Fafner, jak se říká mezi námi chudými, původem z rodu Nikoho Odnikud, se narodil jedno chladné léto před třiadvaceti roky námezdnímu bojovníkovi a zručné řemeslnici. Jeho otec, Yog jménem, byl muž ve zbrani rasy barbarské, krve chudobné, síly téměř nadlidské a víry Mrogrothské. Jeho matka byla krásná barbarka, její jméno si bohužel už nepamatuji, jelikož zemřela při porodu. Prostředí, ve kterém vyrůstal, by se dalo nazvat cechem žoldáků. Po smrti jeho matky neměl cech kováře, a do cechu přišel mistr Arras, trpaslík, o kterém ještě později uslyšíme. Když bylo Fafnerovi pět let, byl poprvé poslán na práce do stříbrných dolů. Jelikož se ukázal býti velmi odolným a vůdčím typem, po nedlouhé době se stal vůdcem směny kopáčů - dětí. Abyste rozuměli, proč najímat děti do dolů... Méně jedí, méně udělají a proto se jim méně platí, lépe schováte jejich mrtvolu, pokud se jim něco stane, a především - vejdou se do stísněných míst. Tehdejší Kreeganské stříbrné doly byly už poměrně chudé, proto se nevyplatilo kopat příliš široké chodby podél vedlejších žil, kterých zde bylo požehnaně. Fafnerova směna bývala jedna z těch oblíbenějších, a to nejen pro majitele dolů, ale hlavně pro horníky - především ji bylo prý jednodušší přežít. Na tomto místě vydržel Fafner až do svých devíti let, kdy Kreegan přepadly hordy skřetů. Místní král nechal všechny ženy i děti odvézt do bezpečí. Fafnerův otec bohužel takové štěstí neměl - padl mohutnou rukou skuruta, který mu utrhl hlavu; ta poté mířila k dalším do katapultu a na Kreegan. Po dobytí Kreeganu žil Fafner rok v sirotčinci v Kaluru, ve svých deseti letech z něj byl vyhozen s tím, že je příživník a dokáže se uživit sám. V té době byl Kalur mnohem menší než dnes a nebylo jednoduché zde najít práci. Doly u města nebyly, tak se Fafner rozhodl získat praxi v místní krejčovské dílně. Nevím už, jak dlouho tam pracoval, jak mu to šlo a podobně, zmínil bych snad jen že zde Fafner poznal krásnou Xardo. Ačkoliv byl Fafner vždy pohledný, bylo mu teprve deset let a možná právě díky událostem, které vám hned popíši, směřovaly jeho kroky k věčnému celibátu. Každý si totiž myslí že Fafner nikdy nepoznal lásku. O duševní lásce si tím jist nejsem, o lásce tělesné mohu říci jediné: Poznal ji. Měli totiž s Xardo mnoho společných vlastností: Oba rádi pracovali, oba zůstávali v dílně jako ti poslední kteří šli domu a oba byli mladí a velmi nerozvážní. A tak se jednoho dne stalo to, co se asi stát muselo, totiž ačkoliv Fafner seděl na svém verpánku u svého kolovratu, Xardo u toho svého neseděla. A jelikož jsme všichni víme že kovářova kobyla chodí bosa, nepřekvapí nás jistě, že Fafner i Xardo den po dni takových setkání ztráceli dále nutnost mít na sobě cokoliv tunikou počínaje a škorněmi konče. Nikdo jiný déle nepracoval a každý se divil, proč jim jde práce tak dobře od ruky. Ale každému, kdo snad dnes Fafnera zná, musí být jasné, že tento příběh nemůže dopadnout dobře. Bohužel, je to tak. Fafner a Xardo byli tři měsíce poté přistiženi, Fafner byl zbičován a Xardo upálena jako čarodějnice. Jedenáctiletý Fafner tedy opustil Kalur a šel sám přes Tartonský les vysoko do hor. Nevím jestli znáte Tartonský les, já tam nikdy nebyl a doufám že ani nebudu. Na tom místě žije jen divá zvěř, lupiči, amazonky a ti nejodvážnější z dřevorubců. Jedině s dřevorubci je řeč, setkání s ostatními naprostá většina humanoidů nemá šanci přežít. Fafner je asi jediný, kdo nežije v lese, setkal se se všemi a přežil. V Tartonském lese je několik studánek, u kterých rostou borůvky. Fafner, k smrti hladový, dorazil k jedné z nich a najedl se. Byly to zřejmě nějaké divné borůvky, jelikož mu po chvíli začalo být špatně. A zrovna v tu chvíli se objevil obrovský černy medvěd. Možná jeho nevolnost jej zachránila; ke studánce totiž mířila jedna z amazonek, která jen vystřelila tři šípy a bylo po medvědovi. Amazonky totiž umí výborně střílet. Tahle amazonka, říkejme jí Anička, nesla Fafnera k nim do tábora, a jeho jediné štěstí bylo že narazila na zbojníky. Ani amazonky jich totiž nebyly ušetřeny; čtyři ji zaklekli střídavě na různých místech(a prý ji přišel na chvíli podržet někde v oblastech pánevních i jejich velitel), zatímco Fafner ležel pod vlivem rulíku vedle a jen nepřítomně koukal. Poté co byla amazonka zneuctěna a neschopna pohybu byl na řadě Fafner. Ne, myslíte špatně: Vzali ho na záda a odnesli ho k sobě do tábora. Měl se také stát jejich kratochvílí, ale jiným způsobem. Pomohli Fafnerovi vyzdravět a chtěli z něj udělat cvičný terč. Jen z vůle Boží, když Fafner utíkal před skupinkou zbojníků s flousátky, proběhl až za linii dřevorubců. Tři zbojníci museli padnout, aby se pronásledovatelé vzdali. Dřevorubci byli sice drsní, ale dobří lidé: naučili Fafnera štípat dříví a pracovat s ním. Jednou jel s karavanou do hor, prodat kvalitní dřevo a nakoupit hřebíky a podobné. A je jistě náhodou, že tehdy třináctiletý Fafner narazil na svého starého známého, na Arrase. To je ten trpasličí kovář, který nahradil Fafnerovu matku v cechu žoldáků ještě v Kreeganu. Ačkoliv se nyní živil více jako horník než jako kovář, rád vzal Fafnera k sobě. Fafner chodíval denně kopat do různých dolů, pomáhal Arrasovi kde mohl a díky tomu se toho stihl hodně naučit o kovařině. Fafner žil s Arrasem do svých patnácti let, kdy se stalo něco podivného. O tom co se vlastně stalo se dochovalo pár listů z Fafnerova deníku:
25. června
Beru si krumpáč a du kopat na Velkej masív. Arras řikal, že je tam i pár drahejch kamínků, kopnul tam prej i do diamantu. Du to zkusit, ať vim na čem sem.
Pěkný, fakt fešný. Vykopal jsem nějakej černej lesklej šutr,co je děsně podobnej uhlí. Arras neví co to může bejt. Zkusim do toho rejpnout drátenickym dlátem, třeba to bude tvrdší než rubínový úlomky co sem si zatavil do krumpáče. To sem kdysi totiž chtěl Arrase překvapit a von měl uďát rubínovou hůl a já si myslel že to taky svedu no a nesved sem to. Tak sem jeden rubín prostě rozflákal no. Arras mě nejdřív nakopal do zadku a pak řek ať si to do toho krumpáče zatavim. Trpaslík toho asi bude vědět víc než já. No a s nim sem kopal až do dneška. Ale když sem do toho černýho kopnul, kousek rubínu mi i z krumpáče vodletěl. Takže bude asi tvrdší. Tak já du rejpat.
*roztřeseným písmem* Cco to bylo? Sem před ňákym bojovníkem. Má v ruce fešnej meč, to jo. Řiká mi že sem umřel. Povidám mu jakto, dyť sem přece jenom rejpal do šutru. On povidá že to byl šutr ňákejch bohů či co. Já mu povidám a co jako. On že sem ho zničil a umřel. Ale že se mě prej zastal nějakej jedinej bůh a proto mě aspoň vodeslal sem. Že prej kdyš ukážu že něco umim, budu žít dál, jenom prej jinde a jinak. Tak řikám prubnu to, krumpáče sou všude stejný ne? On řiká ať si to zařídim sám. Uš byl večer tak sem si šel lehnout.
(konec zápisu v deníku)
A tady začíná příběh Fafnera jako kováře, horníka, krejčího, prostě... řemeslníka. Jak si jistě všimnete z jeho deníku, nebyl v té době příliš studovaný. Jistě poznáte, že Fafner právě dorazil do našeho světa, do Andarie. Fafner se ukázal být schopným řemeslníkem, a teď už nebyl jen pomocnou silou, kazirubínem a podobně. Prvním na koho v Andarii narazil byl Fiel, rytíř Templu. Objevil v Fafnerovi dobrou řemeslnou sílu, a tak bylo zde, v Andarii v Ilerenu poskytnuto Fafnerovi vzdělání, přístřeší, rytířský stav, funkce herolda, funkce praeceptora Řádu a další. Ale to už je jiný příběh, který se stále píše a jehož autorem je sám Čas.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
No častěji je zmínka o krumpáči než o Fafnerovi, tak uvidíme jak se to bude vyvíjet.
Danik - 4
Hezká pohádka na dobrou noc pro malé barbárký.
Heratrix - 3
Mně se to líbí, hlavně ta změna stylu, kdž se postava začala učit latinsky. Popisy dění v Řádu nejsou nezbytné. Zkus radši víc vykreslit povahu postavy! Třeba to hodí víc bodíků.
Theseus - 2
Jesltiže je to deník, tak doporučuji zkontrolovat čas a upravit(přítomný a minulý). "3. července: tak dneska mě zabily..." v tom případě by další zápisky byly ze záhrobí, ne? opravit. Celkově to není špatný ale je nutná oprava.
Enari nom - 3
docela dobré
Vesi - 3
Kdo je vlastně vypravěč? První odstavec rozčlenit na několik menších, poupravit a...pak se uvidí :)
Fafner, jak se říká mezi námi chudými, původem z rodu Nikoho Odnikud, se narodil jedno chladné léto před třiadvaceti roky námezdnímu bojovníkovi a zručné řemeslnici. Jeho otec, Yog jménem, byl muž ve zbrani rasy barbarské, krve chudobné, síly téměř nadlidské a víry Mrogrothské. Jeho matka byla krásná barbarka, její jméno si bohužel už nepamatuji, jelikož zemřela při porodu. Prostředí, ve kterém vyrůstal, by se dalo nazvat cechem žoldáků. Po smrti jeho matky neměl cech kováře, a do cechu přišel mistr Arras, trpaslík, o kterém ještě později uslyšíme. Když bylo Fafnerovi pět let, byl poprvé poslán na práce do stříbrných dolů. Jelikož se ukázal býti velmi odolným a vůdčím typem, po nedlouhé době se stal vůdcem směny kopáčů - dětí. Abyste rozuměli, proč najímat děti do dolů... Méně jedí, méně udělají a proto se jim méně platí, lépe schováte jejich mrtvolu, pokud se jim něco stane, a především - vejdou se do stísněných míst. Tehdejší Kreeganské stříbrné doly byly už poměrně chudé, proto se nevyplatilo kopat příliš široké chodby podél vedlejších žil, kterých zde bylo požehnaně. Fafnerova směna bývala jedna z těch oblíbenějších, a to nejen pro majitele dolů, ale hlavně pro horníky - především ji bylo prý jednodušší přežít. Na tomto místě vydržel Fafner až do svých devíti let, kdy Kreegan přepadly hordy skřetů. Místní král nechal všechny ženy i děti odvézt do bezpečí. Fafnerův otec bohužel takové štěstí neměl - padl mohutnou rukou skuruta, který mu utrhl hlavu; ta poté mířila k dalším do katapultu a na Kreegan. Po dobytí Kreeganu žil Fafner rok v sirotčinci v Kaluru, ve svých deseti letech z něj byl vyhozen s tím, že je příživník a dokáže se uživit sám. V té době byl Kalur mnohem menší než dnes a nebylo jednoduché zde najít práci. Doly u města nebyly, tak se Fafner rozhodl získat praxi v místní krejčovské dílně. Nevím už, jak dlouho tam pracoval, jak mu to šlo a podobně, zmínil bych snad jen že zde Fafner poznal krásnou Xardo. Ačkoliv byl Fafner vždy pohledný, bylo mu teprve deset let a možná právě díky událostem, které vám hned popíši, směřovaly jeho kroky k věčnému celibátu. Každý si totiž myslí že Fafner nikdy nepoznal lásku. O duševní lásce si tím jist nejsem, o lásce tělesné mohu říci jediné: Poznal ji. Měli totiž s Xardo mnoho společných vlastností: Oba rádi pracovali, oba zůstávali v dílně jako ti poslední kteří šli domu a oba byli mladí a velmi nerozvážní. A tak se jednoho dne stalo to, co se asi stát muselo, totiž ačkoliv Fafner seděl na svém verpánku u svého kolovratu, Xardo u toho svého neseděla. A jelikož jsme všichni víme že kovářova kobyla chodí bosa, nepřekvapí nás jistě, že Fafner i Xardo den po dni takových setkání ztráceli dále nutnost mít na sobě cokoliv tunikou počínaje a škorněmi konče. Nikdo jiný déle nepracoval a každý se divil, proč jim jde práce tak dobře od ruky. Ale každému, kdo snad dnes Fafnera zná, musí být jasné, že tento příběh nemůže dopadnout dobře. Bohužel, je to tak. Fafner a Xardo byli tři měsíce poté přistiženi, Fafner byl zbičován a Xardo upálena jako čarodějnice. Jedenáctiletý Fafner tedy opustil Kalur a šel sám přes Tartonský les vysoko do hor. Nevím jestli znáte Tartonský les, já tam nikdy nebyl a doufám že ani nebudu. Na tom místě žije jen divá zvěř, lupiči, amazonky a ti nejodvážnější z dřevorubců. Jedině s dřevorubci je řeč, setkání s ostatními naprostá většina humanoidů nemá šanci přežít. Fafner je asi jediný, kdo nežije v lese, setkal se se všemi a přežil. V Tartonském lese je několik studánek, u kterých rostou borůvky. Fafner, k smrti hladový, dorazil k jedné z nich a najedl se. Byly to zřejmě nějaké divné borůvky, jelikož mu po chvíli začalo být špatně. A zrovna v tu chvíli se objevil obrovský černy medvěd. Možná jeho nevolnost jej zachránila; ke studánce totiž mířila jedna z amazonek, která jen vystřelila tři šípy a bylo po medvědovi. Amazonky totiž umí výborně střílet. Tahle amazonka, říkejme jí Anička, nesla Fafnera k nim do tábora, a jeho jediné štěstí bylo že narazila na zbojníky. Ani amazonky jich totiž nebyly ušetřeny; čtyři ji zaklekli střídavě na různých místech(a prý ji přišel na chvíli podržet někde v oblastech pánevních i jejich velitel), zatímco Fafner ležel pod vlivem rulíku vedle a jen nepřítomně koukal. Poté co byla amazonka zneuctěna a neschopna pohybu byl na řadě Fafner. Ne, myslíte špatně: Vzali ho na záda a odnesli ho k sobě do tábora. Měl se také stát jejich kratochvílí, ale jiným způsobem. Pomohli Fafnerovi vyzdravět a chtěli z něj udělat cvičný terč. Jen z vůle Boží, když Fafner utíkal před skupinkou zbojníků s flousátky, proběhl až za linii dřevorubců. Tři zbojníci museli padnout, aby se pronásledovatelé vzdali. Dřevorubci byli sice drsní, ale dobří lidé: naučili Fafnera štípat dříví a pracovat s ním. Jednou jel s karavanou do hor, prodat kvalitní dřevo a nakoupit hřebíky a podobné. A je jistě náhodou, že tehdy třináctiletý Fafner narazil na svého starého známého, na Arrase. To je ten trpasličí kovář, který nahradil Fafnerovu matku v cechu žoldáků ještě v Kreeganu. Ačkoliv se nyní živil více jako horník než jako kovář, rád vzal Fafnera k sobě. Fafner chodíval denně kopat do různých dolů, pomáhal Arrasovi kde mohl a díky tomu se toho stihl hodně naučit o kovařině. Fafner žil s Arrasem do svých patnácti let, kdy se stalo něco podivného. O tom co se vlastně stalo se dochovalo pár listů z Fafnerova deníku: