Melarocco se narodil jako jediný syn elfské vědmy kdesi v lesich.
Po matce zdědil trochu čarovné moci a elfí krásu.
Jako malý chlapec se toulal po lesích učil se znát od matky jména věech bylin a hub. Dny u matky mu rychle ubíhaly, než mu bylo deset let, již uměl číst i psát. Z magie ovládal základni kouzla. Matka jej nejednou posílala samotného na sběr bylinek.
Věděl, že v okolí lesa, kde žijí a bydlí další bytosti, podobné jemu. Matka je zvala lidmi, avšak malý Mel z nich měl strach. Bál se jich a pokaždé, když některý z nich přišel za matkou, aby mu věštila či prodala nějakou mast, na tu či onu bolístku, nebo aby promluvila s duchy a zeptala se na rady, utíkal do lesa.
Jednou, když byl Melarocco vyslán svoji matkou opět nasbírat bylinky, zatoulal se do míst, kde před tím nikdy nebyl. Les zde byl daleko temnějši, ptáčci skoro nezpivali a o bludný kořen zde nebylo nouze.
Jak již bývá zákonem schválnosti, Mel jeden z takových kořenů hned ze začátku překročil a bloumal skrz ostružiny. Již značně otrhaný a poškrábaný se dotoulal na malý palouček, kde se rozhodl si odpočinout a nabrat síly pro další pochod. Jak Mel seděl a polehával ve stínu, ani si nevšiml, že z druhé strany se k němu blíží jakási postava v zeleném oblečku a lukem v ruce.
Vylekaný pohled na zbraň v ruce cizince brzy vystřídal úlevu, vyzařující v obličeji chlapce, který zjistil, že není v nebezpečí.
Cizinec se představil jako Arkath. Lovec z nedaleké vsi.
Dlouze spolu rozprávěli o různých bylinkách a houbách. Mel se podivoval nad znalostmi lovce a nad jeho umem. Odpoledne jim uteklo jak voda a začalo se smrákat.
„Už se stmívá měl bys jít domů“,pravil Arkath.
„Rád bych pane Arkathe, avšak zabloudil jsem a nevím kudy“.
„Kdepak bydlíš? Třeba tam znám cestu“.
„V malé chajdě na druhém konci lesa, teda myslím, ale nevim přesně zabloudil jsem. Možná mamku znáte, jako vědmu. Neznám žádnou jinou v tomto kraji, i když pravdou je, že nikdy jsem neopustil okraje tohoto lesa. Víte až do teď jsem nepotkal nikoho jako jste vy . Ostatni jsou takoví, no nevím jak to říci, ale jsou jiní. Mám z nich strach“.
„Ty jsi moc lidí neviděl, je to tak? Vlastně jsi neviděl nic z toho nádherného světa, kterému se říká svět. Jsi ještě mladý a věřím, že si svou cestu najdeš. Avšak tu chajdu, kde bydlíš znám, párkrát jsem byl v její blízkosti. Myslím, že bych tam mohl trefit.“
„Pojď, vyrazíme, ať mamka nemá strach.“
A tak vstali a vyrazili cestou necestou.
Cesta jim příjemně ubíhala a Mel se dozvěděl nejednu novou věc, o světě kolem sebe či spíše o světě okolo lesa. Čím více poslouchal, tím více měl chuť poznat věci a místa z lovcova vyprávění na vlastní kůži.
Uběhlo nekolik let, kdy Mel stále více času trávil v lovcove společnosti. Pomalu se učil o různých tajemstvích lesa, avšak nebyl dobrým žákem a jedině co mu v pravdě ělo bylo bylinkařství.
Jednoho dne přišel lovec s tím, že jede do jednoho vzdáleného města s kožešinami a vyřídit různé zprávy od starosty a navrhl Melovi, zda-li by nejel s ním. Matku brzy přemluvili a tak se vydali společně cestu.
Cestovali již druhým dnem, když se z lesa ozval vlastní uši drásajici zvuk rohu.
Mel se zděsil a vystrašenýma očima koukal na lovce, kterému se zamračilo oboči a jedine co z něj měl dostal bylo ze to je skřeti roh.
Mel slyšel od lovce o skčetech jen to nejhorší jeho mladá fantazie pracovala na plne obratky.
Netrvalo dlouho a z lesa se již hrnuli skřetové. Lovec neváhal a se smrtelnou přesností sázel jeden šíp za druhým do jejich těl. Avšak bylo jich mnoho.
,,Uteč.“ zvolal lovec na Melarocca. Ten na nic nečekal a vzal nohy na ramena. Neohlížel se jaký měl strach, nezastavoval ani když uz nemohl popadnout dech. Nevěděl zda-li se lovec ubranil či zda padl avšak měl špatné tušení. Vyšplhal se na kopec a v dáli zahlédl ves nebo snad město. Nevěděl a než aby se vracel vydal se tím směrem.
Ve městě se dozvěděl, že celé území, odkud pochází je nyní zaplaveno skrety a ze většina lidi od tamtud je mrtvá. V tu ránu se Melovy zbortil svět. Hlavou se mu honily jen myšlenky, že už nemá domov, že neuvidí svoji matku, se kterou se pořádně ani nerozloučil. Neuvidí svůj les. Lovce, že to vše je již ztraceno.
Musel pryč, někam hodně daleko, kde mu to nebude připomínat jeho domov, matku, lovce, prostě nic co znal.
Bezmyšlenkovitš se loudal městem, bez cile, bez nějakého zájmu o život. Osud jej zavedl až do přistavu. Místa zasmrádlého rybinou a plnou obhroublých osob, různých národností a pochybných pověstí. Jak byl Mel sklíčený ze ztráty všeho co znal, pln beznaděje, se nechal naverbovat na první loď, kterou potkal jako ranhojič a zaklínač. Nevěda co život na moři obnáši, nastoupil pevným krokem na palubu, kde mu byla ukázána jeho kajuta.
První dny strávil Mel opřený o zábradlí a se smíchem za zády.
Netrvalo dlouho a loď se dostala na klidnější moře a i Melův žaludek se umoudřil a přestal vracet veškerou stravu kterou přijal.
Cesta trvala již několik dní než se na obzoru objevil mirný mlhový pás značící, že blíží k pevnině.
Za další den již byl v dohledu přístav.
Netrvalo dlouho a loď přirazila do přístavu města zvaného Thyris. Mel vratkým krokem opouštěl palubu s pár zlaťáky, které dostal jako výdělek za prodělanou cestu. Rozloučil se s námořníky, se kterými se s přátelil. I s kapitánem. A vyrazil vstříc novému životu, který mu snad nebude připomínat nic z toho co se událo….
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Melarocco se narodil jako jediný syn elfské vědmy kdesi v lesich.