Narodil jsem dávno...velmi dávno, tak dávno že to nelze vyjádřit tak krátkými okamžiky, jako jsou staletí. Kolo času se otočilo tolikrát, že období mého narození už nelze zařadi do minulosti, přítomnosti či budoucnosti.
Tehdy existovala planeta vznosně nazvaná Země. Na té Zemi žili lidé, velmi podobní těm, kteří žijí dnes v Andarii. Tito lidé však nebojovali proti skřetům - bojovali sami mezi sebou. Možná také proto, že po tehdejším světě nechodili moudří elfové. Narodil jsem se na části planety zvané Evropa ve městě Řím. Toto město bylo centrem obrovské říše. Můj otec byl vážený politik a člen senátu (tak se toho času nazývali vládci Říma). Matka mi zemřela při porodu s nenarozeným bratrem v lůně.
Asi bych se v tom velkém městě cítil sám, nebýt Romany, mé nejlepší přítelkyně. Její otec - Clavius byl kdysi vojevůdcem, jenž pro Řím vybojoval mnoho slavných bitev. Při jednom tažení se však zamiloval do příslušnice germánského kmene a spolu splodili Romanu. Přišel tím o hodnost i o úctu a jeho milovaná byla poslána do otroctví. Nakonec obdržel díky své slavné minulosti alespoň místo správce bibiotéky u nás v Římě. Spolu s Romanou jsme, coby děti, pročítávali staré svitky, svitky které vyprávěly o dávných časech, o skutcích bohů i obyčejných pozemšťanů s neobyčejnou odvahou.
Čas plynul, mému otci přibývalo šedin a já přestával být dítětem. Také můj vztah s Romanou se měnil. Spojovala nás obrovská, vroucí, upřímná a čistá láska. Musel na nás být tehdy krásný pohled. Dva mladí lidé, kteří žijí jeden pro druhého.
Život v tehdejším Římě byl z pohledu obyvatel dnešní Andarie asi nudný. Manželky místních patriciů se předháněly v honosnosti svých garderob a muži si libovali v řečích o politice a strategii tažení římských legií.
Jednoho dne se však stalo něco vyjímečného. Do přístavu připlul opuštěný koráb s potrhanými plachtami. "Znamení bohů", říkali někteří. "Dílo temných sil", říkali druzí. Kvůli spekulacím byl přístav uzavřen hlídkou pretoríanů - osobní císřovi stráže. Celá loď byla prozkoumána, ale nikdo nevěděl, co se strážným podařilo uvnitř objevit. Množili se spekulace a lidé si tak našli novou zábavu ve vymýšlení všemožných bláznivých teorií.
Jednoho dne zavítal do Claviovi biblioéky velitel místní pretoriánů Maximus. Předal mu starou knihu, nalezenou v oné lodi, aby ji prozkoumal a přeložil "pro dobro Říma". Jeho práce však musela probíhat v tajnosti. Večer co večer se romanin otec zavíral do pracovny. Oběma nám to s Romanou vrtalo hlavou. Clavius se rychle měnil. Chřadnul, uzavíral se do sebe a v jeho očích se obejvila prázdnota. Tajné učení, ukryté v knize neblo určeno lidským bytostem. Přes den bezcílně bloumal po domě a v noci mizel v pracovně.
Jednou v noci mě probudil křik. Byla to Romana. Oblékl jsem si roucho a sešel dolů za ní. "můj otec, můj otec" opakovala neustále...vzal jsem ji za ruku a rozběhl se k jejich domu. Clavius ležel na prahu - mrtev. V ruce křečovitě svíral podivnou knihu, kolem dokola byly poházeny vytržené a ohořelé stránky. Vzal jsem jednu ze stránek knihy a prohlídnul si ji. Stránka byla popsána podivnými runami. Zmuchlal jsem stránku, schoval ji do tuniky a jal se utěšovat Romanu, plačící nad tělem ubohého Clavia. Jeho tváře byly propadlé oči temné a tvář měl pokřivenou strašným běsem. Najednou se země za strašného hluku rozestoupila, a pohltila Claviovo tělo. Jen na poslední chvíli stačila Romana uskočit azachránit si holý život. Kniha i všechny její stránky vzplanuly. Všechny až na tu v mém rouše.
Sopky v celém okolí poté chrlily 13 dní a nocí lávu a popel. Toto byl začátek konce Říma...v dalších letech začala upadat morálka města. Lidé se bavili zvrhlými hrami, holdovali vínu a nevázanému užívání si. V tomhle Římě už pro nás s Romanou nebylo místo. Můj otec se mi tak ani nepokoušel bránit při mém odchodu. Zamířili jsme s Romanou na sever do Germánie, rodiště romaniny matky. Stránka ze starobylé knihy však potají putovala s námi.
V Germánii se žilo jinak než v Římě. Veškeré Římské bohatsví i postavení tady bylo k ničemu. Žili jsme spolu v malé osadě na pokraji lesa. Já jsem se učil s místními muži lovit, stopovat a poznávat les, zvěř i blahodárné účinky všelijakého býlí. Romana se starala o chod domácnosti a o naše srovné hospodářství. Bylo mi tehdy teprve dvacet let, ale věděl jsem, že tento prostý život s milovanou Romanou po boku mě bude naplňovat až do smrti.
Stránka z knihy pokojně visela v rámu vedle dveří našeho obydlí, jako jediná památka starých časů v Římě. Až jednou...zemi postihlo hrozivé zemětřesení. Mnoho kronikářů ho ve svých spisech zaznamenalo. Když byly otřesy nejsilnější, převrhly lucernu a náš dům vzplanul.
Z našeho živobytí nezbylo nic...až na ohořelý rám ve kterém se bělal kousek papíru. Jakoby oheň nechtěl stránku ze záhadné knihy strávit. Rozlomil jsem zuhelnatělý rám a vzal papír do ruky. Z druhé strany se však objevily nápisy v Latině (tímto jazykem se tehdy mluvilo a psalo). Musel to být překlad Octaviána, napsaný neviditelným inkoustem, reagujícím na teplo. Text byl neúplný a popisoval jakýsi obřad "věčné lásky". Obřad spočíval ve vyřčení speciálná formule, ve svázání pramínků vlasů obou milenců a potřísnění tohoto uzlu jejich krví. Pokud je láska obou lidí upřímná, zažijí pocit naprosté a nekonečné lásky a budou spolu navždy štastni.
Má zvídavá povaha mi radila obřad vyzkoušet. Romana mě však nabádala ať stránku zahodím a na obřad zapomenu. "Copak nejsme dostatečně šťastni", ptala se. Jakou velkou moudrost nosila moje Romana ve své mysli. Kdybych ji jen nepřemlouval...měl jsem všechno, ale chtěl jsem ještě víc.
První kapky naší krve dopadly na uzel vlasů a oba jsme padli na zem bez známek života. Všechno se točilo, všude bylo pronikavé světlo a pak už jen tma. Tiskli jsme se s Romanou k sobě a čekali co se bude dít. Najednou nás prostoupil jakýsi hlas. Procházel skrz naše těla i duše:
"Vy jste TI, jenž byli na počátku stvoření předurčeni."
"Svět je zkažený a potřebuje spasitele, lidi čisté duše."
"VY jste zachránci celého světa, neboť vaše láska je nyní nadějí pro všechno živé."
"Až však všechna nenávist světa přesáhne i vaši lásku, je s lidstvem konec !"
"Takový svět už si nezaslouží existovat !"
"Poté se vrátíte do světa a budete sledovat počátek konce všeho".
Poté hlas utichnul a my jsme se ocitli v samém středu všehomíra. Viděli jsme všechno strádání a utrpení lidí, všechny války...Lidé na koních, poté v obrovských ocelovýc vozích, létajících strojích, rozsevajících smrt, obrovské ničivé síly skryté v hmotě, které používal bratr proti bratru. Poté přišla zkáza naší rodné planety, avšak bylo mnoho dalších světů, na kteřích žili různí tvorové, v jejihž myslích bylo stejně zloby, jako v těch lidských. Tyto vznikaly předem předurčeny ke zkáze.
Tak trvaly dny, roky, staletí, tisíciletí. Nemohl jsem se dále dívat na utrpení a tak jsem se raději díval Romaně do očí. Celé věky. Viděl jsem v nich, jak se rodí a zanikají nové hvězdy, galaxie i vesmíry. Naše láska však přetrvávala.
Pak se ale stalo to, co se zdálo býti nemožným...poslední kapka v podobě války mezi lidmi a skřety v jednom z milionů světů - v Andarii, převážila váhy na stranu zla. A tak jsme se vrátili. Přežili jsme společně několik věčností a byli jsme navráceni zpět do světa - do Andarie. Ve stejných šatech, se stejnými schopnostmi s jakými jsme opustili Zem před věky. Jsme zase obyčejní smrtelníci. Snad se andarijskému lidu podaří zničit zlo včas, snad jde osud zvrátit.
Tak tu teď stojím a vyprávím Vám tento příběh...a jak se vlastně jmenujete drahá paní? A co jsem to vlastně vyprávěl? Ah ta ukrutná bolest hlavy...Říkáte, že se jmenujete Romana? Hmm...myslím že jsme se ještě nepotkali. Kdo jsem já? Na plášti mám vyšito jméno Publius Tercius...ale to jméno mi nic neříká. Táhne mě to do lesa krásná paní, mějte se tu pěkně, musím se rovzpomenu na svou minulost. Možná se ještě uvidíme. Tam za lesem jsou brány Thyrisu...
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Milli - 5
Moc pěkné. Nemám co dodat!
Stan - 5
Smekám! Nejpoutavější příbeh, který jsem zatím četl!
Druid - 5
No, myšlenka mnoha paralelních světů, mezi nimiž je možno cestovat, mě nijak nenadchla, takže já nesmekám, ale je to napsáno hezky....
Ivor - 5
Velice pěkné...
Johny - 5
Má to velmi kvalitní příběh, dokáže to upoutat čtenáře a navodit atmosféru. Jednoznačně 5 hvězd
