Samota a chlad... To je vše co cítím. Já, elf Elrion, syn Gwanduilův. Bloudím, v okolí jen pusté chodby, stěny z kamene, nikde nic, nikdo živý. Žádný živý tvor, zelený strom...odevšad se ozývají temné skřeky...Propadám se do propasti, cítím nekončící úzkost... Kde jsou ty časy když jsem s přáteli z naší vesnice stál na stráži lesů a bojoval proti všem opovážlivcům, narušitelům řádu bytí, jenž nám dala naše Stvořitelka...Byly to krásné časy... S rodinou, přáteli a vším tím krásným co náš svět dělalo elfím světem...staleté stromy, zpěvní ptáci v jejich korunách, lesy plné života... Chci zase zpět svůj starý život...rodinu, přátele...zkrátka žít a cítit že žiju...
Tma...Vše kolem potemnělo a najednou mnou projel citelný chlad...Stěny holé poznávám po hmatu...jsou hrubé a jakoby drásaly mé prsty které po nich jen zlehka přejely... Cítím se opět ohrožen...jakoby temnota sama mě chtěla pohltit... Sám uvnitř bludište zmaru a pocitů zoufalosti propadám se vírem vzpomínek na to krásné co mě v životě potkalo když v tom najednou jakoby někdo odsekl noc ode dne... Otvírám oči, cítím zrychlený tlukot srdce a krůpěje potu na čele...Kolem sebe vidím les, slyším ptáky a jejich uchu lahodící zpěv...uklidňuji se, že to všechno bylo jen snem, zlou noční můrou...
Pocit samoty zůstává... objevil jsem se v lesích, které se lišily od těch co jsem znal...Nevím kde jsem, hledám se, hledám cestu domů...Po několika dnech objevuji místo tak krásné, že až přechází dech...Dozvídám se, že toto místo je zváno Lewanem...městem elfů na Andarii, kontinentu zmítanem zuřivou válkou skřetů - zlých a podlých bytostí - a svobodného lidu - elfů, lidí a barbarů - kterým se v nedávných bitvách podařilo zvítězit...
Procházím zdejší lesy...Napadá mě, proč já....Co budu dělat bez své rodiny a přátel...Z úvah o smyslu toho, proč zde jsem, mě vytrhává řev a skřeky vycházející z nedaleké mítiny...Běžím se podívat, co se děje...Na mýtině dva zlobři, kteří bijí muže v šedém...Zdá se že mu moc sil nezbývá, těžce oddychuje...Vzpomínám na své mládí, výcvik boje...hledám odvahu zasáhnout...Nakonec tasím svůj palas, lehký štít, běžím muži na pomoc...
Strach a slabost, to jsou mé pocity když běžíme s mužem lesem, utíkáme před zlobry...Po čase bloudění nacházíme Lewan... elf v šedém mi podává jako výraz svých díků pár zlatek, které chci odmítnout...Ale nakonec ve mě převládá pocit...pocit, že můžu být užitečný...být na stráži, když bude někdo v úzkých, tak jako kdysi, s přáteli v naší vesnici....Beru zlaťáky a vyrážím k nejbližšímu kováři...
"Aiya! Potřebuji ukovat ostrý meč a bytelný štít..."
Od tohoto okamžiku…
…mnoho úplňků shlédlo na koruny lewanských velikánů. Můj příběh začal úplně nečekaně na jedné malé mýtině, sám se podivuji nad tím, kde jsem dnes a co jsem prožil. To hlavní v mém životě jsem ale našel, svůj osud…
Zedd, ten šedě oděný elf, je nyní váženým čarodějem, který i přes své nevyzpytatelné nálady přinesl lewanským elfům mnoho… Vždyť to on usiloval o ochranu rovnováhy lewanského hvozdu, která byla několikrát v ohrožení temným druidem a jeho zvrácenou magií. A hlavně… Zedd vidí věci jinak… je mi stále záhadou jestli je to náhoda nebo tam někdo nahoře tahá za nitky osudu v rytmu Finweho melodií… skutečnost však mluví za vše…díky Zeddovi došlo k probuzení ztracených synů hvozdu, entů – ale o tom vam povím jistě někdy příště, neb tato kapitola je stále ještě nedopsána…
Tak jak žloutne listí, snáší se v podzimním větru na zem a na jaře se znova rodí, tak nás opuštějí elfové, které jsme znali a přicházejí mladí s novou nadějí na lepší budoucnost.
Geldor Metta byl podivín, to je pravda, vždy na mne působil odměřeně a chladně, možná jen jeho moudrost a obava z přátelství mu nedovolila se se mnou více sblížit… byl v jádru čestný elf. Příchod jara byl předzvěstí obrození elfů… Arcano Mente, Dawyrd, Marschall a také Litrop, ti všichni přinesli oživení elfí komunitě v Lewanu. Kvůli jejich zájmu a starost o hvozd se brzy stali adepty Menel Sangy, za nějaký čas prokázali svoji čest, schopnosti a stali se právoplatnými členy elfího společenství. Věřím, že společně dokážeme překonat nástrahy, které nám budoucnost přichystá…
Lewan se mění… jen to dobré zůstává… Kiran Nasir. Statečný vůdce elfů, který vychoval Leontýnku, posledního druida a zároveň elfku ve které vidím naději na lepši budoucnost lewanského hvozdu. Snad se mezi elfy najde dostatek odhodlaných a schopných následování její cesty, cesty druidů a podaří se tak probudit více strážců hvozdu z dlouhého spánku. Bez Kiranova opatrovnictví Leontýnky bychom jistě nemohli stanout tváří v tvář entům, majestátným stvořením...
Když teď sedím schoulený v plášti pod starým tisem, přemýšlím co vše se za uplynulé dny, měsíce a roky stalo. Z mého přemítání mne jen občas vyruší šepot stromů. Našel jsem své poslání, elfy, přátele a novou rodinu. Jsem naladrisem na stráži hvozdu, malý ve stínu koruny staletého stromu, však nejsem tak osamělý jako dříve, jsem šťastný.
Jen doufám, že tam nahoře nikdo netahá za nitky osudu v rytmu Finweho tklivých melodií…
Nai lassi cuilornelyava úlúmë hestuvar
Nechť nám naše paní dopřeje své přízně…
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Mrakoplas - 4
moc depresivní ale pěkné :)
Meriadoc - 3
Dobrý, ale takový nakousnutý
Heratrix - 4
Čtivé, působivé - jen mi vrtá hlavou, jak se vlastně v Andarii ocitl a proč?
Vesi - 4
Fakt docela "zmatený", ale krásně elfský :) Kdyby nebylo seků jako silnější chlad a mítina, tak snad dám aji pětku :D
Lilien - 5
Více méně za tu druhou část jsem se přiklonil s těm pěti hvězdičkám. Ten úvod má moc pěknou myšlenku, ale přijde mi zbytečně moc zametenej...
