Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Ganth

Vysoký půl-elf se procházel zříceninou. Mokré kameny prorůstali podivné rostliny, ne taková ta zelená břečka, která porůstá obyčejné rozvaliny tvrzí, opuštěných míst a jeskynní, kterou vídával obyčejně. Todle bylo něco jiného, nikdy před tím to neviděl. Jeho mysl se začala zabývat něčím jiným, vzduch byl nasycen zvláštní, nasládlou vůní. Vesel do knihovny a rozhlédl se. Místnost byla nedotčená rukou času, vůbec nepřipomínala ostatní místnosti v zřícenině, kterou pobořili nějací démoni vyvolaní jejím pánem. Věděl že je to jen echo, stín skutečnosti. Tady viděl svého mistra naposledy, když odesílal dopis některé s dalších dam, které, jak měl v oblibě, sváděl. Nedokázal si vzpomenout na poslední z nich a nějak ho to netrápilo.
Zdí místnosti byly obloženy zdobenými knihovnami, v prostorech mezi nimy byl stojan na svíce. Na kulovitém stropě byla kresba - černý had, který na něho hleděl smaragdovým pohledem, dvě záštiplné oči a rozeklaný jazyk, který určitě musel být napuštěn smrtícím jedem. Ano, byli to ty oči, které ho každou noc pronásledovali, zasazeny do prázdných důlků lidské lebky, která byla přikryta kápí. Byli to oči jeho mistra? Nebo patřili něčemu, co se stalo jeho zkázou. Nevěděl to. Nevěděl o nich nic. A ony ho doháněly k šílenství.
Očima začal propátrávat tituly jednotlivých knih. Netrvalo to dlouho a uviděl to, co hledal. Prošel místností a sáhl po knize. Z těžké destičky se na něho zašklebila lebka s safíry v očích. Ano, kniha safírookých kněží. Jejich kletba dokázala udělat otroka z kohokoliv - mocné zaklínadlo ovlivnující mysl tak, aby byla služebníkem sesilateli.
Cosi mu sevřelo hrdlo svět kolem něho se, proměněn v nezřetelnou šmouhu zatočil. Stál hluboko v černém lese. Zabalil knihu a vydal se na sever, to co hledal, měl.

*

Lovil Moc. Sbíral moc lidí, které ulovil. Sestrojil kouzlo, které Moc směrovalo do ohniskového amuletu Alchymisty - thaumaturgika a mocného zabijáka, který do něho kdysi loupil duše, než byl zabit elfy z Arvs-Draenor. Potřeboval moc. Musel nahlédnout za bariéru, aby mohl s jasnou myslí pohlédnout do hadích očí. Tak to pravila věštkyně z Thyrisu.

*

Viděl jí na plese, na královkém hradě. Královna elfů. Seděla po boku elfího krále. Byli symbolem krásy, kterou on ztratil, ze které byl on vyhoštěn. Elfové. Elfí královna. Cítil její krásu, její čistotu. Trůní sál jí byl prodchnut. Rozhodl se.

*
Půlelf mezi prsty svíral kámen velikosti malého jablka. Uvnitř, jakoby létaly obláčky šedého dýmu. Každý okamžik se měnily, mihotaly. Byli to přízraky - šedé lebky se zlýma a zoufalýma očima. Slyšel jejich křik. Byla to Moc, stíny Moci, které lapil, stíny těch, které porazil. Ten kdo je sám bude zničen. Věděl to. potřeboval spojence. Mocného spojence. Loajálního. Jeho lokajove – psi, kterým slíbil zlato, když pro něho vytvoří drancbandu byli moc slabí, aby s ním stanuli proti Hadím očím. Elfí královna, prolétlo mu hlavou. Moc.

*

Věděl že ji tam najde. Duchové , které vyvolal aby pro něho špehovali, mu jí našli. Na hřbitově hlavního města. Čekala. Na co? Věděl to.
Když ji spatřil, zatajil dech. Ona však nečekala a mrštila po něm energií. Jen stěží se udržel v sedle, ale udržel. Za několik chvil už nebe protínaly blesky a vzduch energetické střely. Souboj dvou elfů, jeden zahalen temnotou, vyděděnec, který se snad ze studu nazýval půlelfem a elfí královna, čistá, krásná a majestátná, symbol elfího rofu. Udělala chybu. Temný po ní vztáhl ruku a shodil jí z koně. Pak sám seskočil a rukou máchl v magickém gestu, vyřkl formuli kouzla, kletby safírookého kněze. Dostal se do její mysli. Byla ochromená. Nedokázala se bránit.
"Tvou smrtí tě srážím z trůnu elfů, nyní bud´ po mém boku, buď královnou krve. Budeme vládnout na trůně z kostí, kostí těch, které zadusí had. Bud´ mojí."
"Budu".

*

Lesem projížděli dva jezdci, elf a elfka. Pocestný se po nich ohlédl a prohlížel si elfa. Ten se otočil. Pocestný zatajil dech. Z pod kápě na něho v důlcích lebky hleděli oči, zelené a plné zášti a pohrdání. Byli to Hadí oči.

*

Byla bílá jako sníh, měla stříbrné vlasy, jediné, co na ní nebylo bílé, byly její sytě modré oči, černá křídla složená na zádech a růžové bradavky jejích ňader. Kolem pasu měla tenký, stříbrný opasek, který držel krátkou sukénku. Věštkyně z Thyrisu. Vysoký půlelf sešel do temnoty a po několika chvílích blouzení katakombami pod městem našel tajné dveře. Vyřkl jemu už dobře známé zaklínadlo a stanul v místnosti. Když ho uviděla, srdce jí začalo prudce bušit, rozběhla se k němu a přivinula se na jaho hrud´. Něžně ji odstčil a chladným pohledem jí hleděl do očí.
"Bála jse se o tebe." Zavzlykala. "Myslela jsem, že tě zabijí."
"Taky že." Odpověděl půlelf a vytáhl šedý kámen velikosti malého jablka.
"Zachránil jsi mě a teď já zachráním tebe, zůstaň tu, ochráním tě před ním..." Ano, kdysi ji zachránil. Byla to míšenka sukuby a Nayády, v žilách jí proudila krev celestiála i démona, ale vítaná nebyla nikde. Zachránil ji před Démonem, který se jí chystal rozsápat proto, co byla. Byla jako on. Vyvrhel své vlastní rasy.
"Ty víš kdo to je..." řekl. Nebyla to otázka.
"Nevím" Příliš rychlá odpověd´.
"Pohleď, mám dost Moci abych se mu mohl postavit?" půlelf ukázal šedý kámen.
Věštkyně sklopila zrak a hleděla k zemi.
"Kdo to je?" Naléhal vrah.
Žena mlčela.
Půlelf se ušklíbl. Víc nepotřeboval vědět. otočil se a vystoupal po schodech do vyšších pater katakomb. Věštkyně vzlykla.
*

Seděla před fontánkou a hleděla na azurovou hladinu. Po tvářích jí stékaly slzy. Věštkyně. Vyhnanec. Míšenec. Někdo stál za ní. Neotočila se. Věděla kdo to je. Jeho hlas byl jako ostří nože, jako hřbitovní zvony.
"Je čas to skončit. Našel jsem tě."
Rychle se otočila, v ruce držíce zdobenou dýku.
Byl v dlouhé černé róbě, na tváři stříbrnou masku a přez ní kápi. Byl smrt. Ztuhla, neschopna pohybu či jediného zvuku.
"Zpomalila jsi mě, prodloužila mé plány. Dala jsi mu vědomost. Ale já se přizpůsobil. Použiji to tak, jak budu chtít já a on nebude mít šanci. nakonec budu mít to, co chci."
Snažila se pohnout, nemohla. Černý se blížil k ní. Soustředila veškerou svou sílu. Vytrhla se. Černý zvedl ruku a otočil dlani. Zalila ji prudká bolest Srdce ji začalo prudce bušit. Rychleji. Černý svěsil hlavu a vykřikl. Její hrud´vybuchla, v prostoru mezi jeho rukou e její hrudí vytrskl oblouk krve. Chytla se za prsa a pak se sesula k zemi.
Všude byla krev. Tmavě rudá krev na její sněhobílé pokožce byla příšerným kontrastem. Černý ji obešel a nad azurovou fontánkou zozevřel dlaň. Ozvalo se šplouchnutí a jezírko zbarvil karmín. Stoupal nahoru po schodech, s každým jeho krokem se jeho zjev stával průhlednějším. a posledním stupni schodů zmizel ůplně.
Ležela tam sama, jako vždy byla, věštkyně z Thyrisu. Z tváře jí stékala slza.

*

Krvavá královna. Měl z ní strach. začínala ho děsit. Její divokost a krvelačnost. Bylo snad něco, co o kletbě safírookého kněze nevěděl? Měla být otrokem, ne ďáblem. Byl to druhý den jeho lovu, včera navštívil věštkyni a věděl že moci má už dost, ale cosi ho ovládlo, nemohl přestat a chtěl víc. Čím více jí měl, tím byl silnější. Při každé jeho chybě část Moci opustila kámen a transformovala se v energii, skrze ní a svoje kouzla pak krvavá královna vracela život těm, kteří padli. Nemohl si dovolit často chybovat. Někteří o něm tvrdili, že je démonolog nebo ďábel. Byl jen mág, co měl rád své pohodlí a po někom pátral. Kdo byl ten fantóm, ten jehož oči byli očima hada? Co od něho chce?
Královna byla symbolem, všichni se jí klaněli a slibovali službu a věrnost. I on to dělal. Dodávalo to morálku jeho zabijákům.

*

...Zabili ji. Nemohl ji najít. Vsichni to říkali. Krvavá královna padla. Ani šedý kámen mu nepomáhal mu ji vystopovat. Byl rozrušen. Ted´ byl sám, jeho tajná zbraň proti hadímu oku byla pryč. Potřeboval si promluvit s věštkyní...

*

...Prokličkoval katakombamy až se ocitl před tajnými dveřmi, které vedly do skrýše věštkyně, kterou, kdysy zachránil a která připlula s ním do těchto zemí. Milovala ho a on to věděl. Miloval ji. Nikdy jí to neřekl. Nebyl čas. Potřeboval Moc, studoval arkánní umění u Mistra Pelia a pak, když získal dostatečné vědomosti, požádal věštkyni o rituál. Poprvé pohlédl do hadích očí, tomu fantómovi, který ho pronásledoval...
*

...Když ji uviděl mrtvou, klečel tam u ní a litoval. litoval věcí, které neudělal, když byl čas je udělat. Litoval, že nepoužil Moci, kterou už měl, aby znovu nahlédl. Litoval že se jí nechal ovládnout...
...Nyní už neměl ani královnu, ani věštkyni, která by mu umožnila nahlédnout a najít toho, kterého hledal...

*

Přemýšlel dlouho, jel na svém koni krajinou a ta občas míjela jen jako zelená šmouha, když hnal koně tryskem. Hlavou se mu hnaly stovky myšlenek, ale on potřeboval být soustředěný je na jednu, snažil se koncentrovat a přemýšlet...
Zastavil se u ohniště na okraji Andoru, sesedl z koně a civěl do plamenů. Pak si povšiml domu před ním, byl mu povědomý, šel tedy k ceduli a pohlédl na ní, vlastníkem byl jistý Černozáře. Chvíli civěl na ceduli a hlavou mu proudily myšlenky. Náhle se otevřely dveře a před ním stál válečník v ocelové zbroji. Vymenili si pár zdvořilostí a dali se do řeči, půlelfovi nedalo a jeho myšlenky vypluly na povrch, prozradil mu že je sám vrah stíhaný jiným vrahem a že loví stíny Moci, aby mohl prohlédnout oponu, kterou ten druhý, ten jehož oči byli očima hada, vytvořil kolem sebe a stal se tak pro něj nedosažitelným.
Mnoho věcí, které jsou pro jednoho, zasvěceného, neprůhledne a zamotané tak, že sám záhadu nerozluští, muže pohled jiný, třeba osoby laické a problému méně znalé onoho problému osvětlit a poukázat na možnosti, které jeden nevidí.
Při rozhovoru s válečníkem přišli na další možné řešení, jak zahaleného vypátrat.
Musel znovu vyvolat echo Peliovy studovny, znovu ohnout čas tak, aby se zjevilo to, co jednou bylo, ale není více - Peliova věž, po které nezbyl jedinný kámen čí jiná stopa. Tam musel najít Grimoár Zloděje Smrti, podle kterého by vytáhl duši Věštkyně z náruče Tichého krále a požádal ji, aby naposled nazřela a za pomocí šedého amuletu velikosti malého jablka, v němž byla lapena Moc, roztrhla oponu, která kryla Hadí Oko.
Ale na takový magický proces potřeboval hodně thaumů, many, jak je laicky nazývaná energie potřebná k čarodějnictví. Potřeboval kouzelná ohniska, do kterých by magickou moc soustředil. Ohnisky mohly být drahé kameny: diamanty, safíry, rubíny anebo...
Kdysi mu jeho mistr vyprávěl o jiné metodě, jak uchovávat thaumy, o jiných ohniscích, která používali nekromanti - mrtvá těla živých.

*

Dál lovil, černě odění fámulové-marodéři pak řezali těla a nosili je do jeho tajné laboratoře, kde v nich pak uschovával thaumy, které pak chtěl použít jako invokační energii pro zalomení reality, aby mohl navštívit ztracený hrad Pelia, najít Grimoár Zloděje Smrti a vyvolat echo věštkyně, která pak za pomocí amuletu s lapenou mocí roztrhá oponu, kterou se štítí Hadí Oko a přes kterou se ho nemůže dotknout.
Zrzavý půl-elf hleděl do zrcadla. Půl-elf. Byl vyhnancem své rasy. A nyní klesl k jednomu z nejohavnějších nekromancerských rituálů - udržoval esence živých v jejich mrtvých tělech, aby v nich pak hromadil thaumy, magickou energii pro své rituály. Ano, mohl použít drahé kameny, ale na ty neměl dost zlata. Zabíjel lidi, aby se sám zachránil svůj život. Pro jeden obětoval mnoho dalších. Kdo byl vrah, on, nebo Hadí Oko?
Odraz v zrcadle se na něj ušklíbl a jeho zlé oči jakoby zaplály jedovatě zeleným světlem.
Věděl kdo je vrah

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Pelias

Pribeh padoucha. Kdopak to asi psal?
Raist - 5

Tohle je "Příběh".
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 5: 2x

© Copyright 2002-2025 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist