

Mé cesty a poznatky
od Faeduina Mohutného, válečníka a dobrodruha z kmenu g'harst

zastavíte li se v docích v hospodě a promluvíte li na nějakáho opilého námořníka, je velká šance že vám bude vyprávět o spoustě jiných, různě zvrácených, prapodivných světadílech... a možná se i zmíní o jedné mrazivé, deset měsíců v roce zasněžené nehostiné zemi. jediný kdo se o ni stará jsou obchodníci s vzácným dřevem které tam rosta v předhůří. o to co je v horách se nikdo nestará. skoro nikdo. zajímají se o něj místní obyvatelé. několik kmenů které mají dost problémů s přežitím natož pak aby válčili spolu navzájem. jen pár vesnic, a právě v nich se narodil jeden vyčnívající chlapec. nebyl vysoký, ani chytrý. ale odhodlaný a silný. podle toho brzy dostal své přízvisko. otec byl lovec stejně tak jako jeho otec, otec jeho otce a asi všichni mužští předci, matka se starala o to čemu se tam říkalo domov. sedumnácté léto jeho krátkého života složil zkoušku dospělosti, získal právo nosit plnovous. žil další dva poklydné roky než mu onemocněla matka. byl vyslát s hrstí mincí do předhůří k obchodníkům pro léky, po tří denní výpravě poprvé vidí hospodu a o dvanáct hodin později se probouzí na lodi, s bolestí hlavy kterou okusil jen málokdy(medovina která se vařila doma byla kvalitní), a nepříjemně vyhlížejícím, holohlavým jednookým mužem... ano, jak ste jistě čekaly nadchází nepříjemné obdobý a za necelé dva týdny vystupuje ve svém novém a ne posledním domově, městě Harbour, špinavé díře páchnoucí po rybách, na světadíle Endor. dalo by se říct že teprve teď začíná jeho život. co zbývá. porozhlídne se po městě, tolik lidí v životě zaráz neviděl, během deseti minut ho ho málem ušlapou dva smějící se válečníci na koních, u banky je frmol lidí. nadchází rychlí útěk na vzduch jenže před městem právě bojuje několik vrahů s obránci města. náš hrdina rychle utíká zpátky k bance a vykřikuje to na přítomné. nikdo tomu nevěnuje pozornost jen jedenválečník se na něj otočí a prohlásí "lol, lamo běž radši do dougu" (v řeči andarie něco jako, *směje se* hlupče, nech se zavést radši do doughasu, příště už píši rovnou překlad) a vrazí mu 50 zlatých pro převozníka(zlato tam má výrazně jinou hodnotu)... nechal se tedy zavézt do doughasu, ještě špinavější díry, przměnu páchnoucí po rozkládajících se zdechlinách a týdny se živý lovem koček a jiných nevinných zvířat než si našetří na svou první zbrou.. bronzové plátové brnění, pak se nechá zapsat k cechu bojivníků a usadí se v hospodě kde si na uklidnění za poslední peníze koupí pivo chutnající jako kočičí močka. podnapilý se toulá po bance kde nějaký mladý dobrodruh vykřikuje něco a výpravě za slávou do stok. tato nabýdka je příjmuta a skupinka deseti různých dobrodruhů se tam vydává. o tři hodiny později se vrací ven šest dobrodruhů, z nichž čtyři odchází oslavit "vítězstvý" do krčmy, zůstává jen faeduin a vysoký štíhlý muž v zelené róbě a jeho ochočený medvěd.
"proč nejdeš slavit s ostatníma?" ptá se faeduin.
"jak bych mohl slavit? na dně kanálů leží čtyři druzi"
"copak tu nejsem jediný komu záleží na životě?"
"už to tak vypadá že ne"
"a vaše ctěné méno?"
"elodor, strážce.. teda pardon učeň na strážce lesa-druida"
"faeduin mohutný, válečník kmene g'harst"
"tak tohle nevyslovím" zasmál se elodor "spíš ti budu říkat gurk, takovej ten tvůj přiblblej bojovej ryk"
"posluž si zelenej mužíčku" zašklebil se válečník...
i když to na první pohled nevipadá, z téhle prapodivné dvojce se na dlouhou dobu staly nejlepší přátelé, lovili spolu, objevovaly tajemství přežití v téhle podivné zemi, faeduin, v téhle zemy známý pod přezdívkou gurk, stál jako jediný muž po boku elodora když ho cechmistr na ostrově druidů, v hvozdě v kterém se nikdo neodvážil kácet stromy, slavnostně povíšil do titulu druida a povolil mu přemňovat se do zvířat. a život byl čím dál snažší, sem tam krátká potyčka s vrahem a útěk, jindy boj s trolem nebo jinou nestvůrou.. než je nohy zanesly do města paladinů, oficiální název byla vesnice paladinů, ale ať si každej úředník čmáral na papíry co chce, bylo to ohromné město, čisté, obyvatel sice málo ale obehnáno mohutnýmy hradbamy, strážci u brány, mohutní muži s orlým pohledem bedlivě vyhlížely nebezpečí z lesa.. elodor jen tiše prohlásil "pár naházenejch kamenů na hromadě, bóže co na tom kdo vidí" ale náš hrdina byl uchvácen hned běžel prosit hlavního paladina o přijetí do řádu, s tím problém nebyl, ještě ten den byl zapsán jako čekatel s tím že se řád informuje o jeho hrdinských činech. od této doby gurk čerpal sílu z víry v endorské bohy vládnoucí ocelovou rukou, tvrdý demostenes, bůh drobných přehmatů saukendar, neoficiální vládce bohů the chozen a smačka dalšíh....
za nějakou tu dobu stály zas elodor s novopečeným paladinem před dougskou bankou a nechávaly se verbovat na další výpravu do orčí jeskyně, nebezpečný a riskantní podnik na kterém zhynulo už mhono dobrodruhů ovšem této skupině se to podařilo, a během oslavy v krčmě se seznámil se členy, vůdcem a léčitelem výpravy joalinem, mrštnou zlodějkou relou a dalším druidem zvaným manfred von rychthofen. společne podniky ještě mnoho výprav a založily cech, Gaia, nejmenší, nejslabší, ale nejpřátelštější cech na endoru.. dodnes vzpomínaný se slzou v oku... cechmistrem byl joalin a následoval skvělý půlrok, během kterého udatný válečník poznal spoustu nových přátel, žoldáka quicka, zuřivého berserkra skinera a jiné... avšak jednoho osudovóho dne se to zlomilo, při výpravě ve vlkodlačí jeskyni byla družina napadena vrahy.. utekly sme tak tak, avšak někteří s těžkými zraněnímy... kněz si to dlouho vyčítal než se rozhodl skoncovat s dobrodružstvým, jednoduše prohlásil že je na to už starý, pověsil palcát nad krb usadil se do sedačky doma , brnění vyhodil a zača žít spořádaným životem měšťana.. týden v cechu nebylo slyšet nic jinýho než to snad nemůže myslet vážně, to není možný ... ale bylo.. od té doby to s cechem šlo z kopce, elodor odešel do lesa a už se nevrátil, jediné co po něm zůstalo byl kůň pod faeduinem, quick málem přišel o ruku a už v ní neudržel palcát, odešel také, rela se snažila cech zachránit ale marně. oficiální tytul cechu byl odebrán, jediné co zůstalo byla polorozbořená ubytovna v dougu, nad cechem žoldáků, a tři dobrodruzi.. sem tam se ještě nějaká výprava pořádala, rela měla svých problému dost, manfred vždycky tvrdil že cech je stejně jen papír pro ješitný a barbar se pokoušel najít jiný cech.. vstoupil k chaosu těsně před tím než se rozpadl, avšak odnes si z něj nové přátele, mága empa, který řekněme si to rovnou.. nebyl tak vážný jak by mág být měl, dashiela hammeta, potulného léčitele, chaose, kacíře a veůitee cechu a spusta dalších. co však našemu hrdinovy nemůžeme upřít, vždycky když něco pořádala stará skupina šel, a čas plynul dál, ovával paladinovu víru v dobrotu bohů, v to že ve zdejších je víc jak pětina slušných lidí a podobné pro svatého válečníka důležité věci.. nakonec ze zoufalstvý vstoupil k templářů, kde pomáhal trénovat méně svalnaté dobrodruhy(ale nesmíme opomenout některá ména která jejichžs sláva dosáhla až na andariu, bloodyho icq mága, nebo také majty fí jak se mu říkalo, draga, cechmistra s poustu dalších zvučných jmen) avšak už cítil že v této zemi nezůstane dlouho. jednoho dne nevidržel, odešel do nejbližšího chrámu, vykřičel svou zlost k bohů, zřekl se výry, odhodil rytuální meč a zapřísáhl se že takovou zbraň už nikdy do ruky nevezme, vzal všechny peníze, koupil loď a odplul hledat štěstí jinam... tři dny od endoru ho zastihla bouře, nebo možná hněv bohů a loď se potopila... hrdina se probouzí na mramorovém altánku, před postavou v černé kápy která říká cosi o třech zouškách do skutečného světa.... ano v andariském falešném světě, druhé šanci pro hrdiny zvučného ména nebo jen bohové ví podle čeho se rozhoduje kdo dostane druhou šanci... a tak ho můžete potkat i teď.. jako neoholeného barbara se směsicí jizev na obličeji sedícího na andorském náměstí, vyprávějícího cosi o zemi plné krutostí.. se zasněným pohledem na sever k domovu, a spoustou výčitek a vzpomínek.. na matku které se asi nidky nedostalo léků, na jeho vesnici která si do teď myslí že zhynul při bouři, na elodora který někde míle daleko za mořem provádí rituály v lese, na jeho věrného oře, dar od elodora, a na všechny tváře která viděl umírat i radovat se.... možná když se odhodlá, napíše nějakou knihu , povídky z jeho putování po cizích zemích



a jeden z mnoha příběhů z jeho putování
Stoky....
vytržená stránka z faeduinova deníku

Nejsu si jistej jak dlouho tady sem ale už mě ty kočky lezly na mozek. Chtělo to nějakou změnu. Sice sem na nich našetři pěknou hromádku zlaťáků ale co s nima? Koupil sem nějakou výbavu, bronzovej štít, meč a kroužkovku, a rozhodl se vyrazit za dobrodružstvím. Zrovna sem procházel křížovou banku k severnímu východu a modlil se abych nějak utekl banditům hlídajícím soutěsku když sem si všiml nezviklýho hloučku. Běžně tady jen postává pár nablejskanejch hrdinů v mitrilu, kteří si dokazujou dobrotu svýho srdce tím že dávaj drobáky žebrákům bez špetky sebeúcty, ale ve skutečnosti to dělaj jen aby se s tím pak mohli chlubit kamarádům. Teď tady byl ale i hlouček ošunťelých dobrodruhů různýho vzhledu, mezi něma dost divný jedinci. Šišlající mág, nějakej chlápek v zelené róbě, kterej to asi přehnal s houbičkama, objímal ochpčenýho medvěda. Dva ne zrovna nejbystřejší berserkrové v kroužkovkách se sekerama , chlápek s lukem tvářící se drsně a vypadající směšně, nějakej žoldák tvářící se smutně, asi jako jedinej věděl do čeho de, nějaekj tulák v kožené zbroji s kopím a dva rádoby drsňáci s mečemaa nějakej přiblblej pánbíčkář s palcátem šeptající si cosi pod mastnej knírek. Jeden z bersekrů vyřvával cosi o očištění doughastských stok, slávě penězích a jienjch věcech. Asi ještě stejně jako já netušil že k tomu patří i krev, utrpení a bolest. Se zájemem sem k němu přiklusal jak ovce na porážku a začal se vyptávat.
"O co že to de?"
"To je jednoduchý, nalítnem do stok, rozsekáme to tam, dolezem na konec, vyberem poklad, a pak se jen budem půl roku koupat ve zlatě, slávě a mě vezmou do cechu."
Podezdřele sem se na toho hlupce podíval a řek sem"A proč to sakra neudělal někdo před náma?"
"CHA, proč asi? Brotože je to tady samej pověrčivej zbabělec, pár starejch babek na tržišti vykládalo že sou dole nemrtvý a jiný podobný báchorky ale kde by se tam prosimtě braly? Tady Ernest" podíval se na mága "Říká že je to blbost, že jen někdo nechce aby se vědělo co tam je."
Nejdřív se mi tomu moc nechtělo věřit ale nakonec sem na to kývl protože mág co je živej i po nějakým tom roku praxe by blbej bejt nemohl.
Než sem došly ke stokám tak kamsi zmizel tulák se kopím a ten ubohej hraničář. Žádná velká škoda.
Když sme stály před stokama všiml sem si řádky čerstvých hrobů, několika strážnejch a postaršího léčitel. Zahleděl sem se na hroby a zeptal se vůdce výpravy:
"Myslíš že je zabily pověry?"
"Myslím že nebyly připravení ani na ty blbý slimy co tam sem tam lezou, a nebuď podělanej nebo tě zabiju sám."
Výhružně sem na něj zavrčel ale nic sem neříkal. Po vchodu mě skoro vyrazil dech nechutnej zatuchlej vzduch. Ne, tohle se s horským vzduchem nedalo ani srovnávat. Myslím že už chápu proč místním nevadí pach harbouru. Jen sem tiše prohlásil "Hm, tak tohle je ta vaše civilizace?" a uslyšel tichý a krátký kvíknutí krysi která zdechla pod mou okovanou botou. Se znechucením sem otřel krvavou kaši o nějakej slizkej mech rostoucí mezi dlaždicema a vykročil sem za vůdcem kterej rozkoplrezavou bránu která by se nebýt něj stejně do týdne rozpadla. Než všichni vběhly na úzkou a kluzkou římsu nad osmimetrovým pádem do úzkýho ale asi hlubokýmho koryta s vodou první už sou za rohem.
Za chvilku všichni stojíme pod schodama na první římsu. Tohle mi ani trochu nepřipadá jako něco sloužící k odtoku špinavé vody do ještě špinavší dougské řeky, spíš to vypadá jako chrám a špinavá hromada zhnilejch zbytků jako zvrácenej oltář. Druid jen něco tiše zanadával. Úžasem sem pootevřel hubu, nadejchal se štiplavejch výparů a hlasitě se rozkašlal.
Stály sme tam asi minutu, neschopni slova než najednou strašlivě zařičel druhej berserk a začal sekat zběsile kolem nohy. Všichni "hrdinové" zděšeně uskočily jen žoldák s klidem máchl palicí a rozdrtil jakousi bílou slizkou bytost, sápající se mu po noze, na kaši. Berserk rychle skopne zbytek dotýkající se jeho nohy a odhalí tím škaredě popálenou kůži.
"Možná by neškodilo dívat se na co šlapete chlapci."prohodil s úškelbkem žoldák
Mezitím pánbíčkář přiložil ruku k poraněnýmu lítku, krátkej modrej záblesk a kůže se začala rychle stahovat a hojit.
"Aspoň k něčemu ti tvoji bohové sou." prohlásil sem a snažil se úsměvem maskovat strach, stejně na mě musel bejt vidět
"To....je...."marně hledal slova jeden šermíř, a už se netvářil tak drsně jako v bance mezi žebrákama "..nechutný" dodal s opovržením, "Snad nečekáte že se budu sdržovat s něčím takovým... proti čestnému boji nic nemám, meče štíty, to jo.. ale tohle je..." zoufale vymýšlel výmluvu "pod mji úroveň" a dal se na útěk.
"Bude víc zlata pro ostatní." ušklíbl se velící berserk. Nedá se říct že bych sdílel jeho nadšení ale než se vrátit k lovu a stahování koček, to tady radši zdechnu.
Opatrně, pomalu přejdeme most přes kanálovej žlab a seskáčem z římsy. Ze stínů se začaly vyhrnovat slizy, postavily sme se do kruhu kolem mága a léčitele a čekaly na boj.
Zvláštní okamžik, slimové se plazili sice rychlejc než na co vypadaly ale člověk by je hravě předběhl. Během té chvíle sem si začal všímat detailů. Těch hrbolků v jejich prostředku, jak se jim okraje roztýkaly, sem tam nějaká kapka zůstala za nima ale stejně jich neubývalo, bezpochyby musely mít magickej původ ale to v téhle zemi kde o nebezpečí z magických pokusů ani neslyšeli a pokud slyšely braly to jen jako dobrej vtip, nebylo nic neobvilklího. Ohlédl sem se ještě za sebe na léčitele, ať vypadal jakkoliv naivně, hloupě nebo směšně, byla z něj cítit aura jistoty. Tehdy sem si řekl že se jednou bohům za to že nám ho seslaly odvděčím. Otočil sem se zpět a byl sem celkem v šoku jak blízko už slizy jsou. Přikrčil sem se a s výkřikem sem po jednom skočil, proseknul sem ho mečem celkem hladce po okraji ale slizovy to zřejmě nevadilo. Ještě párkrát sem po něm sekl než se mi podařilo trefit se zhruba doprostřed, během toho úderu sem ucítil slabej odpor, tichý křupnutí a sliz se zkroutil ve smrtelných křečích.
Nečekal sem na potlesk a vrhl se na dalšího. Krátkej výpad, úskok dozadu, bodnutí do jednoho kterej se ke mě plazil z boku, šťastná trefa. Mezitím sem slyšel zvuky boje, výkřiky druhů, druidovy rozkazy pro medvěda a zaklínání mága. Znova skočím mezi slizy, rychlej sek, křupnutí, bodnutí, furt jen sekám, o obranu se už ani nestarám a zběsile se směju s novým pocitem moci. Skvělej pocit z toho že rozhoduju o smrti mých nepřátel, že sem poslední bolest jejich mizernýho života ale brzo mě probudí šlápnutí na jednoho mrtvého, spadnu, začínají po mě lézt a poslední co vidím je ohnivý proud odněkuď od mága směrem ke slizům poblíž mě a siluleta přibýhajícího žoldáka.........


Probudil sem se ve strašných bolestech, otevřel oči, ale furt byla tma. Pak sem viděl modrý záblesky odkuďsi za mou hlavou a díky tomu si uvědomil že su obličejem na zemi. Bolest mi připomínala že žiju ale taky že to není nic co by se nedalo změnit. S tichým siknutím sem se posadil, opřel se o sloup a už mi přestalo vadit že je slizkej a špinavej. Kolem mě byl obraz skázy, druid klečel nad mrtvým medvědem a vůdce výpravy strašlivě ječel a zkopával do vody zkroucený slizy. Po chvíly mě došlo proč. Žoldák pláštěm zakrýval pobledlý a znetvořený tělo druhýho berserkra a pro tento okamžik si i odpoustil sarkastickou poznámku. Mág dřepěl v podivné poloze a podle nepřítomnýho pohledu bych řek že meditoval. Podíval sem se na svoji hruď z které byla cítit ostrá bolest a uviděl sem jak krev prosakuje skrz bandáž kterou je obvázaná. Ztěžka sem se postavil a zamotala se mi hlava.
"Seď , ztratil si dost krve, léčil sem to magicky ale tělo se s tím musí ještě chvíly srovnat." prohlásil zvučným hlasem klerik.
Neodporoval sem a spíš sem spadnul než sednul do původní polohy.
"Vážně chcete dál?" zeptal se tiše žoldák.
"A mám ho nechat chcípnout pro noc za nic?" rozkřičel se na něj velitel výpravy.
Žoldáka to ani v nejmenším nezaskočilo a potichu, ale tak aby to i velitel slyšel prohlásil "Tvoje blbost."
Berserk se postavil do bojového postoje proti žoldáku ale v tom mezi ně skočil léčitel se slovy"Ať tvé sekera okusí jen krev zplozenců zla, výhýbej se tomuto činu, File."
To oslovení bylo hodně přátelské, asi i druhého zuřivého válečníka znal, o to víc mě zaskočil jeho ledový klid a jistota. Ještě chvíly sem se zmáhal než se mi podařilo vstát, cesta dál vedla mírně z kopce, kolem spousty drobných potyček s malýma skupinkama slimů, už mi připadalo jako věčnost co tu sme, zoufale sem zatoužil po slunci a chladným horským vánku.
Čím sme šli níž tím bylo větší vedro a ve vzduchu bylo cítit i něco jinýho než jen stoky, bylo v tom něco zlověstnýho, nevím jestly to do mě šlo nosem ale rozhodně sem měl špatnej pocit. Žoldák už ani neměl svoje nemístný poznámky, jen mlčel. Světlo vycházející z mágovy hole svítilo na ne víc než dvacet kroků. Klerik se tiše modlil, poslední zbývající šermíř neustále tiše opakoval "doprdeledoprdele" snad poprvé sem tady uslyšel druidův vysoký zvonivý hlas, říkal něco o tom jak by se tady skvěle pjestovaly houby což mě přišlo hodně nevážný.
"Zajímáš se vlastně o něco jinýho?" vyštěkl sem na něj popudivě.
"Příroda mě poslala a pro ni taky sloužím" odvětil s klidem.
Pokrčil sem rameny a šel dál. Najednou sem zaslech odkašlání šermíře. Se slovy "tohle určitě není na čištění vody" ukazoval na divný stavení. Porostlý mechem a slizem ale stejně se nezdálo že by bylo na pokraji rozpadnutí. Vešly sme dovnitř. Prázdná kamená místnost, jen na druhým konci stál stůl s nějakýma bylinkama. Mág k nim přišel, se zájemem si je prohlídl a pak jen řekl "Je vidět že tu žil někdo kdo se zabýval magií. Ale neptejte se mě jakou." a pobral co se mu vleze do vaku. Zuřivý válečník přidupal ke stolu a popuzeně prohlásil "samý krámy". Otočil se ale než něco řekl, ozvalo se strašný zadunění a podlaha pod ním se propadla, neváhal sem dlouho a skočil za ním. Za letu do mě málem vrazí žoldák. Dole se zatím odehrával zuřivý boj mezi berserkrem a jakýmsi červeným, okřídleným stvořením které zuřivě máchá k jeho tělu nepřiměřeně dlouhýma prackama. Na zemi bylo dost krve ale nedalo se určit čí, oba už schytaly dost krvavých zranění. Skočil sem před něj se štítem bok po boku se žoldákem a netrvalo dlouho a z raracha zbyla jen krvavá kaše.
Krátce po tom do díry vlezl kněz, druid, mág a jako poslední pobledlý šermíř s těkavým pohledem. Konečně sem se porozhlídl kolem a nadechl se příjemě chladného vzduchu jeskyně. Předtím by se mi zdál jako zatuchlý ale po hodinách ve stokách mi připadal jako svěží horský vánek. Usmál sem se a sehnul se k potůčku tekoucím po zemi. V tom mě žoldák chytil za rameno a rozhodně zavrtěl hlavou. Nebylo třeba slov.
Po chvíly sme došly k železné bráně.
"Myslím že tady někde bude páka." řekl mág ale druhá půlka věty nebyla slyšet přes rámus který vydává bojový palcát když rozráží želenou branku.
Cesta dál byla volná. Šli sme asi minutu než se podél zdi začaly objevovat pavučiny. Kněz jen zašeptal tichou modlitbu a pokynul nám abysme pokračovaly. Nedal se neposlechnout. Po chvíly byl slyšet nepříjemný cvakavý zvuk, ale cesta zpět nepřipadala v úvahu, ne po tom co sme prošly.
Ani ne po dvaceti krocích vyběhl z poza krápníků obří pavouk, tělo dlouhý asi osum stop, než doběhl na dosah kusadel zasáhl ho slabý úder magie. Nijak mu neublížil ale odvedl jeho pozornost dost na to aby mu žoldák mohl dát pořádnou ránu palicí přes hlavu, ale bez nějakýho velkýho účinku. Jen se otřepal a skočil na něj.
Instinktivně sem přiskočil a pokusil se bodnout pavouka do těla pokud se tomu u nich tak říká. Meč jen neškodně zklouzl po chitinovým krunýři, ale pavouk vykopl nohou dost silně na to aby mě odhodil metr ke stěně do pavučin. Marně sem se snažil vymotat zatímco pavouk se zvedl z žoldákova těla a blíží se ke mě. Mezitím slyším knězův zvučný hlas zpívající zaklínadlo An Nox. Vůdce výpravy váhal jen chvíly a přiskočil k pavoukovy a jedním máchnutím mu usekl dvě nohy. Bylo to poprvé co sem viděl krvácet hmiz ale celkem mě to potěšilo.
Než sem se dostal z pavučiny bylo skoro po boji, berserk utrpěl pár drobných zranění ale co sem viděl mě stačilo abych si o něm spravil mínění. Znamenitý bojovník.
Za chvíly sme byly u konce jeskyně a další díry vedoucí do tunelů stok. Ocitly sme se na rozcestí tří cest, nahoru podél kanálu, dolů a odbočka do jakési temné ale o poznání sužší chodby. Dlouho sme neváhaly a vydaly se za suchem. Cesta vedla strmě dolů, sem tam jen pár slizů, žádné nepřekonatelné překážky. Až sme došly před železnou bránu, vzdorovala asi půl minuty a naběhly sme dovnitř. Během chvíle sme stály v obrovský místosti kde nebyo vidět ani na stěny, ani na strop. Ale cítil sem že něco není v pořádku, ve stínech něco bylo, něco co tam být nemělo. Bylo slyšet jen tiché mumlání, bručení a hlasitý tlukot mého srdce.
"Myslím, že příště si s babkama na tržišti promluvím" prohlásil mág třsoucím se hlasem.
Chvíly trvalo než mě to došlo a srdce se mi rozbušilo ještě hlasitěji. Za pár okamžiků se stíny začaly prodlužovat a vzduch se citelně ochladil. Určitě sem něco zahlídl v pravým rohu, dal bych za to ruku do ohně, ale oheň byl teď taky zbožný přání. Mág začal šeptat tichý zaklínadlo a až zkončil následoval jasný záblesk světla. Asi pět vteřin stačilo abych se rozhlídl po místonsti a zjistl že kolem nás stojí přinejmenším 10 zohizdělých těl šourajících se kolem. Než záblesk uhasl už běžely po nás. Rychle sme se rozestavily do kruhu, klerik všem žehnal a posiloval je, druid prosil přírodu aby mu dodala sílu a postavil se do bojové pozice se svou sukovicí. Vzhledem k jeho dvoumetrové výšce vypadal děsivě. Během chvíle byli u nás. Skočil sem po první a byl sem překvapen jak snadno meč pronikl shnilým masem, zpomalil jen u kosti která byla stejně slabší než u zdravého člověka ale useklá paže nemrtvého ani nezpomalila a ohnal se po mě druhou. Tak tak sem to vykryl štítem, zapotácel se pod silou úderu a bodnul zombii do břicha, nebo toho co z něj zůstalo , ale nepřineslo to žádný účinek. Nemohl sem vytáhnout meč, skrčil sem se abych se vyhnul druhému úderu a kopnutím odhodil nemrtvého a zároveň si vyprostil meč. To už se po mě sápal druhý, uskakuju do strany a nechávám efektivní rozeskávání nepřátel z otočky na skutečný hrdiny.
Jen se nadechnu a znova skočím po jednoruké zombii, šťastně ju zasáhnu do hlavy a půlku useknu. Protřel sem oči od mozku a vrhl se na druhýho nemrtvýho. Zatím se za mnou ozívají zvuky boje, sténání nepřátel, válečný pokřik barbara a zaklínadla což mi dodává naději. Zuřivě se vrhám na druhého zplozence pekla, sledem rychlých výpadů mu způsobím několik drobných ran ale nic čeho by si všiml.
Dát před sebe štít o vteřinu později přetahovali by přeze mě plášť stejně jako přez druhýho barbara nahoře. Úder byl tak silnej že sem viděl promáčklinu na druhé straně štítu. Upustil sem ho a chytl se za ruku, bolest to byla strašná ale na ni nebyl čas, rychle se přikulím k zombii a ještě v pokelku ji useknu nohu. Bezvládně se zřítila a ještě zaletu byla rozseknuta v půlce. Neváhám a skočím před mága ke kterýmu běžel další nemrtvý. Pár úderů do zaskočené zombie, uskočím do zadu a její drápy prolítnou těsně pře mím obličejem, cítil sem i závan větru z toho. Neváhám a sekám obludu do hlavy což ji nadobro poslalo tam kam patří.
Rozhlídl sem se a přiskočil zezadu k zombii bojující s žoldákem ,zabodl sem do ní meč a slišel nepříjemný křupnutí její páteře. Bylo po boji.
Róba na druidovy vypadala jak zástěra válečnýho chirurga, všude kousky vnitřností. Sám těžce oddychoval a bylo mi jasný že dost z té krve na jeho obličeji je vlastní. Rychle k němu přiběhl léčitel a dal se do práce.
"Ještě furt tomu nevěříš?"zavrčel sem směrem k vůdcy výpravy. Ten jen seděl a nepřítomě hleděl do prázdna. Neuběhlo ani deset vteřin než se zatvářil odhodlaně, vstal a prohlásil "Někde tady je nekromancer kterej by měl zdechnout. Nenechat vysloužilý dobrodruhy spočinou ani po smrti je jedno z nejhorších zvěrstev."
S tím sem musel souhlasit. Po krátkým odpočinku sme se vydaly dál, ocelové dveře na konci místnosti byly odemčené a vedly do chodby. Za rohem byla jen ocelová mříž do dobře osvětlené haly. V jejím středu stál prázdnej černej trůn. Než stačil cokoliv kdokoliv říct vyrazil kněz k trůnu.
Nikdo netušil co se děje a ani nic neudělal. Kněz jen došel k trůnu, poklonil se před ním a řekl "mistře?"
To bohatě stačilo , vyrazil sme za ním ale než sem doběhl, vstal z trůnu lich kterému právě zmizelo kouzlo neviditelnosti. Brána za náma se skřípěním zajela do podlahy a lich se začal děsivě smát. Běhal mi z toho mráz po zádech a spolu se společníkama sem se zastavil. Hrůzou neschopnej pohybu. Jen mág stál volně, z očí mu sršela zloba a vykřikl nějakou nadávku v elfštině. Kněz se na něj jen podíval s beránčím výrazem a prohlásil "Nic nechápeš, smrtelný život není nic oproti věčnosti a moci, ta mě brzy čeká. Budu mistrovou pravou rukou."
"A ty tomu vážně věříš?" rozesmál se mág"Je to blábol, a zrovna ty bys měl vědět že na těch kecech o nesmrtelnosti není ani kousek pravdy. Co je to za život schovávat se v kanálech a sledovat jak ti pomalu trouchnivý kosti?"
"Nikdy nepochopíš co to je strach ze zvuku hodin elfe!" Vykřikl kněz a šíleně se zasmál "A já to můžu s klidem zapomenout."
"Dnes večer zemřeš, zradil si víru" Prohlásil tichým hlasem šermíř. Pak jen dodal asi nějaký pokřik, znělo to nějak jako"Ort Ylem" a rozhodným krokem vyběhl k trůnu. Lich okamžitě začal zaklínat a kněz se s palcátem postavil před něj. Vidím jak od mága letí drobný výboj magické energie který se odráží od liche zpět na něj ale nevěnuju tomu pozornost. Tohle je běh o život.
Až blízko u něj sem si začal všímat detailů. Jeho lesklá lebka pod kápí, jeho rudě zářících očí, a jeho strnulého úsměvu který z té tváře nezmizel už roky. Tohle všechno utvářelo děsivej celek s aurou moci. V tom okamžiku od liche vyletěla obrovská koule fialového ohně. Nastavil sem jí do cesty štít, který se okamžidě rozpálil, jen tak tak sem ho stihl zahodit, podíval sem se na rudou seškvařenou kůži na ruce ale běžel sme dál. To už žoldák štítem srazil kněze a ještě mu na hlavu dupl svou ocelovou botou. Po zemi se rozlila kaluž krve. Přiběh sem hned za ním a vyděl jak ho lich jedním máchnutím odhodil dva metry. Pokusil sem se nemrtvého kouzelníka seknout ale nastavuje do rány hůl. Můj meč jen neškodně odskočil a démonický smích se rozlehl místností. V tom mrtvolu přeskakuje šermíř, až teď si všímám že jeho meč vydává nenápadnou stříbrnou záři. Ta tam určitě dřív nebyla, Lich samolibě nastavuje do rány ruku ale děsivě zaječí když jí meč projede jak máslam. Jen byl v okolí cítit puch spálenýho masa. Než doječel myslel sem že mi upadnou uši. Bylo to něco strašnýho. Otočil se na útěk ale nemohl se hnout. Zatímco druid celou dobu zaklínl, lichovy nohy obrůstaly drobné větývky vyrůstající ze spárů mezi dlaždicema. Už jen dvě seknutí bojovníka s mečem a bylo po boji. Ten jen poklekl a pronesl krátkou modlitbu Saukendarovy.
Neudržel sem se a zeptal se"Co ty seš vlastně zač?"
"Paladin, rytíř světla"dodal rozhodně a pak jen tiše dodal"Teda možná že po tomhle už budu" a usmál se. "Štěstí že požehnat zbrani už umím." Vůdce výpravy jen prohlásil, "Takže teď už jen poberem poklady, zapálíme to tu a zmizíme?"
Přikývl sem a skolinl se k tělu nemrtvého kouzelníka. Na tázavý pohled žoldáka sem jen odpověděl"důkaz pro městské stráže" a usekl lichovu hlavu. Za trůnem byla truhla, zámek neodolal ani dvěma úderům válečné palice. Cesta zpět byla mlčenlivá, zatím se nikdo neradoval ze zlata z pokladu. Bylo toho příliš mnho na přemýšlení. Ještě včera bych říkal že žádní nemrtví neexistují ale důkaz byl víc než jasnej. Ještě včera sem mohl s klidem říct že sem neviděl umírat přítele. Dnes sem překračoval jeho tělo. A ještě včera sem věřil že stráže by nedovolily aby pod městem sídlila tak zkažená magie.........

Že sme byly kousek od východu sme poznaly podle těla přikrytého pláštěm. Vůdce výpravy ho bezmyšlenkovitě vzal a hodil přes rameno. Nebylo třeba otázek. Jeho druh si zasloužil slavnostní pohřeb. Vyšel sem posldní schody ale svět venku nebyl ten stejný jako předtím. Teď sem viděl v každém stínu nestvůry a v každém člověku možného zrádce. Svět pro mě už nikdy nebude stejný. rozdělili sme zlato, tři zbylí bojovníci s mágem to zašly oslavit do krčmy, zůstal sem jen já a druid. Teprve teď se mi představil. Byl to elodor, druid v učení a na příští léta můj věrnej a jedinej druh.

S lichvou hlavou mě velitel poslal do háje, a vyhrožoval že mě nechá za takový nesmyslný výmysly zavřít, že má důležitější věci na práci. Ještě sem se nikdy nikoho nedoprošoval, ať si tahle zkažená díra vychcípá.


zbytek příběhu znáte

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
prozatím žádné komentáře
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 5: 3x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist