Byl to jeden z tech dni, kdy je svetlo i skoro celou noc. Tedy, je to spis takove sero. Vracela jsem se z lesa kde jsem nekolik hodin sbirala ruzne byliny a plody. Kdyz jsem se blizla k mestu citlla jsem divny zapach. Pridala jsem do kroku a brzy jsem zjistila, ze je to kour. Jiz z dalky jsem mohla videt jak plameny olizuji zbytky meho domova, jak siroke tramy praskaji pod naporem horka a zaru. Chtela jsem se rozbehnout ke vsi avsak v puli kroku jem se zarazila. Jako by sam les me drzel ve svem stinu. Zarazila jsem se a zmatene rozhledla. Nic jsem vsak nevidela. Tma zacala houstnout a mrazivy vitr zivil plameny stejne jako proschle drevo. Zaslechla jsem dusot koni. Na snehu byl tlumeny ale memu sluchu presto neunikl. Nebyla to jen kopyta co jsem slysela. Byl to i nejaky podivny, kovovy zvuk. Pripomelo mi to kovarnu na kterou hned padl muj pohled. Plameny jiz pohasinaly nad naznakem kdysi mohutneho srubu. Musela byt zapalena jako prvni.
Ve svetle plamenu jsem spatrila jezdce. Hned jsem pochopila, co jsem to slysela za zvuk. Bylo to jeho tezke brneni. Urostly muz sedic na valecnem koni. Jezdec i kun, od hlavy az k pate pokryti tezkym, rincejicim kovem zbarvenem do nachova krvi me matky strycu a tet. Me rodiny. Popadl me vztek a znovu jsem se chtela rozbehnout k ruinam a jezdci. Shodit ho do plapolajiciho ohne. Znovu jako by me magicka sila lesa zadrzela Nebyla jsme schopna vybehnout ze sveho potemeleho ukrytu mezi snehem a stromy.
Do oci my vyhrkly slzy. Tise jsem plakala a pozorovala jezdce. Nekolikrat objeli s nesrozumitelnym krikem ves, a zmizeli. Nastalo ticho které prerusoval jen praskot ohne.
Ve stinu lesa jsem zustala do prvnich slunecnich paprsku, ketere pohladily me tvare. Pohledla jsem na tu zkazu. Ohen téměř dohorel. Ze spaleniste stoupal husty dym. Vsimla jsem si nejake tmave hromady uprostred mesta. Protahla jsem ztuhle, zkrehle telo a vydala se pomalym krokem ke spalenisti. Ona tmava hromada ve me znovu probudila vztek a jeste vetsi smutek. Tusila jsem, ze povrazdily vsechny, ktere ve vsi nasli. Netusila jsem vsak, ze jejich tela nahazi na hromadu jako nejake smeti. Rozhledla jsem se kolem sebe.Vsude jen zkaza, smrt a ticho. Zamotla se mi hlava a ztratila jsem vedomi. Nevim kdy jsem se probudila. Lezela jsem ve vrstve popela smichaneho s krvi. Predemnou hromada znamych tel. Rozplakala jsem se za zustala lezet doufajic, ze si i me smrt odnese. Ze smrt ze me sejme tohle utrpeni a az znovu otevru oci, budu na onom svete. S matkou.
Az zima, ktera lomcovla s mym telem jako by to byl pouze list ve vetru, me donutila se pohnout. Otevrt oci a pohlednou znovu na tu zkazu. Zustala jsem sama. Jedini, ktere jsem znala lezeli primo predemnou. Bezvladni, bez duse. Mrtvi. Vybavil se mi obraz jezdce. Otrasla jsem se a zahnala tu predstavu dalsim pohybem. Cele telo jako by se branilo. Chtelo zustat lezet. Bylo prilis zkrehle. Umrznu! Blesklo mi hlavou. Nechtela jsem zemrit. Jen s velkou namahou jsem se donutila postavit na nohy a odvlekla jsem se ke nevysoke, kamenne zidce bliz k stale doutnajicim zbytkum domova. Shromazdila jsem kolem sebe zhave uhliky abych se alespon trochu zahrala.
Probudilo me az dalsi rano. Drobne padal snih ktery studil na tvarich. Konecne se mi podarilo vstat. Kour i zar uz se pomalu vytratily. Moc dobre jsem vedela, co to znamena. Jakobych je uz slyslea. Zamrazilo me v zadech. Vlci si prijdou pro svou korist. Rozhledla jsem sem se. Jediny dum, ktery mel kamenne zakladystal primo zamnou. Tam jsem odtahala se slzami v ocich tela zesnulych pratel, nanosila zbytky ohoreleho dreva a pomoci magie znovu zapalila. Mezitim, co plameny tise pojidaly mrtva tela, modlila jsem se a doufala, ze je jeste nekdy spatrim jak se smeji u vecerniho ohne. Pak jsem nanosila kameni které jsem naskladala na popel. Na mensi plochy kamen jsem jen s obtizemy vyryla nekolik slov "zde zhynula ves Hecil a jeji lid" Opatrne jsem ji polozila na okraj a kouzlem zapecetila tohle male pohrebiste. Zacalo se stmivat a pach spaleneho masa prilakal vlky jak jsem ocekavala. Nezbyvalo mi mnoho casu. V ruinach vsi se nebylo se kam schovat. Musela jsem se tedy dat na utek. Zurive vyti vlku jsem slysela jeste hodiny pote, co jsem opustila Hecil. Korist vsak nenalezli.
Putovala jsem neunavne cele dny dokud jsem nedosla na misto, kde se snih zacal pozvolna menit v louky. Tehdy jsem potkala Latherona. Mladeho bojovnika jenz si ziskal me srdce, znovu me naucil citit radost a dovedl me do mesta zvaneho Andor.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Heratrix - 3
Byl by to celkem čtivý příběh, kdyby byl napsaný s diakritikou a bez chyb. Škoda, že závěr je odbytý třemi nenápaditými větami - ale třeba skrývá potenciál pro pokračování? :-)
Byl to jeden z tech dni, kdy je svetlo i skoro celou noc. Tedy, je to spis takove sero. Vracela jsem se z lesa kde jsem nekolik hodin sbirala ruzne byliny a plody. Kdyz jsem se blizla k mestu citlla jsem divny zapach. Pridala jsem do kroku a brzy jsem zjistila, ze je to kour. Jiz z dalky jsem mohla videt jak plameny olizuji zbytky meho domova, jak siroke tramy praskaji pod naporem horka a zaru. Chtela jsem se rozbehnout ke vsi avsak v puli kroku jem se zarazila. Jako by sam les me drzel ve svem stinu. Zarazila jsem se a zmatene rozhledla. Nic jsem vsak nevidela. Tma zacala houstnout a mrazivy vitr zivil plameny stejne jako proschle drevo. Zaslechla jsem dusot koni. Na snehu byl tlumeny ale memu sluchu presto neunikl. Nebyla to jen kopyta co jsem slysela. Byl to i nejaky podivny, kovovy zvuk. Pripomelo mi to kovarnu na kterou hned padl muj pohled. Plameny jiz pohasinaly nad naznakem kdysi mohutneho srubu. Musela byt zapalena jako prvni. 