Předmluva
Chtěl bych všem co se rozhodnou přečíst následujicí řádky popřát, ať se jim to líbí a něco říci o tom, jak to vlastně vznikalo. První část je čistě imaginárni příběh, který má sice v sobě trošku akce, ale je z převážné části hlavně psán stylem NOIR. Důvodem proč jsem to tak psal byl fakt, že mezi hračskými přiběhy se neustále opakuji určité motivy a vymyslet něco zcela jedinečného je velmi obtížné. Ale jelikož se někteří ptali, jak to vlastně bylo s ní skutečně a chtěli nějaký druh pokračování, tak právě pro ty jsem sepsal druhou velmi oddechovou část o původu Vestalky. Druhá část je psaná hodně odlehčeně a nemá se stylem NOIR společného absolutně nic, protože pro někoho je tento styl težší na zkousnutí. Tak snad se také bude líbit, i když asi úplně jiným způsobem. Části další mám v plánu, což je pobyt Vestalky na Fearunu a následně na Andarii. A uvidím jakým stylem je jeste budu psat.
5.12.2006 Napsaná první část - útěk
15.2.2007 Doplněna část dva - domov
19.8.2009 Na popud Heratrix důkladně pročteno a opraveny snad veškeré chyby
***********************************************************************
Gerasovi mučitelé se drželi svých zvyků – končili při západu slunce. Dívka, přikovaná v koutě studené cely, otočila tvář k hrubé kamenné stěně a vzlykala, dokud ji nerozbolelo na prsou. Vítr, profukující mřížemi nad její hlavou, kvílel a přinášel jemnou vůni blížícího se sněhu. Vzlykající dívka se zahrabala hlouběji do shnilé slámy. Bolestně ji rozdírala šrámy a podlitiny, které vykvetly na její nahé kůži, ale bylo to lepší než nic, a stejně měla jen ji.
Byla tu sama. Mlynáře včera pověsili a ten, kterému říkali Dan, během mučení zemřel. Předtím, než ji chytili, ani jednoho z nich neznala, ale byli k ní laskaví. Plakala i pro ně a pro jejich hroznou smrt.
Když jí došli slzy, znovu se podivila, proč byla ušetřena, proč lord Geras opakovaně říkal mučitelům: „Tu elfku příliš nepoznamenejte.“ Proto ji nepálili do ruda rozžhaveným železem, neuřezali jí uši a ani jí nerozsekali kůži důtkami s uzly, jako to dělali ostatním. Místo toho ji zručně tloukli a potápěli, až si myslela, že se utopí. Ať však vykřičela pravdu, kolikrát chtěla, nepodařilo se jí své věznitele přesvědčit, že když se potulovala po vzdálené Gerasově državě, hledala jenom kůže skvrnitých koček.
Její poslední nadějí bylo, že s ní rychle skoncují; smrt se zdála být vítaným únikem od hodin bolesti a nekonečného proudu otázek, kterým nerozuměla a na které nedokázala odpovědět. Přimkla se k té hořké útěše a upadla do přerušovaného spánku.
O chvíli později ji z dřímoty vytrhly důvěrně známé zvuky podrážek narážejících na podlahu. Oknem teď pronikalo měsíční světlo a ozařovalo slámu vedle ní. S útrobami sevřenými strachem se stáhla do hlubšího stínu v koutě.
Kroky se přiblížily a nad zvuky šarvátky se náhle hlasitě rozezněly výkřiky a kletby. Dveře cely se s prásknutím otevřely a proti světlu loučí z chodby za nimi na okamžik zahlédla dvě tmavé siluety dozorců a zápasícího zajatce.
Vězeň byl malý, útlý muž, ale bojoval jako rohatá lasička.
„Dejte ty pracky pryč, vy pitomá hovada!“ řval, svá vzteklá slova však poněkud pokazil tím, že si znatelně šlapal na jazyk.“Já žádám, abyste mě odvedli ke svému pánovi! Jak se opovažujete mě uvěznit! Nemůže snad poctivý bard projít touhle zemí bez obtěžovaní?“
Vytrhl jednu ruku ze sevření a máchl k dozorci po levici pěstí. Větší muž ránu snadno odrazil a znovu mu pevně sevřel rameno.
„Nedělej si starosti,“ vyštěkl strážný a vyťal vězni ostrý políček. „brzo se s naším pánem setkáš a budeš si ještě přát, aby k tomu nedošlo!“
Jeho společník se odporně zachechtal. „Jo, donutí tě hlasitě a dlouho zpívat, než s tebou skončí.“ Přitom menšímu muži uštědřil několik rychlých, tvrdých ran do obličeje a do břicha, čímž další námitky umlčel.
Odvlekli ho ke zdi naproti ní a připoutali mu ruce a nohy.
„A co tahle?“ zeptal se jeden z nich a mávl palcem směrem k dívce. „Zejtra si ji stejně odnesou. Co si trochu pohrát?“
„Ne, slyšel si pána. Sedře z nás kůži, jestli ji otrokářům poničíme. Pojď, hra už začne.“ Klíč v zámku za nimi zaskřípěl a hlasy v chodbě se postupně vytratily.
Otrokáři? Dívka se schoulila do stínu ještě hlouběji. V jižních zemích nebyli žádní otroci, ale slýchala dost příběhů o lidech odvlečených do dalekých krajů, které už nikdy nikdo neviděl a ani o nich neslyšel. Nová vlna paniky ji sevřela hrdlo. Zoufale zaškubala řetězy. Bard se zasténáním zvedl hlavu. „Kdo je tu?“
Ztuhla a ostražitě si muže prohlédla. Bledá sprška měsíčního světla byla dost jasná, aby viděla, že je muž oděný v okázalém stylu příslušníků svého cechu: tunika s dlouhými nařasenými rukávy, pruhovaná šerpa a punčochy. Výstroj doplňovaly vysoké, zablácené cestovní boty. Nedokázala však rozeznat tvář svého společníka: tmavé vlasy bardovi splývaly k ramenům v parádivých prstýncích a částečně mu zakrývaly rysy.
Vtiskla se do svého rohu, příliš vyčerpaná a zbídačená, než aby se pokoušela o planý rozhovor. Měla pocit, že se na ni muž stále po očku dívá. Na dívku dopadlo zrádný měsíční paprsek. Na krásně opálené kůži se jí rýsovaly tmavé podlitiny a šrámy. Oděná jen v rozedraných zbytcích lněných hadrů, chladně muži pohled vrátila.
„U Athona, děvče! Cos provedla, že s tebou takhle zacházejí? Zvolal bard.
„Nic,“ zachraptěla. „Mučili mě – i ostatní. Umřeli – včera? Co je dneska za den?“
„Třetí den prosince, bude svítat.“
Sužovala ji tupá bolest hlavy; byly to opravdu pouhé čtyři dny?
„Ale proč tě věznitelé uvěznili?“ vyptával se muž, hledě na ni se zjevným podezřením.
„Za špehování. Ale já nejsem špeh! Pokoušela jsem se vysvětlit…“
Bard se s hlubokým povzdechem posadil a nemotorně se snažil rozmotat řetězy, které ho poutaly. S vynaložením značného úsilí se mu podařilo opřít se zády o zeď.
„Za tuhle potupu mi ta hovada pořádně zaplatí,“ vrčel zničeně. „Jen si to představte, Montan Stříbrný Svit a špeh! To je naprosto absurdní. Ještě minulý týden jsem hrál na dožínkové pouti v Malé Skále. Mám tady pár vlivných patronů a věřte mi, že se doslechnou, co jsem tu musel snášet!“
Její společník dál žvanil, poskytuje jí encyklopedický přehled všech míst, kde měl kdy představení, a vysoce postavených lidi, u kterých bude hledat spravedlnost.
Dívka mu moc pozornosti nevěnovala. Zahalena ve vlastním trápení, choulila se mrzutě ve svém koutě, zatímco Montan se vykecával.
Ani ne za hodinu se věznitelé vrátili a rozdali jim skrovné příděly vody a tvrdého chleba. Montan se zjevnou nechutí kousek ochutnal. „Je to prolezlé červy, ale ty bys jíst měla,“ řekl a hodil jí svou porci.
Ona si chleba nevšímala. Jídlo znamenalo, že se začne svítat a tím i začátek dalšího hrozného dne.
„Jen do toho,“ jemně ji povzbuzoval Montan. „Ještě budeš sílu potřebovat.“ odvrátila tvář, ale bard vytrval. „ Vezmi si alespoň trošku vody. Můžeš chodit?“
Pokrčila rameny. „K čemu to je?“
„Možná se ti to brzo bude velmi hodit,“ odvětil její druh s podivným náznakem úsměvu. V hlase mu zaznělo něco nového, mazaný tón, který se rozhodně nehodil k jeho světáckému zjevu. Matné světlo lampy se dotklo bardova obličeje, ukazujíc delší nos a jedno z bystrých očí.
Dívka vodu nejprve usrkla a pak, když se ozvaly potřeby jejího těla, ji jedním dlouhým lokem dopila. Už víc než den nic nejedla a nepila.
„To je lepší,“ zamumlal Montan. Vyškrabal se na kolena, odsunul se tak daleko, jak mu řetězy dovolovaly, a potom se naklonil dopředu, dokud mu pouta nestáhla natažené ruce zpět.
„To není k ničemu. Jenom přivoláte stráže,“ zasyčela, která si přála, aby byl bard zticha.
Montan na ni nečekaně mrknul, začal kroutit rukama a zároveň roztahoval prsty a ohýbal palce. Od protější zdi zaslechla tiché, nepříjemné lupnutí kloubu. Montanovi ruce vyklouzly z pout. Upadl dopředu, opřel se o lokty a rychle vrátil klouby obou palců zpět na místo. Lemem rukávu si otřel slzy z očí. „Tak, a teď nohy.“ Strhl svršek levé boty a z vnitřního švu vytáhl dlouhý nástroj podobný šídlu. Po chvilce práce na zámcích okovů, které mu poutaly nohy, byl volný. Zvedl svůj pohár s vodou a přešel k dívce. „Vypij to. Jenom pomalu, pomalu. Jak se jmenuješ?“
„Vestal z Atri.“ Vděčně vypila příděl navíc, ačkoliv stěží dokázala uvěřit tomu, co právě viděla. Poprvé od chvíle, kdy ji chytili, ucítila závan naděje.
Montan si ji pozorně prohlédl a zdálo se, že dospěl k ne zcela snadnému rozhodnutí. Povzdechl si a pravil: „Nejspíš bys měla jít se mnou.“ Netrpělivě si odhrnul vlasy z očí a prohlédl si dveře. Když se k ní Montan otočil, přitiskla se ke slizkému kameni.„Už se uklidni,“ řekl muž. Vestal překvapilo, když spatřila, že se usmívá. „Chceš odsud dostat, nebo ne?“
Vestal bez hlesu přikývla, a zatímco jí Montan odmykal řetězy, strnule seděla.
„Říkám ti to jenom jednou – jestli zůstaneš pozadu, budeš se o sebe muset postarat sama!“
Montan začal pracovat na zámku. „Rezavý čubčí syn,“ poznamenal, když plivl do klíčové dírky. Konečně zámek s cvaknutím povolil a bard vyhlédl ven. „Vzduch je čistý,“ zašeptal. „Drž se u mě a dělej, co ti řeknu.“
Když se vydala chodbou za Montanem, bušilo Vestalce srdce až v krku. Jen pár stop od nich byla místnost, kde pracovali Gerasovi kati. Za ní byly otevřené dveře strážnice, takže slyšeli hluk jakési probíhající hlučné hry. Když se plížili k otevřeným dveřím, nebyly Montanovi boty o nic hlučnější než Vestalčiny bosé nožky. Montan pootočil hlavu a zvedl čtyři prsty. Rychlým mávnutím naznačil, že má Vestal kolem dveří projít hbitě a tiše.
Dívka kradmo nahlédla dovnitř. Na podlaze kolem pláště klečeli čtyři dozorci. Jeden hod kostkami a mince za šťavnatého klení změnily majitele.
Vestal počkala, až se začnou plně soustředit na další vrh, a proklouzla kolem na druhou stranu. Montan se k ní nehlučně připojil, rychle zahnuli za roh a po schodech dolů. V mělkém výklenku na úpatí schodiště hořela lampa. Montan ji sebral a pokračoval v cestě.
Vestal o uspořádání podobných míst nic nevěděla, a když postupně procházeli stáčejícími se chodbami, rychle ztratila jakoukoliv představu o směru, kterým šli. Nakonec se Montan zastavil, otevřel úzké dveře, a než zmizel v temnotě za nimi, zašeptal, ať si Vestal dává pozor, kam šlape – právě včas, uchránil ji tím pádem ze schodů, které začínaly ani ne o krok dál. Dole bylo chladněji a vlhko. Chvějivý kruh světla vycházející z Montanovy lampy se letmo dotýkal lišejníky porostlých kamenných zdí. I podlaha byla kamenná, hrubá a neudržovaná. Poslední, rozpadající se schody je přivedly k nízkým, železem pobitým dveřím. Bosé nohy Vestalku na dláždění studily. Rychle dýchala a z úst vydechovala malé obláčky. Montan ji podal světlo a začal se vrtat v těžkém zámku, visícím na oku petlice u rámu dveří.
„Tak,“ zašeptal bard, když zámek odemkl, „zhasni lampu a nechej ji tady.“
Vyklouzli do stínu zdí kolem nádvoří. Měsíc se skláněl nízko k západu; na obloze se vedle hvězd objevovaly první ranní červánky. Celý dvůr pokrývala silná jinovatka: hranice dřeva, studna, výheň podkováře – všechno se v měsíčním světle mírně lesklo. Zima letos přichází opravdu brzy, pomyslela si Vestal. Už ji cítila ve vzduchu.
„Tohle je dvůr dolní konírny,“ zašeptal Montan. „Za hranicí dříví je brána a vedle ní postranní branka. Zatraceně, to je ale zima!“ Prohrábl si směšné kudrny rukou a znovu si Vestal prohlédl. Vestal byla až na špinavou rozedranou halenu nahá. „Takhle celou zemí cestovat nemůžeš. Jdi tamhle k brance a otevři ji. Neměla by tam být stráž, ale měj oči otevřené a buď zticha! Hned jsem zpátky.“
Než mohla cokoliv namítnout, Montan se vytratil směrem ke stáji. Vestal se chvilku krčila u dveří a tiskla ruce k hrudi, aby ji nebyla taková zima. Zatímco postávala ve tmě sama, odvaha ji opouštěla. Dívala se ke konírně, ale po jejím podivném příteli nebylo ani stopy. Pod křehkou slupkou dívčinina odhodlání vřel nefalšovaný strach. Přemohla obavy a přiměla se k soustředění, aby odhadla vzdálenost k temné straně dříví. Nedostala jsem se tak daleko, aby mě tu kvůli mé slabosti nechal, hubovala sama na sebe. Matko Nistro, teď nade mnou drž ochrannou ruku! Tiše, zhluboka se nadechla a vyrazila vpřed. Byla už téměř u dřeva, když se ze stínu u výhně, pouhých pár stop vedle, vynořila vysoká postava.
„Kdo si?“ dožadoval se muž odpovědi, zatímco něco vytahoval zpoza opasku. „Stůj a mluv, hned!“
Vestal se vrhla na zem, za hranici dříví. Když přistála, uhodila se do prsou o něco tvrdého. Sáhla po tom a ruka se jí sevřela kolem hladkého topůrka nějakého zapomenutého kladiva. Odkutálela se, aby unikla těžké holi, kterou muž napřahoval nad hlavou. Vestal rychle pozdvihla kladivo a podařilo se jí naštěstí vyhnout strážcově úderu. Byla však mnohem slabší, a jak dopadala rána za ranou, zbytky jejích sil ji opouštěly. Uskočila zpět a blízko dveří do stáje zahlédla Montana. Místo aby ji přišel na pomoc, bard ustoupil zpět do stínu.
Tak takhle je to, pomyslela si. Dostala jsem se do nesnází a on mě opustil.
Vedena vztekem zrozeným z naprostého zoufalství se Vestal vrhla na překvapeného strážného a divokými rozmachy těžkého kladiva ho donutila k ústupu. Pokud má na tomto příšerném místě umřít, padne pod širým nebem, v boji. Její protivník se rychle vzpamatoval a snažil se ji zabít, ale oba překvapil hluk poblíž. Dveře konírny se rozlétly a vyřítil se z nich Montan na neosedlaném hřbetě obrovského černého koně. Za ním se vyhrnul houf podkoních, pomocníků a strážných, kteří křičeli na poplach.
„Brána, sakra! Otevři bránu!“ zařval Montan, který prchal před svými pronásledovateli v bláznivé štvanici kolem nádvoří. Rozptýlený strážce nemotorně odrazil úder a Vestal jeho obranu krutým výpadem prorazila. Hlavice dopadla a muž se s tlumeným výkřikem sesunul k zemi. Dívka odhodila kladivo, vyrazila k bráně, zvedla těžkou závoru a doširoka otevřela křídla vrat.
A co teď?
Ohlédla se a spatřila, že Montan má plno práce na opačné straně nádvoří. Strážný ho držel za kotník a ruka podkoního se sápala po uzdě. Jakmile Montan zahlédl otevřenou bránu, uzdou strhl koně, otočil ho a kopnutím pobídl k bláznivému cvalu napříč nádvořím. Zvíře snadno přeskočilo studnu a pádilo k bráně. Montan přitáhl otěže, zabořil prsty jedné ruky do černé hřívy a přidržel se koňské šíje. Druhou rukou se natáhl dolů.
„Pojď!“ zařval.
Vestal se ho chytila právě včas. Montanovi prsty se jí sevřely kolem zápěstí, zvedly ji do vzduchu a vyhodily na široký koňský hřbet. Zatímco se řítili bránou a po cestě za ní, vyškrábala se nahoru a chytila Montana okolo pasu. Minuli vísku uhnízděnou pod hradbami pevnosti a prolétli cestou k zalesněnému horskému úbočí, kde končilo Gerasovo panství. Po několika kilometrech Montan cestu opustil a zajel do hustého lesa, který ji lemoval. V bezpečí mezi stromy přitáhl koni uzdu a zastavil ho.
„Vezmi si tohle,“ zašeptal Montan a hodil Vestal do rukou jakýsi ranec.
Byl to plášť. Hrubá tkanina nakysle páchla stájí, ale dívka se do ní vděčně zavinula a přitáhla nahoru i bosé nohy, aby si je zahřála o zpocené boky koně. Seděli tiše a Vestalka si po chvíli uvědomila, že určitě na něco čekají. Chvíli nato zaslechli blížící se klapot kopyt. Nedokázali spočítat projíždějící jezdce, protože byla příliš velká tma, ale soudě podle zvuku, bylo jich alespoň půl tuctu. Počkali, až budou všichni pryč, a pak Montan otočil vraníka zpět k cestě a vyrazil po ní směrem k pevnosti.
Vestal zatahala barda za rukáv. „Jedeme špatně,“ zašeptala.
„Neboj se,“ odpověděl ji s tichým pousmáním její společník.
Za okamžik odbočili z hlavní cesty na hodně zarostlý úvoz. Cesta se rychle vytrácela, a když sjeli ze stezky pod úkryt stromů, šlehaly je do tváří větve.
Svítá. Vlny narážejí na členité pobřeží a hrají tak svou nekonečnou, poklidnou píseň. Elfka nechala ještě chvilku zavřené oči a pouze se šuměním nechala unášet. Jedno obočí se jí tu bolestně nakrčilo, asi při vzpomínce na noční sen. Sen?
Otevřela oči, které jako dvě modré tůňky hledí na svět, a vyklouzla zpod hedvábné přikrývky. Ladným, houpavým krokem vyšla ven na planinu před dům. Zastavila se na okraji malého útesu, kolmo spadajícím do pěnících vln.
„Sen? Ach kéž by to byl sen.“ hlesla k sobě a ještě k tomu svěžímu, slanému větru, který se ji snažil povzbudit a pohrával si přitom s její tenounkou, bělostnou košilkou, visící už pouze za jedno ramínko.
Uběhla chvilka a elfce se rysy vyhladily. Do očí se ji vrátil třpyt, rty se mírně pootevřely a jako v odpověď na tuto změnu se ji pozvedla ruka a prsty si po rtech přejela. Do této chvíle z každého jejího kroku, pohybu, či postoji vyzařovala vyrovnanost, soustředění a síla. Teprve nyní se uvolnila a tím vyplula na povrch její smyslná křehkost. Letmým dotykem uvolnila zbývající ramínko a nechala klesnou hedvábnou košilku, která vlastně ani tak nezakrývala její nahotu, jako spíše zvýrazňovala její půvabné křivky.
„Jak to vůbec pro ni začalo?“
Tak s touto myšlenkou se vrhla do pěnícího příboje.
Vynořila se z vln a přimhouřila oči před zářícím sluncem, v jehož paprscích získávaly její vlasy nádech skutečného zlata. Pohodila hlavou a tisíce drobných démantů se rozstříkly po okolí a dopadly ve spršce na hladinu. Do posměšného skřehotání racků se z dáli ozvalo známé zavolání. Nemusela ani rozeznat slova, neboť věděla co znamená, volání, aby se už vrátila na břeh.
Vedle ní se však vynořila mohutnější, vysoká postava a stáhla ji za sebou zpět do vln. Pod vodou ji stiskly silné paže a přitáhli ji k sobě, aby neměla možnost úniku na hladinu. Dlouhou chvíli se snažila uniknout, vyprostit se z toho pevného sevření. Pak však podlehla okamžiku a její rty vyzvaly soupeře k dlouhému polibku. Svět se s ní zatočil v kolotoči úžasného prožitku. Za chvíli se mladý pár vynořil z vln, ale i teď si nepřestával dokazovat svoji vzájemnou něhu. Další zavolání je však donutilo procitnout do skutečného světa. Mladý mořský elf ji upřel do očí svůj láskyplný pohled, schopný obsáhnout snad i tu největší mořskou propast.
„Tak večer?“ hlesl s touhou v hlase „přijdeš si zase zaplavat?“
Bílé perličky jejího úsměvu mu daly touženou naději.
V tom jejím nevinném úsměvu nacházel to, co v žádném jiném ze svého, i suchozemského příbuzenstva. Mořský elf se obrátil a navrátil se zpět do svého mořského domova. Mladá elfka ještě věnovala vlnám, které se uzavřely za jejím společníkem, zamilovaný pohled a gestem vyslala ještě vzdušný polibek, pak se otočila a vydala se vstříc domovu.
Cestou nahoru pláží našla v písku krásnou ulitu. Hnědá, pruhovaná ulita s tmavšími puntíky ji hřála v dlani, ještě když vstupovala do dveří, jak byla rozpálená. Dům měli posazený pod prvními stromy nad pláží tak, aby jej částečně chránily větve před největším náporem slunce. Ve vchodu se chvilku zastavila, aby se její oči přivykly na šero, panující uvnitř místnosti. Domem se linula podmanivá vůně připravovaného oběda. Ve dveřích naproti do dalšího pokoje stála jiná elfka. Podle značné podobnosti nemohlo být pochyb, že je to její matka. Drobná elfka měla kaštanové vlasy a velmi důstojné držení těla.
„Vestalko“ začala tím známým káravým hlasem „víš, že se mne máš alespoň dotknout v myšlenkách, abych věděla, že jsi v pořádku.“ Její veselé, oříškově hnědé oči ji však zradily v její hrané přísnosti.
Vestalka omluvně sklopila zrak. Upřela jej na lasturu, kterou nyní hladila bříšky prstů. Povzdych matky potvrdil výraz jejích očí. Obě velmi dobře věděly, jak to vlastně doopravdy je, ale přeci by si malou radost z této hry ani jedna nenechala ujít.
„Nechci rušit tvoje soukromý, když si s Meryokaiem.“ Matka k ní přistoupila a vzala ji z ruk nalezenou ulitu. Zaměřila se na ní a rázem se optala. „Ti dal Mery? Je nádherná“ říkala s lehkým zaujetím v hlase, „jistě pro ni plul až do té nejhlubší mořské pokladnice.“
Zkoumavým pohledem hodnotícím každý detail, přejížděla povrch lastury. Vestalka už věděla, že s představením je konec a tak zvedla hlavu a s veselým úsměvem se své matince vrhla kolem krku a vtiskla ji polibek na tvář.
„Jsem ráda, že se ti líbí. Ale Mery mi ji nedal, našla jsem ji sama vyplavenou na pláži.“
„Děkuji ti Vestalko“ šeptla ji matka do ouška. „tys měla vždycky na své straně štěstí Nistry“.
Ulita se ji mezitím začala na dlani točit a pak vystoupala a pomalu odplula do některé z dalších místností domu, aby se připojila k ostatním skvostům sbírky její matky.
„A teď pojďme, musíme dodělat oběd,“ její matka byla úžasná kuchařka a plně svých dovedností využívala, „tvůj otec je už jistě nedočkavý a pěkně mu asi kručí v bříšku.“ V oku její matky se roztančila jiskřička veselí. „A víš, jak se říká, muži jsou jako lvi. Ke spokojenosti potřebují dvě věci, nakrmit a nedráždit.“ K poslední větě se připojila i Vestalka a obě ji s veselým pobavením a s přehnaným herectvím říkaly unisono. Pak se chytly kolem pasu a se smíchem vešly do kuchyně. Jejich ruce se plně začaly věnovat přípravě jídla, mezitím si vyprávěly a smály se dnešním malým událostem a těm obyčejným věcem, které dělají ten život tak krásný.
Ve dveřích do další místnosti se objevil, podle rysů, Vestalčin otec. Jeho lehce rozčepýřené zlaté vlasy a hlavně trošku rozespalý výraz ho usvědčovaly, že si z té námahy při čekání v tomto horku, prostě musel trošku dáchnout.
„Tak co? holky moje milované“, usmál se na ně tak, jak dovedl jen on, „jakou dobrotu mi tu dnes připravujete?“ Rychle se přemístil za záda své ženy, kterou k sobě přitiskl a věnoval ji něžný polibek do vlasů. Přitom se však ještě jednou rukou pokoušel zjistit obsah v hrnci. Než se však pára stačila rozplynout, tak na hřbet jeho ruky varovně dopadl políček věnovaný od jeho ženy.
„Nevyzvídej a běž raději prostřít, můj nejdražší.“ pronesla jen tak mimochodem matka.
Otec opakoval polibek a vydal se splnit svůj úkol. „Jak si přejete, má královno, světlo mého života a prameni mé lásky.“ v jeho hlase byla znít ta jeho dramatická teatrálnost jeho původního povolání.
Její otec býval totiž vynikajícím hercem v hlavním městě Diviantského archipelagu. Sice neměl urozený původ, ani velké jmění, ale každý od něj přinejmenším očekával, že zúročí svoji velikou oblibu u publika, zvláště u mladých a žádaných děvčat místní bohaté šlechty. To, že se zaslíbil nijak významné a ani mocné čarodějce z nižší třídy, všem vyrazilo doslova dech. Ale jak sám říká: „Tvá matka možná není nejkrásnější, není ze zámožné rodiny, či neoplývá velkou magickou mocí, ale má v sobě něco, před čímž každý z mužů poklesá na koleno a ženy na ní hledí se závistí. A ty máš v sobě tento dar také, jenom ho ještě musím odhalit mé dítě.“
Po lahodném obědě se Vestalčina matka odebrala do sklepa, zatímco otec s Vestalkou se šli usadit na verandu. Seděli tiše, jako by v bázni a upírali zrak na vlny tančící na pláži. V odpoledním žhavém slunci se nad pískem tetelil vzduch a jen občas změnil tempo díky větru, chvilkami vanoucímu z otevřeného moře.
Po chvíli se k nim připojila i paní domu, nesoucí tři umě vydlabané tykve s vychlazeným ovocným nápojem. Ještě nějakou chvilku tak mlčky seděli a popíjeli v tomto vedru příjemně osvěžující pití, až matka prolomila tíživé ticho.
„Kdy teda odjíždíš?“ zeptala se starostlivě.
Vestal nejprve sklopila zrak a namáhavě upila z tykve a teprve pak se odhodlala k odpovědi.
„Za devět dní odplouvá loď na východní pevninu. Už jsem i domluvená s kapitánem, že budu plnit funkci lodní léčitelky.“ Když to ze sebe vysoukala, tak si trošku oddechla, její hlas sice nebyl pevný, jak by si přála, ale alespoň se nezlomil v půli věty.
Zabručení otce ji opět připomenulo, jak hluboce nesouhlasí s její volbou stát se kněžkou Paní. Otec ještě zakroutil hlavou, ale kupodivu zůstal zticha. Následoval slet mnoha otázek od Matky, co na to Mery, jestli se nebojí opustit svůj domov, co bude dělat. Hlavně pak její slova začala naléhat na to, aby se nikam nevydávala a tím silně zahýbali jejím přáním.
Ten rozdíl atmosféry mezi dobou před jídlem a teď byl znatelný tak, jako by se na letní jasné obloze objevil bouřkový mrak.
Svět se Vestal změnil ve spoustu naléhavých otázek dožadujících se odpovědi, které však nepřicházely. Zvedl se vítr a roztrhal mraky, otázky najednou nebyly důležité. To totiž tu malou vystrašenou holčičku objal její otec. Vyřkl pár slov na uklidnění její roztřesené duši. Jeho řeč splynula v řeku pokoje, ve které nejsou důležitá jednotlivá slova. Důležitá byla jejich přítomnost, jejich tón, jejich význam.
Teď už věděla, že odpluje na pevninu, daleko od svých rodičů, daleko od své mladé lásky, daleko odevšeho co znala. Proč vlastně chci odjed? ptala se sama sebe. Abych poznala, abych věděla, abych našla. Sebe? Možná. Protože díky zkušenostem rostem.
Vestal si rozčísla vlasy, co ji neposlušně spadly do očí a jako „před chvilkou“ se zadívala k obzoru.
Vedle ní se postavila mohutná postava a lehce ji k sobě přitiskla.
„Copak je Vestalko, na copak myslíš?“ dotázal se její společník hlubokým, rozvážným hlasem. „Čekal jsem tě vevnitř, až se vrátíš po ranní koupeli.“
Vestalka zaklonila mírně hlavu a opřela si ji o jeho rameno.
„Jak jsem kdysi odjela z domova na kontinent Fearun.“ v koutku oka se ji zaleskla snad jenom vzpomínka na domov.
„A vzpomněla sis spíš na domov, nebo na východní pevninu.“ lehce si povzdechl. „Chceš snad odjet domů a nechat mne tady?“
„Ale vůbec,“ otočila se k němu čelem a něžně ho uchopila rukama na zátylku „přeci bych tě tu nenechala.“ Svůj závazek potvrdila polibkem. Bílý bojovník ji lehce uchopil a odnesl zpět do chaty.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Tegonur - 5
Vestal je silenec, ale je to pekny, dlouhy, ...
Looki - 5
Nadherny pribeh, tet uz nemam nic proti. Moc se mi libi.
Martul - 5
Jo, jeden z tech ctivych pribehu. Dobre napsane, skoda, ze nejni pkracovani. Jen bych vytknul, ze o postave vlatne nic nerika. A nejni blize popsana skutecnost, kde se dej odehrava a jaky dusledek ci smysl pro dalsi zivot mela tato prihoda pro postavu. Davam 5 a tesim se na pokracovani.
Sith - 5
No ta charakteristika porad jeste neni uplna, ale pribeh je krasny.
Nelion - 5
Moc pěkny přiběh....
Mummy - 5
Sice to neni muj styl, tim myslim ze me to nejak moc nezaujalo, alepresto je to pekne napsane a hodne ctive. Dal bych 4, ale ta prvni cast se mo hodne libila takze 5
Mrakoplas - 5
paráda
Heratrix - 4
Neotřelý, originální příběh, vyprávěný bohatým jazykem, jaký se tu běžně nevidí. Trochu mě ruší změna stylu v půlce // edit: už ne zmatek v -li/-ly//. Klidně by mohla být povaha postavy víc prokreslená. Zůstanu u 4*, ale jsou velmi nakloněné k 5* :-)
