Viktorie zaběhla za zeď pískovcového domu. Byla v ní malá dušička. Snad jí neviděli. Ulice Thyrisu byli prázdné. Bohaté přístavní město jinak překypující životem, náhle ztichlo. Před pár okamžiky zazněla trubka. Všichni věděli, co to znamená. Stráže u brány padly. Město bylo vydáno na pospas nájezdníkům. Garda se jako obvykle tísnila v kasárnách, strážící svá tajemství a bohatství. Běžný lid pro ně byl druhotným. Všechny okenice v tom hrozném vedru byli rychle zavřené na petlici. Viktorie teď hořce litovala, že vyšla tak nalehko. Jak by se jí teď hodilo být v plné zbroji. Sevřela kopí. Věděla, že domu nestihne utéct a nikdo ji teď neotevře. Ztuhla a čekala. Kopí připravené k zákeřnému výpadu. Aspoň jednoho sundá! Mysl se jí plnila obavami. Pomatovala si strážné u brány. Samí silný chlapy. Jejich kuše by zabila vola jedinou ranou. Přesto jsou mrtví, a co bude s ní? Zabijí jí? Prodají do otroctví? Znásilní?
Zaslechla cválání těžkého válečného hřebce. Další klapání o městskou dlažbu. Jsou dva! Stála proti větší přesile mnohokrát. Ale tyhle dva zabili přece stráže! Možná to je jen rychlý průzkum. Vyčistila si hlavu a zapřela se. Bude se bránit. Vteřiny kdy se jezdci blížili, se stali věčností. Kapka potu ji ztekla z čela a ukápla na zem. Teď to přišlo, musí to stihnout na vteřinu přesně! Ten pohyb provedla už mnohokrát a byla v něm dobrá.
Změna kroku a zákeřný výpad ze strany když to jezdec nečeká. Hrot kopí směřoval tam, kde tušila hlavu jezdce. Při výpadu už viděla nozdry koně. Krásný, čistě bílý hřebec, samý sval a šlacha perla svého plemene. Už viděla i část jezdce. Zlaté pláty, žádné sedlo! Jen jeden válečník takhle jezdí. Střetla se s obávaným zaklínačem. Viděla na jeho krku medailon s hlavou vlka. Byl to Galbor! Mistr zaklínač, na kterého skoro všechna města vypsali zatýkací příkazy. Nikdo ale neměl silu, odvahu a těch pár co se mu mohli rovnat, důvod je splnit. Na druhého jezdce radši ani nemyslela. Bude to ta zpropadená kněžka! S magií si neporadí! Výpad ale nezastavila. Kopí směřovalo na hlavu jezdce a ta se z poza stěny vynořila. Zlatá mistrně kovaná přilba. Věděla, že kopí neprojde skrz. Rána dopadla tvrdě, nekompromisně a nečekaně na jezdce. Výpadu dodala sílu výkřikem a svaly se jí propnuly, ztuhly. Síla jejího výpadu shodila jezdce z koně. Neměl třmeny a tak ho sedlo nemohlo podržet. Hloupí, ušatí elfové!
Kůň se vzepjal a otočil svá smrtící kopyta k ní! Provedla úhyb a stala čelem k dalšímu jezdci. Proti ní letěla ledová střela. Ani jezdce nestihla zahlednout. Provedla další rychlý úhyb a otočkou chtěla zkontrolovat válečníka. Chyba! Její tvář dostala tvrdý úder od do zlata zakované pěsti. Padla k zemi, otřesená úderem. Z úst jí tekla krev jako už tolikrát. V marném pokusu o obranu švihla po zaklínači ratištěm kopí. To se neškodně svezlo po plátové zbroji. Úder dřevem nemohl válečníka ohrozit. Rukavice sevřela její vlasy a zvrátila jí hlavu. Slyšela jemný smích kněžky, jež na ní seslala ledovou střelu. Projel jejím tělem nesnesitelný chlad. Zpropadená magie! I v tomhle horku budu mrznout! Nesnášela zimu. Čekala smrt.
„Galbore nech ji!“ Malá drobná kněžka nesmlouvavě a s nečekanou autoritou zavelela.
Zaklínač cosi oplzlého zavrčel a pustil jí.
„Tak ty si troufáš, na zaklínače holčičko. Ty ubohá a sama?“ Opět ji v uších zněl ten zvonivý smích.
Vstala, otřela si krev z úst. „Bál jsem se, nechci umřít.“
Kněžka pokývla hlavou, zaklínač se zlomyslně zasmál. „O tom už nerozhoduješ!“
„Byla by jí škoda. Má víc odvahy než celá zalezlá pretoriánská garda.“ Prohodila kněžka se smíchem. Nyní si jí mohla Viktorie dobře prohlédnout. Vzácná róba podivně lesklé modré barvy ladně kopírovala obrys, dobře tvarovaného, vnadného, ženského těla. V ruce s lehkostí držela překrásnou hůl posázenou diamanty. „Necháme si jí.“
Ta slova ji zmrazila. Čekalo vše možné, ale tohle ne. Zaklínač se vyhoupl na koně. „Vyzkoušíme si jí.“
Kněžka přikývla a vybídla ji: „Dojdi si domů pro věci, vypravíš se s námi do podzemí za pokladem.“ Na to rozhodně slyšela. Poklad! Peníze! Pro ty se spolčí i s ďáblem. Proč ne s těmi tady? Rozběhla se k domovu. V uších ji zněl ten smích. Koně cválaly za ní.
…..
„No a tak sem je poznala poprvé“ Zasmála se, napila se z korbele před sebou. Rozhlédla se po velké místnosti. Z pískovcových stěn sálalo teplo. Všemu dominoval obrovský hodovní stůl. Prostor byl zalitý světlem. U stolu seděla jak kněžka, tak i mistr Galbor a další. Smáli se a trpěli teď žerty svých spolustolovníků na jejich adresu. Zakroutila hlavou. Před půlrokem ji ani nenapadlo, že to je možné. Skoro nikoho ze zde přítomných neznala. Nyní měli stejné znaky, zájmy a stali se rodinou. Pohlédla na stěnu, kde viděla zástavu. Všichni teď byli pod jedním praporem. Stali se známými jako „Neohrožení“
*** *** ***
Horký mořský vítr se proháněl ulicemi Thyrisu. Hrál si s pretoriánskými prapory, jež se oddávaly jeho náladám. Od kasáren bylo slyšet broušení čepelí, vyklepávání zbrojí i jiné zvuky spojené s údržbou válečného nářadí. Soumrak pohlcoval již ulice, město se ukládalo ke spánku. Všude byl klid, mír a touha po zaslouženém odpočinku. Město usínalo, jen z kasáren zvuk neutichal. Mladý milenecký pár se věnoval tomu, co oba pokládali za nejdůležitější. Oba věděli, že jediná slabina ve zbroji, povolený spoj, natržený řemínek, je může stát jejich štěstí.
Mladá žena až s něžnou péčí brousila čepel meče svého milého. Jiskry lítaly a v nastávajícím přítmí osvětlovali její mladé tělo plné sily. Zkušený, otrlý válečník s láskou sledoval práci své milované. Znal všechny její jizvy, sny i touhy. Každý pohyb co provedla, byl v jeho očích ladný, bezchybný, precizní, dokonalý a přitahoval ho. Mechanicky kontroloval kvalitu šipek v toulci, jeho mysl však bloudila jinde. Vzpomínal, kde svou lásku spatřil poprvé…
… Již nastala noc, když projížděl Andorským venkovem. Krajinu i cestu ozařoval měsíc a tak nebyl problém se orientovat. Zdejší hadi se opět přemnožili, ohrožovaly okolí. Byl povolán do zbraně a spolu s partou dobrodruhů měli vyplenit jejich hnízdo. Nebyly to hadi, jaké potkáváme v divočině. Jednalo se o prastarou rasu s inteligencí i silou, jejich zlověstné oči naháněly hrůzu každému. Ovládali magii a s oblibou používaly tyčové zbraně, které svíraly v hnusných, slizkých rukách. Nesnášel je, ale co mohl dělat. Rozkaz je rozkaz! Blížil se k té páchnoucí díře! Zpozoroval i mladé dobrodruhy, jež na něj čekali. Odplivl si, žádní vojáci. Jen banda ziskuchtivých pochybných existencí. Tak ať už to má za sebou! Sesedl z koně, přivázal ho, prohlížel si své druhy. Opět šílený čaroděj, fanatický kněz, obratný hudebník a co to pro boha je?! Skutečně! Mladá krásná dívka ve zbroji. Začal dusit smích. Sice dívka byla samí sval ale stejně. Kam ten svět spěje, když už i ženy chtěj vládnout mečem. Pohodil hlavou, dodal si vážnosti, zahnal smích, vykročil směrem do hnízda.
„Za mnou vy nedochutčata! Máme práci!“
Vkročil do páchnoucí díry. Ozvalo se zlověstné syčení. Uchechtnul se. Měla si vzít kolíček na nos a panenku až se bude třást před netvory, jež zde čekají. Z myšlenek ho vyrušilo ostří bardychy jež se mu chystalo rozseknout hlavu ve dví. Propnul nohu, zvedl štít, připravil se ke krytu úderu a následnému výpadu. Okolo jeho hlavy nečekaně projel hrot kopí, pokračoval ve své dráze, probodlo prvního hada mezi očima. Krásná práce! Udiveně pohlédl na dívku. Ta mu však nevěnovala pozornost, vytrhla zbraň, její oči prohlíželi s vášní a touhou po krvi podzemní sluj….
…. Dotáhl řemínek. Zvedl se, došel pro velký štít. Opřel ho o nohu, vzal hadr a počal ho čistit. V myšlenkách vzpomínal dál….
… Vyrazili dveře pokladnice. Hnízdo bylo vyčištěno do posledního netvora. Místnost plná zlata, drahokamů i jiných cenností ho nezajímala. Sledoval dívku, kterou musel mít. Fascinovala ho, její síla, elegance, tolik energie. Kněz mumlal zaklínadlo, ale jemu to bylo jedno. Musí jí mít! Skoro nevnímal otevření magického portálu. Ano oba válečníci hlídali dveře on i dívka. Všichni již odešli portálem. I ona se chystala projít! Nejdříve se ale sehnula pro zlatý měšec a rubín. Popadl její ruku!
„Au, mám nárok na kořist! Pust m..“ Objal jí, přitiskl k sobě a vášnivě políbil, chutnala po krvi! Objímal ji, zahodil rukavice, hledal řemínky její zbroje! Ucítil tupou ránu do zátylku okovanou pěstí. Zatmělo se mu před očima, kácel se k zemi.
„Tak takhle ty prase gardistický!“ Dívka klekla na jeho hrudník. „Teď zjistíš jaký to je obráceně!“ Oči jí planuly vášní, její rty se přisály k jeho….
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Viktorie zaběhla za zeď pískovcového domu. Byla v ní malá dušička. Snad jí neviděli. Ulice Thyrisu byli prázdné. Bohaté přístavní město jinak překypující životem, náhle ztichlo. Před pár okamžiky zazněla trubka. Všichni věděli, co to znamená. Stráže u brány padly. Město bylo vydáno na pospas nájezdníkům. Garda se jako obvykle tísnila v kasárnách, strážící svá tajemství a bohatství. Běžný lid pro ně byl druhotným. Všechny okenice v tom hrozném vedru byli rychle zavřené na petlici. Viktorie teď hořce litovala, že vyšla tak nalehko. Jak by se jí teď hodilo být v plné zbroji. Sevřela kopí. Věděla, že domu nestihne utéct a nikdo ji teď neotevře. Ztuhla a čekala. Kopí připravené k zákeřnému výpadu. Aspoň jednoho sundá! Mysl se jí plnila obavami. Pomatovala si strážné u brány. Samí silný chlapy. Jejich kuše by zabila vola jedinou ranou. Přesto jsou mrtví, a co bude s ní? Zabijí jí? Prodají do otroctví? Znásilní? 