Brist nikdy nepoznal své rodiče. Byl vychováván tlupou vandráků sídlících na
úpatí temného lesa. Loupežníci jej učili, jak správně okrást pocestné tak, aby si
toho ani nevšimli.
Je vysoký a velice pohledný, s černými vlasy spadajícími mu až na ramena, temně černýma očima a malou, pečlivě zastřiženou bradkou.
Když mu šváclo dvacet let, rozhodl se nenápadně opustit tyto
loupežníky, jelikož už jej nebavil monotónní život v temném lese. Chtěl poznat
něco nového, něco neznámého. K večeru si od loupežníků vzal (tak jak jej to
učili) to, co potřeboval a vydal se na cestu. Vydal se směrem na východ.
Po cestě pryč z jejich revíru se ocitl na vysokém kopci. Naposledy se ohlédl
přes rameno. Do nosu ho štípal mrazivý vítr, protože se blížila zima. Zahalil
se do pláště a pokračoval po úpatí hor dál ve své cestě. Brist nevěděl kam jde, touto cestou ještě nikdy nešel, a tak zkoušel, kam ho štěstí zavede. Po 4 dnech mu docházely zásoby jídla a vody. Párkrát se octl na tom samém místě, u kterého před chvílí odpočíval. Po
dalších dvou dnech vytrvalé chůze, téměř na pokraji svých sil, uviděl moře. Byla už tma, a tak přemýšlel, zda by neměl rozdělat oheň a odpočnout si, ale jeho žaludek se zmítal v nehorázných křečích. Rozhodl se tedy, že si něco uloví. Mělo to ale jeden háček - s lovem neměl žádné zkušenosti. Tak zůstal dále hlady.
Opouštěla ho naděje na poznání nové země. Naposledy se podíval do dáli před sebe a
uviděl něco co se podobalo obrovskému kůlu. Tento kůl přečníval dokonce i
vysoké jehličnaté stromy. Na vrcholku tohoto kůlu se mu v očích mlžilo něco
jako obrovský proutěný koš. Odhadl, že vyčnívající předmět je od něj vzdálen
pouhou míli a tak z vypětí sil došel k místu, kde stála malá dřevěná chatrč.
Před chatrčí bylo nečekaně obrovské molo.
"Sakra, tož kde je ta věc?"
Zaúpěl, omdlel a padl na zem.
"Héééééj!"
Hulákal a fackoval Bristela stařík, kterého nikdy neviděl. Rozhlédl se kolem
sebe a zjistil, že leží na podlaze u vyhřátého krbu v malé útulné světničce.
"Sakra chlape! Tys mi zablul cely kvartýr! A tu rýžovou kaši sem do tebe soukal
asi 2 krát, ale poté cos mi to zase vrátil zpátky do taléřka sem to vzdal."
Brist nechápal.
"Eh kdo ste? A kde je ta podivná kláda s obrovským košem co sem viděl z
cesty?"
Zakručelo mu v břiše. Stařík ho posadil, opřel jej o zeď a podal mu krajíc
suchého chleba a pohárek s vodou. Začal hltat vodu a zakusoval chléb.
Chléb byl podle tepla, které z něj sálalo čerstvý a velmi lahodný. Každé sousto si
řádně vychutnal. Stařec počkal až dojí a pak začal hovořit.
"Mluvil si o nějakém kůlu? Kůlu s košem?"
Podrbal se na bradě.
Brist znejistěl.
"Tys nikdy neviděl lodní stožár?"
Brist se začervenal.
"No já vlastně ještě neviděl ani loď víte."
Na chvíli se odmlčeli, jelikož začal pociťovat další nevolnost. Stařík to
zaregistroval a okamžitě mu podal dřevěnou mísu aby se vyzvracel.
"K-k-kde mám svou výbavu?"
"Jo myslíš tu zamaštěnou tornu od syrového masa s pár měďákama a kopí?"
"Kopí? To asi nebude moje, to je ňákej omyl. I když."
Zamyslel se a pak se málem prozradil.
"A kde je má dýka a mé paklí..?"
Odmlčel se.
"Co já vím asi si ji ztratil, co tu vlastně pohledáváš?"
Brist se zahalil do pláště.
"Nic, jen tak jsem se byl toulat světem, někdy zajdu na houby anebo někomu nakopu pr...."
Odsekl a nakonci věty se zarazil.
"Inu dobrá. Jak myslíš. Do tvých věcí mi nic není."
"Jen jednu věc bych se vás rád zeptal."
"No ptej se tedy."
"Kam teda vodjíždí tahle loď co jsem ji zahlédl?"
"Do země zvané Andaria, proč tě to zajímá? Vím nejspíš mi to nepovíš ale už
od toho jak si se sem dostal se mi nějak nezdáš. Toho že mi zmizely z
támhle té pokladničky rovných 15 stříbňáků sem si už taky všiml i když to
nechápu, když jsi tu ležel v křečích nejspíš z hladu".
"Sakra."
Zasyčel, protože věděl, že jednou opravdu zasimuloval aby mohl místnost
svým okem prozkoumat.
"No dobráááá."
Zařechtal se, dloubl si do nosu a odhodil šušeň. Letěl tak dlouze a tak se táhl, že to staříka nesmírně zaujalo. Poté vysypal z kapsy 15 stříbrných mincí na podlahu a sledoval jak se poslední kutálející se mince dotočila a s cinkotem lehla na podlahu. Z kapsy mu také
vypadly 2 paklíče. Rychle se je snažil schovat, jenže stařec to postřehl.
"Á helemese."
Mile se usmál.
"Tak mladík je zlodějíček. Už jak sem viděl to kopí mi to bylo jasné. Hledáš
určitě místo kdebys mohl okrádat hospodské pobudy žejo! Tak proto chceš do
Andárie!"
"Vo tý zemi vopravdu nic nevim."
"Hmmm."
Stařec mrkl.
"A co kdybych ti tam zařídil nějakou prácičku co ty na to? Mám v Andoru
známého hospodského, ke kterému chodí jen ta nejlepší společnost. Okrádal
bys nenápadně, opakuju hlavně nenápadně jeho zákazníky a jednu třetinu z lupu by sis
nechával co ty na to?"
"Hmmm nezní to špatně. Kdy se loď vracá?"
"Loď dorazí za 5 dní, zatím tu u mě můžeš zůstat, avšak doufám, že víš, že jsi
mi dlužen. Jelikož lístek na loď je velmi drahý, budu muset promluvit s
kapitánem, aby tě nalodil za menší slevičku. Ta loď už něco pamatuje a lidé ze
země Andárie se vracejí na naši zem, protože města jsou tam moc rušná, všude
samej herold a rytíř, no já bych se tam už nikdy nevrátil."
Ušklíbl se.
"Zapomněl sem se zeptat jak se menujete."
"Boužel synku jméno ti neřeknu, nemohu."
"Avšak trochu tě seznámím se zemí, kterou hodláš navštívit a prověřím si tě jak máš hbité pracky.."
A začal Bristovi vykládat o jednotlivých kolonijích a o rasách které tam žijí, o
hlavních městech....
Když se dostal do Andárie, začal dělat to, co mu stařík poradil. Avšak časem jej to přestalo bavit. Uchýlil se do havantských lesů, kde potkal pár přátel, s kterými se proháněl zdejšími cestami.
Přátelé ho začli nazývat Bodák. Bydleli tam hodně dlouho. Jednoho dne už nestrpěli žít tak blízko lidské populace a odešli hledat jiný úkryt. Po dlouhém hledání našli to, co přesně potřebovali. Místo, celé pokryto hustým lepkavým slizem, zapáchající po těch nejhorších blivajzech co kdy na Andárii mohli být, se jim velice zamlouvalo.
Kde že to je?......
.....někdo zaklepal na dveře jednoho andorského pronájmu. Noc se blížila a čerstvý večerní vzduch dělal Bristovi dobře. Schoval se za sud s vodou a naslouchal blížícím se krokům. V ruce pevně sevřel řeznický nůž a byl připraven oběť chytit pod krkem.
"Kdo je tam?" Ozval se ženský hlas.
"Sakra." Povzdechl si tiše. "No co, lup jako lup, nemůžu pořád chodit v těhle hadrách."
"No tak je tam někdo?" Cvakl zámek a dveře se mírně pootevřeli. V tu ránu Brist rozrazil dveře a vtáhl ji dovnitř.
"Co se děje?." Odvětil ženský roztřepaný hlas.
"Kde máš prachy děvko! Dělej!" A přiložil řeznický nůž více na krk.
"Já, Já.... všechny sou tady dole pod stolem." Brist jí odhodil na postel,sehl se ke stolu a začal ze šuplíku ládovat stříbňáky do svého vaku. Už byl skoro hotov, když najednou za sebou uslyšel šeptat ženu. Ohlédl se a pak do něj narazila nesmírně silná vlna energie. Byla tak silná, že ho odrazila ke stěne. Sesunul se na zem a s mžikotem pozoroval, jak žena mumlá další zaklínadlo. V tu chvíli se už nemohl skoro ani hýbat. Jazyk se mu slepil na patro, končetiny mu srostly k sobě. Mezitím se žena sehla k torně a s velikým fofrem začala prohledávat tornu.
"Ssssss, jau, sakra!" Zaklela.
Vytáhla ruku, z které pomalinku odkapávaly kapky čistě rudé krve. "Co je to! Hřebík!...Sss-akra co je to na něm.. ale ne to je j-j-j-ed." Začala cítit jak se jí zrychlil tep a srdce jí bušilo jako o závod, pak už jen vískla a sesunula se Bristovi k nohám. Ten jen sledoval co se událo, ale zatím nemohl ještě nic dělat. Tupě tak zíral ještě asi půl hodiny na ležící tělo a pak se mu tělo dalo zase do pořádku, jazyk se mu odlepil od patra a pomalu se začal zvedat ze země.
"Takhle to nemuselo dopadnout." Sehl se pro tornu. O její šat otřel svůj hřebík, na kterém ještě zůstalo trochu smrtelného jedu a pomalu se plížil z příbytku. Než vyšel, ještě chvíli naslouchal za dveřmi, ale neslyšel nic neobvyklého, jen hrom někde v dálce.
"Asi bude chcat." Podrbal se na bradce a rychlým krokem se vypařil z domu. Cestou domů se za sebou stále ohlížel a pohyboval se od stromu ke stromu, aby si jej nikdo nevšiml. U rozpadlého kamení se ještě poohlédl po nebezpečně vypadajícím mědvědovi a raději rychle zalezl někam do podzemí.
No dělej k sakru, je na vás vypsaná odměna a ty mi sem chodíš chrápat do hospody. Riskuješ svůj krk.
Rači mi řekni něco vo čem nevim! Vo kejhák strach ne... Slyšels to? Ztišil hlas a hodil po hostinském zabijáckej pohled.
Co sem měl slyšet?
*málem si ucvrk*
Někdo se ti plíží kolem hostince. Pomalu přešel k hostinskému a přitiskl mu dýku na krk tak pevně, že ho trochu řízl. Ty buřte jeden! Tys mě prásknul!
Ne! Ne! Já o ničem nevim! To-to může být kdokoliv. Mu-mu-můžeš se schovat tady dole za tim pultem.
Ty parchante jeden. U dveří se pomalu otevírala klika tak se Brist skrčil pod pult. Do hostince vešla trojice místních nových tajných hlídačů.
Do-do-dóóóbrý večer pánové! Jak vám to můžu udě... teda obsloužit v-vás?
Dobrý, dobrý. Vy máte ještě otevřeno? Doneslo se nám pár zpráv že vám tu sem chodí pár odpadlíků, na které je vypsána odměna 250 zlatých za hlavu.
Brist už pod pultem svíral vrhací nůž a něco si pomyslel- snad se to nestane.
Ne. Nikdo takový sem nechodí, možná mi sem chodí pár ožralců ale to sou jen chlápci skoro bez domova, však víte jak to u nás je s bezdomovcema, chodí mi sem pořád. Nedáte si pivo? Na můj účet samosebou!
Ve službě nepijem, to byste mohl vědět.
Jeden z hlídačů se ozval- ale já bych si dal pane.
Budu dělat že sem to neslyšel!
*zamračil se*
Dobře hostinský. Říkáš tedy padouchy že neschováváš. Hmmm- co ta krev na krku?
*šibalsky se usmál*
O-o-oh, to poslední oh protáhl neskutečně dlouho a bylo vidět, že hostinský na velitele ukázal málem prostředníček. Nakonec odvětil- řízl jsem se při holení. Pak udělal lehké .smich a zrudl.
Chlapi! Převraťte to tu naruby! A hned! Zavelil velitel.
Provedem!
V tu ránu se Brist vykulil z pod pultu a napřáhl se s nožem namířeným na jednoho z hlídačů. Ten se stihl schovat za stůl. Brist dal ruku s nápřahem dolu, ale když hlídačova hlava vykoukla z poza stolu, tak se zase napřáhl a tak to bylo asi pětkrát. Pak to jednou stihl a nůž letěl hlídačovi přímo na krk. S tupým zvukem ho nůž přeci jen zasáhl a hlídač upadl do koma.
Ty parchante! Velitel i poslední zbilý hlídač tasili meče. Zemřeš! A vrhli se na něj. Brist se svou dýkou neměl moc velkou šanci. Vyskočil na pult.
První úder vedl velitel. Tomu se Brist málem nevyhl. Pak ze sebe strhl svůj plášť a hodil ho po velitelovi. Měl dostatek času věnovat se druhému útočníkovi, který útočil na jeho nohy. Jen tak tak stihl nadskočit a meč mu projel přímo pod nohama. Seskočil na zem a odkopl ho.
Mezitím ze sebe velitel shodil plášť a podíval se bristovi do očí. Viděl v nich odhodlání. Pak se podíval víc dolů na Bristovi ruce a viděl v nich malou fialovou ampulku. To už se Brist napřahoval a házel ampulku směrem ke kapitánovi před nohy. Kapitán před sebe stáhl svého společníka. Ozvala se rana jak z děla. Tlaková vlna s Bristem rozrazila dveře. Zvedl se ze země, trochu se obvázal a kulhal se podívat co se stalo. V hořících troskách židlí a stolů našel ležet kapitána pod tělem jeho společníka, oba stále dýchali. "S-sakra kde je hostinskej." Ten jako zázrakem vylezl z pod pultu kde byl předtim Brist a utíkal z hospody, jako by mu šlo o život. Beztak vypil nezranko- pomyslel si Brist.
Tož tohle Brist nějak pošéfoval. Ale co příště. To už by se mu povést nemuselo. Musí s sebou nosit víc vrhacích nožů. Jináč ho chytnou a bude s nim zle.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Fafner - 4
Pěkný příběh, ale jsou tam pravopisné a syntaktické chyby... Ale jinak fakt dobry.
Heratrix - 4
Vtipné, čtivé, smysluplné. Chybí spoustu čárek v souvětích a jsou tam i další chybičky. Ráda bych si přečetla pokračování!
Nexus - 4
Za příběh dávám 4, ael očekávám, že zkusiš opravit co nejvíce chyb...