Lidu nástupnému, který bude obývati naše místa v době, kdy my tu již nebudeme, chci dát poznati život svůj, aby z chyb se poučili a lepší svět vytvořili.
MEZI LETY 91 STOLETÍ MINULÉHO AŽ 5 STOLETÍ TOHOTO.
Nechť je známo, že Boren z rodu Thasů pojal za manželku Elenu, dceru pána ze Srnína. Dceru z rodu starobního, však již v tamějších dobách zpustlého. Rodovým sídlem Thasů byla tvrz Laron a Elena v jeho zdech povinula tři potomky. Borenovi narodil se syn Bren. Stal se panošem vznešeného pána, jenž u královského dvora místa měl, aby pro svůj rod zajistil lepší pozici v zemi Börwol. Později se mu narodil druhý syn, jménem Kael, který se spolu s otcem staral o rodové statky, aby byl Brenovi dobrým správcem, až Boren nebude a Bren se stane hlavou rodu. Posléze zplodil ještě třetího syna, jménem Elen. Byl stále snivým chlapcem, nohami více v oblacích nežli na zemi. Na kolbištích viděl svoji budoucnost a velkou slávu vydobýt si chtěl.
V Börwolu byla vždy vzývána dvě božstva. Samusin, bůh rovnováhy, řádu a noci. A Palandiel, bohyně zrození, tvorby a dne. V církvi však došlo k rozkolu, neboť nejvyšší kněz se dožadoval většího věhlasu pro Samusina. S odvoláváním se na narušení rovnováhy, pomátl se, když v plodnosti a prosperitě uviděl zradu vůči svému bohu. Neboť se více lidí rodilo, než by jich umíralo. A tak k askezi a odříkání vyzýval, k cudnosti a zdrženlivosti nabádal. Pramálo mu však bylo nasloucháno, posměšně na něj bylo voláno, až zatvrdil se, ten kněží nejvyšší. Zatvrdil se a pomstu životu přislíbil. Aby jej pokořil, pokrátil a život se smrtí na stejnou váhu srovnal, k temnému rituálu uchýlil a způsobil to, co se v té době nazývalo jako Vzestup mrtvých. Nejenže svými činy pokořil život, nýbrž i zneuctil smrt, když z hrobů vytahal umrlce, oprášil jim rubáše a postavil ty nešťastníky opět na nohy.
A tak museli živý proti mrtvým stanout v bitvě. Panstvo Börwolu shromáždilo svou moc, výkvět všeho rytířstva, pány velké i malé. Vedlo je k pláni u Zelené Vysočiny, aby tam stanuli smrti tváří v tvář a svedli zde krutou bitvu.
Kolem druhé hodiny začalo panstvo Börwolu bitvu s osmi sty jezdci a šesti tisíci pěšími proti nepřátelům, kterých bylo dobře také tolik nebo i více. A bitva trvala až přes západ slunce. A na obou stranách byli mnozí pobiti, ale tam kde život pohasl, smrt se nasytila dvojmo. Ten, kdo do trávy padl, dlouho v ní nezůstal a opět se dral na nohy, aby se vzápětí obrátil proti svým vlastním spolubojovníkům. Panstvo bylo skoro přemoženo, oř pod Borenem, hlavou rodu Thasů, byl také zabit a povalil se na svého jezdce, sic mu už nebylo pomoci. Ti, co ještě žili, pozorovali, že jsou takřka přemoženi, upadli v zoufalství a dali se na úprk. Kdo mohl, zamířil do svého rodového sídla, aby se opevnil a skryl před smrtí. Nikdo však klidu ani odpočinku nedošel, neb bitva měla pouze odlákat ty, kteří vládli mečem. Rodová sídla panstva se nacházela v plamenech, mrtví vylomili brány, povraždili ženy i děti. Před hradbami Laronu, rodového sídla Thasů, se bez výrazu, s jednou rukou uťatou, potácel mladičký Elen Thas. Nejstarší Bren vyrazil nejmladšímu bratru v ústrety, aby mu pomohl se z pekla u Laronu dostat. Maličký Elen už ale nebyl mezi živými a svému bratrovi přivodil jen smrt. Poslední Thas, zvaný Kael, ve čtrnáctém roce svého chlapectví, prchal zbav vší naděje k nedaleké přístavní vísce. V přístavu čekala špetka štěstí, když narazil na mistra meče Feranteho. S jeho pomocí nastoupil na bárku a vyrazil vstříc neznámým břehům. Zemi Börwol, rodový Laron a jméno Thas nechal za sebou.
Ferante během plavby Kaela konejšil a srdce mu posiloval, zvedaje na odiv jeho udatnost v bitvě svedenou. Zvolával, že bil se jako paladinové ze starodávných legend, a po celý zbytek cesty ho oslovoval: „Pane můj, pane paladine.“ Avšak další rána na sebe nenechala dlouho čekat. Již na dohled neznámé krajině Ferante, ten poslední ze známých tváří, podlehl zranění, jež ťalo hlouběji než jakákoliv zbraň z oceli – zármutku a beznaději. Nová země, k jejímž břehům bárka doplula, zvala se Andaria, a místo, kde Kael na pevninu kročil, byla osada Havant. Jelikož tu nenacházel šlechtického stavu jako v Börwolu, odložil rodové jméno Thas a po způsobu prostého lidu jal se užívat jména jediného – Kaelthas.
MEZI LETY 6 AŽ 24 STOLETÍ TOHOTO.
Zde potkal jistého Telcontara, jenž mu radou přispěl, aby dobré služby a obživy hledal ve městě Andoru. Tam také první kroky mladíkovy směřovaly. Telcontar stal se mu věrným i nápomocným společníkem v těžkých počátcích jeho nového života. Nedlouho poté však vstoupil do řad Řádu templářského a pro mnohost povinností se jejich cesty zkřížily již jen zřídka.
V Andoru přijal Kael službu u cechu kupeckého, aby doprovázel jejich karavany a střežil zemské stezky od Andoru k Thyrisu. Při té službě poznal Portu, lovce otrokářů. Ač muž málomluvný, stali se přáteli nerozlučnými, jež v mnohých nebezpečenstvích při sobě stáli. Jednoho dne odhalili, že podzemní kobky pod Andorem přetékají nemrtvými. Pojati děsem z osudu, jenž potkal Börwol, a v obavách ze zkázy nového domova, vydávali se ti dva válečníci ruku v ruce hubit ty stvůry den co den. Tehdy, pamětliv slov Ferantových a při krvi všech, které miloval, jal se od toho času slout Kaelthas, šarlatový paladin.
Časem rozhodl se Porta přesunout se do Thyrisu a Kaelthas, jakožto věrný přítel, následoval ho. Cesty k Thyrisu však nebývaly bezpečné. I tentokrát narazili na lapky a pobudy, jež přepadli mladého muže Kruppa se spanilou elfkou Elune. Porta s Kaelem neváhali, nešťastníkům k pomoci přispěchali a zbojníky zrubali. Spojivše své cesty k Thyrisu, velmi se sblížili. Zatímco Porta v Thyrisu vyřizoval záležitosti osobní, Kaelthas, nezvyklý jižnímu žáru, trávil dlouhé a úmorné dny na náměstí, hledaje stínu. V jeden takový den přistoupila k němu milá dívka s citronovou limonádou, jež si Koláček říkala, a nabídla mu službu v družině věhlasného rytíře Thomase von Chavy. Kaelthas záhy prokázal svou cenu a stal se rytířovým štítonošem.
Tak tomu bylo i v době, kdy se k severní bráně Andoru valilo nepřátelské vojsko s temnými jezdci. V bitvě stanul pod rytířovou zástavou a s Portou po boku. Krutá to byla řež a mnohé životy si vyžádala, avšak hrozba byla odvrácena. Přítel Porta však po bitvě zmizel. Nebyl mezi živými a ani jeho tělo se nepodařilo nalézt, jako by se v bitevní vřavě rozplynul. Kaelthas tedy rozhodl se zanechat všeho a vydat se svého přítele hledat.
Čtyři dlouhá léta putoval širou krajinou a stopy zmizelého hledal. Tu zaslechl zkazku, tam spatřil stopu, jež ho vedla dál i zpět, avšak přítele – živého či mrtvého – nenalezl. Rozhodl se tedy navrátit na místo, kde po tragédii v Börwolu našel domov: zpět do Andoru. Avšak po tak dlouhé době byl ve vlastním domově opět cizincem. Lidé, jež znal, byli pryč, společníci z Družiny ho nepoznávali a město i poměry se změnily. I začal Kaelthas tam, kde před lety – opět střežil zemské stezky, potíral zbojníky a k užitku lidu byl. Až si jeho skutků všiml jistý Gartulo, pán starého a uznávaného cechu Gladie. Poskytl mu službu i zázemí s příslibem, že osvědčí-li se, může se stát jedním z nich.
Však cesty osudu bývají nevyzpytelné. Při jedné pitce zaslechl Kaelthas jméno Samusin a v ráz vrátily se mu vzpomínky na starý domov i na vše, co zanechal za sebou. Ve stavu mysli pomatené najal si v přístavu loď a vydal se na dlouhou cestu k Börwolu, zemi svého zrození. Obavil se však na člověka nepoctivého. Ten využil jeho podnapilosti a namísto cesty domů vypravil ho do kolonie galejníků, kam ho prachsprostě zaprodal.
Deset let! Deset potupných let v okovech! Deset let dřiny, špíny a odříkání. Teprve po celém desetiletí došlo v kolonii ke vzpouře a galejníkům se podařilo uniknout. Tak se po deseti letech vrátil do Andoru – navrátil se v době, kdy Andarie potřebuje jeho meč více než kdy dřív. V době, kdy císařství leží na kolenou a se zbytkem sil se snaží ubránit takřečenému Vládci.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
