Nikdy jsem netoužila dokázat velké věci. Přála jsem si mít plný žaludek a spát v teple. Ideálně nepřemýšlet každé ráno, jestli budu mít večer oboje.
Vyrůstala jsem v horách a poměrně brzy zjistila, že pokud čekám na někoho, kdo mi nabídne lepší život, mohla bych se také dočkat smrti hladem. A to mi připadalo jako zbytečně dramatický způsob, jak ukončit jinak docela slibnou existenci.
Nijak sem netoužila ani po tom stát se horníkem. Měla jsem ale výhodu, byla jsem hezká a uměla zpívat. Tedy, projevila jsem tolik talentu, aby za to lidi byli ochotný platit. Nebylo to však tolik, kolik jsem potřebovala, a tak jsem se naučila nabízet také vlastní společnost.
Ukázalo se, že obojí dohromady je výnosnější než každé zvlášť.
Zpívala jsem v hospodách, hrála na slavnostech a bavila hosty, kteří měli peníze, alkohol v krvi a velmi přehnanou představu o vlastní důležitosti. Některým stačilo pár písní, jiní si chtěli povídat a další dávali přednost soukromí, kde nemuseli předstírat, že je zajímá cokoli kromě mého těla.
Neměla jsem s tím problém a rozhodně si nic z toho nepletla s láskou nebo romantikou. Po delší době a několika špatných zkušenostech, už jsem poznala skoro hned do jaké skupiny mužů zákazník patří. Někteří platili jen za tělo, jaké doma neměli. Někteří za choutku za kterou se styděli. Jiní chtěli někoho kdo bude poslouchat řeči o jejich velikosti a nadšeně souhlasit, chválit. Někdo chtěl jen zapomenout a nebo se vybít. To všechno bylo jednoduché, pak tu byli takový co si chtěli dokázat svojí nadřazenost. Ublížit mi, nebo sebrat svůj měšec ráno ze stolku, čirou náhodou i s mými vlastními mincemi.
Když v horách začalo přibývat vojenských táborů, mé služby se rozšířily. Naučila jsem se zašít košili i ránu. Opravit řemen, uvařit jídlo z toho co se našlo a obstojně hrát karty.
Potřebovala jsem práci a vojenské tábory byly plné mužů, kteří potřebovali všechno možné. Jídlo, pití, opravit řemen, koupit jehlu, vyměnit košili, zahrát píseň nebo se na pár hodin zbavit pocitu, že zítra možná zemřou.
Poslední služba bývala překvapivě žádaná.
Začala jsem se živit jako markytánka. Obchodovala jsem s drobnostmi, pomáhala obstarávat zásoby a večer hrála v táboře, pokud se našel někdo ochotný zaplatit. Občas jsem doprovázela vojáky do města, jindy jsem zůstávala v táboře několik týdnů.
Brzy jsem poznala, že armáda není ani zdaleka tak uspořádaná, jak se tváří její velitelé. Vojáci se hádali, podváděli v kartách, kradli si jídlo a stěžovali si na rozkazy. Důstojníci dělali totéž, jen měli lepší stany a lidé jim museli říkat pane.
Mně to vyhovovalo. Věděla jsem, jak se pohybovat mezi muži, kteří byli zvyklí rozkazovat.
Zrovna jsem se zachumlala do kožešiny na lůžku, důstojník v jehož stanu jsem byla si oblékal spodky, když se venku ozval první křik.
„Co to—“
Další výkřik. Dusot. Někdo venku zařval rozkaz, ale jeho slova zanikla v hluku, který se rychle blížil.
Můj společník byl na nohou dřív, než jsem se stihla posadit.
„Zůstaň tady,“ vyštěkl.
„To byl můj plán. Chtěla jsem se ještě chvíli prospat.“
Nevěnoval mi ani pohled. Popadl kalhoty, ale nestihl si je pořádně natáhnout. Plátno stanu se rozletělo a dovnitř vpadl cizí žoldák. Na hrudi měl krev a v ruce krátký meč.
Všechno se stalo příliš rychle. Záblesk oceli, zaklení, rána, která zněla nepříjemně tupě.
A potom důstojník spadl.
Chvíli jsem na něj jen zírala.
Bylo to absurdní. Ještě před několika okamžiky mi vysvětloval, proč jeho velitel nedokáže vést zásobovací kolonu ani s mapou přibitou na čele. Teď ležel na zemi, v těch směšných spodkách, a pod ním se rozlévala krev.
„Vojáku?“
Jako by na tom záleželo. Jako by se měl zvednout, oprášit si kolena a říct mi, že přeháním.
Muž, který ho zabil, se otočil ke mně.
V tu chvíli mi došlo, že jsem nahá, zabalená v prostěradle.
Ne že bych na to do té chvíle zapomněla. Jenže do té chvíle nahota znamenala postel, teplo a pár mincí navíc. Najednou znamenala, že nemám zbroj, šaty, boty, nic. Jen prostěradlo, které se mi zamotalo kolem nohou, a cizího muže, který se na mě díval, jako by právě objevil něco, co mu někdo slíbil.
„Podívejme se,“ řekl. „Z tebe bude pěkná válečná kořist.“
Od toho dne se v mém životě změnilo vlastně jen to, že jsem nemohla opustit jejich ležení. A platbou nebyly mince, ale můj život. Po několika měsících usoudili, že mi mohou plně důvěřovat, nebudu lhát, měli pravdu. Byli jsme někde v pustinách, daleko od civilizace a kdybych utekla bez ničeho, zabila bych sama sebe. Dalším poznatkem bylo, že bych jako člen jejich tábora měla umět bojovat…
Za desítky let svého života mezi žoldáky jsem prošla mnoho táborů, navštívila mnoho zemí a učila se od mnoha mužů. Rychlí bojovníci s dýkami a vrhacími noži, mohutní berserkové ze severu se svými sekerami a kladivy, pár rytířů, kteří propili vlastní čest, ale meče by se nevzdali, i elfí průzkumníci a střelci – ti všichni mi předali část svého umění. Nejsem dokonalá a nejspíše nikdy nebudu, osobně preferuji výraz přizpůsobivá. A živit se tělem neznamená vždy totéž: jednou postel, podruhé boj.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý