Mé jméno je Belegorn a rozhodl jsem se vypovědět svůj příběh. Již od ranného dětství sem nebyl nijak nadprůměrný s meči, sekerami, nebo kopím, ale na rozdíl od mých klukovských přátel sem vynikal v řemeslnických dovednostech. Žil sem v poměrně velkém městě, můj otec patřil do královy osobní stráže, pro jeho vynikající dovednosti s mečem, proto nebyl zrovna nadšen s mou neohrabaností se smrtícími zbraněmi. Můj strýc, který patřil k vyhlášeným řemeslníkům ve městě měl ze mě radost, jelikož neměl děti ani ženu a chtěl někomu svoje znalosti předat a proto mě vzal k sobě do učení. Každé ráno jsem musel vstávat před svítáním, daleko dříve než mí bratři, kteří se učili ve válečnické škole, já každé ráno se strýčkem zapřáhl koně do vozu a potom jsme vyrazili do nedalekého dolu, nebo jsme si vzali sekery a pily a šli jsme do lesa na dřevo. Moje znalosti se poměrně rychle zvětšovali a do roka jsem uměl vše, co mě mohl strýček naučit. Během toho roku se stalo spousta věcí, můj otec padl při pokusu zbojníků zabít vládce města. Moje matka se ze zoufalství oběsila na půdě a mí dva bratři se dali již jako plnoletí naverbovat do armády, proto sem prodal náš domek a odstěhoval se k strýčkovy dílny kde sem pracoval již více než rok. Strýček mě jednoho dne poslal na trh, abych tam sehnal nějaké potřebné věci a sám odjel do dolu, ten den jsme se měli sejít až večer u večeře. Z trhu sem se vrátil když se stmívalo, zavolal jsem na strýčka, ale nikdo se neozval. Bylo mi to divné, ale snědl jsem kousek chleba a šel sem s lehnout a doufal jsme že se strýček snad opozdil a brzy se objeví. Ráno po něm nebylo ani vidu, ani slechu, vůz ani koně nebyli stále ve stáji. Rozhodl jsme se proto jít se po strýci porozhlédnout. Zeptal sem se všech sousedů, ale nikdo ho od včerejšího rána neviděl. Vydal jsem se proto k dolu, kam jsme spolu jezdívali. Byl to starý důl a nikdo jiný tam nechodil. Před dolem stáli u stromu přivázaní naši dva koně a kousek od nich stál povoz, nikoho jiného sem neviděl. Ulomil jsem větev stromu a vyrobil z ní pochodeň, když se mi po několika nezdařených pokusech povedlo zapálit ji, vlezl jsem dovnitř. Všude kolem poletovali částice prachu. Ušel jsem asi dvacet metrů, když sem došel na místo kde jsme se strýčkem kopávali. Ale toto místo bylo zavalené. Po odstranění několika kamenů jsem nalezl strýčkův šátek. Dál už sem kopat nemohl, ba ani nechtěl, roztřásla se mi kolena a ucítil jsem na tvářích slzy. Se slzami v očích jsem vyběhl ven a padl do trávy. Chvíli jsem jen ležel se zavřenýma očima, když sem uslyšel lehounké zašustění. Nenápadně jsem otevřel jedno oko. Stál tam. Byl to muž mohutné postavy třímajíc v ruce palcát. Opatrně jsem vytáhl dýku, kterou jsem měl za opaskem, připraven se bránit sem zůstal ležet. Postava se tiše přibližovala nevědomky o mé ruce třímajíc dýku. Nechal jsem ho přijít co nejblíže k sobě. Napřáhl ruku v které měl palcát. Ted přišla moje chvíle. Prudce jsem vymrštil ruku a svou dýku mu zabodl do břicha. Můj protivník klesl k zemi. Z jeho rány se valily proudy krve a on z posledních sil pokusil palcátem zasáhnout mou hlavu, na nic sem nečekal a uskočil jsem. Poté jeho plíce vydechly naposledy. Bylo to poprvé, když sem zabil, sice v nutné sebeobraně, ale zabil. Soudy mě shledali nevinným, ale přesto tíha mého svědomí byla obrovská. Rozhodl jsem se odcestovat do dalekých zemí, abych si časem našel nějakého mistra, jako si můj strýc našel mne. Mnoho zim jsem putoval až sem přišel do země Andarijské kde jsem se usadil, našel si přátele a dokonce i mistra. Toto je příběh, který mě přivedl až tam, kde nyní jsem.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Mé jméno je Belegorn a rozhodl jsem se vypovědět svůj příběh. Již od ranného dětství sem nebyl nijak nadprůměrný s meči, sekerami, nebo kopím, ale na rozdíl od mých klukovských přátel sem vynikal v řemeslnických dovednostech. Žil sem v poměrně velkém městě, můj otec patřil do královy osobní stráže, pro jeho vynikající dovednosti s mečem, proto nebyl zrovna nadšen s mou neohrabaností se smrtícími zbraněmi. Můj strýc, který patřil k vyhlášeným řemeslníkům ve městě měl ze mě radost, jelikož neměl děti ani ženu a chtěl někomu svoje znalosti předat a proto mě vzal k sobě do učení. Každé ráno jsem musel vstávat před svítáním, daleko dříve než mí bratři, kteří se učili ve válečnické škole, já každé ráno se strýčkem zapřáhl koně do vozu a potom jsme vyrazili do nedalekého dolu, nebo jsme si vzali sekery a pily a šli jsme do lesa na dřevo. Moje znalosti se poměrně rychle zvětšovali a do roka jsem uměl vše, co mě mohl strýček naučit. Během toho roku se stalo spousta věcí, můj otec padl při pokusu zbojníků zabít vládce města. Moje matka se ze zoufalství oběsila na půdě a mí dva bratři se dali již jako plnoletí naverbovat do armády, proto sem prodal náš domek a odstěhoval se k strýčkovy dílny kde sem pracoval již více než rok. Strýček mě jednoho dne poslal na trh, abych tam sehnal nějaké potřebné věci a sám odjel do dolu, ten den jsme se měli sejít až večer u večeře. Z trhu sem se vrátil když se stmívalo, zavolal jsem na strýčka, ale nikdo se neozval. Bylo mi to divné, ale snědl jsem kousek chleba a šel sem s lehnout a doufal jsme že se strýček snad opozdil a brzy se objeví. Ráno po něm nebylo ani vidu, ani slechu, vůz ani koně nebyli stále ve stáji. Rozhodl jsme se proto jít se po strýci porozhlédnout. Zeptal sem se všech sousedů, ale nikdo ho od včerejšího rána neviděl. Vydal jsem se proto k dolu, kam jsme spolu jezdívali. Byl to starý důl a nikdo jiný tam nechodil. Před dolem stáli u stromu přivázaní naši dva koně a kousek od nich stál povoz, nikoho jiného sem neviděl. Ulomil jsem větev stromu a vyrobil z ní pochodeň, když se mi po několika nezdařených pokusech povedlo zapálit ji, vlezl jsem dovnitř. Všude kolem poletovali částice prachu. Ušel jsem asi dvacet metrů, když sem došel na místo kde jsme se strýčkem kopávali. Ale toto místo bylo zavalené. Po odstranění několika kamenů jsem nalezl strýčkův šátek. Dál už sem kopat nemohl, ba ani nechtěl, roztřásla se mi kolena a ucítil jsem na tvářích slzy. Se slzami v očích jsem vyběhl ven a padl do trávy. Chvíli jsem jen ležel se zavřenýma očima, když sem uslyšel lehounké zašustění. Nenápadně jsem otevřel jedno oko. Stál tam. Byl to muž mohutné postavy třímajíc v ruce palcát. Opatrně jsem vytáhl dýku, kterou jsem měl za opaskem, připraven se bránit sem zůstal ležet. Postava se tiše přibližovala nevědomky o mé ruce třímajíc dýku. Nechal jsem ho přijít co nejblíže k sobě. Napřáhl ruku v které měl palcát. Ted přišla moje chvíle. Prudce jsem vymrštil ruku a svou dýku mu zabodl do břicha. Můj protivník klesl k zemi. Z jeho rány se valily proudy krve a on z posledních sil pokusil palcátem zasáhnout mou hlavu, na nic sem nečekal a uskočil jsem. Poté jeho plíce vydechly naposledy. Bylo to poprvé, když sem zabil, sice v nutné sebeobraně, ale zabil. Soudy mě shledali nevinným, ale přesto tíha mého svědomí byla obrovská. Rozhodl jsem se odcestovat do dalekých zemí, abych si časem našel nějakého mistra, jako si můj strýc našel mne. Mnoho zim jsem putoval až sem přišel do země Andarijské kde jsem se usadil, našel si přátele a dokonce i mistra. Toto je příběh, který mě přivedl až tam, kde nyní jsem.