Nedaleko města Lewanu, v hloubi tamních hvozdů, žil a možná stále žije kouzelník. Neslavný, neznámý, nepříliš úspěšný a o nic víc šťastný kouzelník Atorn. Na druhou stranu nutno přiznat, že byl šťastnější než před lety, kdy se se skupinou jemu podobných, průměrných čarodějů věnoval zvráceným pokusům a rituálům v ruinách nedaleko thyrského pralesa. Měl střechu nad hlavou, věnoval se čemu chtěl, nikdo ho neohrožoval a hlady ani nouzí netrpěl. K údivu všech božstev měl i učně, kterého mu před mnoha lety vnutila za zlaťák chlapcova matka, když kouzelník nakupoval zásoby ve městě z písku. Pravděpodobně chovala naději, že bude o mladého postaráno. Učeň Ivras byl pohromou, nebyl příliš nadaný, jen těžko vstřebával to, co se mu jeho mistr a nepříliš dobrý učitel snažil předat. Ivras byl i po letech schopný zpackat naprosto základní kouzla jako pohyb tělesy bez dotyku ruky či zapálení plamene na svíci. Nikdo zdravý na rozumu by si nevsadil na to, že Ivras kouzlo desetkrát za sebou úspěšně zopakuje. O co byl učeň nešikovnější, to doháněl svou snaživostí a urputností. Atorna dokázal dohnat k zuřivosti, ale starý kouzelník bral svého mladého svěřence jako štěně, se kterým je občas zábava, s trochou píle jednou nějakou práci zastane a fakt, že se štěně občas vyvenčí, kam by nemělo, je pravda, kterou každý ví a počítá s ní. S tím nemá smysl bojovat…
Ivras, naivní a poťouchlý nešťastník, se jednoho dne rozhodl, že se starým a mrzutým Atornem není zábava, a tak stvoří tvora, se kterým by mohl trávit čas. Na tajno, aby Atorn nevěděl, se zmocnil jedné z mistrových knih a ve chvílích, kdy mistr svolil, aby se po splnění povinností vzdálil, se dal do díla. Jeho schopnosti, jak víme, nebyly úplně oslňující, snažil se, jak uměl. Ale kterýkoliv jeho pokus skončil katastrofou. Situace, kdy mladík vysílením pouze omdlel, byly malým vítězstvím. Mladíkovo snažení mělo ale i horší a častější scénáře. Tu a tam se mu poštěstilo o něco více a skutečně na svět přivedl živého tvora. Pokaždé se jednalo o pokroucené a ohavné zrůdy, které během chvil, za ukrutných muk, zmíraly.
Bohyně lesa a všech elfů Nistra se nemohla nekonečně dívat na to, co se děje v hloubi lewanských hvozdů, jací tvorové jsou přiváděni na svět a za jakých okolností z něho zase odcházejí. Seželelo se jí mladého čaroděje a rozhodla se mu pomoci, vedla jeho ruku a mysl. Ivras tradičně snášel na lůžko z mechu kamení, větvičky, listí, suchou trávu, ořechy a z těchto surovin tvořil něco, co se mělo podobat alespoň obrysem elfovi. Nistra do sbírky surovin dodala květy růží, vůni louky a vdechla jeho dílu život. Ivras úžasem oněměl, sotva dýchal a končetiny mu zkoprněly, když se nevábné suroviny začaly přetvářet na nádhernou elfskou dívku. Mladík stál jako opařený a pozoroval “svůj” výtvor. Dívku ležící na lůžku z mechu, zahalenou v róbě, světlé pleti, růžových tváří, zlatých vlasů a ledově chladných očí. Slyšel vát vítr, zurčet potok, šepot lesa. To mu Nistra prozrazovala dívčino jméno “Pyrithia Calantha”…
Mladý učeň, plný nadšení, plánů a obav, vedl dívku - výtvor za ruku. Vedl ji za svým mistrem. Chtěl se pochlubit, předvést svoje dílo a um, chtěl slyšet pochvalu a uznání, které mu jeho mistr přizná. Ale ještě více než toto stál o dívku jako takovou, chtěl s ní být, chtěl s ní trávit čas, prohlížet si ji, cítit, jak voní, chtěl, aby s nimi žila. Přivedl Pyrithii do chatrče svého mistra Atorna. Ten, tradičně zahloubaný do svých knih, rozrušeně zvedl oči, sekl pohledem k Ivrasi, kterého se chystal, jako už stokrát předtím, sepsout za to, že ho vyrušil. Kromě nadšeného mladíka ale spatřil i dívku. Na mistrově zamračené tváři se se vztekem mísilo překvapení. “Co to má znamenat, Ivrasi?” zeptal se přísně. Mladík se mu neobratně snažil vysvětlit, co se stalo, a jeho chabou představu šťastných zítřků, kdy spolu budou šťastně a navěky žít v Atornově příbytku. Mistr čas na rozmyšlenou nepotřeboval, neváhal ani okamžik a směrem k mladíkovi štěkl: “Myslíš si, že se budu starat o dalšího neschopného tvora? Myslíš si, že mi jde o tvoje štěstí?! Vypadněte! Oba!” Ivras, překvapený, zaskočený a především v kontextu bortícího se snu vzteklý, slova nesnesl. Ve vzteku zvedl ruce a bez ohledu na své tradiční neúspěchy, bez ohledu na mistrovu mnohonásobně větší sílu, se pokusil seslat kouzlo plamene a svého mistra zapálit. Nic se však nestalo, jen se místnost naplnila štiplavým kouřem. Atorn, šílený vztekem z toho, o co se jeho učeň právě pokusil, mávl rukou, zavrčel magickou formuli a Ivras vzplál jako pochodeň. To, čím mladý učeň Ivras právě byl, se zmítalo v bolestivé agónii a za ohlušujícího hrdelního řevu, syčení, praskání a odporného zápachu spáleniny se zhroutilo k zemi. Pyrithia, stojící a scénu pozorující z bezprostřední blízkosti, se nemohla pohnout, dusil ji ten odporný zápach spáleniny, chtělo se jí utíkat, zvracet a křičet, ale bez hnutí stála jako přikovaná. Musela, neznámá síla jí nedovolila byť jediný malinkatý pohyb. Mistr Atorn si ji chvíli nehnutě prohlížel, měřil ji pohledem a v hlavě se mu odehrávaly všemožné příběhy, které znal jen on sám. Po nekonečně trvající chvíli přistoupil k dívce a chladně řekl: “A ty, pokud nechceš skončit jako on, zmiz odsud a už se nikdy nevracej.” Otočil se, ladně mávnul rukou a pevné sevření, které mladou elfku dosud drželo na místě, opadlo.
Dívka neváhala, běžela, co jí nohy stačily. Běžela paloukem, houštinou i lesem tak dlouho, dokud to šlo. Když zastavila, aby se nadechla, rozhlédla a zvážila, co dál, zjistila, že je na dohled od města elfů. Těžko soudit proč a je otázkou, jestli sama věděla, ale vydala se mu vstříc. Když se přiblížila k bráně, pozdravili ji strážní, odpověděla. Přestože ji nikdo mluvit neučil, rozuměla a mluvila. Přestože ji nikdo běhat neučil, běhala. Přestože ji nikdo bojovat neučil, bila se naprosto přirozeně. Její stvořitelka jí vdechla kromě krásy mnohé…
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý