Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Aestas

-> Charakterník

Jeho rodiče, Astris a Anasius, žili v lidském světě, zvaném Európa. Jejich vesnice ležela v kopcích v srdci pevniny. Anasius s Astris však nežili šťastně. Lidé z vesnice je neměli rádi. Žili zde teprve krátce a utěšovali se, že se to zlepší. Lidé však byli nesnášenliví. Astris otěhotněla, Anasius viděl, že letošní úroda byla chudá. Už dříve na ně lidé svalovali své chyby, teď to však bylo horší. Lidé z vesnice tvrdili , že elfí zlá moc a elfí čáry zničily úrodu. Astris porodila chlapečka.
„Vítej na světě, Aestasi Vercantare“ zašeptala Astris.
Anasius vrazil do místnosti „Musíme pryč! Lidé z vesnice jdou sem! Mají louče a nástroje!!!!!“

Dav se hrnul ulicí „ Na něě…zničíme jejich čáry………..budeme mít úrodu..konec smůly………budeme šťastní!!!“ vykřikovali lidé. Dorazili k domu Elfů, byl však prázdný. Jejich problémy to nevyřešilo. Mysleli si, že je to tím, že Elfy nezabili, a tak se Astris i Anasius už nikdy nemohli vrátit.

Ještě té noci opustili Európu. Vydali se hledat bájnou zemi, kde Elfové i lidé žijí pospolu v klidu a míru. A našli, neboť ten, kdo ji hledá, najde. Poprvé stanuli v Andárii.

A tak vyrůstal Aestas v Andárii, učil se magii, jeho otec byl vynikající alchymista, a tak od něj leccos pochytil. Malý Aestas se také věnoval svým koníčkům. Strašně rád rybařil. Jednou, když šel na ryby brzy z rána, potkal chlapce zhruba ve svém věku. Seznámili se. Chlapec se jmenoval Gramus. Zjistili, že mají hodně společného a zanedlouho se z nich stali nejlepší přátelé. Ve svých deseti letech si oba zvolili svou cestu. Gramus se začal učit na válečníka a Aestas zase studoval u mistra Petrucia umění magie. Ve svých 18ti letech se opět sešli a pokračovali životem společně. Aestas poznal také Mortha, Gramova spolužáka. Morthus brzy odjel do Andoru, velkého města na severu. Z jeho dopisu se dozvěděli, že se z něj stal velitel městské stráže.
Aestas žil se svými rodiči v jejich domě, Gramus na farmě u svých rodičů. Když se jednou vraceli ze společné toulky, zjistili, že na jejich farmu útočili skřeti. Aestas i s Gramem je snadno přemohli. Nefrit, Gramova matka, jim však řekla, že skřeti přišli od domu Aestasových rodičů. Aestas se vydal tím směrem. Našel dům v plamenech. Astris i Anasius byli mrtvi.
Aestas padl na kolena před domem a rozvzlykal se. Gramovi rodiče se rozhodli opustit farmu. Rozhodli se jít do Andoru. Aestas chtěl odejít s nimi. Nic jej zde již nedrželo. Vše co měl bylo zničeno. Nefrit s Arkonem jej přijali za vlastního.
Vzhledem k tomu, že to nebyl jediný útok skřetů, rozhodli se odejít do Andoru co nejdříve. Dohodli se, že Aestas s Gramem poplují napřed, zatímco Nefrit s Arkonem se pokusí zachránit, co bude možné. Aestas s Gramem si tedy vzali zásoby a zbraně a vyrazili do přístavu. Najali si lodivoda a vor. Jejich plavba započala.
Byli na vodě několik dní, Matka Příroda jim posílala příznivý vítr. Minuli východní ostrovy a brzy i Východní moře a pak byli na místě. Jejich vor se konečně blížil k Andorskému molu. Lodivod se však zarazil.
„Co se děje?“ Gramus se k němu otočil, ve tváři pochyby.
„Z Andorských hradeb stoupá kouř. Slyšíte tu vřavu?“ A měl pravdu.
Na Andor byl zahájen útok.
Gramus se rozhlédl a rozhodně ukázal k malé skupině chatek.
„Pluj tam!“ Poté vytáhl zlatý meč a začal jej leštit.
Zezadu k němu přistoupil muž v modrém taláru.
„Víš to určitě?“
„Ano, milý Aestasi.“ Gramus pohlédl na svého přítele. „Dokážeš náš vor skrýt?“
Mág se pousmál.
„Ano, to svedu.“ Přešel k okraji voru a přejel ho koncem hole. „Raději se skrčte…..“ varoval je.
Voda na okraji ožila. Zvedla se a doslova vor přikryla. S mokrým poklopem se pomalu pochybovali směrem k chýším. Aestas s obavami v očích pohlédl na Grama, který si oblékal zbytky své zbroje.
„Je rozbitá." Poznamenal.
„Ale musí to stačit.“ Gramus si rozhodně nasadil přilbu. Dorazili ke břehu.
Anásiův syn složil vodu a spolu s Gramem a lodivodem vyrazili k vesničce. Pár chýší, dřevěných domů a uprostřed cihlová chalupa.
„Podíváme se dovnitř?“ zeptal se Aestas svého přítele.
Gramus ani nestačil odvětit a tasil meč.
Do vesnice vtrhli skřeti.
„Nic moc, asi průzkumný oddíl.“ Poznamenal Gramus.
„Buď ale opatrný.“ Aestas jednoho skřeta zapálil.
„Slibuji.“ Usmál se Gramus.
Lodivod vytáhl oštěp a postavil se do střehu. Aestas s Gramem však nečekali a vyrazili do útoku. Skřetů nebylo mnoho. Aestas zapojil do boje svá kouzla, Gramus svou odvahu. Dva skřeti vytáhli luky a začali na ně pálit. Aestas jim odvětil bleskem. Gramus si vzal hned čtyři. Prvnímu rozdrtil hruď palcátem. Další už byli opatrnější.
Útočili organizovaně a Gramus musel ustupovat. Lodivod měl proti sobě dva. Jednomu podrazil nohy, druhému probodl hlavu a nakonec toho na zemi dorazil. Nevšiml si však skřeta za ním. Aestas se otočil a spatřil jak skřetí vůdce probodl mečem jejich lodivoda.
„A kruci.“ Aestas k němu přiskočil a bránil umírajícího společníka.
Gramus mezitím nabodl posledního skřeta na kus vyčnívající tyče z domu. Zezadu se k němu plížil skřetí velitel. Neviděl ho. Skřet mávl mečem. Gramus uslyšel svist oceli a uhnul. Meč mu však přeťal popruhy a zbytky zbroje z něj spadly.
„Ou!“ Gramus uskočil stranou.
Měl jen meč. Skřet se zachechtal a s divokým řevem zaútočil. Aestas mávl holí a na Gramově hrudi se zjevilo magické brnění. Nic moc, ale lepší než nic. Gramus vyskočil na nízkou zídku, odrazil se, dopadl za skřeta a přibil jej ke zdi.
„To by bylo...“, Gramus vytáhl meč a skřet se svezl na zem.
Aestas mávl holí a odvolal magické brnění. Sklonil se k lodivodovi, bylo však pozdě. Podíval se na Grama a zavrtěl hlavou.
„Bojoval statečně a skonal se ctí.“ Gramus se před padlým druhem sklonil.
„Co tady ti skřeti dělali?“ pronesl Aestas.
„To oni útočí na Andor.“
Aestas i Gramus se otočili.
Na prahu cihlového domu stála dívka. Krásná, nejkrásnější, jakou kdy Gramus viděl. Kaštanové vlasy až k pasu, v očích strach i odhodlání.
„Kdo jste?“ Gramus vykročil směrem k ní.
„Jmenuji se Felicita, k vašim službám. Jsem dcera krejčího.“
„Krejčího?“ Aestas dostal nápad. „Nemohla byste půjčit mému příteli zbroj? Jeho je zničená.“ Felicita se usmála „ Ano, jistě pojďte dál,“ pokynula jim rukou.
Šli tedy za ní. Vedla je přes chodbu do velkého pokoje. Na podstavcích zde stály nejrůznější šaty a svršky a u okna se vyjímala zbroj. Kožená, pobitá stříbrem.
„Je vaše.“ Řekla s úsměvem a se zájmem si prohlížela Grama.
„To si nemůžeme vzít, nemáme moc peněz.“ Gramus svraštil čelo pochybnostmi.
„Nejspíše jste mi zachránili život. Chcete snad říci, že nemám cenu ani jediné zbroje?“
Bylo vidět, že to nemyslí vážně, přesto si Gramus pospíšil s odpovědí.
„Ne, to ne, tak já si teda vezmu.“ Opatrně sundal zbroj se stojanu a oblékl si ji. Byla pevná, silná a přitom lehká.
Aestas konečně promluvil: „Dobrá, teď se musíme dostat do Andoru...“ tázavě pohlédl na Felicitu.
„Ano, znám cestu.“ odvětila na jeho pohled.
„Pak tedy vyrazíme.“ Gramus vyšel z domu. Felicita je vedla chvíli podle pobřeží, pak však zamířili lesem a nakonec se dostali k hradbám města.
Opodál byl padací most. Stáli u něj stráže. Zastoupili jim cestu.
„Ustupte!!!"
Aestas však postoupil blíže.
„Zavolejte vrchního velitele stráží Mortha!!“ rozkázal.
„A proč?“ odvětil jeden ze strážných. Druhý však cosi křikl na stráž na cimbuří. Brzy se na cimbuří objevil voják oděný do mitrilové zbroje s andorským erbem na prsou.
Morthus.
„Co chcete?“ otázal se.
„Otevři oči, podívej se pořádně, nepoznáváš starého přítele?“ Gramův hlas zrovna nepřekypoval úctou.
Morthus zmizel z cimbuří a vzápětí se objevil před bránou.
„Vedeme válku a já se mám zahazovat s cizinci…?“ bručel naštvaně.
„Tak cizinci? Myslel jsem, že svého přítele jinak uvítáš.“ Gramův hlas zněl naoko rozmrzele. Morthus se mu podíval do tváře a náhle se usmál.
„Grame, starý brachu!!“ Objal Grama.
„No konečně.“ poznamenal Gramus s úsměvem.
„Co tady děláte?“ Morthus jim posunkem naznačil, aby šli za ním. Až teď si Aestas všiml, že má na levé tváři velkou jizvu. Vlastně celý působil zjizveně, od černých vlasů, nepříliš ostříhaných až k ruce, na které mu chyběl prsteníček.
„Jsme zde, abychom si protáhli meče." Gramus pohlédl směrem k hradbám ze kterých stoupal kouř, tvářil se zadumaně.
Morthus se usmál „ Jste na správném místě“.
Vedl je přes náměstí, uličky a schodiště až k protilehlým hradbám.
Náhle k nim přiběhl jeden voják „Pane, skřeti prolomili bránu…brzy budou ve městě!“
Morthus pohlédl na Grama, ten kývl.
„Sežeň co nejvíce mužů a postav je k výpadové bráně. Královská garda, ať skřety zdrží. Rozdáme si to!!“nařídil a voják odběhl. „Budeme potřebovat koně,“ poznamenal Morthus a vedl je ke stájím.
„ Kolik je skřetů?“ zeptal se Aestas.
„Asi sedm set.“
„Tak to je dobré.“ Aestas se usmál.
„Felicito, ty zůstaneš tady.“ Gramus ukázal směrem ke hradu. „Jestli existuje místo, které skřeti nedostanou, tak je to tohle.“
„Ale já nechci.“ Felicita však vykročila směrem ke hradu.
„Vezměte si každý jednoho a pojďte za mnou.“ Morthus už byl v sedle.
Aestas si vzal statného hnědáka, Gramus si vybral černého hřebce. Společně vyrazili za Morthem. Jeli k severu, ale skřeti útočili z jihozápadu.
„Kam jedeme?“ Gramus se ohlížel směrem k boji.
„K výpadovým dveřím.“ A skutečně. V malé uličce se tísnilo nad dvě stě vojáků. Někteří na koních, jiní na vlastních nohou. Morthus se prodral kupředu. Pohlédl na muže na hradbách. Ten kývl.
„Nuže dobrá! Otevřete bránu!“ Vykřikl, otočil koněm a jako první vyjel branou ven.
Za ním Aestas s Gramem a ostatní vojáci. Objeli hrad a spatřili skřetí hordy. Byly jich stovky. „Jaký je plán?“ Gramovy oči se leskly. Byl připraven.
„Chceme odříznout skřety ve městě od ostatních.“ Morthus ukázal směrem k pobořené bráně. „Pak ji můžeme opravit.“
„Dobrá.“ Gramus se zamyslel.
„Mám nápad.“ Otočil se k Aestasovi.
„Ano příteli?“
„Aestasi, ty se pokusíš udržet hradby. Morthe?“
„Já odříznu útok. A ty?“ Morthus vypadal pochybovačně, ale odhodlaně.
„Já se pokusím zabít jejich vůdce.“ Gramus pohlédl k lesům, za skřetí armádou.
„Dobrá. Dám ti s sebou dva své nejlepší muže.“ Z řady vojáků vyjeli na koních dva muži. „Hodně štěstí přátelé!“ Gramus vrazil paty koni do slabin a vyjel k lesu. V závěsu za ním jeli oba vojáci.
„Jsi připraven?“ Morthus dýchal zhluboka.
„Ano!“ Aestas vytáhl svou hůl.
„Pak tedy…. DO ÚTOOOOKUUUUUU!“
Morthus směřoval do středu skřetů. Vojáci se hnali za nimi. Jejich bojovný ryk se nesl krajinou.
Aestas se po chvíli od skupinky oddělil. Byl už na dohled. A spatřil hradby. Zástupy skřetů proudily do města branou, ale i přes hradby po žebřících.
„Nechť osud rozhodne.“ Pronesl Aestas, zvedl svou hůl a pobídl koně. Viděl jak se Morthus s vojáky zakousli do skřetů, jak pronikli jejich zástupem a ničili jejich řady. Výpad plnil svůj účel. Aestas rozžehl hůl a na jejích koncích začala obíhat modravá záře. Napřáhl se, strhl koně ke hradbám a udeřil. První žebřík padl. Druhý, třetí a další a další. Aestas uháněl na koni podél hradeb a ničil žebříky jako stonky rákosu. Skřeti na něj zaměřili své luky. Magický štít jej však chránil. Už byl skoro u konce! A tu jeden skřet vrhl své kopí a zasáhl koně. Aestas se odrazil a jeho hůl jej vynesla na hradby. Na hradby plné skřetů!
„Braňte se!“ Aestas se do nich pustil. Na hradbách bylo ještě pár vojáků. Aestas je k sobě přivolal. Malá skupinka se začala probíjet skrz skřety. Aestas spatřil, že u jedné věže stojí rytíř a lučištník. Poslal vojáky na jednu stranu a sám se vydal na druhou stranu, směrem ke dvěma mužům. Oba dva měli proti sobě na deset skřetů, kteří na ně neustále dotírali. Aestas tedy zarazil hůl do země, vyskočil a dopadl vedle rytíře.
„Zdravím příteli.“ Aestas se s úsměvem zapojil do boje.
„Kdo jste?“ muž ztěžka oddychoval, ale bojoval dál.
„Jmenuji se Aestas Vercantare, přišel jsem do Andoru hledat nový domov.“
„To jste si nevybral zrovna vhodnou dobu.“ Muž shodil dva skřety z hradeb.
„Ani bych neřekl.“ Poznamenal Aestas a poslední skřet padl. „Jak se jmenujete?“
„Sir Valgrim. Dvorní rytíř. Těší mě že vás poznávám.“ Podal mu ruku.
Aestas ji stiskl a rozhlédl se kolem. Hradby byly vyčištěny. Zbylí vojáci odráželi žebříky, které se se skřetí pomocí opět vracely na hradby.
„Boj ještě neskončil.“ Pravil a vrhl na nejbližší žebřík ohnivý úder.
„Ano to máte pravdu.“ Valgrim se otočil. „A kruci! Skřeti prolomili královskou gardu!“ ukázal směrem k ulici na východě. A opravdu.
Královská garda byla rozdělena na dvě skupiny. Ty musely pod silným náporem ustupovat. Hlavní útok skřetů se teď hrnul směrem k hradu.
„Tohle není dobré.“ Aestas pohlédl k bráně. Morthův oddíl sice držel skřety dál, ale brána ještě nebyla zcela opravena. A skřeti uvnitř uháněli k hradu. Nic nedokázalo zastavit zkázu a smrt. Nic nemohlo zabránit vyplenění hradu a dobytí Andoru.
Něco mohlo!
Z boční uličky vyjel na náměstí před hradem jezdec na bílém oři. Kopyta hrála na dlaždicích, rytířův meč škrtl o svou pochvu. Rytíř zamával mečem, kůň se vzepjal na zadní a jezdec vyrazil vstříc stovce skřetů s mečem namířeným vpřed. Země se třásla pod kopyty oře, jezdec se řítil na skřety jako bouře.
Morthus. Vrchní velitel stráží plnil svou povinnost.
A pak se na konci ulice střetli. Morthus projížděl řadami a rozséval smrt kolem sebe. Skřeti jen vrčeli, ani nestačili zvednout své zbraně a už byli mrtvi. Bylo jich však mnoho. Příliš mnoho na jednoho hrdinu. Morthův kůň náhle padl. Hrdina se svalil na zem. Hned vyskočil na nohy a pokračoval v boji. Další skřeti padali k zemi. Jeden ze skřetů vytáhl luk a založil šíp. Morthus skolil další dva. Skřet zacílil. Hrdina máchl mečem a čtyři skřeti mezi ním a skřetím lučištníkem padli. Podívali se na sebe. A čas se zastavil.
Morthus pohlédl na skřeta. Na luk a nakonec na šíp. Skřet povolil prsty. Morthus hleděl na hrot šípu. Jak se zvětšuje. Jak se blíží. Zaslechl svist smrti.
Tupý úder. Bolest v hrudi. Sluch zmizel, ztrácel zrak. Viděl jen toho skřeta. Napřáhl se, máchl mečem a uťal mu hlavu.
Morthus máchl mečem ještě jednou. Naposledy. Skřeti padli. Mitrilový meč se zaryl do dlažby. Země zaduněla.
Morthus padl.
„NÉÉÉÉÉÉ!!!“
Aestas se odrazil, vyskočil a sjel vzduchem na dlažbu jako po skluzavce. A běžel. Zvedl svou hůl. Celá vzplála modrou září. Aestas se rozzářil modrou aurou. Napřáhl hůl před sebe. Po jeho boku se zhmotnily všechny čtyři živly a uháněly s ním. Posel Matky Přírody povolal veškeré své magické síly!!
Skřeti se otočili a vyrazili mu naproti. Střetli se asi v polovině ulice. Aestas spíš ucítil než uviděl, že se k němu přidala i garda. Boj netrval příliš dlouho. Poslové drtily skřety na prach, Aestas je mlátil po hlavě svou holí a garda je trhala na kusy. Části skřetích těl létaly všemi směry. Mocná kouzla je pálila na popel. Boj skončil.
Mladý mág přistoupil k umírajícímu hrdinovi. Šíp byl otrávený.
„Tak tohle je konec, milý Aestas.“ Morthus mluvil přerývavě. Jeho dech slábl.
„Neumírej Morthe. Tvojí lidé tě potřebují.“ Aestas mu hleděl do očí. Do očí, ze kterých prchal život.
„Rád jsem tě po letech zase viděl, Aestasi. Jsem rád, že umírám s tebou. Nyní již nemohu dál.“ Morthus ze nadechl, trochu pozvedl hlavu a pomalu pronesl: „Slib mi, že…že…že nenecháš Andor…padnout.“
„Slibuji.“
Morthova hlava klesla na zem.
Vrchní velitel stráží padl. A v zemi zavládl smutek.
Aestas pomalu sklonil hlavu.
„Sbohem příteli. Nechť tvá duše skončí v království Přírody.“
Někdo mu položil ruku na rameno.
„Takovou smrt by si přál.“ Hlas Valgrima zněl podivně dutě.
Aestas pokýval hlavou. Vstal a otočil se. Spatřil zbytky Morthova oddílu, jak se stáhl za hradby. Opravená brána se za nimi zavřela. Okamžitě na ni začali dopadat rytmické údery.
„Všichni sem!“ Valgrim k sobě mávnutím ruky přivolal všechny vojáky. Shromáždil je a sešikoval do řad na malém náměstí. Několik stovek metrů před nimi začínala brána praskat.
Aestas se postavil vedle Valgrima v čele šiku.
Ozval se ohlušující skřípot. Tupá rána. Dřevěné dveře dopadly na zem. Skrz trosky se začali valit skřetí hordy. Stovky skřetů se na ně řítili ulicí.
Jejich řev rozevlál Aestasovy vlasy.
„Matko Přírodo opatruj nás.“

* * * * * *

Gramus uháněl, až měl kůň pěnu u huby. V závěsu za ním oba vojáci. Dojeli k lesu.
„Zná to tady někdo?“ Zeptal se Gramus.
„Tomu lesu bychom se měli vyhnout.“ Starší z obou strážných přijel blíž a zahleděl se mezi stromy. „Je to les Černé vdovy.“
Gramus pohlédl směrem k městu. Morthův oddíl jen stěží odolával náporu skřetů.
„Na to nemáme čas.“ Zaryl koni paty do slabil a začal uhánět lesem. Jeho společníci za ním.
Čím jeli hlouběji, tím bylo v lese méně světla. Pak narazily na pár pavučin. Minuly je. Koně začínali být neklidní. Gramus náhle zastavil.
„Sesedněte z koní a připravte se k boji.“ Zavelel. „Má někdo kuš s otrávenými šipkami?“
„Tady.“ Mladší voják mu podal zbraň.
„Zapalte louče a až dopadne, křičte. Musíme ji zmást. Připraveni?“
Muži kývli.
Gramus se odrazil, dopadl na záda a vystřelil do koruny stromů.
Ozvalo se strašné skřípění a pištění. Země zaduněla a otřásla se. Monstrum dopadlo na zem. Byla velká jako tři koně.
Vojáci začali pokřikovat s vytasenými meči a mávali loučemi.
„Tady sem! Pojď si pro oběd!“
„Hééj! Ty přerostlej stepaři! Já sem tady!“
Gramus se rozběhl proti stromu, odrazil se a dopadl stvůře na záda.
Ta si však vybrala cíl. Vrhla se na staršího z vojáků. Gramus vytasil meč a zaryl ji ho do těla. Vdova se napjala, ale stále žila. Popadl tedy palcát a mlátil do ni, dokud nepadla.
„To bylo o fous.“ Starší muž si otřel pot z čela.
„Ale dopadlo to dobře.“ Gramus s odporným mlasknutím vytáhl palcát z těla stvůry. „Teď musíme dál.“
Nasedli na koně a jeli dál lesem. Brzy se začal svažovat. Nakonec přelezli menší kameny a pohlédli na mýtinu za nimi. Spatřili velitele skřetů s rádci a stráží. A taky trubače s rohy!
„Nuže pánové: Na ně!“ Zvolal Gramus, odrazil se a dopadl na trávu. S řevem se rozběhl proti skřetům. Oba muži jej následovali.
Stráže byly dobré, ale ne dost dobré. Hrdinové je drtili. Mladší z mužů skolil dva. Třetí jej však zasáhl šipkou do zad. Naopak starší stanul až před samotným vůdcem skřetů. Byl vysoký snad tři metry. Muž pozvedl meč a chystal se udeřit. Byl zvednut ze země. Skřet uchopil jeho hlavu a rozdrtil ji ve svých dlaních.
„Ououou.“ Gramus vytrhl meč a postavil se do střehu. Chtěl si naplánovat strategii, jak takové monstrum skolit.
Nicméně skřet asi nepovažoval za nutné se rozmýšlet. Vyrazil vpřed. Gramus se jen vyklonil a nechal jej kolem sebe proletěl. Chtěl mu mečem přerazit páteř. Skřet se však jen ohnal dozadu a Gramus opsal ve vzduchu elegantní kličku, než dopadl o pár metrů dále.
Zaslechl za sebou kroky. Pod ním bylo něco tvrdého. Kopí. Skřet byl u něj. Uchopil jeho hlavu do dlaní a snažil se ji také rozdrtit. Helma zaskřípěla. Gramus popadl kopí a vší zbylou silou jej vrazil skřetovi do těla.
Sevření povolilo. Řev mu trhal uši. Zarazil kopí hlouběji. A skřet padl. Na něj. Stěží se vyškrábal zpod té hromady smrdutého masa. Lehce vrávoral. Rozhlédl se. Byl na mýtince sám. Konečně spatřil tu věc. Skřetí roh.

* * * * * *

Aestas se díval dopředu. Na útočící skřety.
„Držte řadu.“ Valgrim pobízel spolubojovníky.
Skřeti byli už v polovině ulice.
„Rád jsem vás poznal.“ Šeptl k Aestasovi.
„Ještě není konec.“ Aestas rozžehl hůl. Byl připraven na kouzlo. Na poslední kouzlo. To kouzlo, které mág může udělat jen jednou. Oči mu začali modře zářit. Zpod jeho pláště vystupovala modravá záře. Ještě chvíli. Musí být co nejblíže.
Skřeti se zastavili.
Aestas přestal. S přimhouřenýma očima sledoval hordy před sebou. Co to? A pak to uslyšel: dunění rohu. Třikrát dlouze. Znamení k ústupu!
Skřeti začali štěkat a vrčet jejich směrem.
„Co uděláme?“ Aestas s úsměvem nabral do dlaně plameny.
Roh zazněl potřetí.
„Co jiného než: ÚTOOK!!“ Valgrim vyrazil vpřed. Vojáci za ním.
Zadní řady skřetů počaly ustupovat. A dávat se do běhu. Přidávali se další a další skřeti. Skřetí armáda prchala z královského města!
Aestas s Valgrimem ještě pár dostihli. Ty potkala smrt. Vojáci se zastavili až na okraji lesa, odkud s úsměvem sledovali, jak skřeti mizí v dáli.
„Pane Aestasi, zdá se, že jste dodržel slib.“ Valgrim mu poklepal na rameno.
„Ano, ale za jakou cenu.“ Aestas hleděl k lesu. Nic, nikdo. Ale on musí žít.
„Pane!Pane!“ Valgrim se otočil.
„Ze severu se k nám blíží jezdec.“
„Dalekohled!“ Valgrim zaostřil k lesu. „Hmm.“
„Ukažte.“ Aestas se podíval. Ten znak poznával.
„Nechte jej přijet.“
Jezdec docválal až k nim. Seskočil z koně a sundal si přilbu. Gramus se usmíval od ucha k uchu.
„Kde ses flákal? My tady máme mejdan a ty si nepřijdeš.“
„Ono to už skončilo?“
Aestas Grama objal.
„Kde je Morthus?“
Aestas sklopil zrak.
„Jak?“
„Povím ti to cestou příteli.“
Hrdinové se vydali k městu.
Prošli okolo pobořené brány a na hlavni ulici. Sluhové už odnášeli tělo kapitána stráží. V zemi byl ještě pořád zaražen jeho meč. Valgrim k němu vykročil. Podíval se na něj.
„Pana Mortha jsem znal. Vím co by si přál.“ otočil se ke Gramovi. „Vezměte si jej.“
Gramus položil dlaň na jílec meče. Jemně vibroval. Pootočil prsty a meč sevřel. Zatáhl. Zvonivý zvuk. Meč se rozzářil. Po chvíli pohasl. Gramus se něj dlouze zahleděl.
„Ten meč ještě mnohé zažije.“
„Doufejme, že se svým novým pánem.“ Aestas se usmíval.
Dav kolem nich procházel. Hrnul se k paláci. Na balkóně stál muž. Pozvedl ruce, aby si sjednal ticho a prohlásil: „Občané Andoru, naše město bylo osvobozeno.“
Dav se rozjásal. Lidé začali proudit do paláce.
„Měli bychom jít. Starosta s námi bude chtít mluvit.“
Prošli hlavní branou a dál až do sálu. U stěn tam byly stoly a židle. Lidé se zjevně chystali své vítězství oslavit. Vzadu seděli u vyvýšeného stolu nějací muži. Mezi nimi vynikal na honosném křesle starosta.
Došli až k němu. Muž povstal. Ti, co stáli okolo poklekli. Včetně Valgrima. Jen Aestas a Gramus zůstali stát. Muž se nepatrně zamračil.
„Vy budete ti, kteří nám pomohli při bránění, že je to tak?“
„Ano.“ Aestas se mu díval do očí.
„Hmm. Jak vidím, moc úcty v sobě nemáte. Ale jsme vašimi dlužníky. V boji si umíte poradit. Co byste řekli místu v palácové stráži?“
„Pane. Úcty máme dosti, ale neprokazujeme ji tak, jako jiní.“ Gramus se také díval Starostovi zpříma do očí.
„Nejsme a nebudeme ničí poskoci. Jsme bojovníci za Pravdu a Dobro. Když je třeba bojujeme, ale spory nevyhledáváme.“
„Hmm. Mág a rytíř. Nejspíše máte vlastní hodnoty. Prozraďte tedy, jak se vám mohu odvděčit?“
„Jen snad…“ Aestas pohlédl na Grama.
„Přišli jsme sem hledat nový domov. Ale nemáme kam hlavu složit.“ Gramus však příliš nedoufal.
Starosta k sobě posunkem přivolal jednoho z rádců. Chvíli spolu rozmlouvali.
„Ano. Za městem se staví několik domů. Skřeti je nijak zvláště neponičili. Jeden z nich je nyní váš. Vítám vás v Andoru, přátelé.“
Aestas s Gramem na sebe pohlédli. Usmívali se.
„Velice vám děkujeme.“
„Ale vítězství s námi oslavíte, že?“
Gramus přikývl a tak se šly posadit.
Valgrim tam ještě zůstal. Po chvíli odcházel. Podle toho, co slyšeli, se stal nových velitelem stráže.
Gramus si brzy našel Felicitu. Povídali si spolu s Aestasem a odešli jako jedni z posledních. Felicita jim nabídla, aby bydleli u nich, než se jejich dům dostaví. Brzy bylo jasné. Že se Gramus s Felicitou vezmou. Jejich nový dům byl nádherný. Poté, co se Gramus oženil, bydleli v něm spolu s Aestasem a jeho rodinou. Měli spolu totiž syna. Aestas byl ustanoven jeho kmotrem.
Oba hrdinové neustále konali dobro. Gramus pomáhal stráži se zloději, Aestas vyhledával temné mágy. Jednoho dne se k němu doneslo, že na jihu řádí mág, který se naučil nekromancii. Aestas se za ním vydal, aby jej naučil, co je to dobro.
Cesta mu trvala skoro tři měsíce. Konečně stanul u svého cíle. Věží čaroděje Varnarta.
Už jej očekával. Dveře byly otevřeny a přímo zvaly ke vstupu. Aestas vešel dovnitř. Byl ve střehu. Tohle byl zlý čaroděj. Nebojoval čestně. Stále však nic nepřícházelo. Vešel až nahoru do kuchyně.
„Pojď za mnou.“ Zastřený, šeptavý hlas. „Pojď si pro mě.“
Slyšel jej. Jako by vycházel ze schodů na opačném konci místnosti. Podíval se vedle. Okno. Na schody ta stěna nemohla být dosti silná. Došel k okraji. Cítil magii. V ruce se mu objevila dýka. Položil ji na zem. Kopnul do ní. Dýka klouzala po podlaze. Dostala se ke schodům. Projela skrz a Aestas jen zaslechl břinknutí. Schody se rozplynuly. Místo nich tu bylo vysklené okno. Propadl by se ven a zemřel.
„Velmi dobře.“ Ozvalo se za jeho zády.
Otočil se. Starý muž s šedým vousem v hedvábném taláru stál u stěny.
Varnart.
„Jsi dobrý. Ale ne dost dobrý. Takhle si tě alespoň vychutnám.“ Na tváři mu hrál pobavený úsměv.
„Zdravím, Mistře Varnarte.“ Aestas zachovával slušnost. „Chci vás vyzvat na Souboj Magie.“
Varnart se rozesmál.
„ ,Chci vás vyzvat?´ Sbohem!“ A zaútočil.
Aestas to ale čekal. Tenhle čaroděj neuznával řád ani pravidla.
Kouzlo Varnarta bylo mocné. Aestas jakoby se nemohl hýbat. Ale mysl měl jasnou. jen její silou vyslal na Varnarta blesk. Kouzlo povolilo.Varnart však pouze lehoučce pohnul rukou a blesk zmizel.
„Jak vidím, něco málo ovládáš, ale já jsem Mistr Bojových Kouzel! Nemůžeš mě porazit!!!“
Lhal. Proč by to jinak říkal?
„Má moc je čistá, pravdivá a silná.“ Aestas před sebe napřáhl ruku.
„Tak ji zbarvíme krví.“
Varnart si přivolal na pomoc Démona. Byl ohromný. Aestas si však přivolal Posla Vody.
„Změříme síly Mistra Varnarta, Mága Boje a Aestase Vercantara, Aqua studenta.“ Varnart se šklebil.
Magické bytosti se dali do sebe. Vydávali při tom strašlivé skřeky. Mágové také nemeškali. Aestas uchopil svou lískovou hůl a postavil se do střehu. Na koncích jeho hole se rozeběhla modrá záře. Varnart vyvolal svou diamantovou hůl. na koncích se zjevila zář červená. Souboj započal.
Varnart ovládal svou hůl dokonale. Úder střídal úder, kouzla létala všemi směry. Aestas nejprve ustupoval, pak však sám vyrazil do útoku. Jeho výcvik z raného mládí se nyní plně projevil. Z konců jeho hole sem tam vyletěl blesk či paralýza, ale s tím neměl Varnart větší problémy. A pak se konce jejich holí střetli přímo. Červená zář obklopovala modrou, v druhé chvíli naopak. Kouzla se snažila přemoci to druhé. Za pomoci obou mágů. Aestas dával do své hole stále víc a víc energie, až se hole počali otřásat. Aestas ztrácel kontrolu. Varnart se potil. Mluvil. Aestas se zaposlouchal. Nadechl se aby vyřkl protikouzlo. Pozdě.
Do podlahy udeřil blesk. Oba soupeři se poroučeli ke stěnám. Aestas vyskočil na nohy. Instinktivně se kryl. Varnart podnikl několik výpadů. Pak ustoupil. Aestas věděl proč. Jeho hůl byla horká. Podíval se na její konce. Nic. Magie z jeho hole zmizela.
Varnart se zachechtal.
„Tak vidíš, milý studente. Nemáš šanci.“ Napřáhl se k poslednímu úderu.
Aestas udeřil holí o zem. Jeho hůl se rozzářila modrou aurou, stejně jako její pán. Aestas Vercantare povolal veškeré své magické síly. Vodní elementál zmizel, Aestas udeřil holí ještě jednou, napřáhl se a hodil.
Varnart zahlédl letící hůl.
Vykřikl několik slov.
Povolal před sebe vír a ten Aestasovu hůl pohltil. Vír zmizel a vtáhl Vercantarovu poslední naději do diamantové hole. Aestas byl sám, bezmocný.
„Je konec, milý Aestasi.“ Varnart sklonil hůl, aby se mu mohl vysmát. „Jde jen o to, jestli mi stojíš za plýtvání mými silami, nebo to mám nechat na démonovi.“
Posel pekel se postavil před hrdinu. Byl obrovský. Aestas však ještě něco uměl.
„Brzy se rozhodneš!“ Zvolal a natáhl ruku směrem k diamantové holi.
Chvíli se nedělo nic. Jen démon se napřáhl, aby mohl rozmáčknout tu lidskou nicku. Pak se zarazil, zařval a zapotácel se. Z jeho hrudi stoupala modravá záře. Nejen odtud. Aestas pohlédl na Varnartovu hůl.
Ve středu se objevila malinká, malinkatá skulinka. Modravá záře. Aestasova magie se drala ven!
„Ne! To ne!“ Varnart nevěřícně zíral na svou hůl. „To není možné!“
Prasklina se rozšířila a dotkla se konců.
Místností otřásla exploze. Země se zachvěla, hrom zaduněl a věž s počala bortit. Ze záře vyletěla lísková hůl. Její majitel ji chytil. Byla rozžhavená. Aestas ji však nepustil. Bylo to to jediné, co jej chránilo. Ztratil půdu pod nohama a propadl se. Dopadl na tvrdou zem.
Pomalu vstal. Rozhlédl se kolem sebe. Místo věže tady byly rozvaliny. A Varnart?
Tam vzadu.
Aestas přešel k tělu. Byl to zlomený mág, mrtvý muž. Nebo ne?
Kopnutím jej obrátil. Varnart umíral.
„Jak?“ Umírající mág upřel své šedé oči na Aestase.
„Temná magie nikdy nepřemůže bílou.“
„Proč?“
„Konal jste zlo.“ Aestas neměl v obličeji známky lítosti.
„Dle čím pravidel?“Varnart pozvedl obočí.
„Dle mých pravidel.“ Kamenná tvář.
Varnart se i teď zachechtal.
„Takže ty chodíš po světě a rozhoduješ, co je dobré a zlé?“
Aestas neměl odpověď.
„Ať chceš nebo ne, vždy někomu ublížíš.“
„Jen tomu, kdo bez důvodu ubližuje jiným.“
„Jednou sám poznáš, že tudy cesta nevede. Lidé se ti neodvděčí. Lidé jsou stvůry. Zničí tě, jako jsi ty zničil mě.“
„Lžeš.“
„Zlo a dobro, lež a pravda. Pro každého něco jiného. Sám… to… poznáš…“
Varnart vydechl naposledy.
Aestas se otočil. Před očima měl západ slunce.
„Možná, že se mi neodvděčí. Možná, že pro jiné budu zloděj a vrah. Ale pro ostatní, pro většinu těch, co trpí, budu hrdinou.“
Věděl, že Varnart nelhal. Umírající nelžou, nemají proč. Pohlédl na svou pravou ruku. Měl na ni lesklou spáleninu. první oběť, kterou položilo, první z mnoha.
Mladý mág vykročil do západu slunce. Odcházel domů.

* * * * * *

Aestas spěchal domů, jak nejrychleji mohl. Cítil, že ho Gramus potřebuje. Přišel však pozdě. Když proběhl Andorem a přeběhl kopec, spatřil jejich dům.
Dveře byly napadrť. Cestička skropená krví. Aestas tušil to nejhorší. Pomalu, pomaloučku vykročil k domu. S holí ve střehu. Vešel do chodby. Jeho obavy se vyplnily.
Gramus ležel v prachu. Mrtvý. Aestas četl ze stop. Bylo jich mnoho. Skřeti. A lidé. Gramus jich několik zastřelil ještě na cestě. Tady na zdi, černá krev. Sem přirazil skřeta. Tady na podlaze další tři mrtví. Tady byl jeden bez hlavy. Porazil jich mnoho. Lidé přibíhali z kuchyně. Ty dostal palcátem. Tady je ještě kus ucha. Palcát místo obličeje. Pak konal meč. A tady vzadu, u dveří. Stál tady někdo v botách z drahé kůže. V botách z rudé kůže-dračí kůže. Kousíček tady ještě byl. Ten ale nezemřel. Podíval se odtud na Grama. A spatřil v jeho hrudi šipku. Otrávenou šipku. Tak takhle tedy. Nikdo jej nedokázal porazit ve zbrani. Tak tedy jed. Gramův štít byl přepůlený ve dví, zbroj nasáklou krví. A meč, ten slavný meč. Stál vedle svého pána. Musel ho zarazit do země těsně před tím, než skonal. Ze země jej již nikdo nevytrhne.
Aestas si až teď všiml, že Gramovy nohy ležely u paty schodů. Bránil schodiště. Vyšel po něm tedy nahoru. Doleva, do ložnice. A našel i ji. Krásná Felicita, dcera krejčího z Andoru, byla mrtvá. Ukřižovali ji. Ruce a ramena měla přibitá dřevěnými kolíky do zdi. Šaty strhané. Znásilňovali ji, dokud nezemřela. Vlasy ji skalpovali.
Takový pohled Aestas neunesl. Přistoupil k oknu. Do krvavého západu slunce zazněl táhlý, bolestný výkřik, snad ani ne lidský. Aestas se se slzami v očích odvrátil. A spatřil kovanou truhlu. Zamčenou kouzlem. Přistoupil k ní. Mávl rukou a truhlu otevřel. Uvnitř, v plátěné dečce, ležel malý chlapec. Spal. Aestas jej vzal do náruče. Byl to Sentus, Gramův syn. To jediné, co přežilo. Aestas vyšel ze zničeného domu.
Šel ulicí.
„Tvého otce jsem ochránit nedokázal.“ Promlouval k dítěti. „Věz tedy, že budu chránit tebe.“
Aestas přemítal, co s malým Sentem. S sebou jej vzít nemohl. Alespoň zatím. Jeho život bude velmi nebezpečný.
„Odnesu tě ke tvým prarodičům.“ Řekl nakonec.
Přišel ke dveřím a zaklepal. Otevřela mu Gramova matka.
„Ahoj Aestasi. Pojď dá… co se stalo?“ Nefrit pohlédla na Senta a pak na Aestasovu zachmuřenou tvář.
„Felicitu i Grama zabili. Chovejte v péči Senta. Já pomstím Grama.“ S těmito slovy předal Senta Nefrit a odešel.
Šel se pomstít.
Co s ním bylo dál? Nuže, ví se jen to, že druhý den našla skupinka chlapců hrajících se v lesích spálenou mýtinu. Přivolaní muži se usnesli, že to kdysi byl tábor. Nejspíše skřetí. Z toho, co tu zbylo, to nešlo dost dobře poznat. Od té noci ale Aestase v Andarii nikdo neviděl.
On sám tou dobou meditoval.
„Čeho si žádáš, posle můj?“ Hlas ve větru.
„Chci do jiného světa. Chci tam, kam uprchl vrah.“
„Máš mé svolení cestovat mezi světy.“
Aestas přerušil meditaci. Vstal. Před ním bylo moře. Nic než moře. Pozvedl hůl, z nebe vyšlehl paprsek světla a on zmizel. Několik lidí ho zahlédlo, jak prochází vesnicemi. Nikdy nepromluvil, nikdy nic neřekl a hned zase zmizel. On však směřoval jinam. Slyšel o světě, kde se prý často objevují lidé, tedy aspoň jako lidi vypadají, kteří jsou celí v červeném. Prý vypálili nějaký klášter.
Dorazil do vesnice. Rozhodl se jít na nejnavštěvovanější místo: do hospody.
Vešel dovnitř. Mnozí z přítomných se otočili. Měl na sobě zimní plášť, navíc posílil stíny, aby mu nebylo vidět do tváře. Nikdo si ho zjevně nevšímal. Aestas zaregistroval jakousi partu horníků u hlavního stolu a pár dalších lidí u okolních stolů. Přešel k výčepu.
„Co to bude?“ Hostinský se k němu ani neotočil. Leštil sklenici a zjevně si ho prohlížel v zrcadle.
„Vodu prosím.“
Hostinský se otočil, třískl sklenicí o pult a dost nerudně pronesl: „Tohle je hospoda! Jestli chceš vodu, venku je lavor pro koně! Dej si pivo, nebo zmiz!“
Ostatní lidé se rozesmáli. Aestas pomalu vytáhl ruku z kapsy.
„A co tohle?“
O pult cinkla zlatá mince. Hostinský vyvalil oči, vzal ji do ruky a vyzkoušel její pravost.
„Uctivá poklona jemnostpáne.“ Popadl nějaký džbán a vedl ho ke stolu kousek od pultu.
„Tohle je nejlepší stůj, pane. Posaďte se prosím.“
„Ne.“ Aestas ukázal na stůl v rohu. Nebylo u něj skoro žádné světlo. Ale bylo z něj vidět na celý lokál.
„Jak si přejete.“ Hostinský položil džbán na stůl a spěšně odešel.
Aestas se posadil. A čekal. Seděl, ani nepromluvil, jen čekal. Vždy brzy k ránu džbán vyprázdnil a odešel. Večer se zase vrátil a vše se opakovalo. Tak to šlo skoro dva týdny. Pak, jednou, asi tak o půlnoci, vešel do hospody ještě někdo.
Dveře se otevřely a ozvaly se tiché kroky. Všichni zmlkly a dívali se na příchozího. Nikdo si nevšiml, že se stíny okolo Aestase protáhly a zakryly jej. Příchozímu také nebylo vidět do tváře. Měl na sobě rudý plášť s kápí. Pomalu přešel k pultu a posadil se. Jak procházel mezi stoly, lidé vstávali a spěšně utíkali pryč. Jen horníci u hlavního stolu na něj zlostně zahlíželi.
Když se posadil pultu, poručil:
„Víno.“
Hostinský mu jej spěšně dal.
Největší horník se pomalu zvedl. Ostatní také vstali.
„Hej ty! Takové jako jsi ty, tady nechceme!“ Zvolal ten největší.
Aestas prohlédl skrz stíny a spatřil, jak se neznámí pousmál. Muž lehce pohnul rukou směrem vzhůru a přes rameno mu vystřelila ohnivá koule. Přímo na onoho horníka. Aestas jen pohnul prsty. Koule dopadla na horníkovu hruď a rozprskla se, jako když dopadne voda na kámen. Muž prudce vstal. Přeměřil si horníky pohledem. Pak se rozhlédl po místnosti. Napřáhl se a vyslal další plamen na horníky. Ten jako by ani nedopadl. Pak se mu ve tváři rozplynuly stíny. Světle zrzavé obočí a oholená tvář, malé oči a hákovitý nos.
Aestas se pousmál. Hledal ale barda, ne mága. Vstal a vystoupil ze stínů. Muž se sebe shodil plášť a odhalil zbroj z dračí krve. Ze země vyšlehl plamen, muž jej uchopil a třímal v ruce ohnivou hůl. Muž se rozzářil rudou aurou.
Aestas pozvedl ruce a i jeho plášť spadl. Modrou aurou zářila jeho postava. Do ruky mu ze vzduchu vletěla jeho lísková hůl.
Chvíli se nikdo ani nepohnul.
„Utečte.“ Sykl Aestas na horníky.
Ti spěšně opustili lokál.
Muž v rudém se napřáhl a vyslal na Aestase plamen. Aestas ho blokoval štítem. Vyskočil a dopadl muži za záda. Začali bojovat holemi. Pár ran, načež muž vyčaroval ohnivou stěnu okolo Aestase a počal její okraje přibližovat. Aestas před sebe napřáhl ruku a pomalu se otáčel. Plameny se zmenšovali a počali mizet. Muž však neváhal a na svého soka skočil. Aestas se otočil a kryl vlastní holí. Od plamenné hole jej dělilo pár centimetrů. A muž se do něj opíral celou svou vahou. Posel Matky přírody počat šeptat zaklínadlo.
„Egrede! Iubeo!“ Vykřikl poslední slabiky a ohnivá hůl zmizela.
Muž na něj nevěřícně zíral a odstoupil. Aestas se zvedl a ztěžka oddychoval. Muž mávl rukou a ze země za jeho zády vyšlehl plamen. Vkročil a zmizel. Plamen se oddělil od země a chystal se také zmizet.
Aestas napřáhl ruku a ve vzduchu zůstalo několik poledních plamínků. Pomalu otočil ruku vzhůru a prudce ji sevřel v pěst. Plameny se znovu dotýkaly země. Aestas přemýšlel. Jestli ho chce najít, pak to musí udělat. Vkročil do plamenů.
Žár. Nic než žár. Aestas se obalil kouzlem neviditelnosti. Pomoci kouzel se vznesl do vzduchu. Sebemenší pohyb a bude odkryt. Kolem něj byla rozžhavená láva. Nahoře byl pevný strop, občas obloukem či sloupem spojen s pěšinou dole. Po stranách všude láva, tvořila i stěny. Aestas zahlédl v dálce svého soka. Pomalu se vzduchem nesl za ním. Necítil žádnou vodu. Jen žár. Vše bylo rudé. Žádné bílé světlo. Plul vzduchem. Brzy byl před ním obrovský tunel. Muž jím prošel a Aestas jej následoval. Byla tam jeskyně.
Vešlo by se do ní celé město. Byla tak vysoká, že snad ani nebe nemohlo býti vyšší.
Dole bylo celé moře lidí. Klaněli se neustále. Do toho jim hráli bubny. Na stovky rarachů po stěnách bubnovali a další se vznášeli po celé síni. Vše směřovalo k druhému konci. Na kamenném výstupku stálo sedm démonů. Za jejich zády šlehal oheň do výše pěti metrů. Po skalnaté pěšině k nim spěchal onen muž, se kterým Aestas bojoval. Všude ze stěn šlehal oheň.
Aestas jej následoval. Muž došel k démonům a poklekl. Ti na něj zahlíželi, nic ale neřekli.
„Mí pánové, právě jsem narazil na muže, který dokázal vzdorovat mé moci.“
Démoni zbystřili svou pozornost.
„Ovládal kouzla a hasil můj oheň.“
Jeden z démonů promluvil.
„Ty lžeš! Nikdo takový v tomto světě není.“
A další dodal.
„Měli bychom tě za to zabít.“
Jejich hlas zněl podivně čistě a jaksi melodicky. Ne jako od jiných stvůr.
„Mluvím pravdu, já…“
„Dost! Zemřeš za svou opovážlivost!“
„NE!!!“
Tenhle hlas zněl odjinud. Otřásl síní. Byl plný krutosti a nenávisti. Tak zvučný a hromový. Zněl zpoza plamenů.
„Promluvím si s ním sám.“
„Ano pane.“ Démoni ustoupili.
Muž přešel před plameny. Doslova se plazil po zemi.
„Můj pane, ten člověk byl mocnější než já. Slíbil jsi nám…“
Zpoza plamenů vyšlehl další plamen a spálil muže na prach.
„Nelhal.“
Okolo Aestase zakroužil jeden rarach. Chybělo málo a byl by prozrazen.
„V tomto světě ale není nikdo, kdo by ovládal magii.“
Démoni mluvili do plamenů.
„Ten muž nebyl z tohoto světa.“
„Ale odkud tedy?“
„Zavolejte Sharkse!“
Z davu vystoupil vysoký muž. Rudé vlasy i plnovous měl dobře zastřižené. Na rameni se mu houpalo flousátko. Předstoupil před plameny a poklekl.
„Vedl jsi výpravu do Andarie před několika měsíci.“
„Ano.“
Aestasovi se rozbušilo srdce. Konečně, konečně!
„Ale zklamal jsi.“
„Můj pane, nemohl jsem jej přinést, ale Nositel zemřel.“
„To byl jediný důvod, proč stále zůstáváš naživu.“
„A nyní?“
„Jak vidno, přivedl jsi k nám nějakého bojovníka. A to je už tvá druhá chyba v této výpravě.“
„Nevím o čem…“
Zpoza plamenů vyšlehly ohnivé jazyky. Obalily muže a vyzvedly jej do vzduchu. Muž nelidsky řval. Jeho kůže zrudla a pak zčernala.
„Jako každý, kdo dělá chyby, musíš nést následky.“
Po ohnivém jazyku přejela jakási vlna. Narazila do muže a ten explodoval.
,Ne, to přece ne!´ Aestas ztěžka oddychoval. To měl udělat on! Nevadí, muž zjevně plnil příkazy toho stvoření, které je ukryto v plamenech. Sám ale nemá šanci. Potřeboval pomoc.
Počal si v mysli opakovat tři slova: ,Aqua voco, veni!´
Země se počala třást.
,Aqua voco, veni!´
Démoni se počali rozhlížet kolem sebe. Lidé dole znejistěli.
,Aqua voco, veni!´
Lidé počal padat na zem. Ze stropu odpadlo několik kamenů.
Aestas odhodil veškerou opatrnost. Zrušil kouzlo, dopadl na zem, napřáhl ruku ke stropu a z plných plic zařval:
„AQUA VOCO, VENI!!!“
Ozval se skřípot a rachot, ve stropě se rozevřela puklina a tou se počala valit voda. Syčela a měnila se v páru. Dopadla na zem a země se zbarvila dočerna. Oheň ustoupil. Po Aestasově boku stanuly dva vodní poslové. Dole se rozhořely plameny. Lidé mizeli ve svých ohnivých průchodech. Totéž démoni i raraši. Aestas stál před stěnou z plamenů.
„Jen pojď, blázne. Pojď, ať tě mohu zabít.“ Onen hromový hlas.
Aestas napřáhl ruce a pomalu je od sebe odtáhl. Plameny začaly ustupovat. Aestas prošel uličkou. Poslové za ním. Prošel skrz plamenou stěnu a ocitl se v další jeskyni. Ze stěn šlehaly plameny. A Tam, na kameni, stála ta nejodpornější stvůra, jakou kdy spatřil. Tvarem se podobala drakovi. Kůže na něm vysela v cárech, kosti byly skrz ni vidět. Žádné šupiny, jen lesklá kůže. Netopýří křídla jakoby potrhaná, na nohách dlouhé drápy. A ta hlava. Dlouhé rohy vzadu se vypínali vysoko do výše, zuby přes okraje tlamy. Z očních důlků svítila rudá záře.
Aestas se zarazil. Jeho poslové taky.
„Kdo jsi?“
„Gramor. Krvavý Drak.“
„Nechal jsi zabít Grama.“
Drak se zachechtal.
„Spínáš zloději, že vylomil zámek, když ti kradl krávu. Ty nevíš, vůbec nevíš, o co tady jde.“
„Zabil jsi Grama, a za to zemřeš!“ Aestas se rozběhl, poslové se vrhly na draka. Země se počala třást. Aestase obalily plameny. Rudé plameny. Nemohl je stáhnout. Skrz ně viděl, jak se drak odrazil, rozložil svá mohutná křídla a vznesl se do vzduchu. Pryč.
„Nééé!!!“
Aestas se rozmáchl, zaslechl dunění, ránu a jeskyně vybuchla. Poslední, co viděl, byla rudá záře. Pak ztratil vědomí.
Když se probral, ležel na lesní mýtince. nad sebou modré nebe, zeleň všude kolem. Ptáčci švitořili a opodál zurčel potůček. Rychle vstal a rozhlédl se kolem sebe. Nevěděl ani, kde byl, jedno ale bylo jisté: Gramora tady nenajde. Zvažoval, co dál. Ta stvůra zmizela, ale on vůbec netušil kam. Potřebuje se poradit. Sedl si na zem a počal meditovat.
„Ano, můj Posle.“
„Potřebuji radu, Matko.“
„Před nedávnem jsi prokázal velkou odvahu a také oddanost. Nastal čas, kdy se Dobro opět posílí.“
„Nerozumím, Matko.“
„Pojď za mnou, Aestasi.“
Náhle stál. Stál uprostřed… uprostřed ničeho. Kolem byli bíle mraky a přímo před ním byla ona. Matka Příroda. Rozložitý strom, jehož první čtyři větve se odkláněli a mizely v oblacích – Oheň, Voda, Vítr, Vzduch. A potom pátá, tvořící korunu stromu – Život.
„Nadešel čas, Aestasi.“
„Čas na co?“
„Povím ti příběh, starý několik tisíciletí. Jak víš, kdysi mě znali všude ve všech světech. A jak jistě víš, sloužilo mi dvanáct Strážců Dobra.“
„Pět lidí, čtyři elfové a tři barbaři.“ Aestas ty slova říkal, jakoby je říkal někdo cizí.
„Tito Strážci měli za úkol střežit rovnováhu a bojovat proti zlu. Byli obdařeni velikou mocí a nikdo je nedokázal porazit. Leč doneslo se mi, že již dva světy byly pohlceny neznámým zlem. Vyslala jsem tedy jednoho Strážce, aby tomu učinil přítrž. Leč…“
„Byl poražen.“
„Ano. Poté, co bylo jeho místo nahrazeno, jsem vyslala Strážce, aby každý bránil jeden svět. Ztratili jsme však další. Nakonec jsem vyslala všech dvanáct, aby bránili jeden jediný svět. V tom boji však všichni zahynuli. A moc Zla zesílila. Strážci byli pryč a já upadla v zapomnění.“
„Ale teď?“
„Prokázal jsi, že jsi věrný. Při konání Dobra ti nezáleží na tvém prospěchu, ale na prospěchu jiných. Vždy mluvíš pravdu a nikoho neobviňuješ, nejsi-li si jist. Bojuješ čestně a nezabíjíš, když nemusíš. Jsi ochoten položit život za své blízké a za svou víru. Máš vše, co mohu od bytosti jako ty požadovat.“
Během jejího proslovu jakoby hlas sílil. Okolo Aestase se v půlkruhu objevilo 12 pentagramů. V každém stál člověk. Šest mužů a šest žen. Aestas se na ně podíval. Všichni byli jaksi průsvitní, ale přesto viděl, že se usmívají.
„Jako můj Posel jsi nikdy ve své věrnosti nezakolísal a ni nezapochyboval o správnosti mých požadavků.“
Pod Aestasem se nyní také zjevil pentagram. Zářil jaksi zeleně, ale jeho barva se jakoby se měnila přes všechny barvy duhy.
„Doposud jsi vládl pouze Vodě.“
Pentagram zmodral.
„Nyní budeš vládnout i Zemi.“
Pentagram zezelenal.
„Ohni.“
Pentagram zrudl.
„Vzduchu.“¨
Pentagram zestříbřitěl.
„A Životu.“
Pentagram zbělel.
„Rozdělená moc Strážců nedokázala toto Zlo porazit. Ale nyní bude všechna vložena do jediné bytosti a spojena v jedinou, celistvou sílu.“
Strážci v pentagramech pozvedli ruce a jakési záře z jejích paží se vznesli v pásech nad Aestase a spojili se nad ním v jednu zářivou kouli. Z ní vyrazila kruhový pás, kryjící se pentagramem a po Aestasově těle počaly obíhat pásy energie.
„Přisaháš, že budeš věrně sloužit ve jménu Dobra?“
„Tak přísahám.“
Záře zeslábla, pásy se oddělily od konců paží mrtvých Strážců, dorazili ke kouli a nakonec se záře snesla do pentagramu.
Muži i ženy se nyní usmívali ještě více.
„Vítej Aestasi Vercantare, Strážče Dobra.“


* * * * * *

A co s ním bylo dál? Inu, je jisté jen to, že nové postavení mu naskytlo i mnohé možnosti. Jeho síla se mnohonásobně zvětšila a jeho moc se stala takřka nekonečnou. Ale mělo to i svou temnou stránku: starosti. Od té chvíle Aestas volně a takřka z vlastního rozmaru cestoval mezi světy. Mohl i sám přijít k Matce Přírodě. Častokrát se někde objevil a častokrát po něm zůstali pouze příběhy o Zlatovlasém muži, který nás zachránil. Jednou měl však období klidu. Gramor se někde v hlubinách pekla skrýval, ale Aestas měl v hlavě mnoho jiných otázek: zřetelně slyšel „Nositel zemřel“. Ale skřeti zabili pouze Grama. Co mělo znamenat to “Nositel“ a proč vůbec tak Grama označovali? A jakože byla výprava neúspěšná? Matka mu naznačila, že Gramův meč, ten, který zdědil po Morthovi, by mohl leccos vysvětlit. Byl ten meč snad důvod náporu skřetů? Nebo to byla jen obvyklá hříčka osudu? To nevěděl, ale Nisael by mu měla dát odpověď. Lépe řečeno, knihovna v Nisael.
Město to bylo bohaté, to ano. A jeho knihovna největší na středovýchodně. Řekl mu o ní jeden kupec na jihu. Aestas si byl jist, že svitky staré tisíce let mu jistě odhalí ono tajemství, jenž mithrilový meč obestírá.
Ubytoval se v hostinci. Vzal si pokoj s vyhlídkou na knihovnu. Stál na balkóně a prohlížel si večerní nebe. Všiml, že hvězdy se na nebi objevili velice brzo. A tamhle je ta jeho. Mávl rukou nad kamenným opěradlem a objevil se pergamen s grafy a čísli. Hvězdná mapa. Bleskově do ní přečrtal postavení hvězd a jejich dráhy. Když bylo nebe plné hvězd, pohlédl na své dílo. Hvězdy mu věštili, že brzy bude jeho život zkřížen s životem ženy. Že to bude zprvu šťastný osud, ale později velice tragický, ba smrtelný. Aestas v myšlenkách odložil pergamen na stůl u krbu. Nyní musí jít do knihovny, na tohle bude mít čas později.
Kráčel pomalu ulicí, když tu náhle se ozval výkřik, spěšné kroky a už do něj někdo vrazil. Byla to žena. Pozvedla k Aestasovi svůj zrak. Nádherné, zelené oči plné strachu, bílá pleť rámovaná tmavohnědými vlasy. Aestas se nad tou krásou zadýchal. A zamiloval. Ozvali e další kroky. A hlasy. Nad tucet mužů vběhlo do ulice. Všichni zamířili k nim. Žena se snažila Aestasovi vytrhnout, ale on nepustil. Naopak. Se syknutím „zůstaň“ přešel k mužům.
„Odejděte v míru a nic se vám nestane!“
Odpovědí mu byl halasný smích.
Boj netrval dlouho. Nakonec sice nikdo nezemřel, ale muži se v bolestivých křečích svíjeli mágovi u nohou.
Aestas popadl ženu za ruku a vedl ji ulicemi až ke svému bytu. Zavřel dveře a otočil se, když tu si všiml, že žena, spíše dívka, si svlékla své šaty. Stála u krbu a hleděla na něj pohledem plným vděku. Aestas k ní přešel, objal ji a nevědomky shodil pergamen s hvězdnou mapou do krbu. Tu noc prošili oba v rozkoši.
Od toho dne se Aestas usadil. Poprvé v životě. Žena, která se jmenovala Diana Sifris, se do něj zamilovala stejně jako on do ní. Nikdy se nedozvěděl, kdo byli ti muži. Předpokládal, že nějací zbabělí bandité prahnící po zisku a snad i něčem víc, co si lze od ženy vzít.
Žili spolu přes dva roky, než se jim narodila holčička. Dostala jméno po matce. Diana Sifris.
A tak žil Aestas se svou rodinou, spokojený a šťastný. Měl zato, že jeho dcerka je vtělení dobra a jeho žena samotný anděl. Anděl však byl ďábel.
Jednou večer si takhle seděl a listoval svojí magickou knihou, když tu ho malá ručka zatahala za lem jeho róby.
„Tatíí, já chci koníkáá.“
Aestas se jenom usmál.
„Počkej chvíli.“
Došel si pro hrneček a nabral do něj vodu. Položil ji na stůl, nad něj dal natažené dlaně a tiše poručil ve starém jazyce. Voda uvnitř se modře rozzářila. Aestas pozvedl dlaně výš, a voda vyklouzla z hrnce. Mágovy dlaně se oddělili, modrá koule mezi nimi proplula a zůstala vyset mezi nimi. Pak Aestas jen mával rukama a „voda“ se začala formovat. Nakonec podal své holčičce malého koníka. Diana postavila koníka na podlahu a ten začal ihned cupitat. Aestas už se jen otočil, díval se do plamenů a naslouchal, jak hrdinný rytíř na modrém koni zachránil princeznu Dianu před zlým pohrabáčem.
Když v tom se ozvalo zabušení na dveře. Aestas se zvedl a šel otevřít. Na prahu stál muž v hnědém kabátu. Měl šedé vlasy a knír, který mu sahal až na prsa.
„Zdra…“ Nedokončil.
Do domu vtrhli jiní tři muži. Aestas se zmateně ohlédl a už mu v ruce zazářil bílý plamen, když tu se ozval muž s knírem.
„Neklaď nám odpor, příteli. Musíme odvést tvou ženu. Víš, že bych to nedělal, kdybych neměl důkazy.“
„Cože? Dianu? Ale ta tady není, šla si do města koupit šaty.“
„Bohužel je to tak.“ Ozvalo se za nimi.
Aestas se otočil. Stál tam muž v rudém plášti s emblémem orla držícího meč na prsou. Královský gardista.
„Vaše žena je dlouho hledanou vražedkyní. Dnes v noci se dokonce pokusila zabít i krále. Ten byl však zachráněn. Všichni ji viděli.“
Aestas tomu nemohl, nechtěl uvěřit. Ještě chvíli vzdoroval, ale s dalšími argumenty si náhle uvědomoval několik věcí. Diana mizela na nákupy nějak často a dlouho. Často se zdržela u nějaké známe a ani mu neřekla kde.
Jako ve snách přešel k almaře. Vytáhl z ní starý modrý plášť a lískovou hůl. Přešel předsíní a chystal se vyjít ven.
„Kam si myslíte, že jdete?!“ Zvolal gardista.
„Najít ji.“
S těmito slovy se rozplynul.
Co bylo dál? To ví jenom jeden muž. Každopádně však druhý dne ráno našli rybáři na útesech nahé tělo překrásné ženy. Diany Sifris. Nikdy ve vesnici nevěděl nic o poslech krále ani o vraždách, každý jen věděl, že naposledy ji viděl živou ten milý muž z kopce. Malé Diany Sifris se ujali přátelé jejího otce, ale i ti po čase uvěřili, že z jejich přítele se stal vrah. Ten však zmizel a už se více neukázal. Jeho dcerka ale dospěla. A rozhodla se matku pomstít.


* * * * * *

Další Aestasově budoucnost je dosti nejasná. Ví se jen, že konal neustále dobro.

Aestas putoval světem. I nadále konal dobro, zjistil však, že si nadělá jen stále více nepřátel. Brzy zjistil, že jej jeho dcera pronásleduje. Během roku sestavil jakousi síť špionů. Přišel na to, že jej neustále pronásledují. Od té doby byl nucen putovat všemi světy a nikde se nedokázal skrýt. Rozhodl se vydat na dalekou pouť, na které použil veškerý svůj um a dovednost.
Po mnoha dnech se konečně nikým nepozorován dostal do Xolly. Byl zde prvně, ale slyšel, že je to mírumilovné město. Prošel branami a vnořil se do ulic nemalého městečka. Rozhodl se projít celé město. Ulicemi kráčel pomalu, avšak nebál se útoku. Po dlouhé době byl snad v bezpečí. Do téhle říše konec konců nemohli, ale jeden nikdy neví. Prohlížel si domy, které zde stály. Vypadaly bohatě a jejich majitelé spokojeně. Tohle bude nejspíše dobré místo. Místo, kde mu bude dobře.
Jak tak kráčel, blížil se k rohu ulice. Náhle se začalo něco dít. Neviděl přesně, co se stalo. Ozval se třískot skla a spatřil světlo plamenů. Postavil se do střehu. Ulicí se ozývaly výkřiky. Rozběhl se. Doběhl na roh. Spatřil velký, honosný dům, jehož první patro bylo v plamenech. Z okna vyskočila dívka. Dopadla na zem. Zády k němu.
Možná ji už vidí na každém rohu. Byla ji ale tak podobná. Snad se mílí. Dívka si jej také všimla. Zář plamenů dopadla na její tvář.
"Diana Sifris." Pronesl Aestas klidně.
"Aestas Vercantare." Odvětila Diana.
"Opět se setkáváme." Aestas zarazil hůl do země.
"Tentokrát naposled." Diana vytasila kris.
"S tím souhlasím."
Diana se odrazila od země a vyskočila vysoko do vzduchu. Aestas nemeškal a povolal vítr. Vznesl se a díval se, jak Diana dopadla na jeho místo.
"Nerad tě zabiji. Ale budu muset."
"VRAHU! Jak se opovažuješ?!"
Aestas se napřáhl a začal boj tělo na tělo. Brzy došlo i na kouzla. Diana uskočila dozadu a vytáhla luk. Namířila a vyslala šíp. A další a další. Šípy měli přesný směr. Aestas zamával holí a šípy odrážel. Po chvíli vyslal plamen a všechny spálil.
"Teď já." Aestas zvedl hůl nad hlavu a na deset modrých šípů mu vylétlo z dlaně. Diana s němi neměla problémy.
Oba soupeři kolem sebe začali kroužit.


"Máš čas utéct." Aestas se soustředil.
"A proč bych měla?!"
Diana se napřáhla k dalšímu úderu. Vyskočila a zaútočila na Aestase ze shora. Aestas se kryl svou holí. Shrbil se a nechal Dianu dopadnout na zem. Otočil se a vyrazil ji krys z ruky. Konec jeho hole ji mířil na krk.
Diana prudce oddychovala. Aestas vyčkával. Byl tak blízko. Mohl to skončit. Už teď. Vše by skončilo. Hůl zmodrala.
"Aestas non gora a est!" V mysli se mu ozval hlas. "Non egua mit emire."
Aestas pochopil. Neměl tu moc. Zvedl hůl nad hlavu. Ovinul jej zelený vír, a když se rozplynul , byl Aestas pryč.
Nyní stál před velkým, podivným stromem. Jeho paní, bohyní i přítelkyní. Před Matkou Přírodou.
"Proč?" Zeptal se.
"Ještě nebyl správný čas, Strážce." Gaia neměla ústa. Hlas jakoby vytvářel vítr.
"Ale já jsem to mohl skončit."
"Ale jak? Dobře, či špatně?"
Aestas se zamyslel.
"Co mám dělat teď?"
"Musíš jinam."
"Ale kam?" Vše už zkusil.
"Musíš se vrátit tam, kde máš domov a rodinu."
"Do Andarie?"
"Tvůj kmotřenec bude potřebovat tvou pomoc."
"Udělám, oč žádáš. Matko."
"Mám ještě jeden úkol: Musíš držet rasy při sobě, jak jen to půjde. Jen tak Dobro zvítězí."
"Ano, Matko. Rád jsem tě zase viděl." Usmál se.
"I mě těší tvá přítomnost, Strážce."
Aestas se otočil, ale ještě zaslechl poslední slova:
"A nezapomeň: Kdykoli bude třeba, stačí jít..."
"Za vodou." Aestas odešel.
Objevil se nedaleko lesa. Naposled tady byl před dvaceti lety. Tady tehda stopoval ty skřety. Nyní se ale vracel zpět, vracel se domů. Nedaleko sebe spatřil koně. Osedlaného. Nasedl na něj a začal ujíždět. Na jih. Za pár chvil spatřil v dáli hradby. Dostal se k Elfím hranicím.

"Poslyš, Gioéme, není tam jezdec?" Mladý strážný poklepal na rameno svému staršímu kolegovi.
"Kdyby jezdec." Gioém se usmál. "Tohohle Elfa znám. Jsem rád, že ještě žije."
Aestas dorazil k hradbám. Gioém mávl rukou a stráže mu otevřeli bránu. Odtud to byl do Andarie kousek.
Aestas Vercantare se vrátil.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Johny - 5

Skvělý příběh, nezbývá mi než souhlasit s Iris :)
Iris - 5

jeden y pribehu do kteryho se clovek zakousne a pusti se az kdyz ho docte...
Raist - 5

Skvělý příběh. Má to myšlenku, až na malá škobrtnutí má i spád. Sic na bojové scény mam jinej styl, ale taky moc pěkné.
Martul - 5

Jeden z tech, ktere maji hlavu i patu, moc pekne cteni. Jen nektere sekce bych jeste upravil a detailneji popsal, popripade vysvetlil.
Xawer - 5

Pekný ale přece jen mi při čtení trochu vadilo míchání postav mezi sebou, moc často je zminuješ co pravě ted dělají.
Looki - 5

Hezke a obsahle, tady si neco clovek precte a nenudi se u toho. bravo
Illidan - 5

Moc pěkně napsaný,promyšlený a poutavý
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 5: 16x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist