Podzemím se rozléhal křik právě narozeného dítěte. Matka, držící ho v náruči se ho snažila utišit. Naneštěstí se jí to nepodařilo. Křik zaslechl vysoký bělovlasý muž a ihned se vydal k ženě, která dítě porodila. Naklonil se k ní a chňapl po tmavém uzlíčku.
„Prosím, neberte mi mé dítě! Prosím ne! Je to má holčička! Jen má!“
„Mlč lidská ženo.“
„Ne prosím ne!“
Drow ženu pěstí srazil na zem a pohlédl na dítě. Dítě na chvíli zmlklo a začalo si cucat palec. Valilo na muže velké černé oči a když přejel prstem přes jeho tvář tak spokojeně zavrnělo. Na tváři drowa se na malý okamžik objevil úsměv, který však ihned vystřídal kamenný výraz. Vzal holčičku do náruče a odnášel od vzlykající matky. Vešel do obrovského mramorového domu se znakem sokolí hlavu na pilířích vedle vchodu. Každý, kdo šel kolem, poznal, že dům patří Valdurim, mocnému rodu tohoto města. Pronesl ji dlouhou chodbou až do obrovské místnosti, kde na pohodlném křesle seděla šedovlasá drowka. Drow před ní poklekl a dál jí nemluvně k nohám.
„Vel'bol zhah nindol?“ Ukázala drowka s odporem na holčičku cumlající si palec u svých nohou a tázavě se podívala na drowa.
„Ussta jallil, nindol dalhar uriu rosin ulu udossta rivvil rothe. Il doer dal l' Daedeloth kitrye drasv p'los.“ Začal matroně popisovat lidskou otrokyni, o jejíž dítě se jednalo. Přišla z domu Daedeloth asi před půl rokem.
„Cahlinden! Il zhahus repalninkiz! Nind belbau udossa ninta fa'la zatoast xuil nindel j'nesst!“ Mluvila o dítěti. Ano, byla potomek některého drowa z domu Daedeloth. Někoho, kdo si užil s její matkou předtím, než byla poslána sem. Podle vzhledu dítěte byl ten někdo drow. Tmavá pleť holčičky byla o málo světlejší než drowa, který ji donesl. Alespoň nějaká šance na přežití. Drow se tázavě podíval na matronu, která zkoumavým pohledem prohlížela dítě.
„Il lor gareth. Mayoe il orn tlu kl'ae retlah. Plynn ilta ulu ussta dalharilen lu' telanth nindel nind zhal'la plynn kyon bauth ilta.“
Drow se mírně uklonil a sebral dítě ze země. Bylo rozhodnuto. Donese holčičku dcerám matrony, které se o ni teď budou starat. Jméno dostane, pokud přežije dva roky.
Matrona potom kývla na drowa stojícího ve stínu mramorového sloupu, zbrojíře domu. Ten ihned odběhl do zbrojnice a začal formovat oddíl bojovníků. Taková urážka domu znamená válku. Dlouhou a krvavou, končící smrtí jedné matrony a všech jejích dcer.
Děvče rostlo rychleji než ostatní drowové jejího věku, snad díky půlce její krve, která byla lidská. Nikdy se nemohla stát kněžkou, ale byla poslána do chrámu Lloth, aby se tam učila tajemství lektvarů. Její původ jí zůstal utajen až do dospívání. Jednoho dne se pohádala s nejmladší dcerou matrony a ta jí ve vzteku řekla, že je bastard hadího domu. Zbila ji. Do krve ji zbila. A potom se pokorně šla zeptat matrony, jak je to s jejím původem. Ta se rozlítila nad tím, že si Ssin’urn dovolila zbít její dceru, ale potom jí řekla pravdu. Neřekla jí ale, že dlouhotrvající válka mezi rody vznikla kvůli ní, kvůli jejímu narození. Zbití své dcery ale nemohla nechat bez potrestání. Vykázala ji z domu a poslala do chrámu Lloth jako služebnici. Nikdy se nestane kněžkou a bude mít štěstí pokud nebude obětována. Dál se potají učila tajemství lektvarů. Tajně se učila magii, která byla pro dívky jejího postavení zapovězena. Kdyby na to někdo přišel, zemřela by. Pomalu a krutě, obětována Lloth. Časem si jí všimla jedna z mladších kněžek a začala ji využívat pro své účely. Nechala ji naučit zacházení s dýkou, používání jedu. Začala ji používat jako nástroj k odstraňování svých protivnic. A Ssin’urn se dařilo. Dařilo se jí tak, že si vysloužila druhé jméno – Velg’larn. Ssin’urn Velg’larn, krásná vražedkyně. Dostávala svému novému jménu a díky ní její ochránkyně stoupala ve společnosti vzhůru. Ssin’urn však chtěla víc, chtěla moc, chtěla někoho ovládat. Věděla, že toho nikdy nemůže dosáhnout v chrámu Lloth, ani jinde mezi drowy. Byla nečisté krve. Využívala svého půvabu a své dýky, aby sloužila své paní. Měla toho dost. Musela zmizet. Ale utéct z chrámu Lloth… lehce se to řekně, ale těžko provede. Čekala na pravou chvíli a ta přišla. Nečekaně a rychle. Někdo zabil chrámového strážce a jednu z kněžek a unikal. Chrámová stráž se ho vydala hledat. V chrámu nastal zmatek, kterého jedna drowka využila k tomu, aby s minimem věcí zmizela a vydala se na cestu k povrchu. Kdo uteče od své paní nemá jinou šanci na přežití než uniknout z Podtemna. Na povrchu je světlo, oslepující bolest a elfové. Elfové, kteří se nad drowem málokdy slitují. Nemají v lásce své temné příbuzné stejně jako oni je. Ale ona to dokáže, ona unikne. Znala mapy, cestou na povrch se neztratí. Běžela jak rychle jen mohla, najednou stála mezi skalami venku. Potichu se zasmála a přetáhla si přes hlavu kápi. Byl den, ale ona viděla. Alespoň k něčemu je lidská krev dobra, zamumlala si. Vyběhla ze skal k lesu a potom zamířila dolů na jih. Podle map věděla, že někde tam je město. Andor, královské město. Uvidíme, snad nebudu muset zabít hned prvního strážného. Vydala se směrem k údolí, prošla jím a v dálce zahlédla obrysy domů. Během chvilky dorazila k prvnímu z nich, na okamžik zaváhala, ale potom šla dál. Potkala strážného, ten se na ni nedůvěřivě díval, požádal ji ať odhalí svou tvář a postava tedy stáhla kápi ze své hlavy. Stříbřité vlasy se zaleskly ve slunečním světle. Dívka tmavé pleti se mile usmála na strážného a ten jí jen pokynul.
„Ghil usstan tlun, Andor..“ s těmito slovy si přetáhla přes hlavu opět kápi a zmizela v ulicích města.
…...
O mnoho let později našel nějaký dobrodruh omačkanou knihu v koženém obalu. Netušil, kde se tam vzala. Kdo by pobýval v ledové jeskyni v kraji věčného sněhu? Bylo léto, kniha nevypadala příliš sešle. Vzal ji domů, kde ji opatrně otevřel a začal číst.
„...Tangin ph' bista, l' erthe inthuul. Usstan tlun z'haanin doeb d' niar lu' vlees, orn ssrig'luin ulu alu doeb ulu tah lu' inbau fol xar'zith...“
Ten jazyk mu byl cizí, ale písmo odhadoval na ženu. Bylo drobné a elegantní. Místy hůře čitelné.
„... Ussta dro maglust uriu kkuuth. Usstan inbal muth natha j'nesst Usstan zhaun galla ulu el fridj do'suul ussta har'ol. Il zhah a v'dri wu'suul nin. Usstan xun naut zhaun ele Usstan inbal xunor ol. Zhah ol l' rivvil vlos wun uns'aa?...“
Dobrodruh stále přemýšlel, jaká řeč to je. Rozhodl se to zjistit. Ještě toho dne se vydal do první z knihoven Andarie, aby to zjistil. Zda uspěje, netušil.
Netušil ale také, že žena, co tu knihu napsala, žila. K té knize by se nikdy nepřiznala. Stále byla na vážkách, zda ji často neovládá její lidská krev. Stále žila tak, aby přežila jak nejlépe to jde.
A šlo to lépe, než mohla doufat, když vycházela z té jeskyně na dalekém severu...
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Theseus - 5
Jeden z mala tech pribehu ktere opravdu stoji za to si cist znovu a znovu...moc pekny
