Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Borg Thar Tharog

-> Charakterník

obrázek postavyI. Návrat hrdinů

Údolím zazněl mohutný zvuk hlásného rohu, odrážel se od okolních kopců a vracel se od jihu posílen šuměním velkého Severního moře a radostným zpěvem racků poletujících v širokých kruzích nad hladinou poblíž malého zálivu.
„Lodě“, zahřměl hlas ze strážní věže u pobřeží. Stařec stojící o kousek dál od povykujícího muže s dřevěnou nohou vytáhl od pasu kovovou rouru a do jejího středu zasadil zvláštní kámen, který při každém dotyku slunečních paprsků od jeho povrchu oslňoval. „Tak se podíváme, kdopak nám to jede Kilme,“ řekl stařec a namířil jeden konec roury k pobřeží, přičemž druhý přiložil k levému oku. Chvíli bylo ticho, pak se ale na starcově tváři začal rozlívat úsměv, který nakazil i Kilma s dřevěnou nohou. „ „Naši?“, ptal se hned Kilm. Stařec na chvíli odložil rouru od oka, významně přitakal hlavou a znovu rouru přiložil k oku. Zakroutil kamenem v rouře. „Vidím Larsovu loď, Knutovu, Nilsovu i Hagerovu. Pak ještě Svenovu, Anteho a…“ na chvíli se odmlčel. „A co, no povídej u thórových vousů, tak co, co vidíš?“ stařec odložil rouru od oka. „Už by ses moh naučit trpělivosti Kilme, když si kůli tomu přišel vo nohu.“ Mladší muž nevnímal starcovi poučky a naklonil hlavu ke straně. „Tak jo no,“ řekl stařec. „Poslední co sem viděl, byla ňáká tlustá kupecká bárka a Šíp, Thórův šíp, Ragnar se vrací Kilme, a všichni maj červenobílé vlajky, takže se dařilo, slyšíš Kilme, zas jim dali do huby!“rychle ze sebe vychrlil a začal poskakovat s rourou v ruce.
Zpráva o návratu náčelníka Ragnara a jeho mužů se rychle rozšířila až do osady ležící mezi kopci nedaleko pobřeží. Ženy se začali ve spěchu upravovat a děti pobíhaly všude kolem, honily se s psy a křičely jedno přes druhé. Dřevěné dveře hezkého relativně nově vypadajícího srubu se otevřely a vystoupila krásná žena menší postavy doprovázena poskakujícím klučinou zlatých dlouhých vlasů a jasně modrých očí. Klučina se skutálel ze schodů obličejíčkem přímo do bláta, jednou rukou si zastrčil zabahněné vlasy za ucho a vyskočil znova na nohy. „Táta přijél!“ zakřičel a už běžel dolů k pobřeží, kam ho plavnou chůzí doprovázela i jeho matka. Malé nohy kmitaly dolů z kopce a zatřepetaly ve vzduchu, když chlapec opět upadl, ale nezůstaly tak dlouho a znovu se daly na cestu. „Tátá!“ povykoval hošík. Poskakoval v hloučku dětí na pobřeží. Konečně uvidí opět svého otce. Podruhé v životě ho znova spatří. Mezi dětmi které poskakovaly u pobřeží, byl nejmladší, byly mu tři roky.
Lodě už byly na dohled, takže všichni přicházející k pobřeží nebo ti, co tam již byli, mohli obdivovat krásné úzké trupy lodí Norscanů a barevné plachty třepetající se ve větru. Lodě zpomalily a nechaly projet tu největší a nejrychlejší z nich doprovázenou kupeckou bárkou. Thórův šíp doplul skoro až k pobřeží přičemž bárku nechal zakotvit asi padesát metrů od něj. Do vln skočil velký muž, černé havraní vlasy mu vítr rozfoukával po celé tváři, které dominovala mohutná čelist a vystouplé nadočnicové oblouky, voda mu dosahovala do výšky pasu. Začal se brodit k mělčině. Lidé na pobřeží čekali, až k nim dorazí, tváře prozrazující nadšení však dosud mlčely. I děti ztichly, když se muž zastavil asi deset metrů před nimi. „Moji lidé!“ zahřměl muž. „ Vrátil sem se, a přinesl takové poklady, o kterých budou skaldi zpívat ještě sto let, “ promluvil mohutným hlasem a lid na pobřeží vybuchl potlačovaným veselím. Muži začali vyskakovat z ostatních lodí, dva nejstatnější ze samotné lodi náčelníka přiběhli s velkým štítem, na kterém náčelníka zvedli až nad hlavy kolemstojících. Lidé křičeli nadšením, ponejvíce zaznívala slova jako Ragnar, náš náčelník, hurá a podobně. Zatímco další muži slézali z lodí a vytahovali je na břeh, posádka bárky přijížděla ve člunu k pobřeží. „Toto je náš největší úlovek,“ ukázal Ragnar na nedalekou bárku. „Je plná klenotů,“ řekl a sípavě se zasmál. „Odteď budeme na naši a Thórovu počest hodovat! Šest dní a šest nocí!“, zahřměl Ragnar. Jestli předchozí slova náčelníka Ragnara měla nějakou odezvu, tak tato poslední se setkala s desetkrát bouřlivějším ohlasem.
Lidé už odcházeli společně s náčelníkem a jeho družinou směrem k osadě, když z vody vycházeli ostatní velitelé jednotlivých lodí a jejich muži. Z lodi úplně nalevo přicházeli k doposavad čekajícímu hloučku lidí další Norscané. Vedl je mladý muž, sotva přes dvacet, atletické postavy a dlouhých světlých vlasů s kulatým štítem na zádech a širokým mečem v kožené pochvě u pasu. Když muž uviděl krásnou mladou ženu, držící za ramena malého chlapce, rozběhl se k ní, přičemž mu oba spěchali v ústrety. První byl muž u ženy, objal ji a vášnivě políbil. Chlapec, který doběhl o něco později, se silně přichytil otcových dlouhých kalhot z tulení kůže. „Larsi,“ hlesla žena. „Konečně, já vím,“ odpověděl muž. Chvíli se na sebe jen tak koukali a pak konečně Lars zaznamenal jisté škubání za kalhoty. „ Tatí,“ křičel hošík stojící vedle něho. „ Sem doma Borgu,“ řekl Lars a s širokým úsměvem se podíval dolů. Zdvihl chlapce ze země, posadil si ho na jedno rameno, vzal ženu kolem pasu a společně zamířili k vesnici.

…………

Rozlehlým dómem hlavního srubu náčelníka Ragnara burácel zpěv, smích, vytí psů a hlasité hulákání všech co seděli kolem masivního dubového stolu. Ozvěna veselí se odrážela od dřevených stěn a vracela se k hodovníkům. Tabule byla přecpaná masem, rybinou a tuhým skopovým, obilným chlebem, kozím sýrem, u stěn místnosti vznikaly pivní louže pod čerstvě naraženými sudy. Hodovníci se překřikovali jeden přes druhého. Nejvíce bylo slyšet ty, kteří na výpravu vyjeli jako zelenáči a vraceli se jako mladí muži. Ti, co přežili, se již mohli počítat za plnohodnotné muže kmene, mohli si vybrat ženu a oženit se. Během oslav tak vzniklo nemálo soubojů o přízeň mladých dívek, bylo to šťastné období kmene, a nejšťastnější dny i pro většinu z jeho příslušníků.
Posledního dne oslav, kdy už u hodovní tabule zůstávali jen ti „největší hrdinové“, se náčelník Ragnar probral z polospánku a učinil prohlášení. „Slyšte mě, lide Skjallagského fjordu, slyšte mě, hrdí synové a dcery Skjallagu,“ zahřímal náčelník a otřel si tvář od zbytků jídla, které se mu při spánku přilepily k obličeji. „Já, náčelník Ragnar vám všem říkám,“ na chvíli se odmlčel, aby pauzou zvýšil napětí v hodovní síni, „tam, kde sme byli toho je ještě moře, spousta zlata čekající jen na nás,“ odkopl psa, co mu spal u nohou, vzpřímil se v židli a zapřel ruce o stůl, „moře zlata, čekající jen na nás. A my ho všechno seberem, všechno zlato vezmeme a budeme nejbohatší kmen Norscy, koupíme válečníky severu, koupíme i prašivý říšský žoldáky a dobudeme celý pobřeží,“ praštil pěstí do stolu. „Budeme vládnout Mrtvému moři i celý Norsce,“ zařval brunátný v obličeji. A hodovníci, pomalu se probírající při jeho hlasitém proslovu s každou další zmínkou o vítězstvích souhlasili čím dál vehementněji. V pár minutách se již síní ozývaly bojové výkřiky, pro slávu kmene, pro slávu náčelníka, pro slávu Thóra. Všichni byli nadšeni, všichni kvitovali rozhodnutí náčelníka do roka opět vyplout na moře, všichni…jen ženy se příliš neradovaly.


II. Příliš radosti, dobro nevěstí

Bylo krásné léto. Zde, na pobřeží severních zemí ve Skjallagském fjordu nebývale dlouhé a teplé. Krásné léto i krásný čas pro rodinu mladého velitele lodi Larse. Často chodili na procházky jen oni tři, sami, trávili spolu všechen volný čas. Ponejvíc se Lars věnoval malému synkovi, chlapci zlatých kučeravých vlasů, kterého do té doby viděl jen jednou v kolíbce. Když odjížděli na poslední šťastnou výpravu, Emma právě porodila. Lars byl v pocitech rozpolcený, ale byl také velitel lodi, nemohl nechat padnout na rodinu takovou hanbu, jakou by neúčast na výpravě jistojistě byla. Navíc jeho muži mu věřili, a on věřil starému otci, kterého pověřil staráním se o Emmu v době své nepřítomnosti. Byl to jediný zbývající člen rodiny Tharogů. Když byl Lars malý, přišel s otcem na Skjallagský fjord z jiné vesnice, která neměla to štěstí a padla za oběť marauderům z pustin chaosu. Nemohl však vědět, že starý Ake Tharog zemře pár měsíců po jeho odjezdu v lavině, pod tunami sněhu. Naštěstí jeho žena Emma byla z rodiny Tharů, jako náčelníkova sestřenice měla už odmala život ve vesnici jednodušší. Samozřejmě, jejich sňatek nebyl zrovna kvitován členy rodiny Emmy, ale nakonec Larse přijali s otevřenou náručí, hlavně kvůli jeho vztahu s náčelníkem. Jako mladý válečník se stal velkým oblíbencem Ragnara, ten jako správný Jarl obdaroval z různých důvodů Larse zlatými kruhy, které nyní zdobily jeho bicepsy.
„Borgu Thar Tharogu, co děláš v tom blátě,“ zazněl ve vzduchu velitelský hlas mladého muže. „Vstávej nebo ti napráskám“. Blonďatý kudrnáč odrhnul z čela pramen vlasů rukou jak jinak než od bahna. „Teďka se připrav,“ zapištěl vstávající čtyřletý capart a doprovodil slova úderem dřevěného mečíku o malý dřevěný štít. Malý klučina se rozběhl s mečíkem nad hlavou na vysokého muže před sebou. Máchl do prázdna, pak přišel kopanec, ale tentokráte malý bojovník nespadl do bahna, nýbrž se otočil na patě a švihl mečíkem po koleni dospělého muže. Než však mečík klučiny stihl zasáhnout koleno, zčistajasna se jako obrana před kolenem objevil druhý dřevěný mečík. S obou „zbraní“ odlétly třísky. „Velmi dobře synku, učíš se rychle,“ řekl Lars a podrbal ve vlasech malého kluka. „A teď půjdeme za mamkou, schválně jestli už je oběd na stole“. Malý Borg se usmíval, protože chvíle s tátou byly úplně to nejvíc nejlepší, co vůbec mohlo být. Chytil se nabízené ruky Larse a zvláštní skákavou chůzí se vydal spolu s otcem k nedalekému srubu.
Za krátkou chvíli se naučil spoustu báječných věcí. Táta ho učil chytat ryby, v zimě spolu lezli po horách, otec chtěl, aby věděl, jak v případě sněhové bouře přežít, jak poznat kde by mohlo dojít k lavině, učil ho o horách, o zvířatech, rozeznávat stopy ve sněhu, dokonce ho bral i na lov. Zkrátka dělali nejlepší a nejzábavnější věci co mohli. Ale začínalo jaro, a už i Borg věděl, že otec brzo zase odjede. Doma o tom nemluvili, ale děti ve vesnici říkaly, že odjedou a ani to neuvidí, jaká to bude rychlost. Borg nechtěl, aby otec odjel, po večerech, když už myslel, že všichni spí, tiše v posteli plakal, nechtěl, aby ho někdo viděl, byl přece synek jednoho z kapitánů lodí.
Odjezd se přiřítil tempu lodi s plachtami plných větru. Borg musel přiznat, že děti měly pravdu, skoro si toho ani nevšiml. Ale jen skoro. Už jen to, že každé ráno odcházel táta do přístaviště, bylo nedobrým znamením brzkého odjezdu. Celá vesnice se připravovala na odjezd, muži byli divočejší než kdy dřív, mladí v zaujetí ženami, starší v nezřízeném pití alkoholu. Vyskytly se i šarvátky, jeden muž byl zabit v souboji, jinde zase řešil náčelník Ragnar tvrdým políčkem přestupek Kardena Bílého Zubu, jenž měl zmlátit několik žen z jeho rodiny, prý z čisté nedočkavosti. Kmen Skjallagského fjordu se připravoval na odjezd svých nejlepších bojovníků.
Den s velkým „D“ byl ve znamení velkého odhodlání, ale i velkého loučení. Nejvíce poznamenaní byli mladíci, kteří se z minulé výpravy navraceli jako muži, nyní se loučili jako manželé. Nejméně naopak prožívali odjezd ti, kteří vyplouvali na výpravu vůbec poprvé, plní odhodlání, plní sebevědomí. Co do zapálenosti se k nim mohl měřit jediný muž, náčelník Ragnar. Po nalodění potřebných zásob nechtěl již déle meškat. Zavelel a lodě se daly do pohybu. A malá postavička v hloučku dětí na pobřeží mávala tak zběsile, že ji pak další den bolela ruka. Plakal, ačkoliv si slíbil, že plakat nebude. Táta se vrátí, slíbil mu to, slíbil, že se vrátí a on tátovi věřil, protože táta byl ten nejvíc nejlepší chlap.



Pokračování příště...

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
prozatím žádné komentáře
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 4: 2x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist