Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Vanda Krolovova

-> Charakterník

Deník

Probrala jsem se s hubou zabořenou v písku Thyriské pláže. Děsně me bolela hlava. Snad poprvé v životě jsem si byla jistá že to nebylo s chlastu. Po pláži se válela hromada trosek patrně naší lodi. Šla jsem se podél pláže porozhlídnout jestli nenajdu nějakou kořku, nebo někoho kdo jí bude mít. Vopláchla sem si kušňu vod písku, páč sem ho měla i mezi zubama. Zahlídla sem v písku nezaměnitelnej tvar flašky kořalky Kyrských vobchodníků. Vhrla sem se po ní jak slípka po flusanci. Moje krev mi začla v žilách pěkně vřít. Škeble mě bolela, nikde nikdo a ta zatracená flaska byla úplně prázdná. Nezbyla v ní ani kapka toho jedinýho co by mě v tu chvíli dokázalo postavit na nohy... Potácela sem se dál po pláži a vůbec mi nešlo do hlavy co se to ksakru vlastně mohlo stát. Pangea byla rozmetaná na kusy široko daleko kam až sem dohlídla. Taky sem našla pár našich chlapů. Všichni byly tuhý. Vobrala sem ty bídáky vo zlato co je nejspíš stahlo ke dnu a u pajdavího Rona sem našla i půl flašky pravý Kyrský Kořky. Chlapi už to stejně potřebovat nebudou. Začlo mi kručet v břiše, tak sem se vydala ulovit si kus žvance. Když sem se blížila ke konci pláže, spatřila sem Giba jak si hoví ve stínu palmy s flaškou v ruce. To mě nakoplo snad víc než ta kořalka. Jedínej pořádnej chlap v mím zatraceným životě sám velkej Gibian Krolov si klidně dřepí pod palmou a cucá kořku, zatím co jeho loď je na mraky po rozštípaná po celim Thyriskym pobřeží. Rozběhla jsem se k němu. Když jsem u něj byla na pár kroků, strnula sem jako by do mě hrom uhodil. Seděl tam s jeho třírohym kloboukem položeným na kolenou. Jeho černé dlouhé vlasy byly plné písku stejně jako všechno co měl na sobě. Byl pobledlý. Pomlu jsem se k němu rozešla a klekla si k němu. Z boku mu trčela zlomená šipka z kuše. Musel to schytat od jednoho s těch bastardů který udělali tuhle spoůšť. Pohladila jsem ho a cítila jak mi vlhnou oči. Pomalu zvedl zrak až k mé tváři, snažil se ke mě natáhnout ruku, ale už neměl dost sil. Vzala jsem jí do svích dlaní a políbila jeji hřbet. S posledních sil mi stiskl ruku a na pobledlé tváři se oběvil nepatrný usměv. V jeho překrásných hnědých očích se mu zaleskly slzy a pomalu mu stékaly po tvářích. Cítila jsem jak stisk ruky povolil a oči Gibiana Krolova se zavřeli naposledy...

... probrala jsem se o několik hodin později opřená o mého zesnulého muže. Slunce si to pomalu štrádovalo k obzoru. Jako bych slyšela jeho hlas. Vždy když umřel někdo z naší bandy říkal ,,Na žádnej brekot není čas. Mazejte na svoje místa než nás zmerčí Kyrská foltila!" Nevím jestli to bylo tohle, ale něco mě donutilo vstát a začít něco dělat. Kousek od pláže sem si urvala pár nanánů. Nebyla to večeře podle mího gusta, ale na běhání za zvěřinou se neměla sílu ani náladu. Dotáhla sem tělo pajdavího Rona a dvou dalších chlapů co sem našla ke Gibovi a udělala pohřeb jak se patří. Jednou se sem vrátím a Gibian Krolov dostane náhrobní kámen jak se patří...

... dneska sem se vydala na sever do Androu. Chtěla sem vočumnout kde splaším novou loď abych to těm hajzlům černejm mohla vrátit pěkně po pirátsku. V přístavu kotvily jen dvě lodě a žádná nebyla podle mího gusta. I když ten Andorion by se po pár vylepšovákách dal použít jako solidní bitevník. Prošla sem pár krámů a koupila si noví hadry pač ty mí byly rozjebaný a to nedělá pirátovi dobrý méno. Chlapi na náměstí sou tu asi stejně tak voplzlí jako v každým jiným přístavu kde sem kdy byla. Čumí mi na kozy a mislí že když vybalí pár přeslazenejch řečiček vo mim pěkným zadku tak se na ně hned budu celá roztoužená sápat. Je to lůza. nakonec sem zakotvila v takovím fajnovim altánu na předměstí. Snad se tu nebude nikdo potloukat a nechaj mě vyspat...

... ze spaní mě vzbudil řev malejch fracků který se honili kolem altánů. Posbírala jsem se a vopláchla si kušňu v jezírku na kterým ten altán stál. Flákala sem se po městě a občas vodpálila nějakýho slizouna kterej se do mě na první pohled zamiloval. Sedla sem si na náměstí na lavičku k nějakýmu muzikantovi co tam brnkal na loutnu a se svou tambou sem se k němu přidala abych zavzpomínala na ty skvělí roky na lodi a v různých přístavech u lahve kořalky. Na náměstí byl ten den docela šrumec. Žebráci žebrali, ušáci v hedvábných hábitech nad nima vohrnovali nos, sem tam někdo někomu předal naducanej měšec sem tam někdo dostal přes hubu když byl drzej. Za náma se bavili nějací dva chlapi na koních. Nevěnovala sem rozhovoru pozornost dokut jeden z nich nevyslovil ,,Amazonka". Přestala sem hrát a otočila se na něj. Dobře stavěnej šlachovitej elf. Došla sem k němu a ptala se ho co ví o Amazonkách. Říkal že jde se svejma pohůnkama do lesa kde bydej. Srdce se mi trochu rozbušilo. Chtěla jsem se k němu vnutit ale to už přišel nějakej plešatej lučišník a nějakej pomatenej flanďák. Šla sem za nima až za město ale ten Ffanďák jim dal nějaký červený dřívko a oni všichni tři po chvilce zmizli..

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Mrakoplas - 5

Dobrý, ani ti nemůžu vytýkat chyby, když to píše pirátka... tyhle příběhy mě baví.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 5: 1x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist