Jedná-li se o můj příběh je zde jedno ponaučení: nikdy neříkej nikdy, to znamená že nikdy nezbabíjej tu kterou nejvíce miluješ ani toho ktrému dáváš největší důvěru.
Moje postava je tak akorat vysoká s barbarskymi rysy. Vlasy jsou zlatvé až hnědé a oči mám hnědé lehce dočerna. Díky tréninku mám lehce vytrénované tělo se silnými pažemi. Moje povaha je přátelská, někdy až moc. Ženy mi nevadí ba přímo lahodí. Většinou nosím stříbrnou plátovou zbroj.
Vyrostl jsem s otcem v kovárně mého otce který byl široko daleko proslulý jeho mistrovky ukovanými zbraněmi. Matka zemřela při mém porodu. Otec byl velice dobry řemeslník. Byl tak dobrý že i sám král si k němu daval objednávky na zbraně i zbroje. Já jako jeho syn jsem se chtěl naučit kovářství i dalším řemeslnickým dovednostem. Ale po nějakém čase jsem zjistil že se k tomuhle nehodím. Měl jsem jednu mou dobrou kamarádku o ketré nechci říkat její jméno, která si k nam chodila hrát. Jako děti jsme si v lese našli nějaké klacíky a s němi jsme si hráli na rytíře. Trénovali jsme takhle celkem dlouho, až mě napadlo že by jsem mohl říci mému otci jestli by nám nevyrobil nějaké dřevěné imitace zbraní. A om souhlasil a vyrobil nám krásné meče ze dřeva. Mlátili jsme se s nimi hlava nehlava. No prostě děti. Jednoho dne, jak jsme si tak hráli, nás pozoroval otec a zavolal si nás k němu. A pravil ,, Děti jestli chcete nějaké meče jen mi řekněte já vám je vyrobím.'' A jak otec řekl tak se také stalo. Kamarádka dostala mitilovou katanu která je lehká a dobře ovladatelná. A já jsem dostal temný zdobený dlouhý meč. Ty meče byly tak ostré že jen pouhý dotyk mohl pořezat. A proto nám otec vyrobil ještě brnění a pochvy na meče aby jsme pořád nenosili rozthané šaty. Ale jednoho dne vtrhli do naší kovárny nějací muži s tím že u nás mají už dva měsíce velkou objednávku na zbraně i zbroje všeho druhu. To asi nebyla pravda protože otec zrovna vyráběl zásilku pro samotného krále. Ti muži se ale naštvali a vrhli se na otce. Otec se bránil ale to nestačilo a zabili mi ho přímo před očima. To už jsme nevydrželi a asi nám ani nic jiného nezbývalo a začali jsme bránit kovárnu. muži umírali jeden po druhém a až boje utichly, otočil jsem se a s hrůzou jsem zjistil že má kamarádka leží na zemi se třemi šípy v zádech. Ihned jsem se rozhlédl kolem sebe abych zjistil kdo to byl a zahlédl jsem jen v dálce blonďaté vlasy jak mi mizí za kopcem. Na ty vlasy nikdy nezapomenu. A ani na ten okamžik jak jsem držel v jedné ruce otce a v druhé ruce svou kamarádku. Nepopsatelný pocit. Obě těla jsem zakopal a vydal se hledat ony blonďaté vlasy po celém světě. doufám že se mi to podaří, i když sám někdy pochybuji....
Jak říkal otec
Nikdy neříkej nikdy a nikdy to nevzdávej
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Heratrix - 2
Příběh by asi šel, chyby ale bijí do očí, a je to až příliš stručné a nerozvinuté.
Jedná-li se o můj příběh je zde jedno ponaučení: nikdy neříkej nikdy, to znamená že nikdy nezbabíjej tu kterou nejvíce miluješ ani toho ktrému dáváš největší důvěru.