Nad setmělým borovicovým lesem se prohnal stín. Ptáci, ukládající se ke spánku, začali křičet, když temný mrak tvořený jakoby stovkami a stovkami malých tvorů, přeletěl nad jejich hnízdem. Za chvíli byl na nohou celý les. Vítr zanesl vřavu do nedaleké vesnice. Z kopců okolo se rozeznělo troubení rohů a začal vyzvánět zvon, upozorňujíce vesničany, že venku není bezpečno a je čas vyhledat úkryty. Zakrátko byla víska jako vymetená, poplach ostatně nebyl poprvé. Jenom jedna jediná osoba běhala po návsi a zoufale volala jméno své holčičky. Holčičky která se sama toulala v lese...
Chjo obdivovala krásu lesa. Vždy ji udivoval, jak hýřil životem, a to dokonce i po setmění. Právě v tuto chvíli zpívali, křičeli a jinak se ozývali všichni lesní obyvatelé. To se Chjo líbilo, bylo to dokonce trochu strašidelné, protože navíc rychle padala tma. Chjo se protáhla a vstala z mechu na kterém ležela. Zamyslela se a skousla si ret. Potom s úsměvem pronesla dvě slovíčka a všechno kolem ní bylo najednou ostřejší a světlejší. Měla ráda kouzla. Sama jich uměla jenom pár, většinou spíš triky než pravou magii, ale stačilo jí to. Těch pár opravdu magických slov, která uměla použít se naučila ze zaprášené knihy nalezené doma na půdě. Něco za ní zapraskalo a ona se otočila tak rychle, že by to některé udivilo. Ještě víc
by je udivila dlouhá sukovice, která se děvčeti bleskově objevila v ruce, když chvilku předtím ještě ležela na zemi vedle. Chjo pomalu zkoumala strom a hledala zdroj hluku. Potom se pro sebe usmála. Byl to maličký netopýr visící hlavou dolů. Chjo natáhla ruku a začala mumlat uklidňující slova, aby nočního letce nevyplašila. Když už byla téměř u něj, zatočila se jí hlava. Zavřela oči, promnula si spánky a znovu oči otevřela. Zůstala ohromeně zírat. Dívala se na zadní stěnu srubu kde žila se svou matkou. Vůbec netušila jak se dostala zpět. Pohled nad údolí jí prozradil že svítá. "To přece není možné" pomyslela si. "Ještě před chvílí se teprve stmívalo a teď svítá..." Otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Panoval tu naprostý
pořádek jako vždy, ani postele nebyly rozestlané. Matku nikde neviděla. Zneklidnělá se vydala do středu vesnice, na náves. Tam, před kostelem, stál velký dav lidí. Většinou to byli muži a vypadali dost unaveně. Chjo se zvědavě přiblížila a snažila se protlačit doprostřed shluku. Když se jí to podařilo, strnula. Na zemi leželo tělo přikryté kusem rudé látky. Z ní vyčuhovala ruka na které byl navlečený prsten s modrým kamenem. Matčin prsten. Chjo se rozzvlykala a padla na kolena k tělu. Někdo ji opatrně postavil a odvedl stranou ke světlu pochodně."Tvá matka se zabila, když tě hledala maličká. Spadla ze skály a nikdo..." Děvče mlčky poslouchalo a po tváři jí stékaly slzy. Uvědomila si, že je jí plápolající oheň dost nepříjemný i když je vzdálený od její tváře. Začal výslech, prohlídka a následovala radost, že
se děvče našlo bez úhony. Farář ji potichu odvedl do domu a pomohl jí do postele.O podivném výpadku paměti se Chjo nikomu nezmínila. Všichni se rozešli do svých domů. Nikdo si nevšiml dvou zarudlých skvrnek na šíji malého děvčete...
Po několik dnech na sobě začala Chjo pozorovat změny. Zostřily se jí smysly, přestala dokonce používat formulku na Noční pohled, v noci viděla pomalu líp než ve dne. Některé zvířata, hlavně dobytek, začaly být v její blízkosti neklidné. Naopak jiná, jako hadi, netopýři a štíři k ní přilézali sami od sebe beze strachu a opatrnosti. Začala mívat podivný pocit, pocit že se jí svírají všechny vnitřnosti. Kůže jí zbělela, vlasy zpevněly, nehty ztvrdly a zostřily se. Také ji pobolívaly zuby. Začalo být zle. Vesničkou se nesly pomluvy a fámy. Nakonec přišel biřic, popadl Chjo a hrubě ji vhodil do vězení, studené kobky pod zemí. Bylo posláno pro Vymýtače z blízkého města. Ten, sotva dorazil, přišel se na Chjo podívat do vězení. Jeho oči byly jako led, studené a černé, bez kousku slitování. Poručil na kopci vytvořit malý kruh z vysokých otepí. "Budeš upálena" zasyčel. K večeru ji odvedli na kopec a vhodili do kruhu. Vymítač na nic nečekal a začal odříkávat moblitbu. Zároveň s jeho hlasem se však ozval jiný, hluboký a syčivý. Nikdo na něj nereagoval. Jako by vycházel z Vymítačových úst zároveň s tím normálním. Jako by ho nikdo kromě Chjo neslyšel. Vymítač, aniž by přestal odříkavat motlibu a zaklínání, pokynul pacholkovi. Ten vzal louč a hodil ji na otep. Kruh okamžitě vzplál. Chjo chtěla vykřiknout, ale plamen necítila. Příjemně ji chladil, místo aby nesnesitelně pálil. Dav fanaticky ječel a řval. Plameny vyskočily výš a skryly tak Chjo nenávistivým pohledům vesničanů. Teď na ni viděl jenom Vymítač který stál na vyvýšeném místě. Děvče mohlo přísahat že jeho oči na okamžik roztály a zamrkaly na ni. Roztáhl ústa do úsměvu a odhalil zašpičatělé řezáky. Potom se zablesklo a vše potemnělo.
Když se Chjo probudila, nic kolem sebe nepoznávala. Ležela u pískovcové zdi poblíž podivného čtverce. Čtverec opatrně obešla a vydala se po cestě, neznámo kam. Tak přišla po několika hodinách až ke kamenné pevnosti. Pevnosti s vlajkou na které byla vyobrazena Královská koruna. Za sebou uslyšela kroky. Když se otočila, spatřila mladou, usměvavou ženu. Ta se jí představila a nabídla jí přístřeší. Tak to i zůstalo. Chjo se rozhodla zůstat, kam se taky malé děvče, upírka které není ani 14 může sama vydat? Stačí si dát pozor a možná, možná tady bude spokojená, ba dokonce šťastná. Jde jenom o to skrýt pravdu a nedovolit minulosti prosáknout na povrch a stát se přítomností nebo dokonce budoucností...
"Lidské krve potřebuješ
Dítě Noci prokletá,
rdousíš je a zakusuješ.
od léta až do léta.
Teplý slunce svit,
Na Vysoké pozor dej,
přinutí tě živou hnít.
krvi jich se vyhýbej."
-Útržek citátu z knihy nalezené kdesi ve zdech Slunečního Kláštera-
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
