„Vzpomínka na smrt“
Uhodila chladna a začalo pršet. Hřejivé dny, prosáklé parnem a podletní vůní, naráz zmizely. Tři mladí chlapci se ledabyle motají v davu přihlížející na připravovanou popravu. Zmateně se rozhlíží a přemítají o povyku a křiku kolem. Nyní jeden z chlapců zpozoroval velké dřevěné bidlo, tudíž výborné místo na pozorování oné situace. Vyšplhal se na něj svými lehkými akrobatickými pohyby a nechal ještě vedle sebe místo pro oba chlapce.
Hodiny na blízkém kostele bijí dvanáct.
Ze vrat soudní budovy se vine truchlivý průvod. Jde hlavně vidět odsouzence, kněze, houf biřičů a soudce s katem doprovázenými bijícími bubeníky.
„Za co vlastně bude věšen?“ šeptá pihovatý chlapec bledé tváře druhému.
„Asi za nějakou zlodějinu“ odpověděl chlapec s rozčepýřenými vlasy a podsaditým chrupem.
„Já si spíš myslím že někoho zamordoval“
„Hloupost, však je celý vyzáblý“
„V mučírně ho přece nenakrmí“
„Je mi ho líto“ přerušil hovor třetí chlapec s hustě černými kučeravími vlasy, jež se tváří zasmušile při pohledu na trestance.
Nač myslí člověk, jde-li na smrt?
Kat a jeho pacholek přistupují k šibenici.
Před odsouzence se staví kněz. Tiše k němu promlouvá a podává mu kříž. Odsouzenec kolísavě pokleká a kříž líbá. Poté zvedne hlavu a spatří surové dřevo šibenice. Vymaní se z náboženských řečí kněze. Octne se ve skutečnosti . Uvědomí si, že jeho život končí.
Zvedají odsouzence, ale ten se snaží zůstat na kolenou a prosí o milost. Začíná se plazit k soudcovi. Soudce štítivě couvá. Nyní se však k němu sklání kněz a snaží se ho utišit. Trestanec ho však strhne k sobě dolů. Biřiči opět zakročí a vlečou ho pod šibenici.
Pacholek se mezitím vyšplhal nahoru a zavěsil oprátku.
Odsouzenec zoufale křičí, leč jeho hlas přehlušují bubny.
Vyzvedají ho na dubovou stolici.
Dav mlčí. Ženám se třesou nohy a dech se jim zastavuje.
Odsouzenci úplně vypověděly nervy. Zuřivě se celým tělem brání smyčce. Zápas jeho života je houževnatý, že sám soudce a kněz odvrací tváře.
Kat podtrhne pod trestancovýma nohama stoličku.
Tělo se zhouplo na oprátce.
Všichni tři chlapci celý zkoprnělý se neodvažují říci slova na onu událost.
„Jdeme domů“ odhodlal se nakonec slova pihovatý chlapec.
„Jo, žeprej teď nedaleko řádí mor.“ Bylo by teď nejlepší řící o tom nejbližím a jet daleko odtud.“ „Na místním hřbitově už museli pochovat několik lidí, kteří podlehli“ řekl třaslavým hlasem chlapec vedle něho.
Poté oba seskočili a dále se drali místním davem, který byl ještě strnulý hrůznou podívanou.
Třetí chlapec s černými kučeravými vlasy ještě zůstal sedět bez hnutí v prázdných myšlenklách.
„Setkání v hostinci“
Nastala tmavá, zahalená noc.
Ulička úzká, křivolaká a smrdutá. Teď také nadobro temná. Tady sklouzneš po ohryzku, zde zase ťápneš do čehosi, co tu zanechal toulavý pes či toulavé dítě. Po několika krocích skočíš rovnou do louže splašek, které sem vychrstl protější řezník. Zastříkáš si obě nohavice. Nad hlavou se ti klátí jakési bílé přízraky. Když se rozkoukáš, poznáš, že to je dětské prádlo, rozvěšené přes ulici z okna do okna. Mezi ním sem tam pruhovaná spodnička.
Konečně se po levici vynoří řada osvětlených oken, zakrytých nazelenalými záclonami. Asi po třiceti krocích se octneš před domem, který ustupuje z křivé řady domů značně nazad. Je to stavení jednopatrové. V přízemí se svítí. Několik luceren nad vchodem osvětluje dostatečně, ba velmi zřetelně štít a na něm po chvíly rozvažování rozpoznáš šišku, a budeš-li přemítat ještě chvíly, dospěješ k názoru, že to je pravděpodobně šiška borová. Dveře se otevírají do široké chodby. Jdeš dál a vstoupíš do dveří vlevo.
Veliká místnost s nízkým klenutým stropem. Tlusté sloupy si podávají černé náruče v křížovém klenutí. Místnost se tak dělí na četné úseky, některé osvětlené, jiné zahalené do temnot, podle toho, kam padá stín pilířů. V krbu útulně praskají polena a nad plamenem se otáčí pečeně.
Krčma.
Její sverázný pach. Její rozverný hluk.
Kdosi tluče korbelem o stůl. „Víno! Další víno!“
U postranního stolu se hraje v kostky. Vrhcáby haraší po hrbolaté desce stolu a černé tečky na jejich uhmataných ploškách tancují v šeru jako rej zlomyslných skřítků.
Krčma.
Její nálada, nabitá sázkami, lehkomyslností, holedbáním a strachem z manželky, která čeká doma čeká.
Muž natažený na lavici pravděpodobně spí. U nohou mu sedí jiný, který drmolí nekonečnou modlitbu.
V tu chvíly se objeví ve dveřích štíhlá a trhansky oděná postava s šibalským výrazem na pohled. Drží kolem krku rozpustilého elfa Gastra. Hosté u hrajícího stolu zaburácejí nadšeným pokřikem, dokonce i modlící se Kondrád nechá latiny a rozjařeně zvedne obě ruce vysoko nad hlavu.
„Tak tady je ta studnice vtipu a drzosti!“
Gastro mávne rukou. Oba dva si to vláčným krokem míří přímo ke stolu culícího se Kondráda, který se jakoby už pořádně probudil ze svých odrhovaček.
„Perun s tebou!“ Dosedl na lavici rozjařený elf a udeřil pěstí do stolu.
Konrád přikývl a napil se ze své číše.
„Jak se vůbec jmenuje tvůj společník?“ zahuhňal.
Zamlklý trhan se obrátil na zvědavého Konráda.
„Šibeničník.“ opáčí chraplavě.
„Toť nepravé jméno není-liž pravda?“
„Určitě ano“
„Tudíž zločinecké?“
„Ovšem, neboť kde kdo zří touhle krví.“ ironicky se zazubí Šibeničník.
„Máš divné myšlenky.“ jízlivě se ušklíbne Konrád.
„Právě proto je budu řvát nahlas.“
„Melancholický sen“
Tma na prahu loučení.
Již není tváří ani zrcadel, již není, co bylo já, již není, co bylo ty, není slov a není čekání.
Vánice a v doslechu půlnoc.
Jsem sám.
Poryvy větru smýkají tělem. Tma noci a světlo sněhu. Kde končí cesta a kde začíná pláň?
Slyším píseň, znějící do věčnosti. Navzdory budeš zpívat, jako když život tepe do času, a potom sníh, plno sněhových hvězd kolem, padají, třpytí se, poletují, a potom už nic, potom už nic.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
„Vzpomínka na smrt“