"Jaké jsou její… schopnosti?"
Erastes si založil ruce na prsou, zdobené roucho z hedvábí tiše zašustilo.
Ish Taruk vedle něj zamyšleně prohrábl strniště na své poleptané tváři a naklonil hlavu na stranu.
"Ničit, ničit, ničit."
"Hm." Erastes krátce pokývl. "Co dál?"
"Cítit." Ish Taruk se narovnal a povzdechl si. Oba hleděli z okna, pozorovali dvě postavy, dívku a mladou ženu, které si spolu v zahradách dávaly čaj. "Když se na někoho soustředí, vycítí, jak mu je, jaký je jehos tav, kde se nechází… čím silnější pouto k němu má, tím přesněji a zřetelněji. S trochou cviku by mohla… jak to jen říci…"
"Nahlédnout na svět cizíma očima?"
"Něco takového, ano. Znáš tu praktiku?"
"Jsou to hodně staré čáry. Umění Starého světa."
Tentokrát pokýval hlavou Ish Taruk.
"Zdá se, že ona sama ovládá pauze tato 'Stará umění' – cit, věštění, vidiny, léčení, přenášení, bariéry. Jakoby -"
"Jakoby jí bylo souzeno opanovat život i smrt druhých, kdykoliv a kdekoliv. Chápu. Co její tělo? Dokáže se s tím -"
"Ne." Ish Taruk zakroutil hlavou a sklopil oči. "Zdá se, že její vědomá část si jej vytvořila jako jakousi hmatatelnou metaforu, nebo spíše ukazatel jejího vnitřního stavu. Funguje hodně jako lidské, ale z masa není. A když se až příliš unaví či zraní, může jej ztratil; čímž se uvolní to… no, to, co je v ní, že ano."
"Čili její lidská schránka a lidská mysl jsou provázané?"
"Minimálně na úrovni pocitů a vědomí."
"Takže může být omráčena?"
"I vyhladověna."
"Může jíst?"
"Ne."
Erastes pozvedl obočí.
Ish Taruk odtáhl paži od těla, svíral v ní lahvičku s jakýmsi bahnitým, zatuchle zeleným obsahem.
"Naštěstí se mi povedlo přijít na jakési… řešení."
"Co s tebou udělá-"
"Kapka? Asi by nám puklo srdce; rozbušilo by se příliš velkou rychlostí. Ale u ní… u ní jedna dávka stačí, aby den fungovala, jako já z pěti pořádných jídel."
Erastes se pousmál.
"Takže ji překrmuješ."
"Děti ve vývoji by měli hodně jíst."
Znovu chvíli pozorovali dvě hovořící postavičky v zahradách za cechovnou.
"Poslyš, Cechmajstře," Ish si lízl rty, "jak moc myslíš, že-"
"Naše vlohy, nadání ni dědictví neurčují, kým jsme. Jak se rozhodneme svůj dar využít, tam ukážeme svou povahu." Erastes se od okna odvrátil a spokojeně se usmál, zatímco vykročil zpět do své pracovny. "Slečna Sinuthiel je nejzářnějším příkladem tohoto stupidního pořekadla. Mohla být tolika věcmi – a ona si vybere člověka."
Ish Tarukovi rty se také roztáhly do spokojeného šklebu, když k němu doléhal Cechmistrov tichý, slábnoucí monolog:
"Jste mnohem silnější, než si sama myslíte. slečno Sinuthiel… ne v magii či jiné pitomé moci. Ale tam uvnitř; tam, kde se počítá a odkud pramení skutečný duch… Ano, ano, pravděpodobně budete jedna z nejsilnějších, které jsme kdy potkali… A kdo ví, kdo jen ví, co nám přinese zítřek… že?"
Ohlédla se a pohlédla přímo do tvých očí.
Její jsou jen hluboké světy, ne studny, ale prázdno, v kterém číhá temnota, neznámo, snad i smrt.
"To je vtip?" Ptá se... neutrálně. To je to slovo. Ne chladně, ale studeně, asi jako by se tě zeptala kamenná stěna, skrytá a netečná, hluboko v ledu a základech Santovy vesničky. "Neuznávám."
Má svým způsobem pravdu... každý, kdo se ptá na její život, vlastně hloupě žertuje sám se sebou.
Dcera Smrti... zajímavé, má život, nějakou tu šílenou historii jako postavička z temné a sáhodlouhé mangy, nebo jen nudné, rádoby tajemné mysterio zakrývající její osud?
No, vlastně... všechno dohromady.
Shrnuto a podtrženo, Aletha byla stvořena Smrtí, aby přivedla svou Matku na tento svět a ukončila tak vládu živých.
Jediná věc, která ji v tom může zabránit, není rozhodně slepě posvěcený palcát, ani prázdné řeci ze staré knihy, ani alkoholem a patoky posílená síla. Je to mnohem hrozivější moc – známá jako pubertální rebelie:
Naneštěstí pro svou Matku, dcera není tak úplně ochotná následovat její plán. A i když síly temnější, starší a silnější než cokoliv z magické knihovny či zvrácené mysli posílené absintem snaží se převzít vládu nad ní, jejím tělem i myslí, Aletha vzdoruje, brání se ve dne v noci, ve spánku i bdění.
Cechmistr Legátů je velmi moudrý a silný tělem i duší; a také kolosálně padlý na hlavu. Přijal dívku do cechu a ten mezi své - protože to, co dává Alethě sílu vzdorovat, není tupá a slepá víra, není žádné autorem vymyšlené dobráctví a čistota její duše, ale pevné a upřímné přátelství, které zde nalezla, a ne jedno. Věčná studentka, zbožňující učení, šprtání, knihy a alchymii, v níž je velmistryně, je snad nejschopnější nekromantkou, která se kdy zrodila (má trošku neférovou výhodu oproti ostatním, přiznejme), možná i nejvíce nebezpečná - přesto, obklopena přáteli, obstojí. Uznejme - dokud je tu chlast, jídlo, hudba a smích, které sice nepije, nejí, nevnímá ani necítí, ale přesto ji zahřejí uvnitř, a dokud je zde s vámi i jistá tlupa lidí, kteří si je umí užít za vás, kdo by dovolil, aby tento svět byl zničen. Rozhodně ne Aletha.
Aletha, která není zlá – je jen jiná.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Vesi - 3
Výstižně načrtnutý povaha a pohnutky postavy, ale ta forma...
"Jaké jsou její… schopnosti?"