Toto je příběh, který je znám ochotným naslouchajícím… Tohle je pro někoho snad neobyčejný příběh jednoho obyčejného muže…
Bylo to jednoho překrásného rána, když v jednom z těch menších stavení, která ležela v jednom z mnoha údolí hluboko v horách daleko na Jihu zahořel nový život… Nebyla to ovšem mladá půvabná dívčina jak si matka přála, ale byl to mladý statný jinoch. Samozřejmě až potom co vyrostl, protože když se narodil nebyl o mnoho vetší než štěně… Toho jitra bylo, pro to období až možná moc krásné počasí. Slunce se smálo na každého, kdo na něj vyšel, protože vzduch tak voněl, jako by snad ani nebyl všední záležitost, ale jako by byl něčím nevídaným a nadpřirozeně slastným. Řeka, která oním údolím protékala od nepaměti zurčela tak nádhernou píseň jako by jí notovala múza a rosa , třpytící se na listech trav i stromů jí dozvukovala. Ano možná si někdo Z Vás řekne, že doma je každému nádherně to kde chce a bude tam snad pokaždé ještě lépe, když se tam vracíš.
U nás bývalo každým dnem nádherné počasí až se to někdy zajídalo, ale to jenom těm, kteří se netěšili z toho, že mohou každý den cítit život, protože když jakékoliv stvoření, pokud není výplodem pekla v kterém ani není nic, co by mohlo připomínat život v jakékoli podobě, ho cítit potřebuje. Není snad a ni nutné říkat, že jsem nebyl jedním z těch, kteří seděli doma na kavalci a hráli v šachy a nebo v kostky, dokud nenastal odpolední čas a vše okolo se ponořilo do poklidného chodu doznívajícího dne. Chod času se snad vždy v tomto období zastavil, aby si každý mohl vychutnat nenucenost té pohody. Mnoho lidí se již od brzkého rána zabralo do prací jež bylo potřeba vykonat a i do těch činností jež bylo možno dělati, aby se jenom ukrátil čas. Mnozí šli lovit ryby a mnohokráte spíše než ryby byly loveny perly a rýžováno zlato. Země byla úrodná a řeka bohatá. Někdo jen tak pro zábavu zkoušel dělat různé výrobky a pak je směňovat s ostatními. Nebylo to žádné z velkolepých královských držav, ale byla to malá mezi kopci zapadlá víska, která snad ani nebyla zapsána v žádné z map. Byla to malá uzavřená skupina lidí, kteří se znali všichni navzájem. Nebyl tady žádný chrabrý bojovník a zase naopak tady nebyl nikdo a nic před čím by bylo třeba se chránit. Bylo zde mnoho výborných pěstitelů, farmářů a krotitelů, protože po místních lesích běhalo bezpočet rozličné zvěře, se kterou byla schopna zastat mnoho obtížných prací, které potom aspoň nemuseli dělat sedláci, lovci, rybáři a mnoho ostatních povolání, které bylá byla mezi tamějším lidem zastoupena. Lovci… Nebylo jich příliš, ale ani málo… Snad jenom tolik aby zdejší lid netrpěl hladem a žil v dostatku. Jistě, můžete namítat, že i na ovoci a zelenině se dá žít spokojeně, ale mnoho lidí si dá když je chuť nějaký ten kus toho šťavnatého kuřátka když je možnost. Určitě by jejich lovy nebyly tak bohaté na kořist pokud by jim v jejich honech a číhaných nepomáhali jejich věrní psi. Snad by se i rolníci mohli strhat pokud by jim v jejich práci nepomáhali koně a voli. A možná i někteří zruční rybáři si dokázali ochočit některá zvířata, možná vydry které vytahovaly ryby na paluby jejich lodiček. Ale to je jen část tamějšího každodenního bytí a popsat to co se děje v ostatních ročních obdobích by bylo na moc dlouho a snad již tímto jsem nakousl další příběh… A proto bych měl pokračovat… Mezitím malý hoch rostl a již nebyl jenom ten jinoch odvedle, ale jmenoval se Thall Duil a táhlo mu už asi na jedenáctý rok života. Jeho otec věřil v ideály rytířství, čest, milosrdnost, ale také trestům odpovídajícím zločinům. Nebyl jako všichni ostatní farmáři. Přišel kdysi jednoho obzvláště škaredého deštivého večera kdy oblohu křižovaly blesky a vzduch se nesly zvuky hromu. Jeho kůň, prý zemřel teprve nedávno na sešlost věkem,byl to otcův nejlepší přítel i společník, nejspíše mu nejednou zachránil život…nejspíše to taky nebyl jen tak nějaký kůň… Když přijel byl téměř mrtvý a zdejší lid mu pomohl a obzvláště mojí matce se velice zalíbil takže nedlouho poté co se plně zotavil se rozkvetl vztah ze kterého jsem vzešel. Nejspíše otec tehdy přijel někde z daleka z veliké bitvy, ale nikdy o tom nechtěl mluvit a ani vyprávět jako další příběh a tak se každý mohl jenom domýšlet co se tam asi odehrálo… V oné době, kdy už zase paprsky letního Slunce hladily krajinu pod sebou nebyl jsem již malý hošík ale pomalu se ze mne stával onen mladý statný jinoch. To léto bylo již mé desáté a pomalu jsem se učil všem potřebným pracem. Chodil jsem s ostatními na pole osívat, orat a také potom sbírat plody naší práce. Byly to dny naplněné dřinou a lopotěním se v lánech, ale když si všichni navzájem pomohli šlo vše snáze. V dobách kdy už na krajinu pomalu začínal padat bělostný sníh se pole někde ještě pohnojila a pak se nechala odpočívat ladem. Některá dlouho obdělávaná třeba i na pět let a ty co již tu dobu odpočinku měla za sebou jenom přez Zimu nabírala síly aby byla schopna na další rok opět vydat tak bohatou úrodu. Vždy když už bylo na polích hotovo vydávali jsme se s otcem na dny a někdy i na celé týdny do divočiny na lovy a dlouhé číhané na zvěř, která byla velmi opatrná a ceněná. V těch dobách jsem trochu naučil ovládat luk, ale myslím, že mi to nikdy nepůjde tak jako mému otci, který by mi snad dokázal lukem udělat dírku na náušnici. Ale to bych mu nedovolil…I když by to nejspíše dokázal, když dokázal skolit jelena šípem do oka, aby nikde nepoškodil kožešinu. To jsem nikdy nedokázal a ani nejspíše nedokážu.Vždy jsem se od těch všech milých lidi okolo něčím lišil, ale nikdy mi nebylo jasné čím to je zapříčiněno. Vždy jsem byl postavy vyšší a mohutnější a to natolik, že za chvíli jsem přerostl i otce, který byl jedním z nejstatnějších mužů v kopcích. Nikdy mi to nepřipadalo zvláštní a kamarádům jsem říkal, že zahálka na nich svaly neudělá. To jsem totiž mohl s čistým svědomím, protože jsem když bylo něco potřeba udělat vždy jsem se nabídl na pomoc, jak jen mi to daná situace dovolila. Když se připravovalo na zimu jsem se vždy snažil nasekat co nejvíce dříví, protože jsem věděl, že je lepší udělat si zásobu dříve než udeří zima a sníh, protože pak je nejen obtížné, ale také nebezpečné plahočit se po lese a hledat kmeny či větve jež by bylo možné skácet a spálit a proto jsem nikdy nezahálel a do těchto nutností jsem se vždy dal raději s předstihem než abych potom venku na mrazu něco ještě rubal. Ale nešlo jenom o dříví, ale také o železo protože pokaždé když bylo potřeba něco vyrobit jsem se sebral a šel na den někdy dva těžit do dolu rudy ať už bylo třeba těžit železo anebo i nějaké jiné vzácnější kovy. Vše šlo dobře až do chvíle kdy otec začal pomalu stárnout a slábnout. To už jsem byl mladý statný snad již dvacetiletý jinoch a v těch časech mne otec dokud mohl začal školit v rozličných dovednostech boje a různých bojových technikám a taktikám. Naučil jsem se ohánět mečem a palcátem, ale samozřejmě ne jako mistr, ale myslím, že slušné základy jsem měl a cvičit jsem neustával do temného večera a znovu jsem začínal nedlouho po rozbřesku. Všichni se divil proč mne učí takovýmto dovednostem, ale nikdo jim nevěnoval pozornost a Já se snažil o to víc.
V té době se mysl upínala k jedné jediné a pomalu na tu cestu začala stahovat i moje srdce. Byla tak nádherná, že když vyšla ven a bylo zamračeno tak obloha zmodrala snad aby se samo Slunce mohlo pokochat tím pohledem. A naštěstí pro mne to nebyla jenom nějaká nostalgická láska, která nakonec přejde v žal a zatrpklost, ale byl to cit čistý a opětovaný. Dlouho o nás nikdo nevěděl a do té doby to bylo vše v pořádku protože ona dívka, Naias, byla již zaslíbena jinému. To ani jednomu z nás vůbec nevadilo, ale její rodiče tím nebyli moc nadšeni když se to dověděli. Bohužel nedlouho poté co seto dověděli se tím uspíšil chod událostí moje láska se vdala za nějakého jelimana a pak s ním odešla Bůhvíkam daleko a do té doby jsem nepotkal nikoho v kom bych našel takové zalíbení.
Po dojezdu mojí zatím jediné se moje bytí zúžilo na bloudění po kopcích a přežíváním na tom co mi příroda dala. Po dlouhé době jsem se pln melancholie vrátil do svého rodného údolí a vrátil jsem se do starých kolejí, ale už mě nikdy nic tak netěšilo jako dříve. Proto jsem také už k ničemu tak nepřikládal svou pomocnou ruku. Vždy jsem začal dělat jen to co už bylo nutností. Zálibou se pro mne staly lovy a bojový trénink. Avšak dlouho jsem nedokázal žít na místech kde jsem zažil tolik krásy která se mi až moc připomínala. Proto jsem se rozhodl nadobro odejít… Můj otec mi popřál šťastnou cestu, ale moje matka nebyla mým rozhodnutím nadšena avšak rozhodnutí bylo konečné a nezvratné. Vzal jsem si svou zbroj, luk a meč a vyrazil jsem s úmyslem nikdy se nevrátit. Putoval jsem s představami a svým koněm po mnoho dní a projel jsem noho velkých měst navštívil mnoho velkolepých chrámů, ale nikde jsem neulpěl tak jako doma. Rčení mají většinou pravdu a proto jsem zalitoval svého rozhodnutí a vydal jsem se na cestu domů. Mnoho lidí by si jistě řeklo že jsem jenom nerozhodný neznalý mladík, ale většinou jsem jenom jednal tak jak jsem to cítil a pocity mne zatím nikdy nezklamaly. Proto jsem se vydal nazpět. Moje pouť mi alespoň osvětlila pro mě zatím neznámé dění ve světě. Ale na cestě domů ze mne spadla veškerý nezájem vůči okolnímu světu a byl jsem už zase plný radosti z bytí. A mohla za to zase žena. Ani nevím jak se jmenovala a ona neví jak jsem jmenoval Já, ale ani jednomu z nás to nepřišlo a ani jeden to nechtěl vědět. Měla malý hostinec na cestě odnikud nikam a mohlo by se zdát, že to místo bylo akorát jenom nějaká zastávka v pouti mnoha pocestných jako jsem byl Já, ale mě to místo doslova učarovalo a to tím, že jsem tam měl spřízněnou duši a zároveň nevázanost a dalo by se říci i určitou dávku anonymity.
Ale to nám vyhovovalo. Bylo mi to příjemné protože jsem věděl, že nejsem svázaný místem a s ní taky ne a proto jsem mohl kdykoli jít a ten pocit svobody mi dělal dobře. Jednoho krásného jitra jsem totiž mohl sebrat a prostě jít svou cestou dál. Po mnoha dnech putování jsem byl konečně nedaleko domova, ale nějaká síla mě stále více táhla k domovu a Já stále nechápal důvod toho nutkavého pocitu spěchu. Měl jsem brzy pochopit… Měl jsem brzy pochopit…
Když jsem vyjel na kopec nad vesnicí, viděl jsem hustý, černý dým jak pomalu stoupá vzhůru. Byla to pekelná zvěst, toho co se stát nemělo , ale bohužel stalo… Když jsem to spatřil pobídl jsem koně a tryskem uháněl k našemu domu. Všechno ostatní mi bylo v tu chvíli lhostejné, jedině jsem chtěl vědět co matka a otec, ale když jsem vstoupil do jizby, uvítala mne hromada mrtvých smrdutých těl. Byla to těla nějaké podrasy, něčeho podobnému opicím a pak také postojem a fyzickým vzezřením člověku. Ale nic co je příbuzné člověku by nebylo schopné udělat to, co jsem spatřil v další místnosti. Oba moji rodiče byli doslova roztrháni a po místnosti bylo již mnoho much a obdobné havěti takže jsem usoudil, že se to odehrálo už před poměrně dlouhou dobou na to abych se pustil do pronásledování. I když by jistě bylo marné, aspoň by mne uspokojilo padnout nebo pobít nějaké ty zrůdy. Proto jsem se pustil do pohřbívání mrtvých a těch bylo tolik, že jsem musel zůstat dva dny. Všechny ty bestie jsem dal na hromadu a zapálil. Ať shoří bestie…
Potom jsem se vydal po stopách oněch… skřetů abych vykonal svou pomstu i za cenu vlastní smrti. Putoval jsem docela dlouho po stopách, které za sebou zanechávali a procházel jsem, již pěšky, protože kůň pošel, procházel jsem městy která byla zasažena ostřím skřetích zbraní a byla vypálena a ženy, děti a muži leželi všude okolo a mnozí jenom vypadali jakože spí, protože byli podle zezadu když se snažili skrýt nebo prchnout probodnuti nebo střeleni z luku či kuše. Po dlouhý čas jsem viděl jak jdoucí hordy pálí,ničí a zabíjí každého, kdo se jim postavil do cesty…
To vše, ale mělo jednou skončit a ten okamžik se blížil každým východem Slunce a jistě žádná z těch zrůd netušila, že u jednoho města se šiky jejich bojovníků zastaví, jako je voda držena hrází, právě takto statečný lid srazil štíty k sobě a vytvořil val, který nadobro zastavil skřety, kteří v tu chvíli nebyli schopni velkého odporu, právě toto město se stalo kamínkem jež spustil onu lavinu, která čistí Zemi od skřetů a přidružených ras, tak jako vítr čistí zrno od plev a za pomoci své chrabrosti a vůle vyhnali ty stvůry za hranici, kde se stávají pro město menší hrozbou.
Avšak ten hnusný druh nebyl zcela vyhlazena a stále přežívá nebezpečí, ale nyní lidé ví, že je možné vyhrát a více si věří a snad se nám všem povede všechna území očistit, ale to je otázkou mnoha let…
To město, které kdysi odolalo, se nazývalo Královské město Andor… Já jsem zde našel konec, ale také nový začátek. Stalo se mým novým domovem… Ale to už je jiný příběh… A ten snad bude sepsán, až se mé dnyna tomto světě sečtou, mé oči pohasnou, a mou mysl opustí Duše…
Toto byl můj život snad od samotného počátku, až po tento okamžik…
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý