Naladris Silenka

-> Charakterník

„Jestli sebou ještě jednou škubneš, přišiju ti tu ruku k zadku,“ oznámila elfka s naprostým klidem a přitáhla nit tak prudce, až námořník na stole zavyl.
„Kurva! Ty malá elfská děvko!“
„To je projev vděčnosti?“ zajímala se a prohlédla si další steh. „Protože jestli ano, měl bys vědět, že tvá matka měla poněkud horší pověst.“
V podpalubí to páchlo dehtem, potem, zatuchlou slámou a krví. Loď se líně pohupovala na kotvě a několika prkny ve stropě pronikalo podvečerní světlo. Muž, kterému právě sešívala předloktí, byl přesvědčený, že o něj přijde. Elfka byla zase přesvědčená, že kdyby mu ruku skutečně uřízla, podstatně by tím přispěla ke klidu na palubě.
„Povídám, že bych ti radši zaplatil pořádnýho felčara.“
„Toho jsme měli. Umřel před třemi měsíci na zánět plic. Zřejmě od přílišného poslouchání tvých keců. Mimochodem, nařídil ti snad někdo strkat ruku mezi dvě bedny, když se nakládá?“
„Já myslel—“
„To byla první chyba.“
Z horní paluby se ozval výbuch smíchu a dupot bot. Někdo začal zpívat sprostou námořnickou písničku, jejíž poslední verš se podle množství vypitého alkoholu měnil tak často, že už dávno nikdo neznal původní znění. Elfka odložila jehlu, potřela ránu pálenkou a přitiskla na ni čistý kus plátna. Námořník se tentokrát pouze zakousl do opasku.
„Hotovo. Dva dny s tím nebudeš tahat nic těžkého, nebudeš se prát a pokud možno nebudeš ani přemýšlet. To poslední bys měl zvládnout.“
Venku už kapitán svolával mužstvo. U přístavní hospody se prý večer objevil obchodník s nákladem drahého koření, jenž měl tu pošetilost vyplout následujícího rána bez ozbrojeného doprovodu. Mezi námořníky to vyvolalo všeobecné nadšení. Elfka měla z nadcházející práce radost podstatně menší, protože znala kapitánovu představu o přepadání obchodních lodí a věděla, že po každém podobném dobrodružství končí na jejím stole nejméně tři lidé. Přesto se usmívala, když ji kapitán při míjení poplácal po rameni a připomněl jí, aby si tentokrát připravila dostatek obvazů.
Na moři žila už tak dlouho, že se jí pobyt na pevné zemi občas zdál nepřirozený. Z prvních let si pamatovala jen útržky: vysoké stromy Lewanu, vůni mokrého listí, ruce, které ji oblékaly na cestu, a ustarané tváře rodičů. Skřeti tehdy podnikali další nájezdy a rodiče se rozhodli poslat nejmladší dceru pryč, dokud ještě bylo možné dostat ji do bezpečí. Dlouho si nedokázala vybavit ani jejich obličeje. Zato si pamatovala pláč matky, když ji předávala lidem, kteří slíbili, že dítě dopraví přes moře.
Slib byl nakonec splněn poněkud jinak, než si rodiče představovali. Po několika dalších plavbách, změnách opatrovníků a jednom přepadení se dívka ocitla mezi piráty. Ti se nejprve přeli, co s ní, protože na lodi už měli dost hladových krků. Nakonec si ji nechali. Když se ukázalo, že dokáže bez omdlení vybírat z ran úlomky dřeva a nebojí se mrtvol, dostala práci u lodního ranhojiče.
Starý felčar sice neuměl pořádně číst, zato dokázal podle zápachu poznat gangrénu, podle barvy moči některé choroby a podle vzhledu kapitánova obličeje určit, kolik zraněných přibude po příští výpravě. Naučil ji zastavovat krvácení, ošetřovat zlomeniny a především rozlišovat nemocné, kterým ještě lze pomoci, od těch, kterým už zbývá jen pár hodin. Jeho poslední lekcí bylo, že nemocný člověk může mít veškeré bohatství světa, ale pokud se mu zastaví srdce, žádný měšec ho nepřiměje znovu bít.
Když zemřel, převzala jeho práci. Nikdo o tom zvlášť nehlasoval, protože posádka neměla ve zvyku řešit věci, které fungovaly.

Tehdy ještě nosila vlasy jejich přirozené barvy.

V přístavním městě, jehož jméno se později pokoušela zapomenout, začala nemoc nenápadně. Jeden z nosičů v přístavišti se sesunul k zemi, dalšího ráno našli mrtvého v uličce za tržištěm a během následujících dnů se objevily desítky lidí s prudkými průjmy a zvracením. Místní lékař tvrdil, že za to může špatné povětří, kněz hovořil o trestu za hříchy a městský rychtář nechal zatknout dvě prostitutky, které údajně přivolaly neštěstí svým nemravným životem.
Silenka měla na podobné vysvětlování jiný názor.
„Jestli za to mohou kurvy, vysvětlete mi, proč umírají i děti, které ještě neumějí pořádně chodit,“ zeptala se při jednání na radnici.
Rychtář si ji prohlížel s neskrývaným odporem. Ještě větší odpor v něm vyvolávalo zjištění, že tahle drzá mladá elfka patří k posádce pirátské lodi kotvící v přístavu.
„Dítě moje, nemáš ponětí o tom, jakými cestami boží trest dopadá na hříšníky,“ poučil ji kněz.
„To jistě nemám. Zato mám docela dobrou představu, kudy z nich odchází voda. A pokud s tím rychle něco neuděláme, budete mít brzy tolik mrtvých, že se vám nevejdou na hřbitov.“
Vysvětlení, které následovalo, bylo jednoduché. Nemocní ztráceli vodu tak rychle, že jim vysychaly sliznice, propadaly oči a kůže zůstávala po stisknutí nepřirozeně dlouho zřasená. Někteří umírali během jediného dne, přestože na nich nebylo vidět žádné zranění. Silenka podobnou nemoc zažila během plaveb několikrát. Věděla, že samotná voda nestačí a že nemocným je nutné podávat také soli, které jejich tělo ztrácí. Ještě důležitější ovšem bylo zjistit, odkud nákaza přichází.
„Voda,“ řekla nakonec a ukázala na mapu města. „Kde berete vodu?“
Rychtář jí ukázal několik studní a městský vodovod, kterým byla voda přiváděna z pramene nad přístavem.
„A kam odvádíte splašky?“
„Do kanálu.“
„A ten vede kam?“
Muž chvíli přemýšlel. Odpověděl za něj městský stavitel, kterého dosud nikdo nepovažoval za důležitého účastníka jednání. Kanál ústil do říčky, která protékala pod městskými hradbami. Při posledních deštích se však voda rozlila a zaplavila část starého potrubí.
Elfka se opřela o stůl a požádala o další mapu.
Během následujících hodin se ukázalo, že nejvíce nemocných pochází ze čtvrtí zásobovaných vodou z dolní části městského systému. Silenka nechala vypsat jednotlivé domy a ulici po ulici porovnávala, kde lidé onemocněli. Když se vrátila na radnici s požadavkem uzavřít část vodovodu a zakázat odběr ze zasažených studní, čekal ji další spor.
„To nemůžeme udělat,“ prohlásil rychtář. „Zastavíme obchod a přístav bude bez vody.“
„Váš přístav bude brzy bez lidí.“
„Mladá dámo, uvědomujete si vůbec—“
„Uvědomuju si hlavně, že když se člověk dostatečně dlouho vysírá, přestane mu záležet na tom, kolik obchodních lodí stojí u mola.“
Jednání tím skončilo. Rychtář ji nechal vyvést, ale městský stavitel si zapamatoval, co říkala. O dva dny později, když zemřela jeho žena, dal na vlastní odpovědnost uzavřít první ze studní.
Silenka mezitím proměnila opuštěné skladiště poblíž přístavu v provizorní ošetřovnu. Rozdělovala nemocné podle závažnosti stavu, hlídala přísun převařené vody a nechávala do ní přidávat odměřenou sůl s cukrem, pokud byl k dispozici. Na lodích se naučila, že lidé dokážou vydržet neuvěřitelně mnoho, pokud mají alespoň trochu štěstí a někdo jim průběžně doplňuje to, co ztrácejí. S těmi, kteří už nedokázali pít, měla podstatně méně možností. Léčivá magie jí pomáhala udržet některé z nich při životě, vyžadovala však síly, které během nekonečných směn rychle docházely.
Když jí jeden z místních lékařů navrhl pouštění žilou, zeptala se ho, zda se definitivně pomátl. Lékař ji označil za nevzdělanou cizinku a přestal s ní spolupracovat. Druhý den ho přinesli na nosítkách.
„Tak co, mistře?“ zeptala se, když mu zvedala hlavu k poháru s léčivým roztokem. „Pořád chcete pouštět žilou?“
Muž byl příliš zesláblý, aby odpověděl.
„Výborně. Konečně rozumná debata.“
Její posádku nemoc dostihla během druhého týdne.
Nejdřív onemocněl kuchař, kterého ostatní obviňovali, že tajně vypil nějakou zkaženou kořalku. Potom padli další tři námořníci. Když začal zvracet i kapitán, Silenka opustila městskou ošetřovnu a vrátila se na loď.
Starého muže našla v kajutě, kde se pokoušel vypít pohár vody. Ruce se mu třásly tak silně, že polovinu rozlil. Vypadal podstatně starší než před několika dny, měl propadlé oči, šedivou pleť a sotva dokázal udržet hlavu zpříma.
„Vypadáš příšerně,“ řekla a posadila se vedle něj.
„To mi říkáš už deset let.“
„A nikdy jsi nevypadal takhle.“
Kapitán se pokusil usmát, ale vyšlo z toho jen bolestivé stažení tváře. Zeptal se, co se děje ve městě, a když mu odpověděla, že mrtvých stále přibývá, začal jí vykládat, že by měli odplout. Silenka ho přerušila. Většina posádky už byla nemocná, dva muži nedokázali vstát a přístavní stráže stejně odmítaly pustit jakoukoli loď na moře.
„Tak je podplať,“ navrhl kapitán.
„Nemáme čím.“
„V kapitánský truhle—“
„Jsou tři stříbrný a tvoje starý spodky. Jestli je chceš nabídnout, zkusím to.“
Kapitán zavřel oči. Dlouho jen ležel a poslouchal kroky nad hlavou, než ji požádal, aby mu podala trochu vody.
Zůstala s ním celou noc.
Druhého dne zemřel kuchař a další dva námořníci. Kapitán přežil ještě tři dny, během nichž se střídaly chvíle, kdy poznával lidi kolem sebe, s okamžiky, kdy už nedokázal pořádně vnímat. Silenka se pokoušela všemi dostupnými prostředky udržet jeho tělo v chodu, a když se jí konečně podařilo na několik hodin stabilizovat jeho stav, odešla ošetřit dalšího zraněného člena posádky. Po návratu zjistila, že kapitán mezitím zemřel.
Seděla vedle jeho těla tak dlouho, dokud jí někdo nepřišel oznámit, že se jeden z nemocných pokusil skočit přes palubu.
Z původní posádky zbyla po dalších dvou týdnech jen hrstka lidí. Někteří se pokoušeli utéct z města, další odmítali poslouchat její příkazy a několik jich zemřelo navzdory tomu, že jim věnovala veškerý čas, který měla. Když konečně začalo nemocných ubývat, jejich loď už připomínala opuštěný vrak.
Silenka se přesto vrátila do skladiště.
Potřebovali tam někoho, kdo uměl poznat těžkou dehydrataci dřív, než nemocný zkolaboval, a kdo dokázal přimět vyčerpané pomocníky, aby dodržovali jednoduchá hygienická pravidla. Naučila ženy z přístavní čtvrti připravovat léčivý nápoj, přesvědčila městského stavitele, aby odstranil poškozené potrubí, a společně s několika dobrovolníky zorganizovala zásobování pitnou vodou z nezasažených zdrojů.
Smrtí už se téměř nezabývala, pokud se jí nepřipletla přímo pod ruce. Ve skladišti nebylo místo na dlouhé truchlení. Každý mrtvý znamenal jedno volné lůžko a dalšího člověka, kterého bylo možné přijmout.
Když epidemie konečně ustoupila, město mělo několik stovek mrtvých. Ještě více lidí však přežilo, protože se podařilo přerušit přísun znečištěné vody a zajistit nemocným alespoň základní péči.
Rychtář svolal shromáždění obyvatel, na kterém děkoval bohům, městské radě a všem, kteří během pohromy projevili odvahu. O elfské léčitelce se nezmínil.
O několik dní později se navíc začaly šířit pověsti, že nemoc přivezla právě pirátská loď. Lidé si pamatovali cizince, kteří kotvili v přístavu, jejich výstřední chování a skutečnost, že velká část posádky zemřela. Méně ochotně si připomínali, že první nemocní byli ve městě ještě před příjezdem pirátů.
Jednoho rána našla Silenka na dveřích ošetřovny namalovaný nápis, který ji vyzýval, aby město opustila. Další den jí někdo rozbil okno kamenem.
Když ji rychtář konečně pozval na radnici, očekávala alespoň omluvu. Místo toho jí vysvětlil, že její další přítomnost vyvolává mezi obyvateli zbytečné napětí.
„Takže mám vypadnout.“
„Tak bych to neformuloval.“
„Ale myslel.“
„Město vám děkuje za vaši pomoc.“
Silenka se chvíli dívala na jeho ruce. Byly čisté, upravené a na prstech měl několik drahých prstenů. Vzpomněla si, kolikrát během uplynulých týdnů sama nemohla dostat pach výkalů a zvratků ze své kůže.
„V tom případě by město mohlo alespoň zaplatit za obvazy, léky a jídlo, které jsem kupovala pro nemocné.“
Rychtář se zatvářil dotčeně a vysvětlil, že městská pokladna byla epidemií značně vyčerpána. Když odcházela, ještě za ní zavolal, že by měla být ráda, že se městská rada rozhodla její účast na šíření nákazy dále nevyšetřovat.
Na ulici se pozvracela.
Nebylo to nemocí. Už několik dnů skoro nejedla a poprvé po dlouhé době se jí podařilo pořádně vyspat. Tělo si zřejmě vybralo právě tuhle chvíli, aby jí připomnělo, že i elfové mají své meze.
Z přístavu odcházela o tři dny později. Zbytek posádky se rozprchl a loď si přivlastnili věřitelé, kteří se najednou vynořili s pozoruhodným množstvím starých pohledávek. V jedné z kajut našla ještě kus modré látky, která kdysi tvořila součást jejich pirátské vlajky. Vzala si ji spolu s několika osobními věcmi a posledním měšcem peněz.
Před odchodem navštívila barvířku, která pracovala poblíž trhu, a nechala si obarvit vlasy na sytě modrou.
Žena se jí zeptala, jestli je to nějaký nový námořnický zvyk.
„Nejspíš,“ odpověděla elfka. „Alespoň už nebudu muset lidem vysvětlovat, proč mám tak zatraceně špatnou náladu.“

Moře ji nakonec vrátilo do Andarie způsobem, který by žádný zkušený námořník nepovažoval za důstojný.

Andorským přístavem se toho rána prohnala prudká bouře. Vlny poškodily několik menších lodí, strhly část dřevěného zábradlí a zanesly přístav nejrůznějším harampádím, od rozbitých sudů až po mrtvé ryby. Když se vítr konečně uklidnil, začali přístavní dělníci procházet molo a zjišťovat škody.
Pod jednou z vyvrácených lávek našli mladou elfku.
Ležela napůl ve vodě a napůl mezi mokrými prkny, oblečení měla potrhané a po tváři se jí táhla dlouhá odřenina. Modré vlasy byly slepené solí, bahnem a mořskými řasami. Když ji jeden z mužů otočil na záda, otevřela oči a pokusila se ho udeřit.
„Žije!“ oznámil překvapeně.
„To jsem si všiml,“ odpověděl druhý, který právě schytal kopanec do holeně.
Zraněnou vytáhli na suché místo a přinesli několik přikrývek. Nikdo z přítomných nedokázal zjistit, odkud se vzala. U pobřeží nebyla hlášena žádná ztroskotaná loď a v přístavu nechyběl žádný cestující, který by odpovídal jejímu popisu. Elfka na otázky reagovala podrážděně, chvílemi nesrozumitelně a několikrát se pokusila vstát, přestože se sotva držela při vědomí.
Mezi přihlížejícími se mezitím objevila další elfka. Přistoupila ke skupince námořníků a požádala je, aby jí uvolnili místo. Chtěla se podívat, jestli zraněná nepotřebuje pomoc.
Když spatřila její tvář, zarazila se.
Dlouho si ji prohlížela, až si toho všiml jeden z námořníků a zeptal se, jestli ji zná.
„Nevím,“ odpověděla.
Přiklekla k dívce a opatrně jí odhrnula mokré vlasy z čela.
„Jak se jmenuješ?“
Zraněná otevřela oči. Na okamžik to vypadalo, že otázce nerozumí, potom zachraptěla několik slov.
„Silenka. A kdo to potřebuje vědět?“
Elfka před ní ztuhla.
„Odkud jsi?“
„Z moře, ty huso. To snad vidíš.“
„Myslím předtím.“
Silenka se pokusila posadit, ale rozbolela ji hlava a musela se opřít o ruku jednoho z námořníků. Nechápala, proč se jí ta cizí žena vyptává na věci, které už léta nikoho nezajímaly. Nakonec si odplivla slanou vodu a odpověděla.
„Lewan. Kdysi dávno.“
Druhá elfka pomalu vydechla. V její tváři se vystřídalo několik výrazů, než se konečně odhodlala promluvit.
„Silenko?“
Způsob, jakým vyslovila její jméno, byl zvláštní. Znělo to jako oslovení určené malému dítěti, přestože zraněná elfka už dávno nebyla dítětem.
„Co je?“
„Já jsem Andariel.“
Silenka na ni hleděla a snažila se pochopit, co právě slyšela. To jméno si pamatovala. Patřilo k několika málo věcem, které jí zůstaly z dětství v Lewanu, a občas je vyslovovala sama pro sebe, když byla ještě malá a na pirátské lodi se jí stýskalo po domově. Později si na ně vzpomínala čím dál méně, až nakonec zůstalo jen někde hluboko v paměti, vedle vůně lesa a hlasů lidí, jejichž tváře si už nedokázala vybavit.
„Andariel?“ zopakovala nedůvěřivě.
Elfka přikývla a vzala ji za ruku.
„Poslali tě pryč. Když začaly nájezdy. Pamatuju si, jak tě matka oblékala na cestu.“
Silenka se znovu pokusila posadit. Tentokrát ji Andariel podepřela a pomohla jí dostat se do sedu. Chvíli se na sebe dívaly, jako by čekaly, že ta druhá řekne něco, co vysvětlí všechny roky jejich odloučení. Nakonec Silenka natáhla ruce a sevřela sestru kolem krku.
Andariel ji objala tak pevně, až si zraněná elfka bolestivě sykla.
„Promiň,“ zašeptala starší sestra a trochu povolila sevření.
„To nic,“ zamumlala Silenka a zabořila obličej do jejího ramene. „Jen mám nejspíš zlomený žebro.“
„Musíme tě dostat k léčiteli.“
Silenka se navzdory bolesti rozesmála.
„Tak to budeš mít zatracenou smůlu.“
Andariel se odtáhla, aby jí viděla do tváře.
„Proč?“
„Protože jednoho máš zrovna v náručí.“
Starší sestra se usmála. Bylo na ní vidět, že neví, jestli má plakat, smát se, nebo se konečně začít ptát na všechno, co se za ta léta stalo. Nakonec se rozhodla nedělat ani jedno a požádala námořníky, aby jí pomohli Silenku dopravit domů.
Cestou se dozvěděla jen málo. Sestra neměla sílu na dlouhé vyprávění, bolela ji hlava a při každém prudším pohybu nadávala tak, že se kolemjdoucí otáčeli. Andariel zatím vyprávěla o Lewanu, o svém pozdějším odchodu a o tom, jak se život v Andarii změnil.
Když konečně dorazily domů, pomohla jí do suchého oblečení a připravila něco teplého k jídlu. Silenka snědla sotva polovinu, než ji přemohla únava. Andariel vedle ní seděla ještě dlouho poté, co usnula, a pozorovala mladou ženu, kterou si celý život představovala jako malé dítě.
Nevěděla nic o pirátské posádce, o mrtvých v přístavním městě ani o všech těch letech, které její sestra strávila na moři. Silenka zase netušila, čím prošla Andariel, co ji přimělo opustit Lewan a jaký život si mezitím vybudovala.
Na to všechno měly teď čas.
Když se Silenka v noci probudila a zjistila, že Andariel pořád sedí poblíž, chvíli ji mlčky pozorovala. Potom natáhla ruku a chytila ji za zápěstí.
„Hele,“ zašeptala.
„Co je?“
„Ráno mi povíš, co se stalo doma?“
Andariel jí stiskla prsty.
„Povím.“
„Dobře. Já ti pak taky něco povím.“
A než se starší sestra stačila zeptat na co, Silenka znovu usnula.

návrat na seznam příběhů Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý	prozatím žádné komentáře
Podrobný rozpis získaných ohodnocení: