(VZHLED A CHARAKTER)
Elrin má průměrnou postavu i vzhled své rasy. Je o něco menší a štíhlejší než průměrně vysoká žena. Má dlouhé, rovné slámově zbarvené vlasy a blankytně modré oči. Její tvář je identická s profilovým obrázkem, avšak její luk a plášť už nemá. Ztratily se.
Elrinina síla jsou úzce spjaty s jejím předešlým životem. Tedy k dědictví po rodičích, souznění s přírodou, tradicím anorských lovců a také k dovednostem které se od anorských lovců naučila. Jako zbraň používá především luk. Elrin miluje a chrání cokoliv dobré a přirozené a mezi původem či rasami příliš nerozlišuje. Obvykle má spíš mírumilovnou, často radostnou ba dokonce až láskyplnou povahu.
(Z HISTORIE YARMY – VĚK DRAKA)
Elrin je dcerou půlelfa Nethelorna z Hyaonu a ineorské elfky Enwenye z rodu Meluanwë. Své mládí prožila s nevlastními rodiči své matky v Tel Ineoře. Ithirwen a Mithroth zasvětili podstatnou část života přírodě a bylinkářství. Stejně jako Enwenyi také Elrin vychovávali s láskou a péčí, jako to v Ineoře bývalo zvykem i u nevlastních dětí. Na výzvu krále Isalira se celý rod přestěhoval do Cal Liaiyai, kde se Mithroth a Ithirwen věnovali správě a šlechtěním rostlin v královských zahradách. Během té doby, se jim také narodila dcera Nirae.
Elrin během dospívání nepříliš úspěšně studovala na univerzitě v Tel Ineoře, kde se měla původně naučit celkově bílou magii, podle vůle zavražděných rodičů, avšak naučila se jen základy magie přírodní. Její nevlastní sestra Nirae, na tom byla o poznání lépe.
Během dospívání přemýšlela o osudu své rodiny čím dál víc a často přemítala o bratru Adhrinovi, který byl jako jediný pravděpodobně ještě na živu. Chtěla jej najít a za tím účelem také z univerzity odešla. Vydala se po jeho stopách a během prvních měsíců pátrání, ji osud přivedl k izolované komunitě lesních elfů na severu. Tam také poznala matku svého otce, tedy svoji babičku a naučila se také základům lovu, střelby a vůbec všem disciplínám i tradicím lovců z Anoru.
Když drowové a démoni z podtemna vystoupili na povrch, postupem času ovládli celou Yarmu. Tísice lidí, elfů, trpaslíků a dalších inteligentních bytosti opustilo kontinent a Elrin společně s družinou později pátrala dál po stopách svého bratra na nově objeveném ostrově.
O svém původu a smutném konci vlastních rodičů v hlubinách země se nakonec dozvěděla. Nethelorn a Enwenya totiž zemřeli během diplomatické výpravy v útrobách podemna, když se poukoušeli uzavřít mír s pavoučími kněžkami ještě před tím, než stačily dobýt celý kontinent. Avšak až teprve ke konci vítězné bitvy v Yarmě, kterému předcházely desítky let objevování a příprav, tažení nakonec skončilo vítězstvím bytostí z povrchu. Arijama, Ineora, Hyaon, Yzaghar a mnoho dalších zemí bylo osvobozeno. Věk draka skončil a nastal věk obrození a naděje.
Na svých cestách také Elrin vykonala mnoho úctyhodných skutků a nakonec se o osudu i původu vlastních rodičů dozvěděla od samotného krále Isalira. To, že byla Enwenya jeho dcerou, se bohužel během svého docela krátkého života nikdy nedozvěděla, nevěděl to ani Nethelorn a oba sloužili pod záštitou Ineorské koruny vyšším cílům. Král Isalir pro bezpečí své dcery Enwenye a později i Nethelorna učinil mnohé, ale nakonec osud obou milenců skončil tragicky.
Elrin se nakonec stala milovanou ineorskou královnou. A to i navzdory její otevřené povaze všem rasám, které se původně uzavření Ineořané tak horečně obávali. Avšak ineorské koruny se vemi brzy zřekla ve chvíli, kdy našla další stopu po svém bratrovi. Prošla portálem a ocitla se ve zcela jiném světě, kde ztratila téměř veškerou moc svých původních schopností. A že se měla jednou ocitnout také před andorskou bránou, tak o tom neměla ještě několik let ani tušení.
(Z HISTORIE ANDARIE – ANDORSKÁ BRÁNA)
„Ještě teď se mi z toho hlava točí,
já chtěla projít zpět, však nemožné to bylo.
Tak šla jsem k bráně všude jemom máky vlčí,
vyděšená se slzami v očích a najednou se mi vše slilo.“
„Ještě dechberoucí v hrozném šoku,
když vzpomenu si, tehdy jsem se chvěla.
Šla jsem dál k těm mladým očím, až k přístavnímu doku.
Něměla jsem na výbranou, řekla jsem a pak na vyzvání promluvila...“
(Z HISTORIE ANDARIE – LÍČENÍ OSUDU)
„Chvíli jsem sledovala všechno dění v hostinci, než muž s černými vlasy promluvil.
S vlídnou tváří jsem jej trpělivě, mlčky sledovala a snažila se tak tišit jeho strach.
Avšak ve chvíli, kdy pronášel svá poslední slova, jsem zvážněla a přemýšlela...“
„Těžké je mluvit o místech fíků, palem, antilop a ptáků pestrobarevných,
když v zajetí nepřátel byla země, ve které jsem žila.
Jako celý širý kraj, co z největší mapy se vyčíst dal.
Život klidný v chrámu a v harmonii s divočinou, jsem prožívala léta.
Tedy do chvíle, než král Isalir odvedl nás k jižním břehům.
Pak žila jsem tam ve svatém městě a pečovala o raněné i choré v naději,
že mé ruce znovu osvěží voda a ovoce z chrámových zahrad na severu.
Dál přišlo obléhání a plavba přes moře.“
„Když dopluli jsme k ostrovu, tak zdálo se mi, že nový domov mohla bych snad najít.
Tady v zemi fíků, palem, antilop a pestrobarevných ptáků. Avšak zmýlila se,
když čekala má mysl, že déle než pár dní zde spočinu. Vyšla jsem vstříc...
Vyšla jsem vstříc stopám a těm, co přáteli se mými stali,
než stezky mnohými jsme věkem procházeli v místech všelijakých,
až nakonec osud přivedl nás zpátky k břehům města svatého.“
„Smutkem však vítala nás brána toho města, jenž proťatá byla se zbořenými zdmi kolem
a domů uvnitř sotva z půli viděla jsem. Zpustošená krajina kolem toho místa,
žádné štěstí nevěstila a další cesta směřovala na západ.
Tam mou rodnou zemi míjeli jsme z jihu obloukem a v Tel Ineoře už nestála žádná věž.“
„Zlá drowí kněžka v koncích poražena byla a namísto ní přišel temný král netemný.
Ten stejný prapor tolik zlého co vynesl sem z hlubin, sic nyní jiné přesvědčení přinášel.
Je těžké dávat požehnáni, tomu kdo obětí byl soužen až příliš dlouhý čas.
Má věrnost už v té chvíli, jen mým přátelům patřila a s těmi, prošla jsem bránou průhlednou
a byla rázem v cizí zemi. Jenže sama!“
(Z HISTORIE ANDARIE – ANDORSKÁ BRÁNA II)
„Neptej se mne milý pane,
v jakých místech jsem já žila.
Zpět už vítr nezavane,
jen vzpomínka mi zbyla.“
„Neb nevím jak se vrátit,
ani kde přátelé mí jsou.
Mohli se tu někde ztratit,
snad jiné příběhy je zvou.“
Nakonec vlídně, leč smutně jsem se pousmála na zmatené stráže.
Pak prošla mezi nimi a ještě než vykročila kupředu, zašeptala jsem...
„Aiya Nildiniyar“
Když potom dál jsem se procházela cizím městem, vzpomínala jsem.
Vzpomínala jsem na přátele a pak také na to, jak to všechno začalo.
Na tu osudnou noc...
(NOC OHŇŮ STÍNŮ A STŘÍBRNÉ ZÁŘE)
Na kopci nad vesnicí zjevila se
z večera, žena co v rukou harfu měla.
S tělem i vlasem stříbrným, šla blíž,
hudbou a šarmem všechny okouzlila.
Zpívala těm, co byli kolem ní
a pak, v dobré víře promluvila.
Úplňková noc je znamením,
přítomnost bohů je jí dána.
Bděte klidem, tmou a smířením,
sic zlé může přijít, než dočkáte se rána.
Neb v jasu měsíce je tak nejasným
osud poupěte z jara, jako pána.
Ve stínech zmizela ještě před svítáním,
Týdny dál stavěli lidé chatrče a domy.
Ač někteří usínali s rozjímáním,
po nocích se sžili s lucernami.
Leč pod zlovůlí z předzvěsti a tyrana,
u krvavého špalku za dne bily zvony.
V chamtivé víře z ještě větší slávy,
než Ari Aledain, to město svaté,
stálo tam jen ve středu trávy,
chatrčí pár, ve své době zlaté.
Pak v chladné pýše město stálo
a výše na náměstí hlavy sťaté.
Když po čase se rýsovaly,
tři měsíce v jasném svitu,
lidé k stříbrovlasým bědovali
a v dohledu žena ani slunotřpytu.
Tak v naplněné zvěsti přišel strach,
pozdě zbavovat se chtěli toho zvyku.
Tou nocí výkřiky a šípy zněly,
jen jediný tam za svítání stál,
v místě kde vše plameny ošlehaly,
tam, kde kámen na kameni nezůstal.
Při ránu v náměstí už lidé netrpěli,
sám pak tyran odešel, v Ari Aledain.
Brzy v těch ruinách, z popela a sutě stál,
kde utkaný byl ze sluneční záře v strachu,
do skály vstavěn z půlměsíce chrám.
V tom prachu! V tom místě, jménem Na Lynair.
Pak žena s harfou zjevila se v jaře,
A když jí poslední slza odtékala,
Smutně k té vzpomínce zazpívala.
K té noci ohňů, stínů a stříbrné záře.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý