Jmenuji se Gathir, ale říkají mi Mrtvý. Býval jsem hraničářem, ale místo rozmlouvání se zvířaty jsem zvolil jejich vraždění. Moji rodinu zmasakrovali nemrtví, ale i přesto jsem se stal jejich následovníkem.
Moje minulost je pryč, teď jsem nekromant, který naslouchá hlasu Smrti.
Má proměna začala před pár lety, kdy jsem náhodou při útěku před svou minulostí přijel do země zvané Andaria. Vystoupil jsem z lodi, nadechl se andorského vzduchu a během chvilky jsem se rozhodl zůstat, protože mě něco zaujalo, volalo. Dnes si nejsem tak jistý svou volbou, ale Smrt by si mě našla všude, není kam utéct. Stal se ze mě hraničář, byl jsem takový ten věčně zmoklý ubožák běhající po lese, který nemá na práci nic lepšího než lovit nemrtvé, skřety a další tvory v zájmu vyššího dobra, ve které jsem tehdy mimo jiných věcí věřil.
Nejraději bych na to zapomněl.
Nebyl jsem sám, alespoň tehdy jsem měl "přátele". Mám problém si vybavit jména nebo obličeje, ale nemám problém přiznat, že jsem je všechny zabil. Věřte mi, že ne všechny vraždy jsou páchány zbraněmi. Tehdy jsem zabíjel nevědomky svou ignorancí a hrdostí, byl jsem příliš slepý a hluchý, takže neviděl jsem pravdu, která mi ležela přímo před očima.
Uslyšel jsem nepřirozené hlasy, které přicházely z velké dálky. Hlasy zapomenutých bohů, hlasy Smrti, které mi přikazovaly stát se tím, proti čemu jsem tehdy bojoval a co jsem z celého srdce nesnášel. Zkusil jsem s tím bojovat, zkusil jsem to ignoroval, ale výsledkem bylo jen další zhoršení mého stavu a série zmizení a úmrtí mých blízkých...
„Rituály...odevzdej se nám...patříš mezi nás...není kam utéct, temnota je všude, není kam utéct..., zabijeme je všechny, zůstaneš sám...“ Šepot démonů přecházel v křik a naopak, výsledek se dostavil rychle, přes noc jsem už nevlastnil svoji duši a stal jsem se dokonalým služebníkem Smrti.
Nemělo cenu vzdorovat, tak jsem se poklonil.
Zmizelo štěstí a zmizelo i vše ostatní, vše bylo nahrazeno nenávistí a ohněm zuřivosti, který jsem v sobě rozpoutal. Začal jsem dělat přesný opak toho, v co jsem dřív věřil, protože jsem přestal rozlišovat mezi živými tvory. Začalo mi být všechno jedno, chtěl jsem jen vidět krev, utrpení a bolest. Bavilo mě sledovat krvácejícího bezmocného člověka, který se potácí mezi stromy a volá o pomoc, líbilo se mi zděšení v jeho očích, když jsem ho sledoval a na odlehlém místě mu zaživa rval orgány z těla.
Nevím která část pekla mě vyvrhla, ale ani mě by se tam nechtělo.
Po dlouhé době se stále nedokážu plně kontrolovat, pouze odolávám touze útočit na vše živé, ale nemůžu ovládnout nutkání vyhladit pro zábavu celý les.
Smrt stále vyžaduje oběti a já je přináším, protože mi zabíjení dává pocit, který se nedá dobře popsat. Pocit naprostého štěstí, které je pokryté krví.
Kostěná maska, dvě oči naplněné nenávistí, mrtvolně šedá kůže a kostnatá postava připomínající nemrtvého, která je zabalená v róbě, to jsem já. Ztělesnění noční můry, elf který sešel z cesty nebo taky někdo, kdo udržuje rovnováhu mezi životem a smrtí.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Vesi - 5
Já už jsem vyjádřila v SZ, jak moc se mi tvoje příběhy líbijou, a tady je to stejný. ALE skvrnka v podobě několika chyb tam je...
Lilien - 5
Tohle by mělo obodovat víc lidí. Podle mě bys měl taky hodnotit. ;)
Heratrix - 5
Dost dobrý! Silný, dobře vyprávěný příběh, který se čte jedním dechem. Popsaná postava, krásný jazyk, pokračování na forku... super!