Chlapec, student obecné magie druhého stupně, se skláněl nad pulpitem, na kterém ležel rozvinutý svitek, kalamář a velká v kůži vázaná kniha. A na jejím obalu stálo rudým písmem: Démoni známí i nepoznaní od Kornelia Posedla. Chlapec otevřel těžkou knihu a popotáhl. Namočil špičku psacího brku a pustil se do psaní domácího úkolu. Když znovu popotáhl a přiložil brk ke svitku, inkoust se ihned začal mísit s jeho vlastními slzami odkapávajícími v pravidelném taktu na svitek. „Prý Magošmejd.“ Otřel si nos. „Prý Čaroblb.“ Popotáhl. „Prý Kouzlohňup.“ Zanaříkal. Takové a horší jména dostával den co den od svých spolužáků. Učil se, ale ne dost rychle. Nestíhal držet tempo s dívkami a chlapci, kteří měli větší nadání. Jenže chlapec měl něco, co ostatní ne. Odhodlání udělat cokoliv, aby ostatní předčil. Nikoliv však kvůli sobě, nýbrž kvůli nim. „Já…“ popotáhl znovu, „já jim všem ukážu!“ Další kapka slzy se smísila s inkoustem. Směs se nerozpila, nýbrž se vydala vlastním směrem a definitivně zničila práci, kterou musel zítra odevzdat. „Nééé!“ Zavýskl chlapec a zabořil obličej do dlaní. Směs inkoustu a slz stékala po svitku, pak se stočila a znovu a znovu. Jako by jí neubývalo, začala samovolně tvořit obrazce, dokud se nepotkala se svým začátkem. Pak uslyšel hlas, který nebyl jeho.
„Pláčeš?“
„Ne-ne.“ Ohradil se chlapec v mysli.
„Pláčeš.“
„Nikdy!“ Trval si na svém.
„Chtěl bys slyšet plakat je?“
„Morise a Erzebeth a taky Gawina. Toho především.“ Vyhrkl nahlas.
„Uslyšíš je plakat. Až nastane ten správný čas, pak je uslyšíš plakat všechny!“
„Chci je slyšet brečet hned, nenávidím je, nenávidím je do jednoho.“ Pronesl s nekompromisním přesvědčením.
„Pak mi otevři své srdce a já to pro tebe udělám. Souhlasíš?“
„Ano, ano. Souhlasím.“ Žadonil chlapec.
„Tvé jméno, chlapče?“
„Beroin po tátovi, Balta po matce, Bux po dědovi.“ Odpověděl upřímně chlapec. „A ty se jmenuješ?“
„ZLODĚJ DUŠÍ!“
Chlapec vytřeštil oči a v děsivém úžasu oněměl. S očima i ústy dokořán hleděl před sebe a čekal. A čekal. A čekal. Když čekal dostatečně dlouho a nic se nedělo, se zachmuřením ústa zavřel. „Jsi tu ještě?“
„No jo, ovšem že jsem.“ Odvětil podrážděně démon.
„Á? Ty mi neukradneš duši?“ Optal se v očekávání Beroin.
„Víš ty vůbec, jak je takové posednutí obtížné? To tě nikdo nenaučí. No ovšem, v Podsvětí se to probírá už v druhém ročníku, ale jenom teorie. Praxi nám nedá nikdo. Není dostatek duší. V dnešní době je to samý hrdina, samá spanilá panna. Do Podsvětí je uvrhnut málokdo a my se nemáme na kom procvičovat.“ Postěžoval si démon.
„Aha, no to mě mrzí.“ Odvětil svorně chlapec. „Jenže ty jsi mi slíbil, že Moris, Erzebeth i Gawin budou brečet!“ Domáhal se svých práv chlapec.
„Ehm, no jo, to se dá zařídit. Však na tom není nic těžkého. Nemusíš hnedka někoho zabíjet. To by stejně už moc nezaplakali. Stačí je třeba píchnout do oka. Nebo jim nastav čerstvě rozkrojenou cibuli před obličej. Trochu představivosti, hochu.“ Povzbudil Beroina démon.
Beroin se narovnal a kopl do pulpitu tak, že se kalamář převrhl a definitivně zmařil celou práci. „Ani nechat posednout se neumím!“ Postěžoval si chlapec a odkráčel z místnosti s nedostudovaným démonem v patách.
„Počkej na mě přece, třeba to společně nějak zvládneme!“ Volal démon a následoval chlapce.
Nezvládli. Uplynulo dlouhých třicet let, Beroinovi se vous začal protkávat stříbrem a Zloděj duší stále Beroina Balta Buxe neposedl. Stále s ním promlouval, stal se jeho neodmyslitelným společníkem, ale nikdy se mu nepovedlo převzít nad ním kontrolu. Zato Beroinovi se podařilo rozbrečet všechny tři své úhlavní nepřátelé. I když jinak, než doufal. Když se Beroin tehdy před třiceti lety pokusil dát na rady Zloděje duší a chtěl Gawina píchnout do oka, trefil se tak nešikovně, že si obrátil prst, na to začal všem třem vyhrožovat, že na ně poštve svého démona. Chudák Beroin byl všem třem tak pro smích, až se neudrželi a začali se smíchy válet po lavicích.
„No vidíš, já ti říkal, že je společně donutíme plakat.“ Spokojeně nadnesl démon.
„Jen-že to-hle se ne-po-čí-tá.“ Procedil mezi zuby Beroin střídaje slabiky s bolestivým úpěním.
A takhle to bylo pořád. Jako staří manželé spolu prožili dny dobré i zlé. Dny plodných hovorů, i dny tíživého ticha. Dny, kdy měl jeden druhého plné zuby, i dny, kdy jeden bez druhého nemohl být. Odcházeli od sebe, aby se s omluvou vraceli. A tak společně čaroděj teoretik, který nebyl čaroděj a Zloděj duší, který nebyl zloděj, prožili celých třicet let.
A zrovna toho dne, kdy měl jeden druhého akorát tak dost, se Beroin vydal na nákupy do Andoru.
„Snad tu knihu seženu tady.“ Doufal Beroin, když popadl za kliku krámku, který toho dne zkusil už dvakrát. Jenže v tom se dveře rozlítly, udeřily ho do ramene a ze dveří vypadla drobná bledá dívka.
„Nemůžeš dávat pozor, holka bláznivá?“ Obořil se na ni Beroin. „Ti dnešní mladí jsou hrr hrr a nedávají pozor na lidi kolem.“ Přisadil si. Vzápětí se pro dívku roztaženou na ulici sehnul a pomohl jí na nohy. „No vidíš to, ani jsi nedopadla tak špatně.“
„Dě-děkuji, pane, omlouvám se.“ Zakuňkala bázlivě drobná bledá dívenka.
Beroin lhostejně mávl rukou a posbíral ze země vše, co dívku na zem následovalo. „To bude nejspíš tvoje.“ Jen co věci dívce předal, polovina jí opět popadala na zem. Beroin protočil oči v sloup a opět sesbíral vše, co dívka nedokázala ve svých rozklepaných rukách udržet. „Bydlíš daleko? Raději ti to odnesu, nebo si to rozbiješ jen co zajdeš za roh.“
„Dě-děkuji, pane, omlouvám se. Tedy kousek, bydlím tady kousek.“ Ukázala dívka rukou před sebe a zbytek věcí, které doposud držela se opět odporoučelo k zemi.
Když dvojce po drahné chvíli dorazila ke skromnému příbytku, s překvapivou hrdostí dívka pronesla, že právě tady bydlí.
„Dě-děkuji, pane. Kdybych se vám mohla nějak odvděčit?“ otázala se bázlivě dívka.
„To nebude nutné, děvče. Jediné, co potřebuji je jedna konkrétní kniha a tu ty rozhodně vlastnit nemůžeš.“ Zasmál se ledabyle Beroin.
„Mohla by ti pomoct i jinak.“ Ozval se známý podbízivý hlas.
„Ticho a vypadni!“ Obořil se Beroin.
„Říkal jste něco, pane?“ Otázala se překvapeně dívka a vzápětí před Beroina postavila stoh vzácných okultních knih. „Mám mnoho knih.“ Pronesla pyšně.
„Tamta je ta, co hledáme! Vem si ji! Vem si tu knihu! Dívku omrač a s knihou utečeme. Nikdo na to nepřijde.“ Nabádal démon.
„Ty bláznivá nanicovatá holko!“ Vyjel Beroin na dívku, která neměla nejmenší potuchy, čím si takovou změnu tónu zasloužila. Vyděšeně o krok ustoupila a roztřásla se víc než doposud. „Kdo se tě prosil? Dej ty knihy okamžitě pryč! A vůbec, co tě to napadá, zvát si cizí mužský do domu?! Jsou toho plné vývěsky, copak nečteš? To ti rodiče neříkali, že si nemáš brát bonbony od cizích lidí?!“ spustil výchovně na dívku.
„Vy jste mi ale žádné bonbony nenabídl.“ Bránila se dívka.
„Bláznivá holka! A od tebe už nechci slyšet ani slovo!“ Hudral Beroin, zatímco si klepal ukazovákem do hlavy a rozhodným krokem vyrazil z příbytku. „Ták a stěhuji se na sever. Chlad ti nedělá dobře. Aspoň dáš na chvíli klid a přejdou tě tyhle hloupý nápady. Napadat malou holku. Chováš se jak nějaký démon!“ A jak řekl, tak udělal. Bez knihy, kterou hledal, bez nálady, kterou předtím měl, ale s přítelem, který ho zrovna štval, zamířil do mrazivého města Imer.
A v Imeru pobyl nějakou dobu. Užíval si klid a nastalé ticho. Naproti tomu si neužíval chlad a začínající revma. “Aaah.” Protáhl se v zádech a nohy ponořil do horké vody v lavoru. “To jsem potřeboval.” Pronesl spokojeně a zakýval palci. Bylo to už několik dní, co jeho přítel mlčky trucoval. A několik dní, co ho nikdo nerozčílil. Jen on, knihy a studium.
A nejspíš by si ten den opravdu užil, kdyby ho po Imeru nesháněla naprosto nevhodně oblečená drobná bledá dívka, která už nějakou dobu drkotala zuby div si neukousla jazyk. "Jak tu může být taková zima, když je léto?" Zanaříkala.
Když někdo třikrát zabušil na dveře, trhl s sebou a s povzdechem vytáhl nohy z lavoru. “Starče! Ty, co ti říkají na tři bé! Starče, jsi tam?” Zahřměl hrubý hlas od dveří.
“Ano, ano, nemusíš tak křičet Dungu. Slyším tě.” Když se ohlédl, uviděl mladého urostlého Dunga, jak tiskne obličej na okno. “Zpropadený Dung. Kouká na mě a ptá se, jestli jsem doma.” Postěžoval si podrážděně sám pro sebe. “Je otevřeno, pojď dál.”
Jen co Dung vešel, zvědavě si prohlédl celou místnost. "Starče, po osadě chodí a zimou se klepe nějaká paninka. Vyrazila si dost nalehko, nejspíše není zvyklá na naše mrazy a podle toho co říká... Shání tebe."
“Paninka?” Podivil se Beroin. Vzápětí, když došel k uvědomění, protočil oči v sloup. ”Černé vlasy, drobná, bledá, roztěkaná? Nevrazila do tebe náhodou? Náhodou alespoň třikrát? To bude ta zpropadená holka. A to jsi ji tam nechal stát? To jsi ji nemohl vzít s sebou?” Během toho, co lamentoval, vydal se ke dveřím. “Kudy, Dungu, kudy?” Aniž by čekal na odpověď, rozešel se přímo za nosem. Hned po pár krocích si uvědomil, že se do sněhem pokryté ulice se vydal bez tolik potřebných bot. Rozmrzele však máchl rukou a uháněl směrem k dívce.
Nemusel chodit daleko, přesně ta dívka, kterou před okamžikem popsal, se motala kousek od velké síně. Byla jen v lehkých střevících a letních šatech a v ruce zabalený balíček, který jí právě v tu chvíli vypadl z promrzlých rukou.
„Holka nešťastná, to nevíš, jak se máš obléct, když míříš do Imeru? Chceš snad nastydnout? Vidíš snad kolem sebe někoho, kdo by byl na lehko?" Spustil mrzutě.
Navzdory mrazu a hubování, kterým ji Beroin přivítal, se dívka pokusila o úsměv. "Nevěděla jsem, že je tu tak chladno." Vykoktala přes promrzlé už skoro modré rty. "Vy, vy taky nemáte boty." Vyhrkla v obraně.
"No a kvůli komu, holka bláznivá?" Nedal se Beroin. "Zmrzneme tu oba. Pojď a nestůj tam jak patník v závěji." Houkl a dlouhými kroky se rozešel zpátky k domu. Celou tu dobu je Dung pozoroval s nechápavým výrazem a ústy otevřenými dokořán. "Lidi..." To jediné slovo v sobě neslo veškerý odsudek.
Ačkoliv byla Beroinova chalupa vzdálená jen pár kroků, měla dívka co dělat, aby mu stačila a udržela se na nohou. Když dorazili k cíli, zastavila se na zápraží. "Omlouvám se. Já se chtěla jen omluvit. Za to minule.“ Natáhla k němu ruce s balíčkem v od sněhu promáčeném papíru. „Donesla jsem vám ty knihy.“
"Pojď dovnitř, no šup, ať sem netáhne. Neboj se, děvče, tady tě nic nekousne. Leda mráz u dveří." Vydal ze sebe nezvykle mile. "No bude to, holka bláznivá? Nevidíš, že sem táhne?“ Během toho, co k dívce mluvil, natáhl dlaně ke krbu. Poté se ohlédl na dívku stále stojící ve dveřích. "Děvče, jaký knihy? Knihy mám dost. Jsou zdroj vědění, víš? To si pamatuj, děvče. Čím víc knih přečteš, tím víc toho budeš vědět." Mávl hned ale rukou a obrátil se zpátky k ohni. "To vy mladí ale nemůžete vědět, nic nečtete, nic nevíte." Promluvil s odsudkem k plamenům.
Drobná bledá dívka udělala několik kroků dovnitř, ostýchavě se rozhlédla a přešla až k němu, načež mu balíček vecpala do rukou. "No přece tyhle." Strhla promočený papír a s výrazem poslušného psa doufající v pohlazení od páníčka na Beroina pohlédla.
„Tak tyhle knihy!“ Zděsil se Beroin.
„Ta je ještě víc naivní, než jsi byl kdy ty.“ Rozesmál se démon. „S tou nás čeká pěkná legrace.“
„Ani mi nemluv.“ Odvětil Beroin k příteli a protočil oči v sloup. „A to tu byl takový klid!“
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Chlapec, student obecné magie druhého stupně, se skláněl nad pulpitem, na kterém ležel rozvinutý svitek, kalamář a velká v kůži vázaná kniha. A na jejím obalu stálo rudým písmem: Démoni známí i nepoznaní od Kornelia Posedla. Chlapec otevřel těžkou knihu a popotáhl. Namočil špičku psacího brku a pustil se do psaní domácího úkolu. Když znovu popotáhl a přiložil brk ke svitku, inkoust se ihned začal mísit s jeho vlastními slzami odkapávajícími v pravidelném taktu na svitek. „Prý Magošmejd.“ Otřel si nos. „Prý Čaroblb.“ Popotáhl. „Prý Kouzlohňup.“ Zanaříkal. Takové a horší jména dostával den co den od svých spolužáků. Učil se, ale ne dost rychle. Nestíhal držet tempo s dívkami a chlapci, kteří měli větší nadání. Jenže chlapec měl něco, co ostatní ne. Odhodlání udělat cokoliv, aby ostatní předčil. Nikoliv však kvůli sobě, nýbrž kvůli nim. „Já…“ popotáhl znovu, „já jim všem ukážu!“ Další kapka slzy se smísila s inkoustem. Směs se nerozpila, nýbrž se vydala vlastním směrem a definitivně zničila práci, kterou musel zítra odevzdat. „Nééé!“ Zavýskl chlapec a zabořil obličej do dlaní. Směs inkoustu a slz stékala po svitku, pak se stočila a znovu a znovu. Jako by jí neubývalo, začala samovolně tvořit obrazce, dokud se nepotkala se svým začátkem. Pak uslyšel hlas, který nebyl jeho.