Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Vlk

-> Charakterník

obrázek postavyVlk

Svítá, slunce už potáhlo zlatavou patinou podlouhlý skalnatý hřeben.
Pod ním se na úzkém pásu travnatého pobřeží krčí skrytá loupežnická osada.
Zakokrhal kohout a první paprsky začaly okny pronikat do nahrubo opracovaných srubů.
Rána na severu jsou chladná, zvlášť když foukne od moře.

Deka na palandě uvnitř jednoho z domků se zavrtěla, ozvalo se nerudné zavrčení.
Nečesaná mastná hlava zmizela pod pokrývkou.
Zatuchlý vzduch v místnosti nese zakyslé stopy noční pitky.
Odhodlání pokračovat ve spánku za obrannou linií plstěné deky jen potvrzuje náhlá, téměř smrtelná ztuhlost lenocha.
Chrápání spoluspáčů je nočním chlebem pro každého v domě. A tak je uvnitř vlastně ticho jako v hrobě.
Hřbitov!
Zpoza oken je slyšet zvuky probouzejícího se lidského hemžení.
Vržou dveře a okenice, někdo štípá dříví, kašel….
Zvuk nalévané vody, poplašené kdákání slepic.
Dupot nohou, vrzání kbelíku, nerudný hluboký hlas zřejmě postarší ženy…blíží se invaze!

Dveře od malého baráčku se rozletí a v nich kyprý stín brání slunci proniknout do zabordelené místnosti.
„Ty prase jedno, jenom chlastat, válet se a koukat, jak, co a koho vošulit!“ Ječí rázná obtloustlá žena.
Prudký pohyb paží svírajících vědro s ledovou vodou vyvolává mohutnou vlnu na jejím přebujelém poprsí.
Hysterická ranní sprcha dosedá jako prdel na hrnec.
Všichni až na jednoho pomalu zvedají hlavy a jejich zsinalé tváře dodávají pokoji na ponurosti.

Ten jediný, stejně bledý jako ostatní, opilec s elfími rysy, obličejem stáhnutým v křeči, letí z pelechu.
Ruce jakoby posmrtně strnulé zoufale hrábnou do zatuchlého prázdna.
S otevřenou hubou, zamotaný do prosáklé deky mine záchytný bod….židli.
A spolu s ní, v rachotu padajícího nábytku, se poroučí k špinavé podlaze.
Žuch!
Naštvaná baba dává nebožákovi kopanec do spontánně nastavených půlek.
Ten ve snaze uniknout ze spárů Těžké Berty hrabe všema čtyřma ve směru, kde nechal tesař díru.

Venku prudký sluneční nápor vráží dlouhé tupé jehly do hlavy prchajícího výpitka.
Oslněn ztrácí orientaci a je opět vydán na pospas zuřící hroudě tuku.
„Já vás naučím, vy parchanti! Všechno prochlastáte a problijete!
Rači vás matky měly hodit prasatům!“

Berta se svým tradičním proslovem častuje obecenstvo a dál dusí svoji dnešní oběť.
Není těžké žduchnout do jakoby na suchu topícího se…... kořaly.
Jako ve zlém snu, šipka směr hnojiště. V pudu sebezáchovy natahuje ruce a prázdný kýbl letí za ním.
Čvacht a bum!

Dojemnou scénu z otevřených oken, od prasečího chlívku, kadibudky, z rozvrtaných pelechů nebo od zbytků ohniště pozorují bledé zarostlé, avšak zubící se tváře spolupitců.
Jeden za všechny, všichni za jednoho, a když chlastat, tak do jednoho!
Baba si vždycky vybírá jen jeden cíl, čím víc jich pije, tím lépe se jde ztratit v davu.
Instinktem dravce, ten nejslabší kus propitého večera.
Ouvej!

Jeden úpí za všechny a ti ostatní snad z radosti, že dnes to nepadlo na ně, se baví jako malí kluci.
Mámě, jak tihle odpadlíci Těžké Bertě říkají, ač většině není pravou matkou, blýskají oči.
Dneska má chlapec o zábavu postaráno.
Nejenže to schytá hnedle po ránu, ale potáhne se to s ním celý den.
Sice už ne v duchu tak brutálním, ale i menší práce, jako je škrabání zeleniny do polívky,
je po přehnané ožíračce kruté mučení. Co teprve makat na zahrádce.
Brrr!


Jednou řekl bývalý šéf bandy nebožtík Aleš Rychloruk:
„Každé správné vodpadlík musí být furt připravené.“

Berta, tehdy jeho mladá žena a teď středně stará vdova, se toho chytla a od té doby je její ranní popitkový kratochvíl základním „specielně individuelním“ výcvikem této zlodějské a vyvrhelské tlupy. Rychloruka otce, dej mu Pánbůh lehkou zem, a společného syna Evžena z toho nevyjímaje.
Je to ostatně jeho máma, pravá máma, jediného z bandy, tak jaký pak cavyky.

Zřídili si tady ve stínu skal, máma a nebožtík táta Rychlorukovi, malý rodinný podnik a ten je vcelku slušně živil. A co šéfovství jakoby přešlo posmrtně na synáčka, tak stále živí dál.

„Lidí potřebných pro tuhle práci je po světě mračna, těch, co berou, a ještě víc těch, co solí.“
Toť další památný proslov táty Aleše.

Aby nebyla mýlka, Berta se nejmenuje Těžká. Jen je těžce stavěná, a tak jí tak tajně (stejně o tom ví ) její adoptovaní smradi říkají.
Jinak se jmenuje tradičně po manželovi. Berta Rychloruková, rozená Přesplotskočilová.

Sádlovitá dáma, skutečný vůdce bandy (co si budeme namlouvat ), stojí ruce v bok, rozkročená na kraji hnojiště a přejíždí pohledem noční chlastačkou rozrytý dvorek.
„Hovádka Boží, jako ty prasata v chlívě, jednou se sbalím a nechám vás tu chcípnout ve špíně a smradu!“
Blýskla na zeleného Evžena. „Včetně tebe, tak se netlem!“
„A vůbec, hybaj do práce, holoto, uklidit dvorek, nasypat slepicím, žrádlo prasatům, prasata! Nebudu to dělat zase sama…a ty pojď se mnou, chlapečku.“ Shýbla se k z hnoje se pachtícímu umrlci a pomalu, vláčně, pěkně za špičaté ucho mu pomohla vylézt.

Z hnoje v ranní syrovině stoupá kouř a mračno Vlkovým pádem zdivočelých much. Ten s kýblem v ruce a uchem v ruce mámině, směšně přidřeplý, se šklebem na bledé tváři směřuje vstříc bídnému dni.

Berta vede nezbedného svěřence k prvnímu úkolu. K očistě od hnoje. Sám by od toho svinčíku klidně byl celý den a šel tak i spát. Není to člověk, ale elf. Elf bez tradiční výchovy. Jeho povahu lze shrnout jedním slovem, lhostejnost…..
Hlavou jí letí rychlá vzpomínka, jak se sem tento výlupek s přiléhavým jménem Vlk vlastně dostal.
Nikdo neví, čí konkrétně mu v žilách koluje krev, syn kurtizány a zákazníka. S jistotou nechtěné dítě, pracovní úraz?
Koupili ho od jednoho z překupníků v Andoru za pár zlatek pár dní po porodu.
„Rizikové kauf.“
Vyjádřil se tenkrát táta Aleš, ale nic nenadělal. Nábory do rodiny prováděla zkušeným okem a silnou intuicí jeho žena, tenkrát ještě ne tak těžká…Berta.

V rodokmenu sděleném jí s potěšením od prodejce se šklebem na tváři stojí toto:
“Vedlejší produkt vilného chtíče obchodníka, velmože, velitele stráže, bankéře a koho všeho ještě poctila svým neopotřebovatelným strojkem na lásku luxusní andorská prostitutka krásná Božena, elfí samice k pohledání, ví jen bohové. Došlo k tomu na jednom obchodním večírku. Objednaná na ten den byla jako erár spolu s dalšími šťavnatými děvčaty a hostinou, hehe. Na každý pád po otci, ať je to kdokoli, blbej nebude. Na vrcholu společnosti jsou jen ty největší štiky.“ Zamnul si ruce kuplíř a dodal. „Zdá se ale čistokrevnej, v tom návalu se zřejmě k zámku dostal ten pravej klíč, muhehe.“

A tak k spokojenosti obou obchodu se účastnících stran skončil malý Vlček, elfí bastard a nechtěnec s temnýma očima, v rukou profesionálních odlehčovačů naditých měšců s vesměs jasným posláním. Číhat a uhnat, klepnout či bodnout, vyprázdnit a naplnit, zahrabat, utéct, umýt, převlíct.

Začal s tím hned z gruntu, pěkně odmalička a od těch nejbližších.
Okrást mámu v kuchyni o pár koláčků a taťkovi šlohnout pivo.
Plížit se nenápadně dvorkem.
Trhat žabám nožičky, klepnout prvního králíka.
Seknout slípce hlavu a nechat ji se smíchem běhat po hnoji.

„Johoho, my jsme banda loupežnická,
šmik a fik a pak tě voberem!“

Malí kluci s klacky lítají okolo srubů a hrají si na vojáky a zbojníky. Oblíbené hry na oběšence a katy.
Mučení, žhavení lebky zvané kurník. Jedna velká kratochvíle a elf v ní vyniká.
Plná břicha a jiskry v očích. „Krupice do hrnce, peníze nebo život!“
Ach, to dětství uteklo jak voda.

Kynutá Berta okem mrkne po Vlkovi, ten bledý na smrt škrábe brambory.
Jindy blýskavá, krutá, všímavá tmavá očka kalně civí do hromady čekající práce.
Kdy naposled si to čuně česalo svoje vlasy, je ve hvězdách.

Je vidět, že kultivovanost, oduševnělost a vlídnost elfí rasy není dána jejich duchem, nýbrž tradiční výchovou.
Zde Vlk mezi liškami je jasným dokladem veliké mýlky lidského rodu o tomto pokolení.
Byl to od elfů záměr, nebo přehlédnutá a tutlaná neopatrnost jednoho, vlastně dvou z nich? Dopustit, aby jejich mládě vyrůstalo mimo svou rasu, mimo po tisíciletí broušenou výchovu?
Kde vlastně přišel k tomu podivnému jménu? Bylo vyšité na peřince, ve které ho koupili …podivné, zvlášť teď, kdy chlapec dospěl a tolik se vlku podobá.
Zdá se, jakoby to, v čem potomek nesmrtelných žije, mnohokrát znásobovalo jeho konečnou povahu.
Nerozplyne se v šedi průměru jako mládě člověka.
Prozatím jen drůbeži na dvorku však….Vždy o trochu déle kroutí krkem oběti a nůž vedený jeho rukou otevírá tepnu s nádechem snu. Mírně pozvedlé koutky naznačují vzrušení, když je smrt tak blízko. A kruté oči hltají sytost krve. V trávě hasne život.

K strnulému posedu mladíka ostře kontrastuje rychlé a přesné okrajování zemních jablek.
Těžká máma si povzdechne a začne klepat řízky. Rána za ranou, další z části „specielního individuelního“ výcviku.
Berta se spokojeně usmívá a Vlk mrká do rytmu. Utrpení, které z něho sálá, by se dalo krájet.
Bum, bum, bum!

Nějakou dobu poletuje tento ptáček v okolí hnízda, pár povedených vylomenin už vyvedl. Naposled, bohové, co je to napadlo, to pěkně všem zavařili. Unesli, ta banda horkokrevná, z Ilerenu nějakou holku a prý že výkupný za ni a ještě jako malí kluci nechají stopy přes půl lesa. Vlk má na tomhle činu největší podíl. Jen blbec, nebo on, lhostejný ke všemu včetně blízkých, může vymyslet takovou věc a riskovat životy rodiny.
A ostatní nedorostlí střapci? Těm nezbývá než se přidat, jeho pohled nedovolí odmítnutí.
Rána jako hrom odpíská konec „klepacího“ kola.
„Pohni s tím, řízky už můžu smažit a brambory nikde!“

Vlk bolestně vzhlídne a přes opilecký kal mu blýskne v očích. „No jo, dělám, co můžu!“
„Právě.“ Utrousí kuchařka, hodí po něm mokrou hadru a jeho větu lehce upraví. „Děláš si, co chceš!“
„Tohle už nikdy nedělej.“ Procedí elf mezi zuby a pevně svírá škrabku.
Máma těžce polkne.
Roste pro kriminál, je to ostatně moje zásluha, dme se pýchou Berta Rychloruková zvaná Těžká a zároveň se jí svírá srdce úzkostí. Chlapec se jim vymyká z rukou…

Odhodlání, vytrvalost, bezcitnost. Elfí rasa.

Vlk běží nočním lesem, měsíční svit mu stříbří cestu. Dlouhý tesák přivázaný ke stehnu blýská do rytmu svojí leštěnou hruškou. V mírném předklonu míjí lovec temné stíny stromů, kličkuje mezi křovinami.
Přeskakuje padlé kmeny, patinové jemně bublající potůčky. Je slyšet pravidelný dech a tlumený dusot nohou.
Na zádech rachtá poloprázdný toulec. V rukou luk a v tětivě už čeká šíp.
Jen málokdo vydrží vlčí tempo.

Nemá svědomí, čistě k cíli. Vstříc poznání.

Sleduje stopu březí laně. Až ji skolí, bude pít krev. Rituál nočního lovce.
Pak při světle louče a měsíce ukojí svoji zvědavost, otevře úlovek a bude studovat v něm chystaný život. Jistě se bude hodit jemná kůže nenarozeného kolouška.

Sebevědomí a výsměch bezelstným.

Instinktivně sleduje okolí, nastražené uši zachytí každou drobnost, není se čeho obávat.
Z vyvalených útrob zvířete sálá horko a nasládlý pach smrti se rozlévá nočním lesem.
Vlkovu pozornost si vyžádá zranění z lovu. Dívá se, jak z podlouhlé rány na ruce pomalu odkapává krev.
Trest, probleskne mu okem a zranění si s úšklebkem olízne. Příště se to nestane, více trpělivosti, více jistoty, není kam spěchat, nikdo a nic neuteče.

S dalším úsvitem se z koruny stromu spouští hbitý dlouhý stín. Tiché žuchnutí, zúžené temné oči pozorují okolí a elfovi se od úst valí jemná pára.
Mimo osadu je už téměř celý týden. Často tak chodí na dlouhé výpravy a svoje teritorium pokaždé o něco rozšíří.
Nese velký pytel a ten pomalu plní kožešinami a nasoleným masem. Vždy ho vytáhne do koruny stromu a na druhém poblíž si udělá hnízdo.
V poledním klidu obvykle zahajuje štvanici, která nezřídka trvá do hluboké noci.

Vlk samotář se zastavil před houštinou a větří. Na druhé straně hustého porostu se vine blátěná, nepříliš udržovaná stezka. Spěšně vytahuje pytel do koruny nejbližší jedle. Za krátký čas už z krytu pozoruje cestu.
Jeho smysly nezklamaly. Pach koní zesílil, je slyšet klapot kopyt, jemné harašení výstroje jezdců a tlumené hlasy.
„ Není nad vyjížďku po ranní modlitbě, což bratře Henry?“ Říká jezdec s holou lebkou a vypráskaným knírem. V ruce se mu do rytmu koňské chůze kýve dlouhé kopí. „Jo,“ shrne druhý, nervózně se ohlédne a při tom hřbetem ruky utírá svá ústa..
Správci ilerenského panství, Templáři.
Se zvednutými koutky pozoruje jejich pohupující se rudé kříže.
Na cestě se potkaly dvě strany jedné mince. Panna. Čistí, skromní, bohabojní a hluční. Nic o dravci na kraji cesty tušící rytíři. A orel. Špinavý, chtivý, Bezbožný a tichý jako vánek. Vlk pozorující pastýře.

Sotva zmizí jezdci za první zatáčkou, už vykračuje elf vyděděnec v jejich stopě.
Dnes pytel neztěžkne dalším masem a nevydělanou kůží. Vlk se bude mrouskat kolem templářské salaše. Možná že vleze i přímo mezi ovce, sám v rouše beránčím. Už ho svrbí prsty, olizuje si suché rety.
Kdoví, co dnes přibude v pytli s úlovky?
Šelma jde mezi vás!

**************************************************************************

V nočním tichu, přerušovaném odfrkáváním a občasným dupnutím ustájených koní, se k stájím ilerenské pevnosti přibližuje šedý tichý stín. Přehoupne se přes vrátka prvního kotce. Je slyšet tiché vrčení.
V rohu na kůžích, v podřepu, postava ve vlčí masce opře o stěnu zkrvavené kopí.
Mdlé světlo lampy záhy osvětlí stísněný prostor stáje.
Po pravé tváři mu stéká matný pramen. Krev pomalu odkapává na rozprostřené kožešiny.
Hřbetem třesoucí se ruky si přejede po zranění. Bolestný sykot protne noční ticho.
Dnes to bylo o chlup, ale pořád je velký rozdíl, dlouhá jizva na tváři nebo hryzat hlínu, kopí v zátylku.
„Budeš frajer“ zavrčí a s ošetřenou tváří uléhá na kožešiny.
Dlouhá jizva je dnes k smrti unaven.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Nexus - 5

Opravdu originální a čtivý příběh.
Vesi - 4

Úprava hodnocení :)
Heratrix - 5

Oba palce nahoru
Lilien - 5

Podepisuju se pod to, co napsal Nexus.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 4: 1x
známka 5: 3x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist