Jak už to na tom světě bývá, jednoho překrásného dne v daleké Východní zemi Japonské, i já jsem se jednou narodil. Narodil otci, třetímu generálu císařské armády, a matce, učitelce vyšší třídy bojové akademie, ve vesnici válečníků u pohraničí dvou znepřátelených císařství. A stejně jako všechny děti ve vesnici jsem si i já užíval hraní a napodobování našich otců, válečníků. Postupem věku se vše měnilo – od hraní k zodpovědnosti. Jenže po dosažení sedmého léta života jsem i já musel zanechat her a nastoupit do Akademie, abych mohl pokračovat v otcových šlépějích. Jako jeden z mála jsem byl přidělen do třídy Mistra ninjutsu a iaijutsu Hikamotu Tomodachimu, jednomu z nejlepších učitelů umění boje myslí a mečem v celé zemi.
V učení jsem dosti vynikal už od prvních chvil studia, čímž jsem si vysloužil těžší a těžší úkoly. A až do posledního roku Akademie jsem svou pílí dělal, i přes tvrdost Mistra Hikamota, jenž byl svými metodami dosti znám (ale i tak se pyšnil nejlepšími válečníky z řad jeho žáků), rodičům čest. Byl jsem na dobré cestě ke zdárnému zakončení akademie a stáním se hrdým mladým válečníkem, po vzoru svého milovaného otce.
Ale osud nebo předurčení tomu chtěli jinak a vše se změnilo v jediném okamžiku. Naše císařství bylo napadeno sousední nepřátelskou armádou, čítající obrovskou početní převahu. Příhraniční vesnice, ve které jsem žil, byla druhou obrannou linií, hned po střežené hraniční linii čítající několik obrněných pevností, na dohled od sebe vzdálených. Na pevnostech nepřetržitě strážili elitní bojovníci naší městské armády, mezi nimi i můj otec se svou skupinou bojovníků. Proti takové přesile ale neměli, i přes obrovské ztráty, které způsobili v řadách nepřátel, sebemenší šanci. Touto osudnou zprávou byla výuka akademie ukončena a všichni žáci byli povoláni k obraně školy se zbraní v ruce. Před příchodem nepřátel nikdo neměl ani pomyšlení na útěk. I když jsme poté poznali na vlastní oči, jak je jejich armáda početná, vytrvali jsme a čekali. Učitelé odešli do prvních obraných linií vesnice.
Jakmile se za nimi zavřely brány Akademie, slyšeli jsme už jen bojovou, hrůzu nahánějící, vřavu. Odhodláni vytrvat v boji proti nepříteli jsme čekali, až vstoupí do prostorů akademie. Marně. Poslední věc, která mi utkvěla v paměti, byla dělová koule rozrážející rákosovou stěnu třídy. Odhodila mne přes nádvoří, skrz další zeď, kde jsem byl poté pohřben padající střechou a sutinami. Propadl jsem se v nemilosrdný spánek skomírajících.
Nezemřel jsem. Po několika dnech jsem se probudil. Zraněný, zesláblý, ale přece jen živý. S vypětím všech sil jsem se vyprostil z trosek třídy. Ještě několik dní, než odtáhla nepřátelská vojska, jsem se ukrýval pro své bezpečí.
Konečně jsem vyšel ze zničené akademie ven na ulice naší, kdysi malebné, válečnické vesnice. Ten pohled mnou otřásl. Nic, nic živého nebylo nikde v dohledu. Ti kdož přežili bitvu byli očividně pobiti a roztroušeni všude tam, kde je nepřátelé našli. Vše co mohli zničit či ukrást, zničili a ukradli.
Bezduše jsem chodil mezi vypálenými i dosud hořícími budovami. Až později jsem dostal vnuknutí zkontrolovat tajné vesnické zásoby, ukryté před nepřáteli. Podle svého očekávání jsem je nalezl netknuté. Díky nim mu jsem přežil a měl sílu pohřbít všechny naše padlé bojovníky, mezi nimi i celou svou rodinu – otce, matku i mladší sourozence, všechny bez milosti pobité krvelačnými cizinci. Při zbavování se nepřátelských těl jsem si povšiml, že i přes nepatrný počet způsobili obyvatelé vesnice i strážci hranic nepřátelské armádě obrovské ztráty. S mrtvolami nepřátel jsem neměl slitování. Neplýtval jsem energií na jejich pohřbívání, pouze je necitelně poslal po proudu řeky do moře. Poté jsem se vydal na dlouhou pouť za lepším místem, s malými zásobami a odhodláním odejít z místa bolestných vzpomínek.
Putoval jsem krajinou tak vzdálenou našemu císařství, že jsem byl víc jak neznámý. Za dlouhou dobu jsem v jednom přímořském městě natrefil na překupníka, pocházejícího shodou okolností z kraje nedaleko mé vesnice. Po vyložení svého příběhu mne na nějaký čas zaměstnal na své lodi. Po měsících práce pro něj jsem se rozhodl, že opustím zemi Japonskou a nechám se odvést k břehům nějaké n eznámé daleké země. Jenže zase do mého života vstoupil osud a naše loď se střetla s bouří tak silnou, že jsem ještě žádnou takovou doposud nezažil. I když loď nebyla zrovna nejchatrnějších, bouře ji nemilosrdně potopila. Jako jediný přeživší jsem byl unášen mořskými proudy, až jsem byl vyvrhnut na pláž mně neznámé země. Vysílen snahou udržet se na zlomeném stěžni jsem byl naprosto vysílen, takže jsem dokázal jenom bezmocně ležet na písku. Po několika dnech jsem se probudil, daleko od pláže i moře, u města z písku, mezi cizími lidmi. Kdo mě odnesl z pláže a tak mě zachránil jsem se nikdy nedozvěděl.
Po krátké době uzdravování a navracení paměti z toho šoku jsem se začal rozkoukávat po zdejší zemi. Moje putování mne poznamenalo na dosti dlouhou dobu opatrností. Ale odchodem ze své rodné vesnice se mi do žil vlila nerozvážná horlivost, která mne někdy zanáší do nebezpečných situací, ve kterých často seznávám rozdílnosti mezi opravdovými přáteli. Život si mne sám utvořil k obrazu svému, ale nezůstal jsem necitlivý. Akorát ve mně stále zůstává semínko strachu a obavy ze ztráty dalších blízkých, a proto pro jejich záchranu často riskuji vlastní zdraví. A to jest důvodem mé odtažitosti od lidí, občas překonané upovídaností.
A já myslel že de o příběh a ne o pravopisný cvičení.
Tušit to tak se s tím ani ne*e*u.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Meriadoc - 3
Nejednou tam máš spojené dvě slova (donutí to přestat číst a zamyslet se nad tim co které znamená) a některé pasáže si mohl více rozepsat.
Heratrix - 3
Klasický příběh, ale zajímavé prostředí japonského království. Opravila bych čárky, které se píšou hned za slovem bez mezery, ale především bych se ráda dozvěděla víc o charakteru postavy.
Vesi - 3
Japončík na Andarce je skvělej nápad, ale ty chyby...
Jak už to na tom světě bývá, jednoho překrásného dne v daleké Východní zemi Japonské, i já jsem se jednou narodil. Narodil otci, třetímu generálu císařské armády, a matce, učitelce vyšší třídy bojové akademie, ve vesnici válečníků u pohraničí dvou znepřátelených císařství. A stejně jako všechny děti ve vesnici jsem si i já užíval hraní a napodobování našich otců, válečníků. Postupem věku se vše měnilo – od hraní k zodpovědnosti. Jenže po dosažení sedmého léta života jsem i já musel zanechat her a nastoupit do Akademie, abych mohl pokračovat v otcových šlépějích. Jako jeden z mála jsem byl přidělen do třídy Mistra ninjutsu a iaijutsu Hikamotu Tomodachimu, jednomu z nejlepších učitelů umění boje myslí a mečem v celé zemi.