Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Bane

-> Charakterník

obrázek postavy„Bane ze Sithu, jsi připraven?“ „Ano mistře.“ Jedna z postav v temné místnosti mírně kývla. „Tak tedy běž můj učedníku. Vydej se do Andarie. Rozsévej nenávist, zlobu. Andarie již není připravená. Od posledních bojů s Bratrstvem Temnoty uplynulo spousta času. Nikdo tě nebude podezřívat.“ Bane přikývl. „Budu se snažit vás nezklamat mistře.“ „Tak je to správné. Ukaž co v tobě je. Dokaž mi, že dokážeš to, co nedokázal nikdo před tebou. Zabij Killias! Jak to uděláš nechám na tobě, ale pamatuj, síla není vše. Použij intriky… Otrav jí mysl... A až bude bezbranná.“ Tajemný muž z Bratrstva, oděn do rubáše temnějšího než samotná tma místnosti se zlověstně usmál. „Zab ji!“ Mistr stiskl kostnatou pěst a jeden strážník se sesul na zem. Nekřičel. Byl mrtvý než dopadl.

Bane vyrazil rázným krokem z chrámu, před okolním světem chráněn magickou clonou, neprostupným terénem a 17 metrovým drakem. Na prostranství potkal pár řadových členů a několik akolytů, kteří mu uznale ustupovali z cesty. Dobře dělali. Jak dlouho tomu je, když on sám prvně prošel branou jako obyčejný člověk… Ale ten je mrtvý…A z něj se, jako ledňáček z popela zrodil někdo jiný.

Cestou si promítal znovu a znovu instrukce...„Skutečná síla je skryta. Neukazuj co doopravdy dokážeš, dřív než bude třeba. Vyhýbej se potyčkám. Tvé vítězství bude o to triumfálnější.“ Na tváři se mu objevil chladný úsměv. „Nezklamu...“

Když jsem se konečně dostal do nějakého z měst, zaujala mě postava na koni s modrým pláštěm a hrdým výrazem. Praetorian? Určitě… Už jsem o nich slyšel. Po krátkém rozhovoru jsem se rozhodl stát se jedním z nich. V čem jsou jiní, než ostatní cechy? Mají moc. Moc, která mě pomůže v mém snažení.

Po několika týdnech údajného sledování se mě konečně Amundsen zeptal, jestli to myslím vážně. Myslel jsem. Hned jak jsem souhlasil, dal mi úkol. Vyleštit mu boty. Vím kam to směřuje. Kadeti jako cvičení psi, holky pro všechno, za nesplnění rozkazu další, ještě nesmyslnější. Dobrý způsob jak oddělit vojáky od slabochů. Ale jednou se jim za to pomstím…

Když jsem slyšel zprávy o Praetoriánském zřeknutí Athona nevěřil jsem. Působivé. Ještě toho dne jsem se vydal hledat odpovědi na nové otázky do tajné knihovně dávných učenců, o které dle všeho nikdo z mistrů Bratrstva nevěděl. Ty dva dny strávené bez jídla a vody, v tmavé zatuchlé jeskyni mi dali víc než celé ty roky v chrámu. Byl jsem zhnusen... Zřekl jsem se proto Bratrstva ve prospěch učení dávno zapomenutých Temných Lordů. Než jsem odešel z knihovny... Objevil se předemnou mlhavý obraz jednoho z nich. Zaútočil na mě. Nechal jsem sebou proudit temnou energii. Zdálo se, že tmavá místnost se stala ještě černější... Probral jsem se venku. Nevím jak jsem se dostal ven, ale cesta zpátky byla zasypána.Byla to snad zkouška? Nejspíš. Pro studnici vědění jsem netruchlil, věděl jsem, co jsem potřeboval, když jsem načerpal zpět sílu na cestu, dal jsem se směrem k chrámu Bratrstva. Místu, které bylo několik, možná několik desítek let mým domovem.

Při pohledu na mistry učící někdy až 50 žáků mi bylo zle... Vešel jsem bránou, prošel několika náměstími. Šuškajících učňů jsem si nevšímal. Když jsem dorazil před dveře Velmistra stráže už mě čekali. Nebylo jim to nic platné... Po dvou výpadech leželi v kaluži krve. "Bane! Vrátil ses... Proč? Můj úkol jsi nesplnil. Jak se tedy opovažuješ?!" Zamlkle jsem na něj pohlédl. Hanba Bratrstva když neví proč jsem přišel... Namířil jsem dlaň na strop místnosti a ušklíbl se. Cítil jsem strach všech žáků chrámu, dodával mi energii. "CO TO..." Zněla poslední slova mého bývalého mistra, než ho zavalila lavina kamení. Bylo až směšné, jak hladce to šlo. Spokojeně jsem ze sebe otřepal prach a rázným krokem vyrazil zpět do známého světa. Vyšel jsem v Imeru u Albarovi vily. Byly na ní vlajký Praetorie...

Po několika dalších měsících mi konečně řekl důstojník že se můžu stát Praetoriánem. Ovšem že nejdřív si musím sehnat tmavého šlechťěného koně. Příjímat členy jen podle toho, zda mají předepsaného hřebce? Jak směšné. Člověk by neřekl jak těžké je najít koně takové barvy. Když už jsem jednoho našel, před nosem mi ho vykoupil Legatus Kentril. Radši jsem mlčel. Až to s nimi skoncuju, jeho si zvlášť vychutnám.

Zrovna jsem meditoval v přírodě když jsem ho uviděl. Černý kůň v ohradě u Družiny. Nasedl jsem na koně a tryskem se vydal k místu z mé vize. Byl tam! Jeho majitel, mohutný snědý barbar bez vychování jenž si nechá říkat Zvíře mi ho za 1000 zlatek nabídl. Souhlasil jsem. Vyšel jsem do lesa a svého starého koně na místě zabil. Zvětšil jsem Touhu, podíval se jí do očí. Divoké zvíře zděšeně zaržálo. Cítil jsem že teď mě bude na slovo poslouchat. Ví totiž co s ním udělám když ne.

Prodával jsem zrovna zlatý štít, oslovil mě jeden Husita a nezdála se mu cena. Nemám je rád. Věří v něco tak... Tak nehmotného. Co kdy jejich bůh udělal? Jsou to slaboši! O štít byl velký zájem. Jeden blázen mi za něj nabízel hedvábnou róbu a dublet. Když jsem mu řekl, že možná až stmavne, rozesmál se jako imbecil. Barbar... Vrcholem byl výstup dalšího husity v tmavé zbroji. Choval se ke mě jako bychom si byli rovni. Když řekl že má Praetoriánský plášť zbystřil jsem. Nikdy předtím jsem ho neviděl, on přesto věděl že jsem kadetem. Ale už dlouho nebudu!

Ano! Konečně jsem se ve svém plánu pohl... Na večerní cvičení přišel i Konzul. Něco jsem tušil... Po zopakování formací se moje tušení potvrdilo. Vystoupil jsem z řady. Na otázku "Chceš být Praetoriánem?" Jsem zvolal jen "Ano, pane!". Myslel snad že to půlroční peklo jsem absolvoval z dlouhé chvíle? Další rozkaz byl už zajímavější. Zabít Kentrila. ANO! Vzpomněl jsem si na koně co mi koupil před nosem... Tasil jsem meč a skočil na něj... Na chvíli jsem myslel že mi ti Pretoriáni opravdu k něčemu budou. Když mě ale Alkin přerušil a ujistil všechny že to byla jen zkouška mé oddanosti moje opojení opadlo...
O několik minut později jsem již stál s ostatními Kadety u cechovní zástavy. Přijímání! Věděl jsem, že podmínky přijetí jsem splnil, když Konzul vyslovil mé jméno nebyl jsem překvapen. Následovala přísaha. Jen taková formalita. Kdyby věděli co s nimi zamýšlím, při pronášení slov"...při kterých budu stát za všech okolností..." by se jistě od srdce zasmáli.

Byl jsem zjišťovat informace v okolí Thyrisu. Dokončil jsem svou práci a vyrazil zpět k městu. Tam ovšem byl zástup lichů. Neměl jsem náladu se s nimi vypořádat, chtěl jsem je prostě objet. Jenže nějací aktivní občané postavili před portálem palisádu. Skvěle. Musel jsem tedy jet přez perlu jihu. Když jsem míjel Athonův chrám a Citadelu, musel jsem se usmát. U portálu byla spousta těch naivních hrdinů, kteří bijí všechno za každé situace. Jeden z nich, vyřvával "Za Athona". Ze srdce jemu, a tomu jeho řádu přeji, aby jim udělal to co Gardě. Změnili by na něj názor. Možná... Všichni bojovali, ale to nebyla moje starost. Našel jsem bezpečnou stáj a uvázal tam Touhu. V centru dění pořád zuřila bitva. Sledoval jsem ji a aby se neřeklo, pár potvor jsem z dlouhé chvíle ošklivě poranil. Když nastala chvilka klidu, došel jsem pro Touhu, vyšvihl se na ní a projel skrz bránu. Spousta krve, mrtvol a pár nejodolnějších lichů. Zajímavý obrázek. Naposledy jsem vrhl pohled po Nexusovi a za výkřiků raněných a umírajích použil portál do Imeru.

Včerejší dění mě zaskočilo. Vyjel jsem do boje a najednou... Má ruka s bardychou ochabla. Jako by mě temnota zradila. Proč?! Je to snad varování, abych se věnoval svému cíli a příliš se nezbližoval s Gardou? Každopádně... Nesmí se to opakovat! Musím o tom ještě hodně meditovat. Pokud se totiž opravdu stávám pomalu slabochem jako ostatní, nezbývá mi už moc času.

Bane opět meditoval v kasárnách, nohy zkřížené, dech pravidelný, ale mělký, tlukot srdce skoro neznatelný. Vířily mu hlavou vzpomínky, přenášel se lehce z jedné do druhé, jako by jen listoval kronikou. Nalistoval 20 let starou kapitolu…

Ztichlou noční krajinou kráčeli dva poutníci. Z obou bylo sotva poznat víc, než humanoidní původ. Teď se jim šlo o něco lépe, vánice utichla, mohli si dovolit přidat do kroku, i když ne na dlouho, před nimi bylo zrádné pole jam zavátých jemným sněhem, jež v obecné řeči nejspíš nemá ani jméno, protože nebyl nikdo, kdo by o něm vyprávěl. Domorodí obyvatelé této nehostinné krajiny mu říkali Ledová pavučina, a pokud jim nehrozilo bezprostřední nebezpečí, nepřiblížili se blíž, než na kilometr. Věřili, že tuto pláň obývá obří lední prapavouk. Naše cestovatele to ovšem nechávalo ledově klidné. I když veselo jim také zrovna nebylo. Měsíc uplynul od doby, kdy viděli na horizontu něco jiného než neznatelný proužek oddělující sníh od zamračené oblohy. Monotónnost cesty zpříjemňovaly pouze hladové smečky polárních vlků a jejich zoufalé pokusy ochutnat lidské maso.

Ticho trvající několik hodin narušil Bane „Utáboříme se“ Malra souhlasně kývla. Rozbili mlčky stan a za pomoci magického ohně ohřály zkřehlé prsty na rukou. Malra pojedla něco zásob a oba si lehli do stanu. Usnuli rychle, ale nepříliš tvrdým spánkem, což jim již několikrát zachránilo život. K ránu oba probudila tlumená rána, něco žuchlo do sněhu nějakých 20 metrů od stanu. Malra si připravila luk a 3 runové šípy, Bane sáhl po nezdobeném jednoručním meči, do druhé ruky uchopil lahvičku s fialovou substancí, která příjemně hřála.

„Drak.“ Neskrýval překvapení, když stáli tváří v nozdry svému nepříteli. Přivítala je vlna chladu, jak si obluda odfrkla. „Tohle je moje země!“ Zahřměl. „Tak to jsi velmi šťastný tvor. Ale klid, nikdo ti ji nebere. Jsme jen dva poutníci. Nech nás jít.“ Hromotluk se usmál. To drakovi nestačilo: „Nejsem hlupák! A co ty zbraně?“ Bane se ohlédl na svou společnici, ta jen pokrčila rameny. „Máš ve své zemi spoustu škodné, milý draku, starej se radši o ně. Nech nás jít.“ Pán zdejší krajiny chvilku mlček „Máte štěstí, smrtelníci, jsem po snídani. Nechám vás tedy jít, když mi zodpovíte-“ Potvoře se naskytl pohled na mračícího se válečníka „Ne! Pro temnotu! Už žádné další draky s hádankami. Možná jednou pochopíte, že tenhle váš zlozvyk všechny otravuje. Malro?“ Pokynul na učednici „Připrav se odpovědět. Po našem.“ Natažené tětiva povolila a projektil projel okem zděšeného draka. Ve stejném okamžiku se mu o hlavu roztříštila láhev výbušniny. Drakovo fungující oko za ohnivým oparem možná zahlédlo siluetu,ale bylo pozdě. Meč, jako prodloužená ruka… V mžiku zabodnutý do líce až po jílec. SVIST! Další šíp zasáhl zbývající oko.

Bylo dobojováno. Ve smrtelné křeči máchl drak zoufale spárem po Baneovi, ani se nesnažil mířit. Kdyby byl žil o vteřinu déle, mohl cítit jisté zadostiučinění, zasáhl skoro smrtelně, jeho pokořiteli na vždy zůstane šrám pod levým okem. „Málem vás zabil!“ Hlesla Malra. „Málem. No. Měl víc trénovat. A jizvy jsou přeci důkazem udatných činů, no ne?“ Zapřel se nohou o dračí hlavu a jeden po druhém vypáčil šípy „Dobrá práce, pronikly opravdu hluboko.“ „Děkuji pane“ „Ale příště si je budeš tahat sama, ha ha!“ Obdařil jí jedním ze svých úsměvů a přitom se mu čerstvá rána na tváři ošklivě otevřela.

Malra se na něj teď dívala s prázdným výrazem. Když přišla o rodinu a dostala se do kláštera… Hodně brečela. Není divu, byla ještě malá holka. Teď je dospělá! Byli na ní zlí. Postupně se stávala jednou z nich… Jen on se k ní choval jinak, byl z nich nejhodnější, snad jí byl i přítelem. Přesto se ho bála ze všech nejvíc a ta malá holka někde uvnitř právě couvala do rohu.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Gryfus - 4

Jo, tak tohle je pecka příběh. Já bych dal za 5, ale člověk musí nějak motivovat do dalšího psaní.
Heratrix - 4

plus za ledňáčka, minus za neSklamání. Stručně, ale účelně vykreslená postava.
Lilien - 5

hezkej deníček :)
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 4: 2x
známka 5: 2x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist