Stojím uprostřed louky, je něco málo po půlnoci. Obličej mi halí kápě. Kolem mě stojí tři zbrojnoši královské gardy s vytasenými meči. Blíží se rychlým krokem ke mně. Pojďme se, ale podívat jak to vše začalo…
Pocházím z bohaté a vlivné rodiny, můj otec je bankéř, lidé mu věří a respektují ho, bohužel se to nedá říct o všech. I takovéto postavení ve společnosti je občas nebezpečné, nejednou se stalo, že otce přepadli. Kvůli toho bývá náš dům hlídán někým ze stráží. Pro případ, že by se vyskytl nějaký problém. Trávil jsem s těmito lidmi většinu svého volného času a jelikož jsem nemusel pomáhat vydělávat peníze pro rodinu, měl jsem volného času více než mí vrstevníci. Za ty léta jsem vyslechl mnoho příběhů. Občas mi bylo dovoleno účastnit se šermířského výcviku, které vedli nejlepší šermíři v kraji. Jelikož zbroje které se při výcviku používaly byly těžké a pro mě velmi nepohodlné, přestal jsem se časem o takovéto výcviky zajímat. Přesto jsem získal mnoho zkušeností ať již v taktice boje, či užití různých druhů zbraní. Do města často přijížděly také žoldnéři, kteří se většinou nechávaly najímat na ochranu povozů při cestě do jiných měst. Ačkoliv jsem měl zákaz se s takovými lidmi stýkat s jedním jsem se velmi spřátelil. Tento žoldnéř si říkal Karev. Říkal, že nemá žádnou rodinu ani domov. Pravidelně se vracel do města a vyprávěl historky z výprav, které zažil. Když jsem dovršil svého 20 roku života přišel ke mně a řekl: „ Pamatuješ jak jsi si stěžoval na tu těžkou zbroj, kterou jste používaly se strážemi při výcviku?“, kývl jsem. Karev předemě hodil nadutý vak a pokračoval: „ Při poslední výpravě jsme jeli daleko na východ, kde jsem dříve žil.“ Podíval jsem se nedůvěřivě na vak a trochu znejistěl. „A co v tom vaku vlastně je?“, zeptal jsem se. „Vím že máš dnes narozeniny a toto je můj dárek.“, pokynul směrem k vaku. Přistoupil jsem tedy k němu a vysypal věci, které obsahoval. Byla to zbroj z tmavé kůže a dvě zbraně. Žádnou z těchto věcích jsem nikdy u nikoho neviděl. Jedna zbraň vypadala jako dýka a druhá jako nějaký vrhací kotouč. Obě zbraně byly ze zvláštního tmavého matného kovu a byly poryty mě neznámými ornamenty. Byl jsem těmito věcmi uchvácen. Zvedl jsem hlavu od věcí, abych Karevovy poděkoval, ale on mezitím co jsem si věci prohlížel nenápadně zmizel. Donesl jsem vak domů a výbavu si vyzkoušel. Zbroj mi padla, byla šitá jako na mě, zbraně krásně padly do ruky. Zkusil jsem kotouč jen tak hodit jestli se zabodne do dveří. Kupodivu kotouč proletěl dveřmi jako nůž máslem a zaryl se do stěny domu. Byl jsem překvapen jak ostré tyto zbraně jsou. Převlíkl jsem se zpět do svého oblečení, dýku schoval za opasek a vydal se do města…
Začínalo se stmívat. Jak jsem tak procházel ulicemi, zahlédl jsem našeho radního, nějaký člověk ho následoval. Když radní zašel za roh domu, uslyšel jsem tlumený bolestný výkřik. Rozběhl jsem se k onomu místu. Uviděl jsem jak podivná osoba ve stejně tmavé zbroji jako mi daroval Karev vytahuje svou dýku z bezvládného těla. Setkali jsme se očima. Ve zlomku času byl u mě, vytáhl jsem dýku, kterou jsem dostal. V tu chvíli se podivín zastavil podíval se na mou dýku a řekl: „Zajímavá zbraň mládenče, myslím, že ale nevíš jakou zbraň vlastně držíš!“ Jemně jsem kývl a podivín pokračoval: „Nechceš-li být zbytek svého života v tomto městě a chceš se naučit bojovat přijď o půlnoci na louku v lese za městkou branou. Budeš se ale muset nadobro rozloučit se všemi které nyní znáš.“ Chvíli jsem zapřemýšlel zda-li chci žít jako bankéř a žít ve strachu, že mě bude chtít někdo zavraždit. „ Budu tam“, řekl jsem. Podivín se otočil a pomalu začal odcházet do tmy uliček. Přiběhl jsem domů, napsal dopis rodičům, že odcházím nabrat nějaké zkušenosti do světa. Navlíkl jsem na sebe zbroj z tmavé kůže, obličej si zahalil kápí, vzal nějaké jídlo a vyrazil z města.
Dorazil jsem na louku, nikdo tam ještě nebyl. Po chvíli jsem v lese zahlédl tři zbrojnoše s pochodněmi. Běželi směrem ke mně. Trochu jsem znejistěl. Přiběhli na pár metrů ode mě a vytasili meče. Jeden z nich řekl: „ Neměl si zabíjet Orexuse Melvora, radního města. Za to tě čeká smrt!“ Rozběhli se s výkřiky na mě. Musel jsem okamžitě jednat, vytáhl jsem kotouč a vrhl ho po jednom strážném. Kotouč jim projel jako nůž máslem. Jeho těla se v jednu chvíli rozseklo na dva kusy a zamarasilo krví celou louku. V tu samou chvíli už ke mně dobíhal druhý strážný. Vytáhl jsem dýku a ťal proti meči. Zazněl hlasitý praskot a meč se rozletěl na dva kusy, dýka mu usekla čepel. Poté se zbrojnoš s překvapeným výrazem ve tváři skácel k zemi pod tupou ranou. Třetí útočník mě povalil na zem, zbraně nám vyletěly z rukou. Začal mě bít pěstí do obličeje. Pomalu jsem ztrácel vědomí. Zmohl jsem se na poslední výpad vyrazil jsem rukama směrem k jeho obličeji a nahmatal krk. Pevně jsem ho stiskl a vyrval mu hrtan. Se supěním se snesl k zemi. Vstal jsem a rozhlédl se po louce, byla pokrytá krví jen v rohu stála vyděšená srnka. Omráčený voják se začal probudil a začal utíkat směrem k městu. Už jsem měl zabíjení dost, nechtěl jsem, aby to zašlo tak daleko. Posadil se na louku a otřel zkrvavené ruce do trávy. Ještě jednou jsem se podíval směrem kudy utíkal strážný. Najednou jsem uslyšel zvuk tasení meče. Lesem se ke mně blížila postava, ve tmě nešlo rozpoznat kdo to je. Vyšla z lesa a hodila něco směrem ke mně. Byla to hlava strážného, který mi utekl. Podíval jsem se na příchozí postavu. Byl to sám Karev v tmavé zbroji. Přistoupil ke mě, pousmál se a řekl: „ Vidím, že ses rozhodl nepromarnit svůj život. Vstupní zkoušku jsi splnil výborně. Zde jsme hotovi, nyní pojďme.“ Vešel do tmy lesa a já ho následoval…
Roky ubíhaly a já stále žil. Nepočítal jsem již své oběti. Nebylo týdne kdy by si nás někdo nenajal. Už dlouhou dobu jsem měl tolik peněz, které bych neutratil do konce svého zatraceného života. Řekl jsem si dost riskování, má štěstěna jistě brzy skončí. Rozhodl jsem se pro poslední prácičku. Netrvalo dlouho a do vesnice přijely cizinci, přešli nebezpečné Alpy jen proto, aby nás vyhledali. Večer jsme se s nimi společně s Karevem sešli. „Rád vás poznávám mistře“, pravil cizinec Karevovy. Ten se jen pousmál a čekal s čím dalším cizinec přijde. „Na uvítanou bych vám chtěl předat malý dar“, pokračoval cizinec a nechal před nás předložit truhlu plnou zlatých mincí.. „Jak jsem slyšel od vícero lidí, vaši muži jsou jedni z nejlepších zabijáků na tomto území.“, Karev kývl a cizinec pokračoval „Situace v naší vesnici je už neúnosná, jsme tyranizováni hrabětem Freonem. Co tři dny, si vybere jednoho obyvatele naší vesnice, kterého si nechá předvést k sobě na sídlo a poté jej brutálně popraví.“, „A vy po nás chcete, abych toho hrabě jaksik odstranili?“, přerušil ho Karev. „Přesně tak mistře“,dopověděl cizinec a na tváři se mu objevil mírný úsměv. Karev se na mě tázavě podíval a já kývl „Má poslední trofej“, dořekl jsem a druhý den vyrazil s cizinci na dlouhou cestu. Putovali jsme nejméně týden, Alpy byly strašnější než sem si dokázal představit, ta hrozná zima, strmý sráz dolů do údolí. Byl jsem rád, když jsme je přešli. „Pak to přejít zpátky“, pomyslel jsem si v duchu. Sídlo hraběte bylo postaveno přímo nad vesnicí. Od obyvatel jsem se dověděl, že není nijak hlídán strážemi. Zajímavé, pomyslel jsem si. Většinou ti bohatí páprdové mají nějakou osobní stráž. Tenhle údajně žádnou mít neměl. Moc jsem se nerozmýšlel a druhou noc se vydal hraběte zavraždit. Připlížil jsem se ke zdem zámku. Opravdu žádná stráž vchod nehlídala. Vběhl jsem rychle dovnitř a pomocí nákresu zámku, šel směrem k pokoji hraběte.V patře kde měl hrabě pokoj byli dvě stráže. Naštěstí bylo už dlouho po půlnoci, tak nebyly duchem přítomni. Tiše jsem prošel kolem stráží a předstoupil před pokoj hraběte. Teď jen neslyšně otevřít dveře podřezat toho zmetka ve spánku a vytratit se do šera okolních lesů. Pootevřel jsem dveře a vešel dovnitř. V šeru jsem rozeznal obrys čehosi uprostřed pokoje po chvíli jsem v tom poznal rakev. „Rakev? Pro koho proboha“, řekl jsem si v duchu. Tenhle zámek se mi přestával pomalu líbit. Rozhlédl jsem se po pokoji a neviděl nikde nic dalšího. Jen psací stůl uprostřed levé stěny a onu rakev pár kroků předemnou. „Zřejmě špatný pokoj“ pomyslel jsem si, „Ti tupí vesničané beztak neměli ani tušení, kde se hrabě vlastně na zámku nachází“. Chtěl jsem se už otočit zpět ke dveřím pokoje, když v tu chvíli jsem uslyšel jak něco za mnou jemně dopadlo na podlahu. Nestihl jsem se otočit, jen jsem ucítil bodavou bolest na krku…
Ano ten den byl můj poslední. Poslední den mého starého života a začátek nového, ještě krásnějšího než jsem si mohl kdy představit. Necítil jsem únavu, neexistovalo stárnutí. Nyní již nezabíjím pro peníze, ale proto abych přežil, potřebuji ke svému životu krev… Tvou krev a nic mi v tom nezabrání!
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Fafner - 5
Tak presne takhle to ma vypadat... Tohle je na sest bodu ;)
Heratrix - 4
Tak tady snad odpustím i nějaké ty hrubky... Anebo ne, to by nebylo fér. Ale ten zasloužený bodík mám přichystaný, jakmile tam budou správně Y/I a čárky ;-)
