Horsky lev si jako každý ráno prochází své teritorium, když ve vzduchu zavětší podivný pach. Inu vydal se lev za pachem pro něj typickou člověčinou pln odvahy a síly zjistit, co za člověčinu zarušilo jeho teritorium. Propletal se mezi houštinami po pachu, když se najednou zastavil. Pln odhodlání se rozhodl člověka vystrašit a mohutně zařval. K jeho údivu však pach, prozrazující pozici člověka nijak nezměnil svou vůni a lev nezaznamenal ani pohyb. Pomalu přikrčen vydal se tedy směrem k zdroji člověčího pachu, až se mu dostal tak blízko, aby mohl nečekaně vyskočit a zaútočit. Opět se přikrčil, jeho zadní nohypo chvilce preslapovani našli spravnou polohu k odrazu a vymrštil se mohutným skokem přes křoví. Po dopadu hbitě máchnul přední tlapou s nachystanýmy drápy, avšak promáhnul pouze vzduch. Chvilkově zaražen se rozhlížel a pln překvapení hledal zdroj člověčího pachu. Bylo zřejmé,že pach vychází z blizkeho stromu a tak se lev opatrně k němu dvěma kroky přiblížil. Nakouknul za strom, ale nic neviděl, když tunáhle něco uslišel. Jeho zrak klesl k zemi a k jeho úžasu zde leželo dítě v uzlíčku hadrů a s veselím úsměvem natahovalo ručičky směrem ke lvovy. Lev z počátku překvapen nyní přemýšlel, co by měl s dítětem udělat, zda sežrat, nebo vzít sebou. Nakonec se rozhodl, že díte vezme sebou do svého doupěte.
*o mnoho mil dál ve staré chatrči*
„Skočím něco ulovit do řeky bratře, abychom měli nějaké zásoby, kdyby opět přišli bouřky, jak tomu bylo i minulé dva roky“. Postarší elf s dlouhy plnovousem se otočil k druhému elfovy, který nyní domluvil a pravil: „dobrá bratře, já se mezitím spojím s naší matkou zemí, jestli naší druidské moci není někde třeba, už celkem dlouho si matka příroda a náš hvozd vystačili sami a mám divné tušení, že se něco v brzké době bude dít“. „Jak myslíš Hertexi, jen doufám, že nyní nemáš pravdu, my tu také nebudeme věčně, abychom les chránili a naše síly už nejsou nejmladší“ domluvil druhý elf, vzal do ruky prut a opustil chatrč. „Ta Hertanova moudrost mě někdy už pěkně štve, bohužel má ale pravdu“ pomyslel si druhý elf a vydal se směrem k lesnímu obelisku, aby se spojil s matkou přírodou. A tak došel Hertex k obelisku, který s bratrem postavil a který sloužil jako oltář, usedl na zemi, položil ruce na zem, zavřel oči a započel promluvu s matkou přírodou.
*o několik hodin později stále u obelisku*
Zajimave zjisteni povedela matka příroda Hertexovy. Ten si byl vědom nebezpečí, které hvozdu hrozí a chtěl urychleně varovat bratra. Avšak matka příroda jej zastavila a promlouvala dal. „vydejte se zítra za usvitu na mytinu svobody, bezpodmínečně tam musíte být, ty i tvůj bratr“ dořekla a uvilnila druida ze své moci. Hertex nelenim a i když měl za sebou stovky zim, pospíchal jak nejrychleji mohl do chatrče. Rozrazil dveře a tam jeho bratr mezitím spokojeně pojídal svoji porci oběda. „Dnes byla příroda k nám velmi stědřá bratře, nalovil jsem zásoby na několik dní“ dořekl Hertan. Avšak podivil se výrazu ve tváři svého bratra a okamžitě zmklnul čekajíc, až jeho bratr popadne dech a začně vysvětlovat.
*mezitím v tu samou dobu v doupěti horského lva*
„Tak co s tebou malý človíčku, nemám právo tě zabíjet, nijak si mi neuškodil a nemyslím, že by jsi pro mě mohl být hrozba. Myslím, že bude nejlepší, když tě odvedu na zvířecí poradu a tam už se rozhodne, co s tebou“ domluvil lev, uchopil uzlíček i s dítětem a vydal se na cestu. „Máme před sebou dlouhou cestu“ pronesl lev a pomalu zamířil do hlubokého lesa vyhýbajíc se všemu, co by mohlo dítěti jakkoliv ublížit. Po mnoha hodinách, již za svitu večerní hvězdy se rozhodl lev spolu s dítětem nabrat síly a uložili se ke spánku. Díte si lev položil na zem a kolem něj ovinul své tělo, aby v noci nezmrzlo.
*Ráno za úsvitu dalšího dne na mýtině svobody*
Tak jsme tady člověčí dítě, zde se rozhodne o tvém osudu, pomyslel si lev a zamířil k velikému medvědu sdělit, co se mu událo. O několik minut později mohutný medvědí řev zahájil zvířecí radu a díte bylo uloženo do středu jednacího kruhu. Po několika minutách hžavé diskuze o brozbě lesa se na mýtinu přibrouzdali dva medvědi a posadili se kousek opodal od kruhu jednajích zvířat. Mohutný medvědí řev utišil diskuzi a zahájil alší bod porady, jimž bylo nalezené dítě. Vlk se okamžitě hlásil o slovo s argumentem, že člověčí dítě je zlo, které musí být sežráno, sic přinese velké neštěstí. Na to mu oponovali jeleni, že toto dítě nemůže ani chápat, co je to dobro a zlo. Padlo spoustu argumentů, proč nechat dítě žít a proč jej zabít, když se postavil hlavní medvěd a prnesl: „Nemame pravo ubližit někomu, kdo neublížil a ani nechtěl ublížit nám. Dítě bude žít a my všichni ho vychováme, jako by to bylo naše mládě. Naučíme ho lesním zákonům, lesní magii a věřím, že v budoucnu nám bude dobrým pomoctníkem v boji proti nepřelům lesa“. Hlasitý šum oznamující souhlas většiny zástupnců zvířecí říše ukončil tento bod jednání, když tu najednou jeden ze dvou opozdilých medvědů stoupl na zadní a pronesl: „Lidské dítě chcete vychovat, pamamtujte, ono není zvíře, ono je člověk“. Hlavní medvěd otočil hlavou a s hněvyvím hlasem se optal, kdo je, že si opovažuje mluvit bez svolení. Oba medvědi se postavili na zadní a před očima všech zvířat se změnili na dva elfy. „My jsme strážci tohoto lesa, ochránci a služebníci matky přírody“: prnesl Hertex. Hertex promluvil o sdělení, které mu matka příroda zjevila i o tom, jak je sem poslala a účel, proč se měli zůčastnit bylo nejspíše toto dítě. Medvěď přisoudil, že mají nejspíše pravdu a tak se dítě dostalo do rukou dvou elfích druidů, kteří jej měli vychovat, avšak dohoda a učení a pomoci všech zvířat stále platila. Léta střídala zimy a zimy zase léta, kdy se dva staří druidové starali o člověčí dítě, v dobách zimních, kdy se mnohdy vraceli z lovů kožešin, aby měli dítě čím zahřát ve své chatrči nacházeli medvěda, který svým kožichem chránil dítě, v dobach letnich, kdy zvířata nosila obou druidům potravu pro dítě, nastala doba další zvířecí porady. Inu dostavili se oba druidové i s dítětem, nyní již malou dívenkou na poradu, kde se rozhodovalo též o jejím jméně. Druidové hodlali děvčátko pojmenovat nějakým jménem ze severských zemích,nýbrž poznali, že se jedná o barbarské děvče, zvířata však byla proti. „V lese byla nalezena, patří lesu, patrí nám všem. Proto jsme se rozhodli pojmenovat jí Lealwen, což v řeči zvířat znamená Dítě lesů“: domluvil medvěd a druidové s novým jménem souhlasili. A tak započal život mladičké Lealwen ve službě lesa a pomocnice druidů, kteří jí vychovávali. Lealwen měla dar přírody jí rozumnět, velmi brzy se naučila řeč všemožných zvířat a ty jí učili a pomáhali, když se druidové starali o chod hvozdu. Jedné z mnoha porad se však Leawen nesměla zůčastnit, jak zvířata, tak druidová jí nakázali, že musí zůstat doma a tak i učinila. Za rok si ani nevzpomněla, že zrovna tato porada jí úplně změnila život. Jednoho dne jí odvedli druidové k obelisku a ukázali jí, jak se může spojit s matkou zemí a zjistit důležité informace o dění ve hvozdu i mimo něj. Lealwen byla nadšená, avšak netušila, že toto spojení, ačkoliv bude její první bude i posledním setkáním s jejímu opatrovnickými druidy. A tak spojila se za pomocí bratrů druidů. Matka země jí přivítala s otevřenou náručí a dala jí dar, který měli bratři druidové, dar měnit se ve zvíře. Avšak tento dar není možno dávat a nikde nevzít, čehož si byly oba druidové vědomi. A tak se se souhlasem matky přírody oba druidové obětovali a svou sílu obou dvou vložili do mladého Lealweniného těla. Jakmile ukončila Lealwen spojení a matkou přírodou, oba druidové padli mrtví k zemi. A tak se z mladičké Lealwen stala ochránkyně hvozdu. Zprávy o smrti obou druidů se mezi zvěří roznesli hodně rychle a tak povolali Lealwen na zvířecí poradu, kde se měla dozvědět osud, na který jí už jak zvířata,tak oba druidi celý rok přiravovali. A tak se mladičká Lealwen dozvěděla o hrozbě a záze již jjeího hvozdu, která měla přijít již velmi brzo, jediné, co se nedozvěděla bylo to, jak tomu může zabránit nebo co by měla dělat. Ještě si nebyla vědoma svých schopností, které jí oba druidové odkázali, ale ty se projevili o několik hodin později. Hvozd umírá,, na severní straně se něco děje, Lealwe cítila, cítila tu bolest hvozdu. I v tu chvíli přiběhl lev, který jí prvně našel a za jeho pomocí se dostala na severní stranu hvozdu, aby obhlídla situaci. Tisíce skřetů zde kácely stromy, která pak odváželi daleko za kopec. Lealewen nelenila, vyšla z lesa a promluvila ke skřetům, ti však neměli zájem jí poslouchat, popadli své sekery a s hrozivým řevem se na ní rozběhli. Lealwen stála jako přibytá k zemi, nechopna pohybu ze strachu, který jí hrozivý řev nahnal. Avšak z hvozdu vybehla smečka medvědů, lvů, vlků,hadů a pavouků. Když jí skřeti spatřili, zastavili se a pomaličku se začali stahovat. Mezitím se Lealwen probrala z šoku a za pomocí druidské hole, kterou jí darovala sama matka příroda a s vypětím všech svých sil obnovila pokácenou část hvozdu, stromy začali růst,sílit,až dosáhli původní síly i výšky. Poté se unavená zhroutila k zemi. Ráno jí probudil zvuk seker, které kácí dřevo a opět pocítila tu bolest. Rozhodla se rázně zakročit a vydala se směrem za svukem. Jak si myslela, opět skřeti ničili sverní část lesa a Lealwen přikázala zvířatům, aby svůj les chránili a zaútočili. Samotná se také pustila do boje, který trval snad několik minut. Na kopci se zjevila armáda skřetů v plné zbroji a pustila se do přeživších zvířat, které statečně bojovali za svůj les. Avšak skřetů bylo spousty a ač se Lealwen a její ochránci snažili zastavit skřetí nájezdy, nepoveldo se jim to. A tak se rozhodla, že bude nejlepší opustit zdejší hvozd, který byl jejím domovem spolu se všemi, kteří zde přežili a uchýlit se někam, kde bude moci bojovat a kde bude moci i vyhrát tento boj….
*A tak se Lealwen a jeji smecka zvirat vydala na jih, avšak sílu, kterou jí darovali oba druidové před svou smrtí stále neobjevila….*
->pozn. autorky:řeč zvířat je v příběhu přeložena do mluveného jazyka
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Eliska
Mě osobně se nelíbí ten konec,ale je to moje a sem líná si to upravit...zatím
