Lyraesel Syviis

-> Charakterník

Neexistoval nikdo, kdo by se vyznal ve všech prostorách tohoto Nistrou již dávno zapomenutého místa - v těch nekonečných chodbách, které zatáčejí a kroutí se, stoupají a klesají. Každá část vypadá úplně stejně: tmavě hnědá, ponurá a páchnoucí něčím zkaženým.

Přesto tento tísnivý labyrint nesl vznešené, ač lživé pojmenování. Svatyně Vykupitelů. Nejen, že tam nikdo vykoupení nedojde, ale navíc těm, kteří se vydávají za služebníky Paní není nic svaté. Vše je jen kamufláž. Místo modliteb a zpovědí je povětšinou na denním pořádku boj. Trénují své akolyty ve vojáky, aby mohli vést křížové výpravy proti antagonistům - všem nevěřícím odmítajících naslouchat slovu Khaineho. Když je přeci něco špatného uděláno pro dobrou věc, bude to nakonec odpuštěno. Nebo ne? Alespoň tak si to namlouvali...
................................................................................................................................................................

„Vezměte si mě! Ale ji nechce být, prosím vás!” křičel muž s obličejem skrápěným slzami toho nejhořčejšího smutku, který může otec zažít. A to, když jeho jedinou dceru odvádějí pryč.

„Je to od tebe sice milá nabídka, ale ty bys nám moc peněz nevydělal,” vycenil na něj otrokář svých posledních pět zubů a pak mu uštědřil volnou rukou ránu do hlavy, jíž ho poslal do bezvědomí. V té druhé pevně držel mladou dívku, kterou vyvedl z domova a venku strčil do davu jí podobných.

„Ta je poslední. Než odjedeme, vše to tu spalte! Půjde to lehce, když si ti hloupí elfové neumí postavit své domy z ničeho jiného než ze dřeva.”

Nato se ozval hlasitý smích zlosynových kumpánů a vzduchem se začal nést kouř, který byl cítit jako smutek, beznaděj a smrt. Ozýval se pláč... Žalostný nářek břízy, paní lesů. Cedru, stromu života. Dubu, symbolu dlouhověkosti. Lísky, kořene čisté bílé magie. A dalších...

Ta dívka, Lyraesel se jmenovala, cítila každý plamen požírající jejich kůru a doposud zelenavé lístky. Cítila, jak si oheň bere do své náruče jejího otce a matku, i ostatní obyvatele jejich vesnice. Věděla, že není žádným darem to, když zůstala naživu. Protože tam kam ji vezou... na ní jistě čeká mnohem větší utrpení.

***

Několik týdnů - možná i měsíců, strávených na zdánlivě nekonečné cestě v přeplněném voze a o nuzném přídělu jídla či vody, konečně skončilo. Opět spatřila denní světlo. Kde to je? Proč je tu takové horko? Je tak unavená, špatně se jí dýchá, přestává vnímat svět kolem sebe... Jen útržky. Něčí ruce ji položily do vody, jiné ruce ji smyly špínu z těla, další ruce jí poté usušily, navlékly do sporých šatů a učesaly vlasy. Otevřely jí ústa a vkládaly do nich bobule, jejichž chuť připomínala hroznové víno, které potom spláchly čerstvou vodou. Po tomto doušku životodárné tekutiny se začínala opět pomalu probírat, akorát včas, aby slyšela hlas nenáviděného věznitele: „Jsi připravená.”

Spoutal jí ruce hedvábným, však pevným šátkem a vlekl ji do středu neznámého města. Nepřipomínalo to tu žádné místo, které za svůj život poznala. Budovy byly postaveny z jakýchsi béžových krychlí a namísto trávy se to na zemi hemžilo přímo miniaturními kamínky, které pálily a šimraly mezi prsty. Pro Lyru, zvyklou na lesní krajinu musela být poušť opravdovým šokem.

Postavil ji na vyvýšené místo uprostřed tržnice mezi ostatní dívky. Některé znala, některé ne, jiné ani nebyli elfky. Jedna věc je však spojovala, a to hedvábné „řetězy”. Všechny vypadaly, že i o ně bylo v posledních pár dnech stejně pečováno. Předešlé události do sebe najednou začínaly zapadat... Unesli je z jejich domovů a přivezli je sem - jako otrokyně. Ne však na práci, na něco mnohem ponižujícího.

Slova jejich tyrana to jen potvrdily: „Dámy a pánové, přistupte blíže! Procestoval jsem přes půlku světa, jen proto, abych vám mohl nabídnout tyhle exotické krásky. Ve dne služky, v noci milenky. Je libo černovlásku nebo blondýnu? Malou či velkou? Štíhlou či baculatou? Za sto zlatých může být kterákoliv vaše.”

Nato je jednu po druhé začal předvádět okouzlenému publiku potenciálních kupců. Když se dostal k Lyře, ta ho praštila vší silou loktem do břicha. „Nedotýkej se mě, ty hnusný orku!”

„Au!” svíjel se výše jmenovaný v bolestivé křeči a nasupěně funěl. „Za to zaplatíš! Po tom co jsi předvedla už si tě nikdo nebude chtít vzít - a víš, co to znamená? Že si tě nechám já.”

„To radši zemřu!” plivla mu do tváře, couvla dva kroky a svá pouta přeřízla o šavli visící u boku jednoho z otrokářů, kterou mu vzápětí sebrala a mířila svému vězniteli na hrdlo. „Ale ty první.”

Čekala, že uvidí v jeho očích strach, ale on se jen ušklíbl. To ji rozhodilo, a ta chvilka stačila k tomu, aby ji jeho stoupenci stihli chytit zezadu do kleští. Zbraň jí vypadla z ruky a dav přihlížejících nevěděl, zda má jásat nebo se bouřit. Naštěstí se rozhodli pro to první... „Já ji koupím, líbí se mi jak je divoká. Tady máte sto zlatých mincí.” „No to teda ne, já jí chci, dám vám stopadesát!” „Dvěstě!” „Pětset a nejlepší krávu z mého stáda k tomu!” pokračovaly dohady.

„Tisíc.” prolomil svým hlasem jeden z cizinců ten neutuchající řev. Nastalo udivené ticho. Lyra se podívala jeho směrem, stále ještě zmítána neklidem. Byl to vysoký muž, zahalený v černé kápi a plášti. Do tváře mu neviděla, věk určit nedokázala. Něco však na něm bylo, něco povědomého, něco co ji nutilo mu věřit a chtít s ním odejít. Neznámý podal otrokáři měšec s penězi, podepsal nějaký cár papíru, pak vzal Lyru za ruku a vedl ji pryč. Hlavy davu se za nimi na krátký okamžik otočily, pak se však vrátily pohledem zpět k „pódiu”.

„Nezoufejte, přátelé," obdaroval je ne příliš příjemně vyhlížejícím úsměvem ještě zadýchaný otrokář. „Máme tu stále spoustu jiných. A pozor - přibyla nám jedna speciální nabídka! Levná pracovní síla, pět stříbrných za silného a obratného, leč inteligencí podprůměrného bojovníka, který si nechal sebrat vlastní zbraň od obyčejné otrokyně!” vrhl zlověstný pohled na jednoho ze svých, teď už bývalých, služebníků.

***

Tajemný muž dovedl Lyru k jedné z bran města, kde měl uvázaného svého koně. Pomohl jí vyhoupnout se na jeho hřbet a poté sám vyskočil do sedla. Pobídl černého hřebce a všichni tři ujížděli vstříc západu slunce. Když se pouštní oáza ztratila za horizontem, zastavili. Jezdec sesedl z koně a poté pomohl dolů i své nové společnici.

Její ustarané oči se ptaly: ,„Kdo jsi? Kam mě to vezeš? Co se mnou zamýšlíš?”

„Nemusíš se mě bát, nejsem tvůj nepřítel a neublížím ti, žádným způsobem. Jsi nyní opět svobodná. Můžeš odejít, jestli chceš. Ale vzhledem k tomu, že jsi ztracená uprostřed ničeho, v neznámých končinách - v největším bezpečí budeš u mě.” Nato si sundal z hlavy kápi, čímž odhalil své dlouhé popelavé vlasy a špičaté uši. Teď už Lyra věděla, proč měla pocit, že zrovna jemu může věřit.

„Aby bylo jasno, né že bys nebyla pěkná, ale to nebyl důvod, proč jsem tě vzal sebou. Zaujala jsi mě svou odvahou. Máš v sobě jisté nadání - jsi materiál, se kterým by se dalo pracovat. Takové jako jsi ty náš Řád potřebuje.” prohodil jen tak mezi řečí, když jí podával čutoru s vodou.

Lyra zbystřila: „Jaký Řád?”

„Naše společenství se nazývá Redemptio sanguis. Jeho členové, sjednoceni jedinou nezpochybnitelnou vírou, bojují za spravedlnost v celé zemi. Jsem Vykupitel Arlen Lathai.” mírně se jí poklonil.

„Jak to, že jsem o vás nikdy neslyšela?”

Arlen se na dívku pobaveně podíval. „Má milá, vsadím se, že tam odkud pocházíš jste ještě neslyšeli ani o cihlách nebo kávě.”

Lyra se něj rozpačitě zamračila, ale po chvilce jí na rtech opět rozrostl úsměv. „Už se nemůžu dočkat, až poznám všechny ty statečné tváře, co se rvou za dobro ve jménu naší všemohoucí stvořitelky Nistry.”

Arlen s přímo ďábelským zalesknutím v očích přikývl. „Taky se nemůžu dočkat.”

***

A tak se dostali na ono místo, které bylo popsáno v prvních několika řádcích našeho příběhu. Samosebou, ze začátku se Lyraesel nezdálo být tak pochmurným, ale čas jí pravou tvář svatyně nakonec odhalil.

Jenže než se tak stalo...

Za obrovitánskou vstupní branou, kterou by prošla naráz klidně přední řada armády čítající několik tisíců, se nacházelo ještě větší náměstí lemované sloupy a nejrůznějšími sochami. Jenže co to bylo za sochy? Každá z nich značila boj, zkázu, krveprolití a smrt. Lyra zmateně pohlédla směrem k Arlenovi.

„Eh, připomíná nám to naše poslání. Díváme se na tyhle hrůzy s myšlenkou, že se postaráme, abychom jich zbavili svět.” vysvětloval jí, ačkoliv ne tak přesvědčivě, jak by si přál.

„Nojo. Jiný kraj, jiný mrav.” zamumlala si Lyra s úmyslem jejich prostředky dál nerozebírat, pak se však její pohled upnul na tu největší sochu uprostřed. Vypadlo to jako démon v ohnivé zbroji a planoucím mečem v pravačce. „Co je sakra tohle?” vykulila oči, div jí nevypadli z důlků zděšením i překvapením.

„Náš... nepřítel. Nepřítel Nistry. Mocný bůh Khaine, spojován s vraždami, násilím, ničením a vším co k válce patří.”

„Aha.” ohromena strachem radši Lyra odvrátila zrak. „A kde je socha Nistry? Nebo alespoň obraz? Cokoliv?” rozhlížela se kolem sebe, ale viděla jen další hrůzu.

Arlen ji obejmul zezadu kolem ramen a přiložil jí k hrudi. ,,Je schovaná na bezpečném místě, kam na ní stvoření zla nemohou. V našich srdcích.”

V duchu doufal, že Khaine má zrovna důležitější věci na práci než sledovat jeho počínání. A pokud už slyší jeho rouhačská slova, uklidňoval se tím, že je pochopí. Je to přeci jen další hra. Další lež. Další oběť.

Nevědomky k sobě dívku přitisknul pevněji a ucítil její teplo. Ne... Sice to s ní nebude lehké, ale není stejná jako ti ostatní, co je přivedl na krvavý oltář. Splní to, co před pár dny na cestě pouští slíbil - udělá jí jednou z nich!

Pustil ji ze svého objetí a vzal ji za ruku. Vytáhl z brašny u boku roh, na jehož zatroubení vyběhlo na náměstí za nemalého hluku několik stovek akolytů v šedavých sutanách a z balkónů budov se na ně upřely oči několika desítek černých plášťů. „Představuji vám naší novou služebnici boží. Vítej mezi námi, vykupitelko Lyraesel Syviis!”

Na to se šedavé sutany poklonily a černé pláště nepatrně pokývaly hlavou na znamení souhlasu.

Lyra se k Arlenovi pootočila a špitla: „Takhle lehce?”

„Ta těžší část tě teprve čeká.”

„A co má znamenat to příjmení?” zvedla obočí.

Arlen se jen zazubil. ,,Každý z nás ho má. Zní to líp.”

„Mě teda moc ne... Jakže to bylo? Syvlir? Syflis? Není to náhodou nějaká nemoc?” ušklíbla se.

„Pleteš si pojmy s dojmy.” Stále pevně ji držel a nepouštěl. „Teď pojď, budeš se muset ještě hodně snažit a učit, než budeš hodna titulu, který jsem ti právě udělil.”

V očích akolytů se zablesklo něco jako nenávist, závist nebo zášť, když Arlen vedl Lyru směrem ke schodům. ,,Běž napřed, hned tě doženu.” popostrčil jí směrem nahoru.

„Zpátky do podzemí, červi!” sykl po nich.

***

Ve třináctém patře jedné z nejvyšších části svatyně byla Lyra ubytována do skromné, leč nikoli nepěkné komnaty. Každý den vstávala s modlitbou ke své paní, poté následoval trénink boje s nejrůznějšími zbraněmi, pěstmi i magií. Své večery trávila s Arlenem po boku a stejně tak i noci. S modlitbou k Nistře opět usínala. Takhle to šlo několik dní, týdnů a měsíců... Když jí Arlen připnul kolem ramen černý plášť, už se dávno její veškerý čas a zájem soustředil pouze na boj. Na nic dalšího v sobě nenacházela sílu.

Zjišťovala, že nadále nedokáže rozlišovat dobré od špatného. A záleží vůbec na tom? S každým dalším životem, který někomu sebrala na misích za branami svatyně se propadala sále více a více do temnoty. Khaine už se sápal po její duši, už ji skoro měl ve svých spárech.

Jednoho teplého léta však Lyru skolil úpal a dehydratace. Postavili ji mimo službu, tak dlouhé dny a noci proležela zpocená ve své posteli za doprovodu nepříjemných halucinací a vidin, vesměs to byly tváře těch, které poslala do hlubin smrti. Vypadalo to tak živě... Vždyť mezi nimi byli i ženy a děti, obyčejný rolníci. A jen se bránili. Tohle nebyla válka proti zlu! Tohle nebylo vykonávání spravedlnosti! Jen obyčejný masakr nevinných lidí!

„DOOOOST!” chytala se za hlavu a házela sebou sem a tam. Krvavé obrazy se nakonec rozplynuly a Lyra hleděla do tváře éterické bytosti, jejíž přítomnost ji uklidnila a jako by odnesla všechnu její bolest pryč. Byl to přízrak samotné Nistry? Přišla ji vysvobodit? Přišla jí otevřít oči a mysl?

Než se Lyra vzpamatovala ze svého úžasu, nehmotná kráska se rozplynula do ztracena. Ale i za tak krátký okamžik stihla Lyra pochopit její poselství. Potřebovala už jen důkaz, že to všechno nebyl jen další přelud.

***

V naprosté tichosti se po soumraku vydala do podzemí, kde proklouzla do archívu, ve kterém podle Arlenových slov nemělo být nic zajímavého, jen několik štosů obchodních záznamů a pár nudných spisů.

„Redemptio sanguis, neboli Vykoupení krví je již po staletí jeden z nejvýznamnějších a nejmocnějších řádů uctívačů jediného pravého boha - Khaine. Střediskem je Svatyně, dále existuje několik menších stanovišť rozmístěných po různých částech Krvavé pouště. V čele Řádu stojí dva nesmrtelní: Královna matka Morathi a Nejvyšší kněz Crone. Pod ně spadají Vykupitelé, kteří zajišťují bezpečí Svatyně, disciplínu a výcvik Akolytů. Převážnou většinu tohoto společenství tvoří temní elfové, avšak najdou se zde i zrádci Nistry a ,,čisté” rasy (poznámka - ti však nemají nárok ani na obléknutí šedé sutany, jsou nazýváni Očistníci a zastávají pouze ty nejpodřadnější práce - výjimku tvoří jedině Khainovy nevěsty).

Khaela Mensha Khaine!”

Lyra ztratila odvahu číst dál... A možná to bylo jedině dobře, kdyby se dostala k popisům obětních rituálů nebo seznamu všech provedených masakrů, asi by omdlela. Už takhle na ní padaly mrákoty, že se jen tak tak vrátila do svého pokoje. Až tam padla na zem, do rohu schoulená do klubíčka a plakala.

Temní elfové? Mezi ně se dostala? Nikdy nevěřila, že doopravdy existují, žádného nikdy neviděla. Moc se nelišili od jiných elfů, které znala. Byli sice trošku nižší, opálenější a jejich vlasy šedé nebo tmavé, ale... Myslela si, že všichni, co tu ve Svatyni žijí, jsou jen ovlivněni podmínkami pouště.

Vše do sebe začalo zapadat. Nenáviděla tohle místo, nenáviděla Khaineho, nenáviděla Temné, včetně Arlena. A hlavně, ze všeho nejvíc, nenáviděla sebe. Musí odtud pryč! Napravit své skutky! Snad když věnuje zbytek svých dnů snaze odčinit hříchy, které stihla napáchat, tak jí Nistra odpustí a najde pro ni ve svém srdci opět místo.

***

Bohužel si marně lámala hlavu s tím, kudy ven. Připadala si chycená jako muška v síti. Všude kolem Svatyně se tyčily vysoké zdi, které se nedaly přelézt. Brány byly střeženy. Možná existoval nějaký tunel, ale tam by se bez mapy akorát ztratila. Situace se zdála být bezvýchodná.

„Děje se něco?” zaklepal na její dveře známý hlas muže, kterého za ta léta brala jako svého zachránce a nejlepšího přítele. Nyní jí to však znělo jen jako skřehotání odporného falešníka. Jenže svůj odpor nesmí dát najevo, to by byla její smrt. A ještě nepřišel její čas, ne než splní to, co před pár okamžiky slíbila své Paní!

Otřela si uslzené oči a nasadila ve tváři chladný a prázdný výraz. Poté mu otevřela se slovy: „Prozřela jsem.”

Arlena to vyvedlo z míry. V duchu už sahal po svém meči za pasem, když v tom od Lyry uslyšel něco ještě neočekávanějšího.

„Měl jsi mi to říct dřív, bojovala bych pak s ještě větším zápalem.” Naoko uraženě dveře opět zavřela. Slyšela jen spokojený šepot: „Teď jsi opravdu jednou z nás.”

***

„Co je to?” zatvářila se Lyraesel trochu zmateně, když jí Arlen předával svitek s krvavou pečetí.

„Tvá nová mise. Už vypadáš zdravě, takže je na čase tě opět vyslat konat vůli našeho Pána. Vím, že bys radši jela někam do bitvy, ale to až si budu úplně jistý, že jsi v pořádku. Však nezoufej! Tohle je možná důležitější než boj sám... Musíš tuhle zprávu doručit do našeho nejsevernějšího stanoviště, máš na to týden. Pokud se tam tyto informace nedostanou čas, mohlo by to Řádu způsobit obrovské ztráty. Na cestu vyraž co nejdříve - kůň, zásoby na cestu a doprovod tří válečníků čeká před branou.” vychrlil na ni.

Tři. Na kouzlení je až moc oslabená po nemoci a zbraň v ruce už taky dlouho nedržela. Není naděje, že by je mohla přemoci nebo jim ujet. Zbývá jen jediná možnost, poslední kapka naděje.

„Radši bych jela jen s tebou... Když zprávu stihneme doručit dříve, cesta zpátky by se nám mohla o trošku protáhnout,” zamrkala na něj svůdně.

Na Arlenově tváři se objevil toužebný úsměv. „To abychom sebou hodili.”

A tak se ze tří stal jeden. Je možné, že silou vydal za ně všechny, ale každý má svou „Achillovu patu“ a ta Arlenova se ukrývala v jeho rozkroku. Byl až příliš zaslepený vášní, snad i láskou k ní, že nepojal byť maličké podezření.

Když se první noc utábořili, Lyraesel počkala, dokud Arlen neusne a pak se k němu přikradla s dýkou, kterou mu přiložila k hrdlu se slovy: „Ty jsi mě donutil udělat můj první hřích. Staň se nyní mým posledním.”

***

Stále s krví na rukou ujížděla tmou do ztracena. Něco jí vedlo směrem k moři, kde nasedla na nejbližší loď plujíce směrem k severu.

Když konečně po několika měsících vystoupila na pevninu, zhluboka se nadechla. Ucítila něco, co už dlouho, předlouho ne... Vůni lesa, květin a hlavně – života.

Její rodná vesnička, zničená a vypálená, kterou naposledy opouštěla ještě jako dívka, se mezitím proměnila v město. Nazývalo se Lewan...

Ztracený čas, matku ani otce už jí sice nikdo nevrátí, ale stále má mnoho let před sebou a je obklopena novou rodinou, elfskou frakcí Menel sanga, kam se zařadila jako jedna z Estian – Nistřiných kněžek.

A tak se z Lyraesel, doposud kdesi na jihu přezdívané Levá ruka boží, stala ta Pravá.

návrat na seznam příběhů Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý	Heratrix - 5 Plnohodnotna povidka se vsim vsudy. Chtela jsem jednu * strhnout za nepuvodni namet, ale je natolik prepracovany, ze neni treba. Super :-) Lilien - 5 Fakt pěkně píšeš. Ty tvoje příběhy si musím někdy přečíst znovu. :)
Podrobný rozpis získaných ohodnocení: známka 5: 2x