Bylo pět ráno. Začali zpívat ptáci, a vylézat sluníčko. Matka ji normálně budila až v šest, ale Addeina... Addeina chtěla aspoň nachvilku v klidu pocítit ostrost strun a zvuk tak
andělský, že by si o struny rozřezala prsty. Vytáhla loutnu, kterou našla daleko v lese u potoka a chvilku se jen dívala, jak krásné dřevo na ní je a jak se leskne v paprsku slunce. Hladce zahrála první akord, a jen poslouchala, jak dokonale na sebe zvuky navazují a jak jí mozek říká, ať hraje dál. Hrála ale potichu, tak potichu a jemně, že musela být u loutny blízko, aby matku neprobudila. Takhle to bylo každé ráno, kdy vstala s nekončící touhou hrát na nástroje které milovala, a které bylo mohli být její životní vášní. Každý večer nemohla usnout s těšením, na svou překrásnou loutnu.
Její matka, ale hudbu nesnášela. Nesnášela jí natolik, že se přestěhovaly co nejdál od města, aby neslyšela hospody, které vesele hudbou žijí. Kdyby se dozvěděla, že její dcera hraje na hudební nástroj, tak by Addeina byla bez domova a bez jídla, možná i hůř. Ale její matka měla přeci jen dříve hudbu ráda, a to moc. Její matka se jmenovala Salia.
Bylo pět večer. Salia uložila svojí dceru do postýlky a pomalu zavřela vrzající staré dveře. Byla připravena se znovu sejít s mužem, který její srdce tak ukradl, že by vězeň byl v hradu. Milovala ho tak moc, že by pro něj udělala cokoliv. Vzala svojí loutnu, kabát, a vydala se do zimy kde jí hned u vchodu vločka spadla na hlavu. Byla krásná zima, ale hustá, některé lidi i věznila ve vlastních domech. Ale bylo to normální, stávalo se to každý rok, a tento nebyl vyjímkou. Vydala se na cestu po vytesané, klouzavé cestě a myšlenka na téhož muže jí zahřívala srdce. Viděla ho v dáli, s jeho tamburínou a s jeho krásným a upřímným úsměvem. Zahřálo se jí srdce ještě víc, asi nejvíc ze všech setkání. Něco ale bylo jinak. Muž nešel naproti, jako každý setkání, ale začal hrát něco na svojí tamburínu. To si ale zamilovaná Salia, která toužila po dalším setkání víc než po zdravím vlastním neuvědomila, že je něco v nepořádku. Ta píseň byla krásná, ale tak divně klidná. Jakmile k němu došla, nestačila říct ani první slova a nečekaně usla. Spadla do strany na kopici hladkého sněhu, do kterého se jí ponořila hlava a půlka jejího těla. Muž pískl, a přiběhly otrokáři. Chvilku se domlouvaly, co s ní. Také probírali peníze, které muž za Saliu dostane. Otrokáři předali muži pytlík, v kterém bylo přes 300 zlaťáků. Poté otrokáři šli pro Saliu, ale muž začal nenápadně hrát divnou píseň na svojí tamburínu a otrokáře vyprovokoval mezi sebou až tak, že se vzájemně dýkama ubodali. Zasmál se, a šel za ženou. Při cestě přecházel mrtvá těla otrokářů. Jednomu vzal dýku, přišel za Saliou , a bodl jí 3x do hrudi. Dýku zahodil do sněhu, a vypařil se.
Byla noc. Uběhli asi tři hodiny. Noc byla krutá, sníh byl hustý a byl velký vítr. Salia se probouzí s extrémníma bolestma na hrudi, a zkouší se zvednout. Blbě se jí dýchá, hlava jí bolí a je celá zmrzlá. Po několika minutách se pomalu zvedla, a začala slepě po noci kráčet pomalu, ale jistě domů. Hodně krvácela, ale chtěla se dostat domů a ošetřit si aspoň trochu rány, aby nevykrvácela. V baťohu měla loutnu kterou zahodila do potoka vedle ní. Dokráčela domů, ošetřila si rány, a začala zapisovat všechno co si pomatuje, a všechno co se stalo. Hudbu už nechtěla ani slyšet, ani na ní myslet, a už vůbec ne jí někdy provozovat. Přišla za svojí 2 letou dcerou, která poklidně spala v teplém a vyhřívaném pokoji. Usmála se na ní, a rozbrečela se. Vybavila si pocit, který měla když šla domů s pocitem že omdlí, umrzne a už nikdy neuvidí krásné tváře své dcery. Zápisky, ve kterých bylo vše co se stalo schovala na půdu s domněnkou, že až bude Addeina starší, zápisky najde.
Bylo pět ráno. Další den, kdy Addeina stáva o hodinu dříve a další den co zápisky leží na půdě. Její matka už 2 dny chybí, vydala se pro suroviny. Toto ráno má ale Addeina plán, a to že uteče pryč, do Andárie, o které jí matka jednou povídala. Jediné co si vzala, byla její loutna, otevřela okno a vyskočila ven. Byla rosa, a měla hned mokré boty. Rozhlídla se, zamyslela se jestli to chce vážně udělat, a šla. Cesta byla dlouhá, velmi dlouhá. Vodu pila z potoků či řek, a jídlo si vyprosila u některých obyvatelů malých vesnic, kterými při cestě procházela. Občas trpěla na hlad nebo na žízeň, kdy nic k dispozicy nebylo a většinu čase spala v trávě. Šla podle rad lidí, které potkala při cestě, a pak už to viděla. Dorazila. Bylo to krásné. Nic takového ještě neviděla. Vešla, a věděla, že tímhle začne nový život a její možná jediná šance, na ukázání svého talentu v hudbě. Hned při příchodu potkala Hraničáře Anryse, s kterým se začala bavit a který jí ukázal spoustu měst a přírody, válečníka Dadislava, který jí ukázal spoustu bojových technik, zbroje a zbraně. A nakonec čaroděje Neptunuse, který jí ukázal magii a spoustu úžasných kouzel. Teď s nima chodí na výpravy a prosazuje svůj talent v hudbě s domněnkou, že bude nejlepší bard.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
