Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Kaya

Tam, kde slunce nesvítí. Tam, kde voda splývá s krví...Tam, kde čest a mír jsou slova utlačovaná a tyranie s podlostí slova "krále", přebývala rodina. Milující.. a trpící, jako všechny bytosti zde.
Démoni na nebi, kteří kdykoli se jim zachtělo rozhrnuli oponu mračen, a dali průchod svému charakteru. Zlu. Nářek a bezmocný vztek je živil a posiloval. Tito démoni však byli jen důsledkem toho, co v nynější oblasti probíhalo za život. Démoni byli jen odnož zla, co tu panovalo. Opravdovími vládci této zazděné části světa, co byla určena pro potěchu zrůd, byla nelidská, neelfská, nebarbarská, ba i neskřetí rasa malých paskvilů, jež vznikla z rodové větve skřetů. Byl to snad omyl přirody. Omyl, co nešel napravit... Den za dnem tomuto národu propadali další rasy, podobného vzhledu a charakteru. Skřeti, Aaringové-hadí muži a další havěť. Ale těch pár zbytků dobra, těch posledních pár elfů, co zde ještě zůstali, bylo neskutečným způsobem utlačováno,a přeměněno na pouhé loutky s pocitem beznaděje...Přes tu zeď se prostě nedalo dostat...Byli jako krysy uzavřené v krabici.

V jeden den, kdy zas bouře neustávala, a zbytky přežívajících elfů každým okamžikem očekávali přichod Graaza-démona smrti, se dva, na elfské počítání času mladí, manželé bez oddání, skrývali v polorozpadlém domu, který nazývali "domovem". Elfka Nanuvien, měla opět velké bolesti v podbřišku. Její milovaný Amara, se snažil všelijak zmírnit její bolest. Cítíl s ní a snažil se alespoň část bolesti převzít na svá bedra. Snad se mu to i trochu povedlo, protože Nanuvien konečně usla.
"Alespoň že tak. Spánek nedovolí aby ji trýznily bolesti, jak fyzické, tak psychické.. Kdybych ji mohl nějak pomoci. Naše díte se narodí už každým dnem.. Nemůžu dovolit, aby se narodilo do tohoto... Do tohoto teroru. NE! Nemohu..!" nakázal si a hodlal toto rozhodnutí stůj co stůj dodržet.
"Ani jídlo zase nemáme. Budu se muset vydat na obhlídku okolí. Snad najdu nějaké ucházající rostlinky, které i přes toto neskutečně nevlídné podnebí budou pomáhat nám, elfům, přepřežít.A pokud budu mít štěstí, naleznu i nějaký z posledních kusů zvěře. A hold, mu budu nucen vzít život..Modleme se za ně.." dořekl, zavřel oči, a cítil spojení přírodou...Vyhledával život...

Něžně Nanuvien zanesl do zemljamky, kterou sám před nějakým časem vykopal. Bylo to asi nejbezpečnějsí místo, které se v okolí jejich domu nacházelo.
Přikryl ji zvířecí kůží, která byla jedním z mála z jejich majetku.
"Anared esa´ne haara´e." řekl oduševněle a vydal se špinavými ulicemi napříč městu, plného trosek. Těkal očima ze strany na stranu, aby spatřil co nejdříve případné blížící se nebezpečí. Mhlo být všude. Nohy ho nesly stále více na jih, kde tušil život.
Vykoukl zpoza domu, a asi pasešát metrů daleko spatřil bílého vlka. Byl skrytý v uschlém houští, a sám vlk věděl, že toto je chabý úkryt, ale musel si s tím vystačit.
Vlk elfa nespatřil. Podle hluku to nebylo možné, když zádný nvydával a vánek vál proti pozorovateli.
Amara se chtěl přiblížit ještě více. Pořádně prozkoumat šance a úskalí. Tiše se plížil za vším, co mohlo sloužit jako úkryt. Kdyby ho někdo spatřil, možná by si ho spletl se stínem. Vlk hostále nezaregistroval. V půlce cesty se však Amara zastavil a strnul. Vlk, stojící kousek od něj, nebyl žádný vlk. Ale vlčice. Z dálky tento fakt nešel moc dobře rozeznat. Bla opravdu samčího zevzření. A nejen to. Hlídala dvě malá vlčata, též bílé barvy. Láskyplně je olizovala a zahřívala svým tělem. Amara v tu chvíli nevěděl. Rozhodoval se, mezi smrtí, a pomocí své lásce a sobě. Váhy se naklonily jednoznačně na jednu stranu. Svůj nůž tedy ani navytáhl. A když v mysli už neměl úmysl zabíjet, upřímný a čístý, pomalu vykročil ze svého úkryt ua ukázal se vlčí trojici.
Vlčice v turánu ztuhla a hodnotila situaci. Hluboce se zadívala Amarovi do očí. Bylo vidět, jak její napětí pomalu povolilo. Začala znovu čistit svá mláďata. Bylo znát, že ani oni nemají z ničeho strach. Amara měl teď oči jen pro vlčí rodinku. Usmíval se při tomto pohledu. Vlci se zdáli být dost dobře živeni. To byl samozřejmě rád, ale byl tímto faktem více než udiven. Bílá vlčice znovu prohlédla Amarovi oči, a někam odběhla. Až takováhle důvěra Amaru zrochu překvapila. Přeci jen to bylo zvíře se zvířecími pudy a instinkty.. Po chvíli váhání se Amara rozhodl sblížit se s těmi dvěma drobečky, co tu teď sami knučeli a choulili se k sobě. Pomalu k nim přistoupil a klekl si k nim. Vlčata se začala kymácet vrtkavýmy kroky k němu. Obklopily jeho nohy svým teplem a za chvíli i přestali kňučet. Hladil je po hřbetě ,a cítil, jak je jejich strst krásně jemná a hebká.
Uběhlo asi třicet minut od té doby, co nechal Nanuvien samotnou. Znepokojovalo ho to.
Rozloučil se tedy s vlčími mláďaty a chystal se vydat konečně pro něco k snědku.. Zrovna se měl na odchodu, když přišla Bílá vlčice. V tlamě nesla mrtvého srnečka. Měl jen tři nohy. Jinak vypadal zcela zdravě a vyživeně. Amara se čim dál více divil, jak někdo v takových pustinách může mít tak dobrou výživu. Že by znali něco, co on ne?...
Chvíli vytřeštěně zíral na mrtvolu srnce,když mu ji vlčice položila k nohám. Podívala se do amarových očí, a on věděl....Poklonil se před ní a srdečně ji poděkoval a daroval elfské požehnání:" Edá ha eles me natur."
Přehodil si srnce přes rameno a vydal se za svou ženou. Za svou jedinou láskou.

Když Nanuvien spatřila svého muže, a navíc s takovou zásobou potravin, rozjasnila se jako to sluníčko, které už si ani nepamatovali. Amaru láskyplně objala a políbila. Ale neudržela svůj údiv.
"Kde jsi to jen sehnal?Zdá se mi to snad?" zeptala se nevěřícně.
"Nezdá, lásko, nezdá..Stalo se něco moc zvláštního. Sám nemohu stále uvěřit..." usmál se.
Celé a bez přikrášlení začal líčit události, které se mu přihodily.
"Pomodleme se tedy za tohoto tvora a jeho rodinu. "Allech mu žehnej," řekla obřadně Nanuvien.
Amara se hned potom dal do snášení suchého dřeva, kterého tu opravdu nebyl nedostatek.. Na místě, kde vznikl nějakým způsobem, dost velký kráter, si rozdělali oheň, naporcovali srnečka a hned začali opékati maso. Měli hrozitáncký hlad.
Nanuvien se náhle zakuckala, a dostala nový záchvat kašle. Bla velmi nemocná. Oba věděli, že je to velké riziko. Nemusela tak zvládnout porod. Ale nechtěli myslet na nejhorší. Amara si však všiml, že na Nanuviině ruce zůstala kapička krve. A ne jedna. Tak ho to zarmoutilo, až zapoměl na další kus masa a celý ho spálil na popel.
"Kdyby jsme nemuseli trčet v této kleci s těmi zrůdami, určitě bych našel rostliny, potřebné k jejímu vyléčení. Ale takhle mohu jen nečinně přihlížet..." pomyslel si Amara se vztekem v duši.
Zrovna se už měli k odchodu, když v tom se Nanuvien začala svíjet jak chycený had. Amara k ní rychle přiskočil a sažil se jí všelijak pomoci. Bál se, že by se jim mělo dítě narodit zrovna teď a tady. Musel jí alespoň dodnést co nejrychleji domu, do většího tepla a na měkkou podložku. Rychle ji vzal do náruče, srnečka nechal srnečkem, a pospíchal se svou láskou domů. Nanuvien se mu kroutila v jeho sevření, avšak Amara s tím opravdu neměl nějaké problémy. Spíše psychické.
Asi po deseti minutách Nanuvieninoho utrpení konečně dorazili domů. Bleskově ji Amara připravil co nejměkčí lůžko a ... To bylo v těchto podmínkách tak vše, co mohl pro ni udělat. To ho dokonale užíralo.
"Proč jen to utrpení nemohu nést na svých bedrech sám? Já jsem muž, ona křehká žena. Proč?!" zoufale proběhlo hlavou bezmocnému Amarovi. Snažil se jí sice ubrat trochu té bolesti, ale při tak velkém rozsahu to nebylo nic platné.
Ano, bylo to tady. Dítě už chtělo na svět...
Když se Amara připravoval na post porodní báby, všiml si, že Nanuvien vypadá docela slabě už teď. Snad se mu to jen zdálo, doufal... Dítě se už pomalu začalo drát na svět.
Amara viděl, jak jeho žena stále slábne, ale i přesto se snažila pomoct novému tvorečkovi darovat život.. Dokázala to... Však to také bylo poslední, co dokázala...
Otec držel bezduše jejich dítě v náručí a i když bylo zřejmé, co se stalo, nemohl tomu věřit. Stál tu tak asi dest minut, než se probral a dostal se nahoru z temné propasti, kam před chvílkou spadnul..
Konečně si uvědomil, co za dar drží v náručí..
"Ty naše malá holčičko," řekl se slzami v očích," budeš mi přinášet radost v našem životě. Jen v našem..." s pláčem se naposledy přivinul i s dítkem ke své Nanuvien a tak ustal pěknou dobu.
Po přechodu té největší krize, po maličkém smíření se skutečností, musel Amara Nanuvien alespoň pohřbít. Čestně a náležitě. Aby její tělo neskončilo jako potrava pro nějaké zvrhlíky. To ho napadlo, a hned šel hledat vhodné místo pro její hrob.
Ještě než vyšel, pojmenoval jejich malou holčičku. Měli s Nanuvien už vybrané jméno pro dívčí variantu. Jméno znělo Kaya. V jednom nejmenovaném nářečí, znamenající bylina....
Amara ještě vyrobil provizorní zavinovačku z kůže, aby Kaye nebyla taková zima. K podivu, Kaya skoro vůbec neplakala. Za to její otec ano...
Amara vzal obě své holčičky, a vydal se směrem k Bílé vlčici..
Když dorazil na místo, které si dobře pamatoval, vlčice tam zrovna nebyla. Položil opatrně Kayu a Nanuvien na zem a počal hrabat hrob. Nejdříve mu k tomu sloužily jen ruce. Pak použil dobře zploštělý kámen, kterým šla práce přeci jen maličko rychleji. Avšak ubývalo jí pozvolna.
Půlhodinka uběhla, hrob se pomaoučku prohluboval. Zrovna přišla ke svým mláďatům vlčice. Spatřila Amaru, a jedno malé stvoření ležící u mrtvé ženy a přiběhla Amarovi na pomoc. Amaru to chvilku překvapilo, ale pomalu si na to zvláštní chování vlčice zvykal...
Pomocí vlčích tlap, byla práce za slušnou dobu hotová. Amara se uklonil před vlčicí, a znovu od srdce poděkoval za její ochotu. Ona jen kývla svou moudrou hlavou a vrátila se k mláďatům. Amaru něco napadlo. Ale dříve, než svůj plán stačil uskutečnit, vlčice ho předběhla. Došla si pro malou Kayu, a s vědomím jejího otce si ji odneslake svým vlčatům. Malá hladová Kaya našla zdroj potravy hned a sála a sála... Amara zatim dokončil dílo a Nanuvienin hrob zkrášlil, jak to jen šlo. Vzdal ji poslední poctu, která ji právem náležela a to nejkrásnější požehnání, které znal..
"Dobrá duše se bude mít alespoň tam dobře. Určitě lépe nž tady." uklidnil se.
Rozloučil se s ní a slíbil, že co nejdříve přijde. Teď se ale musel postarat o malou Kayu. Ta ale zatim spokojeně sála vlčí mateřské mléko. Vlčice ji omyla jazykem, tak jak to dělá u svých vlčat. Když byla Kaya konečně plná, začala se choulit k vlčatům ale zřejmě chtěla do rodičovské náruče, a tak začala plakat. Nikoho ani v nejmenším nenapadlo, že by to mohl mít nějaký hrozný dopad.
Na nebi zahřemělo, mračna se rozestoupila, démon Graaz se zjevil. Amara věděl, proč je znovu tu. Nový život znamenal chybu v jejich krutováldě. Ten, i jeho původce museli pykat. Nerespektovali pravidla.
Démon, v celé své zrůdné podobě, se jim odhalil a chystal se vykonat trest a zároveň své potěšení. Amara popadl Kayu a chtěl začít utíkat, i když věděl, že před Graazem nikdo neuteče.Však chtěl své dítě zachránit za každou cenu.
Vlčice ho ale zadržela. Stoupla si mu do cesty a nepustila dále. Místo toho ho zatahala za kalhoty a on konečně pochopil, že ji má následovat. Jelikož ji důvěřoval a stejně neměl jinou lepší možnost, následoval ji ve zběsilém útěku. Podivoval se tomu, že svá mláďata vlčice nechala na tom samém místě, bez jakéhokoli opatření . Pravda, Graaz chtěl jeho a Kayu, ale i přes to....
Utíkali a zatím se Amarovi dařilo vyhýbat se Graazovým smrtelným ranám v podobě blesků, které vysřeloval jeko šípy luku. Amara kličkovala mezi křoviskamia mrtvými stromy, když v tom spatřil zvláštní jev. Jak se vlčice přibližovala k jestému místu, jakoby se začalo tavit a kapalnět. Pak ho náhle srazil k zemi velký bodavý tlak a projela jím ohromná bolest. Taková bolest, že nevědomky upustil Kayu na zem. Bezmocně na ni hleděl očima plnýma strachu, neschopen jakéhokoli pohybu. Tělo měl spálené a cítil, že Graazuv zásah byl sice ne uplně přesný, ale pro jeho smrt bude bohatě stačit.. Před tím než ještě zhaslo světlo jeho života, viděl, jak jeho anděl, Bílá vlčice, nyní s křídly a zářící bílou aurou, bere do tlamy jeho malou Kayu, a po chvíli mizí v té kapalné bráně do neznáma...
Umíral s úsměvem na tváři, s nadějí jejího lepšího života...


Ptáci pěli, stromy se kolem nich zelenaly a vánek hrál svůj jarní konzert. Slunce bodalo do očí přivyklích na večerní přitmí. Na zelené trávě se náhle objevila divná dvojice. Vlčice s dítětem v tlamě

Zdálo se, že vlčice se zde dobře vyzná. Neváhala ani chvíli a vydala se směrem ven z lesa, na jeho okraj. Až k malému domku, z jehož komínu se zrovna valily obláčky dýmu. Vlčice si byla nějak jistá svým počínáním. Položila novorozeně ke dveřím a ještě než odešla, tlapou něco vyryla do suché hlíny, těsně vedle Kay.
Olízla jí naposledy tvář, a vydala se zpět. Z dálky ještě naposled hlasitě zavyla.

"Slyšela jsi to Elin? Nebylo to zase takové daleké zavytí. Ale hlavně... Znělo velmi teskně.." a s těmito slovy se vysoký, štíhlý elf s tmavěhnědými vlasy zvedl ze židle a vyšel se podívat ven. Daleko se však nedostal. Zůstal stát hned u dveří.
"Elin!" zakvolal se zvláštním tonem v hlase," pojď sem prosím tě!"
Elin, i když ne zcela ochotně, odešla od plotny, kde zrovna vařila zeleninovu polévku a bála se aby ji neutekla z hrnce.
"Copak se děje, Eri?" řekla svým zvučným a melodickým hlasem.
Když ale přišla ke svém umuži, nepotřebovala již vysvětlení. Leželo tu přímo před ní.
Vydechal ohromením.
"Ach Erenhosi! Co to má ..." nedokázala ze sebe vypravit celou svou myšlenku Elin.
"Ano, Elin, je to maličká elfka," rozzářil se, " a mám takový pocit, že naše prosby byly vyslyšeny. Děti se před cizí dveře jen tak nepokládají. A podívej. Někdo, kdo nám daroval tohle štěstí, dokonce napsal i jeméno. A jaké pěkné. Kaya...hmm. Jen by mě zajímalo, co se talo, že musel někdo použít takové opatření...Vzdát se svého díttěte, to elfové nedělají. Určitě je potkalo něco moc zlého.Cítím, že její rodiče se asi už nikdy nevrátí. Nemohou..." odmlčel se.
"Ale dobře osud vybral .O malou Kayu bude dobře a s láskou postaráno. Vlastní dítě nám nebylo dopřáno, milujme tedy dítě cizí krve, ale naší společné lásky a osudu.." dokončil Erenhos, elfský hraničář z tohoto lesa Andarijského.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Looki - 5

Moc hezke a zajimavy zacatek zivota male Kayi
Raist - 5

Pět platných a zasloužených bodů.
Sith - 5

Po hodine hodnoceni nudnych klise konecne opet neco hezky zpracovaneho s originalni myslenkou.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 4: 1x
známka 5: 5x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist