Pokaždé když mohla, tak zmizela z paláce slonovinové barvy. I v noci byli věže vidět na míle daleko. Proto se téže palác nazýval majákem naděje. Byl středem hlavního města, města královské rodiny. Ráda byla v lese a moc ráda se vydávala za chlapce. Nedaleká vesnice Roita byla jejím útočištěm a spolu s dětmi obývajíc tu ves si hrála a bavila se, později i učila lovu jako každý elfský chlapec.
„Neth!“ Zvolal na ni vedoucí družiny a tím ji vytrhl z přemýšlení. Zakoukala se totiž do mladého chlapce a přemýšlela jak na něj, aniž by prozradila svoji totožnost. Jmenoval se Naraiyen a pocházel ze sousedního města Londé, jehož název sám říkal, že je přístavním.
„Ano?“ Pohleděla na něj.
„Sleduj cestu a stopy. Veď nás k nejbližšímu krmelci.“ Nařídil jí a ona jen kývla. Musela se soustředit na svůj úkol, aby jej splnila. Když došli ke krmelci, pochválil ji a ona se samozřejmě potěšeně usmívala.
„Odpočiňte si a pak si zopakujeme pár základů boje.“ Oznámil jim vedoucí a někam zmizel. Naraiyen byl bystrý a tak když jej Nethien nespouštěla z očí, nejen že to neuniklo nikomu z chlapců, tak jí jeho chování začalo být podezřelé. Naraiyen následoval vedoucího a tak se za nimi vydala i Nethi. Zbytek spokojeně odpočíval. Tiše našlapovali. Narayen tak, aby jej neslyšel vedoucí a Nethien tak, aby ji neslyšel Naraiyen. Schovala se opodál od Naraiyena. A oba pozorovali svého učitele. Držel pod krkem královskou stráž.
„Co tady děláte. Už o vás pár měsíců vím. Dneska jste, ale velice blízko. Netrvalo by dlouho a odhalili by vás i ty děti.“ Syčel na něj. Učitele obklíčili další ze stráže a namířili na něj kopí.
„Pusť jej.“ Vyštěkl jeden ze strážných a učitel nemohl jinak než uposlechnout. „Jsme tu z nařízení Arana, protože učíte jeho dceru.“ Učitel vytřeštil oči a zřejmě i Naraiyen, ale to si mohla jen domýšlet.
„Učím pouze chlapce.“ Ohradil se.
„Nevíte, že je mezi vámi. Aran by byl velice rád, kdyby toho Nethien nechala a vyhnula se nebezpečí.“
„Takže vám utekla.“ Potěšeně se usmál. Bylo mu jasné, kdo to je a to i Naraiyenovi. „Postarám se o princeznu a vrátím ji v pořádku domů. Ale jako zkušeného lovce. A vy se odsud kliďte, plašíte zvěř a matete moje žáky svými stopami.“ Vojáci se na sebe podívali, schovali zbraně a potichu odešli. Učitel se otočil k lesu – k nim. „Nariyene a Nethien vylezte.“
„Jak jste…“ nedořekl Naraiyen. Bylo mu jasné, že je mistrem a ten se nemýlí tak často. Mistr se podíval na Neth a jen ji sledoval. Byla ticho. Chvíli opětovala pohled, ale pak jej odvrátila a nakonec sklonila hlavu. Mistr jí s úsměvem položil ruku na hlavu.
„Jsi opravdu dobrá. To jen dokazuje tvoji krev.“
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Takže jsi holka?“ Prolomí ticho v koruně stromu, kam si sedávali jako parta na odpočinek. Tentokrát tu ale byli sami dva.
„Jsem.“ Odvětí mu.
„A navíc ještě princezna?“ Letmo kývnula a zakousla se do jablka. „Víš.“ Přisunul se k ní blíž. „Ani se nedivím, že jsi takhle divoká. Máš pět bratrů.“ Nethi se jen pousmála a lehce se k němu přisunula také. „Jak že se jmenují?“ Nethi rychle dožvýkala.
„Nejstarší a můj nejoblíbenější je Zara. K mým desátým narozeninám mi daroval projížďku na jednorožci.“ Usmívala se. „Vytáhl bratry a jednoho chytili. Já se projela a pak jej zase pustili.“
„Krása.“ Díval se na ni a dal jí ruku kolem pasu.
„Zara mi taky pomáhá utíkat z paláce.“ Oba se pousmáli. „Pak jsou tu dvojčata Lievi a Nievi. Nerozlučná to dvojce. Nic neudělají bez toho druhého.“ Sledujíc své pohledy a s každým slovem blíže a blíže k obličeji. „Pak je tu silný a mečů znalý Doniyen. Pak zase dvojčata, ale už ne tak sehraná Joneleth a já.“ Snažila se ustálit dech. Z koruny stromu odletěla holubice a spadlo nakousnuté jablko. V koruně toho stromu se z pramenu lásky zrodila řeka, ne-li moře…
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Už se nemůžeš volně potulovat Neth.“ Kázal jí otec. „Máme pár zpráv, které říkají, že ti budou usilovat o život.“ Posadil se za stůl v pracovně.
„Nechápu. Kdo by chtěl zabít mě. Vždyť se ani neví, jestli opravdu budu nástupce.“
„Neví, ale přesto jím můžeš být a jsi hrozba. Několikero elfů se rozhodlo, že jim naše rodina nevoní a naši vládu považují za nevhodnou.“ Přisunul k ní několik dokumentů a ona si je začala pročítat.
„Jsou to ti, co vědomě nechávájí trpět ulovenou zvěř?“ Ptá se otce a ten jen pokýve.
„Ano. Jejich lovci zvíře nezabijí, jen jej poraní a nechají zhynout.“ Nethi se ušklíbla.
„Surovci.“ Sykla. „Vůdce odboje neznáme?“ Král zakroutil hlavou.
„Neznáme.“
„Budeme jej muset zjistit. Nejlépe s nimi začneme vyjednávat. Chtějí li vlastní vládu, ať ji mají. Dostanou kus země a budou si na ní moci dělat, co chtějí.“
„Chceš je tedy nechat vytvořit si vlastní království?“
„Proč ne? Vyhneme se válce.“
„Ovšem pokud budou souhlasit.“ Nethi stále pročítajíc dokumenty kývla. „Ještě je tu další věc a tou je tvoje svatba.“
„Moje co?“ Zpozorněla a sledovala otcův obličej.
„Tvoji bratři jsou již všichni ve svazku a ty jsi poslední. Máme tu pár nabídek tak si je projdi a řekni.“
„Ale tati já…“ Vstala z křesla.
„Nechci nic slyšet. Komentáře si nech až na jindy.“ Obešel stůl a podal jí dřevěnou krabičku s dopisy od šlechticů. Dokazovali to jejich pečetě.
„Proč si bratři mohli vzít kohokoliv a já mám už vybráno.“ Obořila se.
„Nemáš vybráno. Ty si budeš vybírat.“
„Už z vybraných.“ Odsekla.
„Jsou to skvělí chlapci Neth. A vybírala je tvoje matka.“ Neth se posadila a otevřela první dopis. Po pár vteřinách jej zahodila.
„Nebuď naštvaná.“ Chlácholil ji.
„Proč. Jsem ve zlaté kleci, jenom protože někdo kdysi řekl, že se prostě musím vdát.“ A zahodila další.
„Nemusíš. Ale je to pro lid a tradice. Upevní to tvoji pozici jako budoucí královny.“ Vysvětloval jí, ona jej ale očividně neposlouchala.
„Prý skvělí chlapci. Jeden zhýčkanec za druhým. Ani meč neudrží natož aby…“ Skončila v půli věty. Nevěřila tomu, co četla. „Nevěřím, otče, že mi je vybírala matka. Myslím, že jste nechali napsat pár jmen a ty jste namátkou vylosovali.“
„Proč myslíš?“ Nabídla mu svitek.
„Protože princ Zara je můj bratr.“ Suše pronesla.
„Asi nedopatřením se to dostalo k žádostem o sňatek. Ačkoli Zara je jediným co se trůnu vzdal a není ženatý.“ Svitek uschoval do šuplíku ve stole a pozoroval Nethi jak pokračuje v nemilosrdném vyhazování potencionálních nápadníků a pobaveně se usmíval u jejího remcání.
„Teoreticky, otče, bylo by možné…“ pohlédla na něj. „si bratra vzít?“
„Bylo by to možné. Pořád je princem.“
„To znamená, že by se ten dopis ke mně nemusel dostat nedopatřením.“
„Proč by se pak veřejně vzdával trůnu, aby jej zase chtěl zpátky?“
„Asi aby se vyhnul nucené svatbě a té šarádě na zjišťování, zdali jsi nebo nejsi hoden vlády.“ Král se zamračil.
„Šaráda? Nethi…“
„Promiň, otče, ale také mi připadá zbytečná. Vždyť vládce se vždy poznal podle schopnosti a to, že uměl jako jediný splynout – jako moje matka. Éterická bytost. Krásná a mocná…“ zasnila se s úsměvem.
„Je to tradice.“
„Ano, a jestli budu na trůnu já, tak tu tradici zruším. Je zbytečná a otravuje život.“ Suše oznámila a odhodila další ze svitků. Podívala se do plné truhličky a povzdychla. Mohlo by jich tam být ještě dobrých patnáct. Zalosovala a vytáhla svitek. Nehybně do něj zírala, až jí začaly slzet oči.
„Děje se něco Nethi?“ Vzal jí svitek a čte jej nahlas.
„Tímto dopisem, já, Lord Naraiyen Quaran, žádám o ruku princezny Nethien. Pocházím z přístavního města Londé a jsem dědicem známých loděnic. Učil jsem se boji i lovu v sousední vsi Roita. Sic jsem nebyl nejlepším žákem, tím mne samotného předčila sama princezna, ale jsem si jist, že bych ji ochránil…“ Odmlčel se. „Ty jej znáš?“ Nethi kývla a začervenala se. „Ale, ale. A jak moc dobře jej znáš.“ Hrozivě se jí otázal.
„No… dobře.“ Mumlala.
„JAK MOC DOBŘE NETHIEN!!!“ Rozkřičel se. Nethi se zvedla a jako vždycky utekla. Práskla s dveřmi od svého pokoje a zamknula dveře.
„Provedla jsi něco Nethi?“ Ozval se jemný éterický hlas. Nethi sebou trhla, prudce se otočila a zírala na svoji matku. „Proč tvůj otec křičí Nethi?“
„Neptej se mami. Vždyť to víš.“ Se smutkem v hlase a náznaky začínajícího pláče jí odvětila.
„Nevím všechno, holčičko moje.“ Upozornila ji na fakt, že není všemohoucí a ani vševědoucí.
„NETHIEN!“ Zabušil na dveře její otec. „OTEVŘI TY DVEŘE!“ Nethi se schovala za matku, ona šla otevřít dveře. Rozzlobený král se jako mávnutím kouzelného proutku proměnil v okouzlujícího muže, když spatřil svoji královnu.
„Stalo se něco zlého manželi?“ otázala se jej jemně.
„To stalo.“ Švihl zlostným pohledem po Neth. Ta se provinile krčila za zády matky.
„Vše se dá snad nějak vyřešit.“ Pronesla.
„Myslím že řešení je jasné. Že ano Nethi.“ Podrážděně k ní pronesl. „Nethi, ještě jednou se tě zeptám. Jak moc dobře znáš lorda Quarana.“ Královna se otočila ke své dceři a zadívala se jí do očí. Po chvilce se pousmála a otočila se zpět ke králi.
„Nethien si Naraiyena vezme a to bez protestů, protože už si patří.“ Král párkrát zalapal po dechu, chytil se rámu dveří a chvilku klidně oddechoval.
„Otče…“ Chtěla se ospravedlnit, ale byla zastavena, zvednutím ruky krále.
„Nemluv, dcero. Musel bych tě v tuto chvíli zavraždit sám.“ Zavrčel.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Už rok se potýkáme s odbojem a najatými vrahy na moji ženu a vy stále nevíte kdo je jejich vůdcem? Měli by, jste se krucinál začít snažit!“ Křičel na špiony Naraiyen.
„Nekřič na ně manželi, protože jejich vůdce zde má taky svoje lidi, tudíž naši špioni se nikdy nedostanou blíže.“ Uklidňovala jej.
„Bojím se o tebe.“
„Já vím, má lásko.“ Pohladila jej po vlasech a usmála se na něj. Otočila se k bratrům. „Každý z vás si tajně založí vlastní jednotku z osob, kterým nejvíce důvěřuje, nebo je bude mít prověřené. Nikdo kromě vás samotných o těchto jednotkách, které si sami vycvičíte, nebude vědět a ani nevyzrazujte kdo v jednotce je a to ani mě nebo bratrům. Rozumíte?“
„Je to velice dobrý nápad. Vytvoříme tak jednotku mimo palác bez obavy, že by byla plná špionů z odboje.“ Přitakal Joneleth.
„I tak může být plná špionů, uplatit se dá každý.“ Oponoval Zara.
„To ano, ale jaká je pravděpodobnost. Je nás pět.“ Pronesl Donoyen
„Čtyři.“ Lievi a Nievi opravili. Nethien se pousmála.
„Pět. Jednotku si zařídí i sám král.“ Pohlédla na Naraiyena a ten jen souhlasně kývnul.
„Pakliže si jednotku bude zřizovat i král, kdo bude chránit tebe?“ Tázal se Zara.
„Pořád je tu otec a já nejsem žádný párátko.“ Nebojácně se narovnala.
„Zara má pravdu.“ Přitakal král. „Přeci jen umí bojovat o moc lépe než kdokoli z nás.“ Všichni jen kývli na souhlas.
„Budete se střídat.“ Navrhla Nethien a dostalo se jí souhlasu.
„Zůstanu tu jako první.“ Nabídl se Zara.
„Svěřím ti ženu do rukou. Starej se, aby se jí nic nestalo, nebo si tě podám.“ Přátelsky zavyhrožoval a všichnii se rozešli až na Zaru, který se stal prvním strážcem.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Nethien?“ Ozývalo se zoufalé volání do prázdného paláce. „NETHIEN!!!“ Rozléhal se křik.
„Sakra, pozdě.“ Ozval se jiný mužský hlas. A pak zoufalé zakřičení a pláč.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Zaro. Jak jsi mohl.“ Ptala se svého bratra svázaná Nethien.
„Mohl. Je čas na změnu. A když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém.“
„Ale co vlastně chceš? Nabízela jsem ti půdu a tvé vlastní království. Odmítl jsi. ODMÍTL!“ Zvýšila hlas.
„Já chci být králem, ale ne protože mi dáš půdu, ale protože si mě vyvolí lid a získám svoji schopnost splynout.“
„Ale tu jen tak nezískáš, jenom protože se staneš králem v mém paláci.“ Oponovala mu.
„Získám ji skrze jediné dítě, co se ti narodí.“
„Cože?“ Podivila se.
„Řekni Nethi. Líbím se ti?“ Pozoroval ji z blízka, držíc rukou za zátylek.
„Proboha…“ Vytřeštila oči. Ten dopis před lety nebyl nedopatřením. Byl skutečností. „Mácháš se v temné magii? Zklamal jsi mě, Zaro. Zklamal.“ A snažila se uvolnit si zápěstí.
„Na tom teď už nezáleží.“ Odtáhl se od ní, začal se svlékat a Nethi začala panikařit. Co nejrychleji se potřebovala zbavit pout. Provaz se však nehnul ani o kousek. Spíše se ještě více utáhnul. Zcela nahý Zara se k ní blížil nebezpečně rychle a chytil ji za kotníky. „Budeš moje Nethien. Moje čistá Nethien.“ Nethi se zasmála a Zara se na ni tázavě podíval.
„Čistá? Už dávno ne, Zaro.“ Zlostně a pobaveně se na něj podívala.
„Nesnaž se, sestřičko. Neuvěřím ti to.“ Nethi zavřela oči a zaťala zuby. Co nejvíce se mu snažila zabránit se mu k ní dostat. Vysmýkla jednu nohu a pořádně jej kopla do obličeje. Zara se vyvrátil a padl kamsi do nějakého harampádí, ze kterého nevylezl. Nethi se rychle rozhlížela po nějakém ostrém předmětu, až ji padla do oka Zarova dýka u kalhot. Dala mu ji jako dárek a teď jí zachrání život. Rychle přeřezala provaz, držíc jí ruce za zády, vzala dýku a chtěla se dát na útěk. Ovšem, stál za ní Zara a udeřil ji. Nethi odletěla pár metrů a pustila dýku, která zapadla pod postel. Strhal z ní její šaty a…
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jeskyní se ozval bolestný ženský křik. Slyšel jej Naraiyen a jeho jednotka a tak se vydali co nejrychleji oním směrem. Nešlo to tak rychle, jak by si přál. V cestě mu stála Zarova jednotka a to velice dobře vycvičená. Nakonec se do pokoje dostal král sám. Spatřil svoji ženu na zemi, zlomenou a zbitou. Popadla jej zuřivost a na oblíkajícího se Zaru s křikem zaútočil. Zara byl ale velice dobrým bojovníkem a navíc neovládal pouze meč. A tak byl Naraiyen po krátké chvíli zaskočen temnou magií a zabit. Nethien nehybně pozorovala, jak padá mrtvé tělo jejího manžela k zemi a odvrátila pohled na druhou stranu, kde spatřila dýku pod postelí. Natáhla se pro ni, posadila se a namířila si ji k hrdlu.
„NE!“ Zakřičel Zara, když uviděl, co chce jeho sestra udělat.
„Nebudeš mít nic, Zaro. Nic. Ani mě, ani palác a ani titul krále.“ Zara si klekl na zem a pomalu se k ní přibližoval.
„Jsi královna Nethi. Nemůžeš pro svůj lid jen tak zahodit život.“ Chlácholil ji.
„Jsem královna, Zaro a nemohu žít, protože svůj lid tímto životem ohrozím.“ Odsekla mu. Zara už byl dost blízko na to, aby jí dýku sebral. Nečekal však, že jej sama královna lákala. Její výpad byl přesně mířený ke krku, za nějž se princ chytil a zachroptěl. Padl na zem a pomalu se jeho tělo barvilo jeho vlastní krví. Nethi chvíli pozorovala tělo bratra, kterého měla ze všech nejraději, po té vstala, oblékla se do zbytků svých šatů, popadla Zarův meč a uťala mu hlavu. Mířila se slzami v očích ven ke zvuku boje, kde jisto jistě byli její bratři a jejich jednotky. Vystoupila a prohlédla bojiště, nadechla se a zakřičela: „VÁŠ PÁN, TEMNÝ ZARA JE MRTEV! VZDEJTE SE A BUDU MILOSRDNÁ!“ Ukázala jeho hlavu a upustila ji. Až v paláci si uvědomila, že tuto válku přežila jen ona a její dvojče Joneleth.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Zabij ho hned, jak se narodí.“ Rozkázala porodní bábě a ta jen nejistě kývla. Odnesla dítě za dveře a předala do náručí nějakého muže.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Co tě trápí?“ Tázal se jí Joneleth, když si jej a jeho ženu nechala zavolat ke stromu života.
„Narodil jsi se spolu semnou, tedy je u tebe vysoká pravděpodobnost, že dokážeš splynout.“
„Ale ty to umíš. Už jsi to dokázala.“ Slušně odmítl kralování.
„To ano, ale zabila jsem svého bratra, který si mne násilím vzal. Porodila mu syna a nechala jej zavraždit.“
„Bratr byl zrádce, zneuctil tě a dítě bylo plodem temného rituálu. Udělala jsi dobře Nethi. Tak se nevzdávej…“
„Chápu Vás, královno.“ Přerušila svého manžela drobná a krásná elfka. „Nechte mne, ať manželovi vysvětlím Vaši situaci.“ Nethi pokývala a oba dva na pár minut odešli.
„Tak?“ Tázavě pohlédla na Joneletha.
„Stanu se regentem. Pouze regentem, dokud nezplodíš potomka. Pokud by jsi náhodou zemřela, pak převezmu trůn.“ Nethi se usmála a kývla.
„Teď zkus splynout.“
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
A teď jsem tu… Nastoupila jsem na loď, ale nevybrala jsem si zrovna dobrý den na plavbu. Moře bylo rozbouřené.
Vystoupila jsem z lodi s žaludkem na vodě a děkovala za pevnou Andarijskou zem. Po té co jsem popadla dech, jsem se v přemýšlení vydala tam, kam mě nohy zanesli. Prozkoumala jsem Lewan. Elfský hvozd. Prošla se i Perlou jihu, pískovcovým Thyrisem. Zastavila se i v Ilerenu, městě křesťanském, prošla se i po sněhu v ledovém Imeru. Prohlédla si i město Andorské. Prošla si malé městečko patříc řemeslníkům, malý ale útulný Tarkas až nakonec stanula v zemědělském Havantu. Zde jsem potkala muže. Jež mi pomohl začít a seznámil mne okrajově se světem. Dokonce mi i pomohl zřídit si bydlení a nabídl mi i možnost přidat se k cechu, ve kterém byl i on sám. Jmenoval se Morholt a tehdy jsem jej viděla naposledy. Po nějakém čase jsem se odhodlala, tázat se cechu, se žlutými plášti a stala se, po nějaké době, jejich členem. Přijala mne krásná elfka jménem Aishlyn. Tehdy jsem pomalu získávala odvahu a i svoji roztříštěnou duši. Ovšem pak jsem se zakoukala do toho nesprávného. Byl to věčně opilý a úplně tupý barbar. Škoda mluvit…
„Ale vděčím mu za manžela“ Řekla si pro sebe, usmála se a pohlédla na Yaga, který zamyšleně něco kuchtil u alchymistické kolony.
Potkala jsem jej prvně v Tarkase. Seděl a rozjímal na lavičkách. Vyslechl mé trápení a od té doby, ani jsem netušila proč, ale byla jsem v Tarkase čím dál častěji. Možná jsem se i nevědomky přehmátla a místo Havantu jsem na portále zvolila Tarkas. Už jsem pomalu nedoufala, protože tam nikdy nebyl. Chodila jsem na to místo snad každý den. Až jsem si začínala myslet, že to byl přelud. Bylo mi smutno a s duchem jsem se pochlubila jednomu válečníkovi. Kiba Inuzuka mu říkají a je to opravdu zvláštní člověk. Ne že by byl podivín, ale vypadal jinak než ostatní lidé. Bylo poznat, že nepochází z Andarie. Ujistil mne, že jsem neviděla ducha. Zajásala jsem. Řekl, že mi jej sežene a tak se i stalo.
Prošli jsme si i Thyrisem a po svatbě zakotvili v malebné vilce na Tuláckých Ostrovech. Ale stalo se mnohé, v této zemi to žije. Dokonce i místní vláda, v podobě mladé císařovny, byla na životě ohrožená a vesnický Havant spláchla voda. Ani po Imeru už není bezpečné se procházet. Ale co. Mám jeho a to mi bohatě stačí.
„Copak to tam sepisuješ?“ Přišel ke mne a políbil na krk. Zavřela jsem knihu a usmála se.
„Tajnosti, lásko. Jenom tajnosti…“ Vstala jsem ze židle a položila hlavu na jeho hruď. Objal mne. Víc ke štěstí nepotřebuji…
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Gamer - 4
Rozpíš svoje pôsobenie na Andarii a bude to super!
Heratrix - 4
Škoda toho příliš ukvapeného konce, jako by už autor spěchal honem příběh uzavřít. Příběh je pěkný, čte se jedním dechem, postava je hezky vykreslená... přidej pokračování:)
Hayato - 4
Přidej pokračování trošku rozepiš Závěr... čte se to bezvadně teď jen pokračování a mile rád zvednu známku x)
Pokaždé když mohla, tak zmizela z paláce slonovinové barvy. I v noci byli věže vidět na míle daleko. Proto se téže palác nazýval majákem naděje. Byl středem hlavního města, města královské rodiny. Ráda byla v lese a moc ráda se vydávala za chlapce. Nedaleká vesnice Roita byla jejím útočištěm a spolu s dětmi obývajíc tu ves si hrála a bavila se, později i učila lovu jako každý elfský chlapec. 