Ignisin příběh začíná v zemích poměrně vzdálených od Andarie, na severovýchod za mořem. Za záchranu života jejího i její matky zaplatila při narození cenu, kterou jí zvolila místní léčitelka, aniž by o oné ceně kdokoliv věděl. Čáry a kouzla v těch krajích nebyly obvyklé a každý z takto schopných léčitelů se je snažil co nejúčinněji skrývat. Léčitelka tedy zvolila způsob dlouhodobě nezjistitelný. Čerstvě narozené Ignis i její matce vzala sílu darovat další životy, aby zachránila ty jejich. Osud malé holčičky měl být směřován nelehkou cestou bezdětné ženy ve společnosti uctívající několikanásobné matky… Ignis se ale osudu zdárně vyhýbala. Zatímco dělala čest svému rodu i jménu barvou svých vlasů, které na slunci zářily jako oheň, a ikdyž téměř každý v jejich vesnici sdílel podobně zrzavou barvu, nikdo se té Ignisině nevyrovnal; svým jednáním čest svého jména sice stále uhájila, rodu už ale ne. Po dětství stráveném v duchu klučičích her jejích dvou starších bratrů z ní vyrostla slečna tíhnoucí za chlapci z úplně jiných důvodů. Odmítala kult matky i pomyšlení na ženicha a střídala kluky v celé vesnici po několik let, povětšinou co nejpřísněji tajně. Na venkovské vesnici ale zároveň taky docela marně. Všem ohroženým rodičům dostatečně vyspělých chlapců docházela trpělivost, a jejím rodičům ze všeho nejvíc. V době jejích osmnáctých narozenin se pro ni rozhodli sami vybrat ženicha, a jelikož nepatřili majetkem úplně nejníž a s malou dílnou jejího otce, poměrně velkou hospodou její matky a celkem ucházejícím domkem pro několikačlennou rodinu konkurovali docela bohaté rodině s nezadaným a věkově vhodným synem, byl jediný vybraný a schválený kandidát. Co na tom, že byl opravdu tím nejošklivějším, kterého kdy Ignis viděla. Takže krátce po oznámení téhle radostné zprávy si zabalila pár svých věcí a zmizela.
„První moje cesta mířila co nejpříměji daleko, obchodní stezkou. Prostě vypadnout hned a co nejdál. Při pomyšlení na toho slizkýho rosoláka se mnou v jedný posteli je mi dost na blití. A ta spousta dalších cest… kamkoliv. Tahat se všude, s každym, někdy cíleně, někdy jen užívat přítomnost a nemyslet, co budem jíst zejtra. Uznávám, bylo to skvělý. Někdy fakt nebezpečný, někdy úžasně líný, nebo jenom úžasný. Několik let absolutní svobody a spousty zkušeností. Jó, v tý zemi, kde každá zrzavá byla čarodějka hodná useknutí hlavy, tam mě naučili nosit klobouky. Jinak vařit a vyrábět, to mám ještě z domova, dokonalá výchova mojí mámy a mnohem víc zábavná výchova od taťky. A chlapy… ty si vybírám jedině podle sebe. Roli nehraje nacpanej měšec ani kalhoty. Od chlapů čekám mnohem víc.“
Příjezd k břehům Andarie byl nakonec dlouho očekávaným cílem celé dlouhé plavby přes moře, sdílené v kajutě několika smradlavých námořníků, v posteli toho nejméně smradlavého ze všech. Prvním krokem na půdu thyrského přístavu Ignis stvrdila zásadu ‚už nikdy námořníka‘ a její první kroky vedly do nejbližší hospody. Další dny netrávila jinak, než objevováním všech koutů, měst a jejich hospod téhle úplně nejdivnější země ze všech. Lidi u portálů, přenášejících k jiným portálům v jiných městech, poklidně kolektivně jiskřili během mumlání různých zaklínadel a každý lokál byl pravidelně prázdný, ať se jednalo o jakýkoliv den v týdnu. Nebylo tu co hledat, zároveň ale ani co ztratit, takže si jen pár týdnů před svými dvacátými třetími narozeninami řekla, že se zkusí usadit. Ačkoliv pořád ve vlastním stylu.
„ Je mi vlastně.. dvacet čtyři a.. no vlastně zatim jen chvilku, od listopadu uteklo jen.. hm.. pár měsíců.. tři měsíce. Je konec února roku 15. To znamená, že v Andarii bydlim tak něco kolem roku a půl. Ta zoufalost ze začátku nebyla nic proti zoufalosti v pokročilých dnech. Bydlet na slámě je mnohem lepší, když se tý slámě nemusim zodpovídat. Nemusim snad vyprávět o všem, co se mi stalo, protože na něco se prostě nevzpomíná a zásadně zapomíná. Jen.. spousta věcí se stala jinak a já sama to pořád nedokážu vysvětlit ani sobě. Ta volnost, to, co mě dohnalo až sem.. tak ta úplně vyprchala. Sice až po delší době, ale jo. Najednou mám pocit, že nemusim zkusit všechny chlapy světa. Je to osvobozující i svazující zároveň. A zavazující. A že budu nosit prsteny? Nemyslitelný! Aspoň před rokem ještě bylo. Přemejšlim jen, komu bych se snad měla omlouvat za svojí existenci. Teda ne že bych to plánovala, to absolutně vůbec, ale mlátit pracující lidi po hlavě zvládá i ten, kdo neví nic. První omluvu má ale moje máma. Prvně by na mě snad mohla bejt hrdá i za tu hospodu, která tak nějak živoří, ale existuje a přesně k tomu mě od mala vedla, protože kdo jinej od nás by to za ní moh vzít, až nebude moct, takže rozhodně výchovný plus pro mě. Možná by ze mě měla radost teď celkově, a když řeknu, že mým dítětem je zároveň můj manžel, kterej tak opravdu vypadá, když spí, tak jsem na maximální výši jejího pomyslnýho žebříčku v dokonalosti dcery. ….Že je to šílený je jasný. A taky je mi to vlastně jedno. Protože celej můj život je až do týhle chvíle šílenej a já vážně pochybuju o tom, že by někdy moh přestat bejt takovej. A jako ohnivej sandál budu součástí šíleností navždycky, ikdybych nechtěla.“
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Ignisin příběh začíná v zemích poměrně vzdálených od Andarie, na severovýchod za mořem. Za záchranu života jejího i její matky zaplatila při narození cenu, kterou jí zvolila místní léčitelka, aniž by o oné ceně kdokoliv věděl. Čáry a kouzla v těch krajích nebyly obvyklé a každý z takto schopných léčitelů se je snažil co nejúčinněji skrývat. Léčitelka tedy zvolila způsob dlouhodobě nezjistitelný. Čerstvě narozené Ignis i její matce vzala sílu darovat další životy, aby zachránila ty jejich. Osud malé holčičky měl být směřován nelehkou cestou bezdětné ženy ve společnosti uctívající několikanásobné matky… Ignis se ale osudu zdárně vyhýbala. Zatímco dělala čest svému rodu i jménu barvou svých vlasů, které na slunci zářily jako oheň, a ikdyž téměř každý v jejich vesnici sdílel podobně zrzavou barvu, nikdo se té Ignisině nevyrovnal; svým jednáním čest svého jména sice stále uhájila, rodu už ale ne. Po dětství stráveném v duchu klučičích her jejích dvou starších bratrů z ní vyrostla slečna tíhnoucí za chlapci z úplně jiných důvodů. Odmítala kult matky i pomyšlení na ženicha a střídala kluky v celé vesnici po několik let, povětšinou co nejpřísněji tajně. Na venkovské vesnici ale zároveň taky docela marně. Všem ohroženým rodičům dostatečně vyspělých chlapců docházela trpělivost, a jejím rodičům ze všeho nejvíc. V době jejích osmnáctých narozenin se pro ni rozhodli sami vybrat ženicha, a jelikož nepatřili majetkem úplně nejníž a s malou dílnou jejího otce, poměrně velkou hospodou její matky a celkem ucházejícím domkem pro několikačlennou rodinu konkurovali docela bohaté rodině s nezadaným a věkově vhodným synem, byl jediný vybraný a schválený kandidát. Co na tom, že byl opravdu tím nejošklivějším, kterého kdy Ignis viděla. Takže krátce po oznámení téhle radostné zprávy si zabalila pár svých věcí a zmizela.