Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Araine

-> Charakterník

Porodní bába přiběhla za otcem a jala se mu zdělit radostnou zprávu.
"Být to holčička!"
Otec se nesnažil příliš zakrývat zklamání.
"Ehm... No... To být..." brblal trochu nepřítomně.
"Hm? Skvělá zpráva, pravda?"
"Grum... Co?"
"Jít se na ona podívat. Být moc krásná..." rozplývala se porodní bába. "Ach," pokračovala, "no tak, jít tam..." popostrkovala otce.
Byl relativně vysoký. Jeho bezvlasá hlava měla protáhlý tvar. Měl krátké, hnědé vousy na bradě a kolem pěkně tvarovaných úst. Jeho hnědá očka byla malá, ale zatraceně bystrá. Na sobě měl kožené kalhoty a hnědou zdobenou košili.
Vešel do místnosti. Měla čtvercový tvar a byla zaplavena jitřními paprsky. Uprostřed byl dřevěný stůl a čtyři židle kolem něj. U stěn byly porůznu nastrkány skříně a bedny nejrůznějších tvarů a velikostí. Na pravé straně ode dveří byla díra ve zdi asi metr dlouhá a půl metru široká, asi půl metru nad zemí. Vedle díry byl na zemi položen poklop velikosti díry, to kdyby přišla zima tak se dala díra zadělat. Za onou dírou byl zvenku velký sud s vodou.
Tehdy bydlel i se svou ženou v císařském městě Andoru, protože byl přesvědčen, že tam je pro něj a jeho ženu nejbezpečněji. Byl to pronájem přibližně ve středu města. Vždy měli celkem dost peněz na dobrý a spokojený život.
Konečně pohledem spočinul na posteli své manželky. Postel byla zastrčena v jednom z rohů místnosti a ležela na ní žena asi kolem dvaceti let. Byla vyčerpána, ale zároveň šťastna, že už má porod za sebou. Na sobě měla položenou bílou pokrývku.
Muž k ní přistoupil.
"Tak... Jaká jí dát jméno?" starostlivě si prohlížel ženu.
Měla světlé dlouhé vlasy, rozložené na polštáři, krásné modré oči a syté rty. Pot jí tekl po tváři. Utřela si ho a lehce se na něj pousmála.
"Po mamince," rozhodně, ale velmi unaveně pravila žena.
"Ariane?"
Žena kývla. Vyčerpaně opřela polštář o stěnu a opřela se. Konečně se odvážil podívat se, co to žena drží v náručí. Bylo to malé klubko, skoro nic nebylo vidět kromě rozesmáté hlavičky s pár světlými vlásky a modrýma očkama.
Muž přišel blíž ke své ženě a vzal si od ní to malé klubko. To v tu chvíli začalo křičet jako na lesy a stále plakalo. Otec dítě nemohl utěšit. Vrátil jej matce která pár minut dítě konejšila a potom ho nechala přisát ke svému prsu. Když se dítě dostatečně napilo a zatvářilo se celkem spokojeně, usnulo. Žena dítě podala mužovi.
"Prosím, nech mě teď spát," poprosila muže.
Muž se i s dítětem odklidil do vedlejší místnosti. Už před nějakým časem pro ně nechal vyrobit postýlku, do které malou barbarku uložil a přikryl peřinkou. Dítě dál spalo.
***
Za týden otec šel ohlásit na radnici nové dítě a jméno. Byla už pozdě odpoledne. Vzal dcerku do náruče a vykročil z domu. Když dorazil za matrikářem, postarším mužem oděném v modrý šat, posadil se na židli naproti jeho stolu, za kterým seděl on.
"Tak povídejte..." utrousil znuděně matrikář.
"Být to holčička, jak asi vidět," zazubil se na něj otec, kterému už nepřišlo líto, že nemá syna a byl dcerou plně zaujat a nadšen.
"No, moc toho nevidim. Ale když řikáte... Jméno?" zívl matrikář.
"Ariane," znovu se zazubil pyšný otec. "Po babičce," dodal.
Matrikář cosi zapsal do matriky, podíval se na hodiny a zabouchl knížku.
"Už mi končí pracovní doba," podotknul poněkud podrážděně, "takže bych ocenil, kdybyste se laskavě vypakoval a šel s tím zázrakem domů nebo už tady fakt usnu."
V matrice však došlo k chybě, jelikož matrikář už opravdu pomalu usínal, tak se přehlédl a namísto "Ariane" napsal "Araine". A tak dostala Araine od matrikáře své jméno.
***
Araine pomalu rostla a jak plynul čas, tak byla stále vetší a větší, jak se to snad dá i čekat. Chodila v Andoru do školy jako ostatní děti, hrála s nimi nejrůznější hry a bavila se s nimi. Jednoho dne, bylo jí tehdy osm let, přišla s otcem, který ji vedl ze školy, domů. Její máma, kterou nade vše zbožňovala, ležela na posteli, bledá jako křída. Stál vedle ní muž v bílé róbě.
Araine se tázavě podívala na otce. Ten pouze vzdychl. Přešel za mužem stojícím u postele. "Tak jak na tom být?"
Doktor na něj pohlédl.
"Chytla nějaký tropický virus. Myslím, že to bude tím, že toto léto bylo takové strašné vedro. Přestěhovali se sem živočichové normálně žijící pouze u Jižní Perly, Thyrisu. A ti sem zanesli ten virus. Není jediná kdo jím trpí. Zbývá jí asi den života."
Manžel vyplašeně pohlédl na doktora.
"Žádná šance...?"
Doktor zavrtěl hlavou. Muž poklekl na zem.
"To... to... to... SAKRA!" rozvzlykal se.
Jeho žena která zatím pospávala se prudce probudila a rozkašlala se.
"Měli byste se od ní držet dál, abyste se nenakazili," konstatoval doktor.
Muž klekl k posteli a podíval se na ženu.
"Říct co si přát... Splnit to, přísahat!" dal hrdý slib otec, se slzami na tváři, ale s rozhodným výrazem.
"Postarat se... o Araine," stěží ze sebe vypravila žena.
Muž kývl a přísahal na Mrogrotha, že slib splní.
Další den žena zemřela.
***
Dům přišel o jednoho obyvatele. Zbývali pouze dva. Otec a jeho dcera.
Araine dál rostla a otec jí každý večer vyprávěl o hrdinech, co zachránili tuto zemi, vyhnali zlo za hranice světa jménem Andarie. Každý den ji učil jak ulovit toto zvíře, jak ulovit tamto, jak vydělat. Každou minutu jí chtěl předat své letité zkušenosti z lovů zvěře a bojů se skřety a podobnými stvůrami a nestvůrami.
Ve čtrnácti Araine přestala chodit do školy a věnovala se pouze cvičení bojových a loveckých dovedností. Snila o tom, že se jednou stane slavnou a silnou a lidé o ní budou vyprávět, třeba jako slýchávala v hospodě příběhy o slavných barbarech, elfech i lidech. Toužila se setkat s některým z nich.
Prožívala první románky s kluky z města i z jeho okolí, chodila se procházet do lesa. Život plynul dál a Araine dospívala a rostla do krásy. Vlasy si pletla do copů, které jí splývaly na ramenou. Vypravovala se na svých i celodenních toulkách krajem stále dál.
***
Nic zvláštního se nedělo, Araine měla klidné dětství. Až v jejích devatenácti letech se její otec vypravil na boj o barbarské město Imer. Araine v domě osaměla. Starala se o domácnost a vůbec jí to nebavilo. Čekala půl roku, rok, ale otec se stále nevracel. Smířila se s tím, že už ho nikdy neuvidí a doufala, že padl jako hrdina. Hrdina... Hrdina...
Stále myslela na otce, který se už nejspíš nikdy nevrátí. A tak se rozhodla, že se do Imeru vypraví. Šla dlouho, ve vedrech i v zimě. Naštěstí ji otec naučil, jak lovit zvěř a jak se chovat v přírodě, takže netrpěla hladem. Měla i štěstí, jelikož se jí do cesty nepřipletlo nic horšího než pár rozzuřených divočáků.
Šla dva měsíce než došla do Imeru. Unaveně šla po cestě vedoucí nahoru od hospody. Tehdy tam ještě nepostavili portál. Spávala v hospodě, jedla co jí kdo dal. Potom přistavěli portál a další domy. V hospodě moc lidí nebývalo, protože byla v Imeru stále zima a jim se tam nechtělo chodit. Až když přistavěli portál, tak se podmínky zlepšily.
***
Takto to šlo asi měsíc. Šla zrovna po cestě od hospody a náhle uviděla ceduli. Podívala se na ni a nahlas četla:
"Byt ty barbar? Udržet velká kladivo, cokoliv vyrobit nebo dokonce prskat magii? Mít velká odvaha a stálá chuť na pivo? Právě tebe Imer hledat! Přijít a rozšířit barbarská armáda a Kmen Kulgur!"
To se jí velmi zalíbilo. Náhodou jel kolem muž s prošedivělými vlasy, na sobě stříbrnou plátovou zbroj, na šlechtěném koni.
"Ehm... Huu!" poněkud nejistě pozdravila Araine. Cítila se vedle něj taková... obyčejná.
"Huu" odpověděl barbar a zatvářil se důležitě.
"Nevědět něco o Kmen Kulgur?"
"Grum, vědět. Já být Nakrul Axantur, Král říše Imerské a vůdce Kmen Kulgur."
"Vážně? 'Ten' Nakrul Axantur z příběh co slýchávat v hospoda?" udivila se Araine.
"Asi Grum," zazubil se Axantur. "Jestli dobře chápat, tak se k my chtít připojit," pozdvihl obočí.
Araine kývla.
"Tak vyhledat Alex, ta se o ty postarat."
Alex byla dívka s vlasy rudými, pohledem jasným a vysokou postavou. Uměla neuvěřitelná kouzla. Araine úplně ohromila.
Potom nabraly události na rychlosti. Araine udělala všechny tři zkoušky do Kulguru, sílila. Axantur si ji vzal jako učednici, předával jí své letité zkušenosti. Když uznal, že je dost silná a zkušená, přijal ji do Kmene, do barbarské rodiny.
Chodí s přáteli i sama do nejrůznějších koutů země Andarijské, s přáteli i sama mýtí zlo. Potom se začala starat o rekruty, adepty Kulguru. Zamilovala se do jednoho mladíka, Nord jest jeho jméno. Štěstí jim však nepřálo a tak spolu nemohli být. Moc se sice nevídají, ale občas se někde potkají. Udržují spolu přátelský vztah. V Imeru je šťastná.
Potkala tam dokonce i svého strýčka, kterého sice nikdy neviděla, ale je tak podobný otci (až na délku vlasů a vousů), že ho hned poznala. Setkala se i se svými bratranci a díky nim a díky přátelům z Kmene si našla novou rodinu.
Směje se, když o sobě slýchá příběhy vyprávěné v hospodách. Stala se silnou a statečnou. Splnil se jí její sen.
Jediné, co jí trápí, že otec se nestal hrdinou. Ale jistě hrdinně zemřel. Tím si je jistá.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Theseus - 5

Vynikajicí. Příběh moc pěkný. Až na tu poznámku v závorce bez které by se to určitě obešlo :)
Vesi - 4

Až na pár krkolomných formulací a docela urychlenej konec hezkej příběh bez přehršle chyb, takže asi za 4 :)
Heratrix - 5

Pěkně čtivé, zasazené do andarijských reálií... škoda té koncentrace "byl, byla" na začátku a málo propracovaného závěru, celkově bych dala 4 velmi solidní a zasloužené *. edit: a ne, nakonec jsem se rozhodla dát 5*. Zvlášť v porovnání s ostatními příběhy.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 4: 1x
známka 5: 2x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist